Získali jsme ocenění Gloria musaealis: Muzejní výstava roku 2024 Omezení otevírací doby Zámku Troja a zahrad Slavnostní odhalení: Kolíbal 100

Chýnovské vize Františka Bílka

Adresa
GHMP Bílkův dům
Údolní 133
391 55 Chýnov u Tábora
Mapa

Budova nemá bezbariérový přístup.

Venkovní poznávací hra Skryté příběhy: Bílkovo vidění.
Návod ke hře ke stažení zde.

Stáhněte si audioprůvodce rodným domem Františka Bílka a chýnovským hřbitovem s jeho díly. Průvodce s komentářem kurátora Martina Krummholze je v českém a anglickém jazyce a je ke stažení zdarma.

Otevřeno
út-ne 10–12h, 13–17h

V zimním období od 2. 11. 2020 do 30. 4. 2021 pouze na telefonickou objednávku (+420 774 204 388)

Vstupné

plné 50 Kč
snížené 30 Kč

Kurátorka: Hana Larvová

Na výstavě můžete vidět pozoruhodné, secesně symbolistní dílo umělce, který si v rodném Chýnově vytvořil zázemí pro svou tvorbu v podobě originální autorské varianty rodinného domu s ateliérem. Architektura domu, postaveného Bílkem v roce 1898 z režného cihlového zdiva s dobovými „lidovými“ dřevěnými prvky a dřevořezbami, odkazuje k tradici chýnovského stavitelství. V reprezentativním výběru děl, kde se Bílek představuje především jako sochař, jsou zastoupeny také ukázky originálních nábytkových souborů, které Bílek navrhl pro svou dceru Bertu a syna Františka Jaromíra.

V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán

reliéf na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán

Chýnovské vize Františka Bílka, Foto Oto Palán

detail reliéfu na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán

Monika Immrová: Tříbení

Adresa
GHMP Colloredo-Mansfeld
Karlova 189/2
110 00 Praha 1
Mapa

Budova nemá bezbariérový přístup

Otevřeno
út-ne 10–18 h

Vstupné

plné 150 Kč
snížené 60 Kč

Kurátorka: Iva Mladičová

V umělecké výpovědi Moniky Immrové se živě prolíná několik zřetelných témat a rovin: sochařská plasticita, architektonické vnímání prostoru a hmoty, lidské měřítko, proporce, význam světla a materiálu, vědomí řádu. Současná výstava obsahuje retrospektivní rozměr, práce jsou ale uspořádány tematicky, aby vynikla významová vzájemnost soch, reliéfů i grafik z různých období. Je tak reflektována vztahovost v celku díla, jež současně pojí i výrazové prvky v každé jednotlivé práci.

Výraznou linii tvoří reliéfy geometrizovaného tvarosloví. Reflektují autorčin záměr přiblížit se univerzální, nadčasové, přesné a dokonalé formě. Rané reliéfy mají ale jiný charakter, vycházejí z velkoformátových tužkových kreseb struktur. Ve vnímání a tvůrčím zaměření Moniky Immrové hrála vždy zásadní roli architektura, obecně smysl pro prostor a hmotu, víra v možnost pracemi mocně oživit prostorové a světelné danosti místa. Její sochy vypovídají o hluboké vizuální i praktické zkušenosti se syntézou organického a stereometrického tvaru. V postavách i hlavách nejde o proces zjednodušování, ale o bezprostřední realizaci, nalézání univerzálního v přítomném. Výrazový účinek soch těží z plasticity s minimální povrchovou expresí, z přítomnosti lidského měřítka a významu proporcí. Princip plasticity se objevuje i v grafických souborech. Pro všechny výrazové prvky je určující význam světla – jeho neustálá proměnnost, také ale proměnnost výrazu skrze materiál. Na jedné straně tedy vnímáme vědomí řádu, jenž autorka touží zviditelnit, současně je ve výrazu přítomna i pocta neustálé proměně a živé provázanosti všech jednotlivostí díla.

