František Bílek v Chýnově

Kurátor: Martin Krummholz

Výstava v Bílkově domě v Chýnově představuje především umělcova díla s husitskou tématikou a reliéfy z druhé poloviny jeho tvůrčího období. Další exponáty připomínají sochařovo přátelství s významnými českými básníky Juliem Zeyerem a Otokarem Březinou a spolupráci s chýnovskými hrnčíři. Atmosféru obytných interiérů dotváří Bílkem navrhovaný nábytek.

pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
reliéf na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
reliéf na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
detail reliéfu na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
detail reliéfu na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment

Underground Garden

Kolekci děl s názvem Underground Garden vytvořili během několika posledních měsíců mladí umělci z dětského výtvarného studia Aza Nizi Maza sídlící v Charkově. Jejich díla vybízejí k zamyšlení se nad významem zahrad v době války a k úvahám o tom, jak může radost a naděje přetrvávat i za těch nejtemnějších okolností.

Navzdory pokračujícímu ostřelování Charkova vytvářejí děti nadále ve sklepním ateliéru pozoruhodná umělecká díla. Pro mnohé z nich je tato událost první cestou mimo Ukrajinu. Na vernisáži představí svou tvorbu osobně.

Výstavu pořádá kolektiv filmařů I AM UKRAINIAN, který v současné době pracuje na dokumentárním filmu o Aza Nizi Maza. Akce se koná za podpory Dopravního podniku hl. m. Prahy, Magistrátu hl. m. Prahy, Galerie hlavního města Prahy, Velvyslanectví Ukrajiny, USAID, Nova Ukraine a If Not Now Then When.

Webové stránky projektu Underground Garden

Kids_4
Work
Kids_3
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Screenshot
Paint_1
Screenshot
Screenshot
Studio Work
Volodya_1

Palác (volného) času

Kurátorky: Karla Hlaváčková, Veronika Čechová

Zaměstnaný člověk tráví v práci obvykle osm hodin denně, pět dní v týdnu. Někteří z nás se živí činností, která je naplňuje, a ztotožňují s ní svou identitu, jiní pracují, aby si zajistili takový příjem, který jim pokryje náklady na živobytí a dovolí uspokojivě trávit volné chvíle. Podobně jako dělník u pásu, městská společnost živící se kancelářskou prací se dostává do situace, kdy je výsledek její práce pouhým stupněm „výrobního“ procesu. Již od období industrializace řeší společnost problémy spojené s potřebou regenerace zaměstnance, tak aby si nejen odpočinul, ale také uspokojil své potřeby sociální a kulturní nebo se věnoval fyzické aktivitě.

Kdo si ale může dovolit volný čas uspokojivě trávit, když se i trávení volného času stává tržní komoditou – časem spotřebovávání služeb. Umíme trávit volný čas zahálkou? Nebo jsme i ve volném čase motivováni výkonem – něco vyrobit, něco se naučit, stihnout toho co nejvíce, nakoupit, jít cvičit, abychom byli krásní a zdraví. Volná chvíle má být čas, který můžeme svobodně naplnit. Tato svoboda ale předpokládá jistou odvahu a schopnost rozhodnout se mezi nepřeberným množstvím možností, což u některých vede ke strachu z promarněné chvíle, k obavě, že jim něco utíká, i když ve skutečnosti chtějí po osmi hodinách pracovní aktivity jen odpočívat.

Vystavující: Zbyněk Baladrán, Anna-Marie Berdychová, Johana Hnízdilová, Peter Kolárčik, Eliška Konečná, Monika Kučerová, Judita Levitnerová, Františka Malasková, pingpongping (Anna Vašičková, Hana Kubrichtová, David Stejskal), Nicolas Prokop, Roman Štětina, Eva Volfová, Barbora Zentková & Julia Gryboś, Tereza Zichová

Eliška Konečná, Wildflowers treating, 2024, barvený samet, výšivka, polstrování, 130×170 cm, majetek autorky

Projekt Palác (volného) času se zaměří na téma trávení volného času v kontrastu barokního paláce, který v době svého vzniku fungoval jako letohrádek, letní sídlo, jehož salónky, zahrady, lovecká obora a vinice nabízely svým majitelům různorodé příležitosti k prožití volných chvil. Kontrasty, které by výstava ráda podtrhla, jsou dány povahou stavby Zámku Troja a jeho zahrad.