Monika Immrová (* 1970 v Lounech) absolvovala v letech 1995–2001 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér Jindřicha Zeithammla; roku 1997 uskutečnila stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart a v letech 1999–2000 na drážďanské Hochschule für Bildende Künste). Roku 2011 absolvovala rezidenční pobyt v Raketenstation Hombroich v Německu. Na AVU dále pokračovala v letech 2012–2018 v doktorském studiu. Spoluzaložila sochařské seskupení Socha 2 a iniciovala několik jeho výstav. Od roku 1996 proběhla řada jejích samostatných výstav, např. Glypho Grafein v Galerii výtvarného umění v Mostě, 2003; v pražské Galerii Bayer&Bayer, 2004; Dialogy v Síni pod Plečnikovým schodištěm na Pražském hradě (s Jindřichem Zeithammlem), 2006; Linie a forma v Galerii Caesar v Olomouci, 2007; Tvary v Letohrádku Ostrov (Galerie umění Karlovy Vary) a v Oblastní galerii Liberec, 2009; Souvislost v Galerii města Loun, 2012; Jiný čas v kostele sv. Vavřince v Klatovech, 2013; Socha v GASK v Kutné Hoře (s Danielou Vinopalovou), 2015; Tvar předchází prostor v broumovské Galerii Dům, 2015; v rámci Projektu Nika 7a v Klášteře Dominikánů v Praze, 2016; Socha v pražském Topičově salonu, 2017; Členění v Domě umění v Českých Budějovicích, 2017; v Galerii Goller v německém Selbu, 2017 a v Galerii Závodný v Mikulově roku 2018. Je autorkou sochařské realizace NMF v Kadani (2011). V letech 2008 a 2009 získala ocenění Grafika roku. Ilustrovala knihy Gustava Erharta Podvojná znamení (2005) a Michala Maršálka Pootevřeno (2015), obě nakladatelství Dauphin. Je spoluautorkou knihy Socha 2 AVU 1990–2016 Demartini – Zeithamml vydané Nakladatelstvím AVU v Praze roku 2017.

pohled do výstavy Monika Immrová: Tříbení, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš Souček

Light Underground

Adresa
GHMP Zvon
Staroměstské náměstí 605/13
110 00 Praha 1 – Staré Město
Mapa

Budova nemá bezbariérový přístup.

Otevřeno
út-ne 13–18 h

Vstupné

1 Kč

Důležité upozornění
Výstava není vhodná pro epileptiky a astmatiky

Kurátorka: Sandra Baborovská

Ve sklepních prostorách Domu U Kamenného Zvonu jsou představeny některé ze světelných objektů z předchozích tanečně světelných a hudebních představení (Pavla Beranová, Tereza Bartůňková – Z oka do oka, 2020) a zároveň světelné videosochy a videa ze sbírek Galerie hlavního města Prahy (Jakub Nepraš – Natural Selection I, 2015; Jiří Thýn – Philips, 2010).

Anežka Hošková, Lucifer’s The Light Of The World III, 2017

Ze sbírky Galerie výtvarného umění v Ostravě je prezentována legendární světelná socha od Krištofa Kintery (My Light is Your Life – Shiva Samurai, 2009), videoinstalace Anežky Hoškové (Lucifer’s The Light of the World III-IV, 2017/2019) a audioreaktivní laserový objekt od Julie Lupačové (Vlnění, 2020).

Prostor rovněž pohlcuje site-specific hudební videomappingová projekce Infinity Excitement (2020) Jakuba Aeldryna z uskupení Lunchmeat. Jeho VJ projekce rovněž doprovodily na konci září komorní sólové koncerty Tam v hluboké tmě tepe a září Vladivojny La Chia uspořádané přímo pro sklepní prostory Domu U Kamenného zvonu.

ČT Art, Intimní Vladivojna La Chia: Tam v hluboké tmě tepe a září
ČT Artzóna, Fenomén: light design jako umělecká disciplína

Výstava světelných uměleckých intervencí Light Underground volně navazuje na úspěšnou sérii tanečních světelných a hudebních performancí, které proběhly v Galerii hlavního města Prahy letos v létě.

Umění pro město, Light Underground vol. 1
ČT Art, Tanečnice Nataša Novotná o projektu Light Underground

Light Underground / Taneční, světelné a hudební performance (15. 7. 2020–6. 8. 2020)

mapka rozmístění děl

Krištof Kintera, My Light Is Your Life – Shiva Samurai, 2009, GVU Ostrava

Pavla Beranová a Tereza Bartůňková, Z oka do oka, 2020

Rudolf Sikora a Vladimír Havlík: Sníh kámen hvězda strom

Adresa
GHMP Colloredo-Mansfeld
Karlova 189/2
110 00 Praha 1
Mapa

Budova nemá bezbariérový přístup

Otevřeno
út-ne 10–18 h

Vstupné

plné 60 Kč
snížené 30 Kč

Kurátor: Jakub Král

Společná výstava Rudolfa Sikory a Vladimíra Havlíka se stane prostorem pro konfrontaci dvou cest, jimiž lze dojít k témuž světonázoru. Zatímco se Sikorova objektivizační strategie dotýká pozice jednotlivce v kosmu, Vladimír Havlík se oproti tomu obrací k pospolitým vztahům budovaným na základě nonspektakulárních gest. Oběma umělcům jsou společná témata vztahu lidí k přírodě a k sobě navzájem, odpovědnosti, intimního vztahu ke světu a kosmu a budování utopického přesahu ve snaze vymezit naše přemýšlení o současnosti směrem ke kýžené budoucnosti.

Na úvod jedné slavné televizní debaty dvou význačných filosofů 20. století její moderátor řekl, že oba řečníci jsou jako horolezci zdolávající ve stejnou chvíli stejnou horu, ale každý z opačné strany. Ačkoli vystavující umělce dělí odlišná generace a odlišné myšlenkové zázemí, zdá se, že oběma jde o společnou věc, a tou je postižení vzájemnosti spoluprožívání světa a jeho spoluutváření prostřednictvím dvou strategií: „velkého“ Sikorova pohledu shora a Havlíkova sledování drobných posunů v našich vztazích.

pohled do výstavy Rudolf Sikora a Vladimír Havlík: Sníh kámen hvězda strom, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš

pohled do výstavy Rudolf Sikora a Vladimír Havlík: Sníh kámen hvězda strom, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš Souček

Vytvářet místa, pojmenovat minulost – pojmenovat místa, vytvářet minulost

Adresa
GHMP Dům fotografie
Revoluční 1006/5
110 00 Praha 1 – Staré Město
Mapa

Budova má bezbariérový přístup (výtah – volejte na pokladnu T (+420) 702 283 922).

Otevřeno
út–ne 10–18 h
čt 10–20 h

Vstupné

plné 120 Kč
snížené 60 Kč

Kurátorky: Stephanie Kiwitt, Tereza Rudolf a Anna Voswinckel

Roku 1890 vydal Jacob Riis, dnes považovaný za jednoho z předchůdců moderní sociální fotografie, knihu s názvem “Jak žije druhá polovina”, ve které zachycuje dětskou práci a život v těch nejchudších čtvrtích jednoho z rozrůstajících se amerických hlavních měst. Umělkyně Shelly Silver ve své video-koláži, která je portrétem newyorské etnické enklávy Chinatown, zodpovídá otázku, kterou si Riis v názvu knihy pokládá: „Nevíme, protože nás to nezajímá!“ Ale ptáme se vůbec ještě, komu mimo nás patří veřejný prostor? Nebo jsme své utopické vize již ztratili? Nezbyly ze všech našich v minulosti vysněných utopií pouze slogany společností, které umělkyně Bernardette Keating překrucuje v hořkosladké parodie?