To nás přivádí k otázkám, kdo si může dovolit trávit volný čas dnes a kdo si jej může dovolit trávit uspokojivě, jaké jsou dnešní trendy trávení volného času a zda jej trávíme odpočinkem, nebo jsme všichni stále vedeni k výkonu i během chvílí, které nejsou určeny k činnostem zabezpečující naše živobytí. Téma volného času tak vybízí k výběru děl, která se k tomuto pojmu vztahují povahou média: ruční práce, textil, keramika nebo tematicky – demokratizace volného času, vznik volného času v kontextu industrializace, vyprázdněnost pracovní činnosti, kritika společnosti orientované na výkon.

pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Palác volného času, GHMP Zámek Troja, 2025. Foto Jan Kolský

1 2 3 – 123 let železničního mostu

Železniční most, dominanta překlenující Vltavu pod Vyšehradem od Výtoně ke Smíchovu, slaví v roce 2023 přesně 123 let od postavení technicistně řešených oblouků a tratí na starší kamenné pilíře. Expresivní vizualita mostu se tak stala součástí panoramatu městské krajiny a vždy poutala pozornost umělců*kyň a dokumentárních fotografů*ek.

O budoucnosti tohoto technického díla se dnes vedou vášnivé diskuze, na které reagovala Galerie hlavního města Praha výstavou v Kobce 17 na Smíchovské náplavce, kde byly k vidění fotografie Karla Cudlína, fotografie ze sbírek Archivu hlavního města Prahy a kurátorský výběr výtvarných děl ze sbírek GHMP.

„Málokdo z nás si dovede představit pohled směrem k Vyšehradu bez tří oblouků železničního mostu. Tato dnes už technologicky vzácná konstrukce stojí vlastně v ostrém protikladu k přírodní kráse Vyšehradské skály, přesto za 123 let dokonale srostla s tímto prostředím a obohatila svou specifickou estetikou mnohovrstevnatý historický kontext místa. Je mnoho důvodů vzdát hold této památce, která mnohé z nás provází od dětských let a spojujeme s ní osobní i společenskou paměť,” přibližuje unikát železničního mostu Magdalena Juříková, ředitelka Galerie hlavního města Prahy.

Ve vzájemném dialogu představila výstava 1 2 3 – 123 let železničního mostu v komunitním prostoru Kobky 17 na Smíchovské náplavce soubor archivních snímků ze sbírek Archivu hlavního města Prahy, nestranně dokumentujících železniční most od doby stavby jeho oblouků po několik následujících dekád očima dobových často anonymních fotografů, a soubor fotografií Karla Cudlína, který se naopak dívá na tento tolik charakteristický most optikou jeho milovníků. Krom fotografií představí Galerie hlavního města Prahy i jinak nevystavená výtvarná díla z poválečné doby od Josefa Kiliana, Jiřího Chadimy, Dominika Formana a Bedřicha Horálka, které má instituce ve svých sbírkách a kde je železniční most hlavním aktérem.

Vystavený soubor fotografií Karla Cudlína vznikl pro Revolver Revue, která iniciovala akci na podporu petice Nebourat, volající po záchraně mostu. K akci vznikly noviny Revolver Revue s názory řady osobností z kulturní sféry, které poukazují nejen na estetické a architektonické kvality tohoto industriálního skvostu, ale i na jeho sociální a kulturní funkci. Ve spolupráci s Revolver Revue se Galerie hlavního města Prahy postarala o jejich reedici, aby znovu připomněla rozsáhlou anketu, která překvapí širokým spektrem racionálních i emotivních argumentů pro záchranu této unikátní stavby. Dotisk byl k rozebrání na výstavě a několik výtisků je ještě stále k dispozici v GHMP.