Instalace fotografií a projekcí umělce Eiko Grimberga The Pool se vrhá do hlubin paměti již mnohokrát přestavovaného místa, jehož proměny jsou ilustrací zrovna převládajících ideologií, kde se „to jiné“ vždy proměňuje nebo mizí. V krátkém filmu Martina Netočného je moderní vize urbanistického vývoje (přítomná například ve videu Zbyňka Baladrána) konfrontována s realitou a podmínkami dneška. Film Gabriele Stötzer představuje 13 žen a mužů tančících ve venkovních lokacích dle jejich vlastního výběru. Bez jakéhokoli hudebního doprovodu si každý z nich utvořil svůj vlastní pohyb, který opakuje až do momentu extatického vytržení. V kontextu socialistického státního zřízení film vyjadřuje „svobodu, která je nedílnou součástí každého z nás, pokud se jí chceme chopit“ (Stötzer). Všechna díla osobitým způsobem podtrhávají velmi křehké spojení mezi obrazem veřejného prostoru a stavem společnosti, která postupnou individualizací ztrácí pojem o „druhém,“ jenž je ale základním stavebním prvkem pozitivní změny.

Abychom neztratili půdu pod nohama, vyhýbáme se situacím, které nedokážeme zařadit, které nás vyvádí z míry nebo vyžadují, abychom učinili krok do neznáma. Navzdory nepřetržitému pohybu a celosvětovému propojení lidí a informací zřídkakdy přicházíme do styku s něčím neznámým, odlišným, nečekaným. Posilujeme vzájemnost mezi těmi, kteří jsou nám rovni, a ti druzí mizí.

Zprávy, které čteme, individualizované a předvybrané, nás utvrzují a potvrzují. Naše pocity a zkušenosti jsou přiživovány, pozice utužovány. Mezi tím nabývá zdůrazňování jinakosti ve vztahu k naší vlastní identitě na důležitosti. Přestože jsme globálně propojení, ze zřetele ztrácíme „jiné“.

Cílem desátého ročníku Fotograf Festivalu je poskytnout ve vizuální kultuře prostor druhému (ve smyslu protějšku) a oživit dokumentární funkci média fotografie i pohyblivého obrazu. Nejednoznačnost média fotografie, jež naznačuje blízkost ve chvíli, kdy podněcuje odcizení, je problematizována stejně jako jeho limity. Pohledy na jiné a perspektivy jiných jsou ustanoveny v reakci na mediálně-specifické, sociální či státní režimy pohledu.

Pozvaní umělci a umělkyně ve svých dílech tematizují imaginaci, pozorování a výzkum jiných míst, způsobů žití a forem všednosti. Vybraní autoři a autorky zpochybňují svou vlastní motivaci a zviditelňují možné konflikty, hranice, přiblížení a prostupnost mezi „já“ a „jiným“. Osm skupinových výstav, které se vzájemně provazují přestavuje současná díla spolu se staršími pracemi a zkoumá široké spektrum blízkých i vzdálených úhlů pohledu. Dochází tak k navazování kontaktů a překračování hranic, narušování jistoty a ke konfrontaci s odlišným.

Andreas Schulze, installation Untitled_Eye, Capitainerie, Biennale de Lyon, 2015

Historické interiéry v Colloredo-Mansfeldském paláci

Adresa
GHMP Colloredo-Mansfeld
Karlova 189/2
110 00 Praha 1
Mapa

Budova nemá bezbariérový přístup

Otevřeno
út–ne 10–18 h

v zimních měsících 1. 11. 2021–31. 3. 2022
út-ne 10–16

Vstupné

se vstupenkou do Colloredo-Mansfeldského paláce zdarma

Colloredo-Mansfeldský palác patří k vynikajícím příkladům pražské palácové architektury s bohatým stavebním vývojem snoubícím v sobě prvky vrcholného baroka i pozdějších rokokových a druhorokokových úprav.

strop tanečního sálu v Colloredo-Mansfeldském paláci. Foto Tomáš Souček

Barokní objekt nacházející se na jednom z nejexponovanějších míst staré Prahy, u Karlova mostu, byl postaven na základech románské a gotické zástavby a renesanční budovy. Mezi jeho majiteli najdeme řadu zajímavých osobností od hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, popraveného za účast při pražském stavovském povstání, přes jezuitský řád, saského kurfiřta, krutého hraběte Bredu až k Pavlu Jindřichovi knížeti z Mansfeldu-Fondi. Kníže nechal v letech 1736–1737 původní palác, navržený zřejmě Giovannim Battistou Alliprandim, přestavět Františkem Ignácem Prée do vrcholně barokní podoby. Definitivní novorokokovou tvář interiérům stavby pak v šedesátých letech devatenáctého století vtiskla rodina Auerspergů, která pak kolem roku 1900 přestavěla velkou část paláce na luxusní činžovní dům. Nejkrásnějším a zřejmě nejlépe dochovaným prostorem paláce je taneční sál, jehož definitivní výzdoba byla patrně dokončena v letech 1736–1737. Autory nástropní fresky s námětem shromáždění olympských bohů jsou freskař Pietro Scotti a kvadraturista Giovanni Battista Zeist. Palác je spojen s významnými šlechtickými rody, ale také s kulturními a historickými událostmi, mezi jinými s posledním zasedáním královské rady „zimního krále“ Friedricha Falckého po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Po druhé světové válce byl palác využíván Československou akademií věd. V současnosti objekt spravuje Galerie hlavního města Prahy.

Colloredo-Mansfeldský palác – interiér. Foto Tomáš Souček

Caffe U Zvonu

Adresa
Dům U Kamenného zvonu
Staroměstské náměstí 605/13
110 00 Praha 1
Mapa

Kavárna má bezbariérový přístup.

Otevřeno
po–ne 10–20 h

Kontakt a rezervace
Caffe U Zvonu
T (+420) 724 332 342 (Denisa Podstatová)
E info@caffeuzvonu.cz

Kavárna U Zvonu nabízí k posezení klidné prostředí uvnitř Domu U Kamenného zvonu přímo v centru Prahy na Staroměstském náměstí. Návštěvníci si zde mohou vychutnat kávu, limonádu nebo skleničku vína s dezerty domácí výroby. Kavárna se také specializuje na studenou italskou kuchyň.

S platnou vstupenkou do GHMP nebo GHMP Member kartou je zákazníkům poskytována 50% sleva (sleva se nevztahuje na zahrádku umístěnou přímo na Staroměstského náměstí).

400 ASA: Prostě dokument…

Adresa
GHMP Dům fotografie
Revoluční 1006/5
110 00 Praha 1 – Staré Město
Mapa

Budova má bezbariérový přístup (výtah – volejte na pokladnu T (+420) 702 283 922).

Otevřeno
út-ne 10–18h
čt 10–20h

Vstupné

plné 120 Kč
snížené 60 Kč

Kurátor: Josef Moucha

Název fotografického spolku 400 ASA odkazuje k citlivosti filmu, užívaného k pohotovému osvitu snímků. Výstava 400 ASA: Prostě dokument… nahlíží do života různých společenských skupin a přibližuje jimi utvářená prostředí. Exponáty obohacuje projekce dalších ukázek tvorby. Drží se vždy jediného cyklu, vybraného ze souběžných pracovních programů zúčastněných fotografů. Karel Cudlín (*1960), Jan Dobrovský (*1960), Alžběta Jungrová (*1978), Antonín Kratochvíl (*1947), Jan Mihaliček (*1965) a Martin Wágner (*1980) sledují ráz dnešní doby realisticky, její proměnlivost ovšem každý vidí a zachycuje po svém. Jako hosta přizvali italského kolegu a člena proslulé agentury Magnum Photos, jímž je věhlasný fotožurnalista Paolo Pellegrin (*1964).