 

K výstavě byl naplánován doprovodný program, který kriticky nahlédl peripetie budoucnosti železničního mostu. Na výstavě pohovořili Pavel Štorch, iniciátor petice proti zbourání železničního mostu, Petr Tej a Marek Kopeč, autoři studie o zachranitelnosti mostu, a Karel Cudlína, který publikum seznámil se svou tvorbou a uměleckých ztvárněním železničního mostu.

„Železniční most pod Vyšehradem není jen technickým dílem, ale živou součástí naší kulturní identity. Oslavujeme 123 let jeho existence a k tomu debatujeme o jeho budoucnosti. Je na nás, abychom zajistili, že jeho příběh bude pokračovat i v dalších generacích. Věřím, že tato výstava tomu pomůže,” říká pražský náměstek pro kulturu, cestovní ruch, výstavnictví, péči o památky, národnostní menšiny a animal welfare JUDr. Jiří Pospíšil.

Událost v Kobce 17 byla organizována ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy a Trade Centre Praha, která má pražské náplavky ve své správě. Kobka 17 je multifunkční komunitní a výstavní prostor, kde Galerie hlavního města Prahy pořádá již několikátou výstavu a pokračuje tak v dlouhodobé spolupráci. Výstava vznikla za podpory Revolver Revue a díky zápůjčkám z Archivu hlavního města Prahy.

Petice za zachování a opravu kulturní památky železničního mostu pod Vyšehradem

Vernisáž výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka, 2024. Foto Libor Galia
Vernisáž výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka, 2024. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
pohled do výstavy 1 2 3 – 123 let železničního mostu, Kobka 17 – Smíchovská náplavka. Foto Libor Galia
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Karel Cudlín
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy
Foto Archiv hl. m. Prahy

Nové realismy / repríza na Slovensku

Kurátoři: Anna Habánová, Ivo Habán, Helena Musilová

Výstavný projekt Nové realizmy, pripravený pre Liptovskú galériu Petra Michala Bohúňa v Liptovskom Mikuláši a Východoslovenskú galériu v Košiciach, vychádza z rovnomenného výskumného projektu medzinárodného tímu bádateľov a následnej výstavy v Galerii hlavního města Prahy.

Poskytuje prehľad moderných realistických prístupov, ktoré sa rozvíjali na československej výtvarnej scéne v rokoch 1918–1945. Pod pojmom Nové realizmy rozumieme širšie spektrum dobových realistických prístupov. Tie zahŕňajú oblasti tvorby tradične označované ako neoklasicizmus, verizmus, nová vecnosť, sociálne umenie, magický realizmus a primitivizmus, vo fotografii ide najmä o nové videnie.

pohled do výstavy Nové realismy, Městská knihovna, 2. patro, 2024. Foto Jan Kolský

Moderné realistické prístupy nepopisujú skutočnosť mechanicky, ale sofistikovane reflektujú jej podoby. V centre pozornosti nie je len ruch veľkomesta a emancipácia žien, ale aj práca, zábava a každodenné strasti, zátišia a krajina. Košická výstava sa viac zameriava na portrét a život človeka, najmä v mestskom prostredí, zatiaľ čo prezentácia v Liptovskom Mikuláši sa sústreďuje najmä na fotografiu a film – v týchto médiách spôsoby zobrazovania každodenných vecí, mesta, práce a reklamy. Spolu vytvárajú ucelený obraz, ktorý dopĺňa doterajšie poznatky o modernom umení v českých krajinách a na Slovensku. Na výstave vedľa seba stoja ako diela etablovaných českých umelcov a umelkýň ako Karel Čapek, či Josef Sudek, tak tvorba ich v priestore vtedajšieho Československa menej známych, slovensky, nemecky či maďarsky hovoriacich súčasníkov, ako napríklad slovenská fotografka Irena Blühová či mimoriadny maliar Paul Gebauer zo Sosnové pri Opave; fotografické a filmové diela sú vo výstave integrálne prepojené s maľbou a grafikou.