Alžběta Jungrová, Světlušky, 2018, 400 ASA

Paolo Pellegrin, Muž zatčený za napadení svého otce, 2012. Magnum Photos

Antonín Kratochvíl, Rwanda, 2017, 400 ASA

pohled do výstavy 400 ASA: Prostě dokument..., Dům fotografie, 2020. Foto Tomáš Souček

Bedřich Dlouhý: Moje gusto

Adresa
GHMP Knihovna
Mariánské náměstí 98/1
110 00 Praha 1 – Staré Město
Mapa

Budova má bezbariérový přístup.

Otevřeno
út-ne 10–18h
čt 10–20h

Vstupné

plné 120 Kč
snížené 60 Kč

Kurátorka: Mahulena Nešlehová

Výstava malíře Bedřicha Dlouhého (*1932), spoluzakladatele legendární skupiny Šmidrové (1957), nazvaná Bedřich Dlouhý: Moje gusto, představí poprvé v retrospektivně zaměřeném rozsahu umělcovo dílo od roku 1956 do současnosti. Je koncipována tematicky, a to se záměrem ukázat hloubku Dlouhého tvůrčí imaginace, originalitu jeho netradičních přístupů, metod a experimentací překračujících dobové pojetí obrazu. Prostřednictvím vybraných děl, z nichž mnohá patří k neznámým a dosud nevystaveným, výstava uchopuje myšlenkovou bohatost umělcovy tvorby a alespoň ve zkratce nastiňuje její vývoj. Pronikáme do umělcovy stále živé šmidrovské „dada“ strategie balancující na hraně vážného, nevážného a absurdního; seznamujeme se s bravurností jeho malířského podání, s ironickou reflexí pop-artu a fotorealismu i s humornými parafrázemi starých mistrů; poznáváme nápaditost a neobyčejnou invenčnost v uplatnění asambláže a koláže, jež v jeho tvorbě dominují. Skýtají umělci svobodu vyjádření, uplatnění imaginaci provokujícího principu náhody i prostor pro rozvíjení jeho smyslu pro humor, ironii a mystifikaci. V tomto ohledu je Dlouhého šmidrovská míza neobyčejně aktivní, což dokládá i film režiséra Aleše Kisila z roku 1999, realizovaný pro Českou televizi v rámci projektu Ateliéry, který je nedílnou součástí koncepce výstavy.

Retrospektivu doprovází obrazově bohatý katalog v grafické úpravě Zdeňka Zieglera.

Bedřich Dlouhý, Autoportrét III, 2008, soukromá sbírka

Bedřich Dlouhý, Krajkář, 1986. Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Praha. Foto Oto Palán

pohled do výstavy Bedřich Dlouhý: Moje gusto, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Tomáš Souček

Květa Pacovská: Utíkejte na konec

Adresa
GHMP Colloredo-Mansfeld
Karlova 189/2
110 00 Praha 1
Mapa

Budova nemá bezbariérový přístup

Otevřeno
út-ne 10–18h

Vstupné

plné 60 Kč
snížené 30 Kč

Kurátorka: Hana Larvová

Po retrospektivě konceptuální umělkyně Květy Pacovské v Městské knihovně obracíme tentokráte pozornost na téměř neznámou, o to však důležitější část její tvorby, ve které se v 60. a na počátku 70. let paralelně s pracemi pro knihu věnovala volné grafice a objektům z papíru a kovu. Této oblasti nebyla doposud věnována náležitá pozornost, a pro příznivce jejího díla bude do značné míry překvapující. Přitom právě v této rané tvorbě jsou zformulována základní východiska, ze kterých celé mimořádné a mnohavrstevnaté dílo Květy Pacovské, zahrnující nejen autorské knihy a ilustrace, ale také obrazy, sochařské objekty a kresby, vychází.