V kontexte moderných realizmov vnímame fotografiu ako médium, ktoré zásadne zmenilo súčasné výtvarné umenie a vizualitu všeobecne. Ak je predpokladom tejto výstavy, že nové realizmy sa od predchádzajúcich realizmov s mimetickými ambíciami líšia svojím zámerom interpretovať realitu, potom pre fotografiu, ktorá má mimetické zobrazenie zakotvené v samotnom svojom základe, znamená pojem realizmus po roku 1918 návrat k pôvodnému charakteru fotografie, ktorým bolo zobrazovať realitu ako pôvodnú a neskreslenú. Súhrnným termínom, ktorý́ sa používa na charakteristiku fotografie v medzivojnovom období, je tzv. nová fotografia, ktorá má s moderným realizmom spoločnú orientáciu na moderný život.

Podľa účastníkov avantgardy 20. rokov 20. storočia sa fotografia mala stať nositeľkou nového umenia, či skôr nového estetického cítenia — vďaka rozšíreniu lacnejšej fotografickej techniky sa však dostala do rúk všetkých spoločenských vrstiev, ktoré na ňu preniesli „svoju“ estetiku. Fotografia tak môže súčasne reprezentovať najpokrokovejšiu stránku spoločnosti, ktorú predstavujú snímky zobrazujúce plne mechanizované moderné továrne, populárne miesta na trávenie voľného času alebo avantgardné fotomontáže a koláže, ale aj tú najkonzervatívnejšiu, ktorá vo fotografických obrazoch kodifikuje hodnotový́ systém jednotlivcov a celých spoločenských tried, najmä buržoáznej („meštiackej“) spoločnosti. Naznačuje to aj táto výstava, kde na jednej strane stojí pokojné idylické zobrazenie bezpečného domáceho sveta, spojené s reklamou ako nástrojom manipulácie potrieb a túžob, niekde uprostred práca ako pozitívny prejav ľudského života, a na druhej strane zobrazenie sociálnej nerovnosti.

Webové stránky výstavy ve Východoslovenské galerii v Košicích

pohled do výstavy Nové realismy, Městská knihovna, 2. patro, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Nové realismy, Městská knihovna, 2. patro, 2024. Foto Jan Kolský
Foto: Jan Kolský
Foto: Jan Kolský
Foto: Jan Kolský
Foto: Jan Kolský
Foto: Jan Kolský
Foto: Jan Kolský
Nove realismy_GMHP_Mestska knihovna_PRESS_ph_Jan_Kolsky_03

Karafiáty a samet / repríza v Lisabonu

Kurátorky: Adelaide Ginga (MNAC, Lisabon), Sandra Baborovská

Překvapivé podobnosti, paralely i paradoxy převratných událostí Portugalska a Československa. Hranice demokratického kontinentu i hranice epochy – karafiátová a sametová revoluce jako první a poslední z „třetí vlny“ světových revolucí a jejich odraz ve výtvarném umění.

pohled do výstavy Karafiáty a samet, Museo nacional de arte contemporanea v Lisabonu. 2024

Kurátorský projekt Karafiáty a samet / Umění a revoluce v Portugalsku a Československu kurátorek Adelaide Gingy (Museu de Arte Contemporânea Armando Martins – MACAM, Lisabon) a Sandry Baborovské (GHMP, Praha) představuje první souhrnnou přehlídku portugalského vizuálního umění v Čechách i na Slovensku v historicko-politickém dialogu s československými umělci. Společným východiskem je rok 1968, doba pražského jara v Československu a v Lisabonu jara Marcela Caetana. Tento rok představoval první záchvěv nadějí v konec stávajících nedemokratických režimů. Nadějí, které v Československu zmařila sovětská okupace a v Portugalsku pokračování koloniální války. Roky 1974 a 1989, data pokojných revolucí, poté přinesly oběma státům svobodu. Karafiátová revoluce se odehrála 25. dubna 1974 a sametová revoluce v Československu 17. listopadu 1989.

Reprízu výstavy, která v GHMP proběhla v roce 2019 můžete nyní vidět v portugalském Museu nacional de arte contemporanea v Lisabonu.

Webové stránky výstavy

pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024
pohled do výstavy Karafiáty a samet, MNAC, Lisabon, 2024

Labyrint

Kurátor: Ondřej Horák (Fuczik)

Oslovení umělci a umělkyně umísťují své práce do prostoru Labyrintu tak, aby je návštěvníci mohli vnímat jako součást prostoru zahrady a jejího okolí. Díla tematizují jak prostor Labyrintu, tak také sousedícího barokního zámku a zahrady a nabízejí možnost vnímat tato prostředí v nových souvislostech.

Právě dialog mezi současností a barokní historií tohoto místa je jedním z ústředních motivů, které je možné v jednotlivých dílech vysledovat. Pojďme se na jejich vzájemný dialog podívat blíže.

Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová

Slávka Hajdeckerová: Vlajky

Fotografka Slávka Hajdeckerová rozmístila v prostoru Labyrintu projekt Vlajky, fotografie přetištěné na rozměrné tkaniny a zavěšené mezi stromy. Samotná instalace, která díky proměnám dopadajícího světla či větru odkazuje ke scénografickým postupům rozvíjeným právě v období barokního divadla. Nabízí se ale také jiný pohled, navazující na barokní období. Využití motivu fotografie v zámecké barokní zahradě můžeme nejlépe pochopit v odkazu k všeobecně známému objevu camery obscury, který se v období baroka významně rozvinul.

Camera obscura byla velmi často používaným pomocníkem malířů, v období baroka se však vynořila myšlenka na otočení obrazu tak, aby byl promítán orientovaný stejně jako ve skutečnosti, a to pomocí zrcátka. Autoři této myšlenky (italští vědci Ettore Ausonio a Giovanni Battista Benedetti) navrhli umístit do cesty paprskům světla zrcadlo nakloněné v úhlu 45° a promítat obraz na horní stranu camery obscury. Díky tomu je zdokonalení tohoto vynálezu dnes vnímáno jako začátek cesty k fotografii.

Umělkyně se ve své práci inspirovala jak přírodními, tak barokními motivy, které nacházela v prostoru zámecké zahrady. Původní projekt vznikl již během jejího studia na pražské UMPRUM, instalace v Labyrintu ji však umožnila jej dále rozvinout a umožnit ho vnímat v dialogickém vztahu k místním barokním motivům.

Aleš Novák: Píseň o naději

Socha Píseň o naději má podle autora evokovat rozměrnou rostlinu zhmotněnou do sochy. Přirovnání jeho práce k barokním odkazům přímo v zahradě se však nabízí od prvního setkání. Barokní sochařství mělo kromě svého opulentního, exaltovaného a dramatického výrazu také své intimnější podoby. Mezi ně můžeme řadit sochy umístěné v prostoru cest, volné přírody či třeba zahrad. Práce Nováka nám může připomenout asi nejznámější barokní díla umístěná v otevřené krajině – Braunovy sochy v Kuksu. Zdánlivá monumentalita jeho díla je vyvážena reálnou křehkostí a určitou bezbranností, které jeho dílo umístěné mezi stromy v zahradě evokuje.

Různé akademické zkušenosti u Nováka přispívají k jeho uměleckému vyjádření, v němž pozoruje a přihlíží k různým aspektům jednoho předmětu, plátna nebo prostoru, aby vytvořil objekty, které konceptuálně cílí na vícero perspektiv.

Plastika Aleše Nováka zároveň působí dialogicky k okolním barokním stavbám a třeba i k nedaleko umístěným terakotovým vázám. Tím až doslovně dokončuje naznačený dialog.

Matouš Lipus: Vandal trojský

Na obdobný dialog navazuje také umělec a pedagog Matouš Lipus, který umístil do Labyrintu svou figurální práci nazvanou Vandal trojský. Sochy a objekty Matouše Lipuse formálně vycházejí z klasického sochařství. Tyto nadčasové vizuální modely záměrně využívá a posouvá je do přítomnosti. Tradice formy i námětu je pro něj platformou k použití moderních materiálů. K tomuto historicky prověřenému tvarosloví přidává jemný humor a nadsázku, pramenící ze současného vnímání světa. S lehkostí propojuje „vysoké“ s „nízkým“ – neostýchá se inspirovat rustikálními motivy lidové (také barokní) tvořivosti a mísí je s ornamentální gotizující řezbou.

U Vandala trojského jde o postavu umístěnou na výrazném soklu, kterou umělec postavil mezi větve jabloně a která tak splývá s kmenem a větvemi stromu. Ačkoliv není nezbytně nutné hledat spojení se sochami v parku nebo v zámku, nacházíme ho poměrně snadno. Figurální kompozice bohů (Merkur, Mars, Neptun apod.) objevíme na barokním schodišti u vstupu do zámku. Sochy často stojí – stejně jako Vandal trojský – na výrazných soklech. A dokonce jako by i Lipusovo pojmenování sochy odkazovalo k mytologickým postavám, které schodiště obklopují (Vandal – Vulkán). Umístěním sochy do otevřeného prostoru parku navazuje, podobně jako je tomu u Nováka, na barokní zálibu v plastikách v otevřeném prostoru krajiny nebo sevřenějších parků.

Nicolas Prokop: Sdílení žížalího těla

Nicolas Prokop pracuje v médiu audiovizuální instalace, vychází ze sochy a často se zapojuje do bezprostředního okolí. Jeho díla jsou site-specific, intervence do veřejného prostoru nebo performance; obecně upozorňují na procesuální povahu věcí, prolínání témat s procesem tvorby a materiality. Ve své umělecké tvorbě často pracuje s přírodními materiály se silným zaměřením na dematerializaci a rematerializaci v organické estetice. Prostřednictvím své praxe vytváří představy o jiných stanovištích, mikroskopické pohledy na svět nebo mezidruhové vztahy, a to prostřednictvím přístupu založeného na výzkumu.

V Labyrintu umístil patnáct metrů dlouhou plastiku z přírodních materiálů s názvem Sdílení žížalího těla, která je určena k obývání a odpočinku jak pro nelidské, tak pro lidské tvory. Jeho objekt je možné vnímat jako biomorfní prvek, který doslova prorůstá okolním prostředím. Otevírá velká témata barokních zahrad, práce a péče o ně a také o samotný park v Troji. Zahrada navržená ve francouzském stylu reprezentuje oblíbený přístup k parkovým úpravám. Jako milý detail je také možné zmínit spříznění Prokopovy sochy s motivy plazů na obou kašnách před zámkem.

Jan Fabián: Zóna

Stěžejním motivem Fabiánových objektů v rámci instalace Zóna je regenerace. Ta přichází v okamžik, když něco odumírá. Živý plot je svým způsobem přežitkem minulosti. Energeticky náročnou iluzí novověku. Jakou udržitelnost představují živé ploty? Fabián skrze průhledy do jejich útrob nabízí vhled do jiného ekosystému, do mikrosvěta, který je oním zákulisím zprostředkovávajícím existenci oné divadelní iluze. Pro autora je stěžejní práce s nalezenými, znovuoživenými materiály, které jsou pro něj klíčem k uvažování o udržitelné tvorbě. Fabián ve své architektonické koncepci nabízí nenásilné průzory skrze živé ploty s pomocí dřevěných tyčí, ale také zóny ke kontemplaci a odpočinku či stůl z přírodních materiálů k práci nebo třeba jídlu.

Tři objektové intervence umělce Jana Fabiána v prostoru labyrintu pracují se základními geometrickými principy a symbolicky otevírají dialog mezi současným uměním a barokním pojetím světa. Fabiánovy objekty na první pohled postrádají snahu o tradiční barokní motivy, mezi kterými najdeme snahu inscenovat velká tematická „představení“, velkolepou nádherou nebo efekty světla a dynamických forem. Co v nich ale můžeme najít je určitý pokus o dosažení iluze skutečnosti, což je jen další ze silných barokních motivů. Jestliže barokní umělci používali k dosažení tohoto cíle různých výrazových prostředků (mezi nimi např. optického klamu nebo třeba využití reálných scénografických prostředků či hry s perspektivou), pak na ně ve své instalaci Fabián snaživě navazuje.

Živý plot – Průhledy

Pokud je principem barokního divadla fantaskní imaginace a charakteristickým znakem iluze, pak je nutné tuto Fabiánovu práci vnímat s ohledem na odkaz barokní scénografie či projektování zahradních krajin. V barokním umění se oba základní principy poznávání světa (rozumový a smyslový) vzájemně prolí­nají a vyvolávají svým protikladem dojem vnitřního napětí uměleckého díla.

Instalace z dřevěné přírodní tyčoviny a provazů Průhledy opravdu vytváří průhled, kterým je možné (při troše snahy) pozorovat, co se děje z druhé strany jinak neproniknutelného živého plotu. Autor se tu opatrně snaží otevřít rostlou strukturu živého tvaru. Větvičky keře pouze ohýbá pomocí přitlučeného sloupku trámku s úvazem z přírodního provazu a umožňuje tak maximálně citlivý průhled skrze keřovou hradbu.

Instalace z přírodní tyčoviny svým charakterem odkazuje na další důležité motivy, které baroko rozvíjí. Prvním z nich je barokní divadlo, druhým (ve stejném divadle) uplatňované prvky perspektivy. Perspektivu (z latinského perspicere – tedy viděti skrze něco), a barokní perspektivní systém perspectiva artificialis lze vnímat jako aplikaci optické teorie na otázky umělecké reprezentace. Jde o metodu uměleckého zobrazování reality, kterou barokní umění nově rozvíjí. Období, které mimochodem bývá někdy nazýváno „věkem iluze“, ale i „věkem perspektivy“ je pro Fabiána inspirací, a jeho „průhled“ na něj (se všemi ohledy k přírodnímu objektu živého plotu) odkazuje. Zároveň se nabízí také vnímat jeho instalaci jako odkaz na barokní „kukátkové divadlo“, tedy prostor s jasně ohraničenými tvary, kulisami a perspektivní hrou. Právě barokní divadelní perspektiva umí být hravá a excentrická, rafinovaně pracuje s konvencemi lineární perspektivy za účelem dosažení různých důmyslných efektů. I tyto odkazy můžeme v současné umělcově instalaci objevovat a nacházet v ní podobné odkazy. Odkazy na perspektivu a základní geometrické pojmy (horizontála, vertikála) nacházíme i ve zbývajících Fabiánových realizacích v labyrintu.

Křeslo-seník

Objekt nazvaný Křeslo-seník tvoří přírodní tyčoviny vložené do koruny stromu vertikálním směrem (slabším koncem vzhůru) a metr nad zemí zkřížené vloženou horizontální tyčovinou. Vzniklé prostory mezi nimi vytvářejí jakési síto – strukturu, ve které je rozprostřeno seno v silné vrstvě. O objektu tak můžeme uvažovat jako o jakémsi inverzním seníku (díky odlehčené hmotě od země), kudy profukuje vzduch. Seno díky tomu může zároveň zmoknout a zase uschnout. Objekt funguje také jako dočasné místo pro odpočinutí – kontemplaci – spojení s přírodou.

Fabiánův objekt s výrazným motivem vertikály působí kontrastně v pohledu na objekt zámku, jenž vychází z klasických fo­rem římského baroka a svou architekturou rozvíjí tvarově a prostorově bohatší kompozice stavby.

Hohohorizontála-stůl

Plochá dřevěná platforma realizovaná do výše jídelního stolu z masivních dřevěných materiálů má rozměr 1×4 m. Vytváří pracovní platformu se strategií reliéfu. Už samotný název odkazuje na motiv perspektivy a v tomto případě – podobně jako u instalace Průhledy – dává vzpomenout na další významný barokní motiv. Rozvoj barokního divadla je úzce spojen s úspěchem barokní scénografie. Motiv stolu jako divadelní rekvizity, ale i zmíněný odkaz na perspektivní prvky, tak otvírají další z důležitých odkazů barokního umění.

Posledním odkazem z těchto odkazů je kombinace živého a mrtvého stromu, které jsou součástí autorovy kompozice. Motiv života a smrti je jedním z nejvýraznějších, které baroko tematizuje, a Fabiánův odkaz v jeho práci nám dává možnost nad tímto barokním fenoménem uvažovat v nových, aktuálních souvislostech.

Fabiánova realizace v rámci Labyrintu má však v tomto případě daleko blíže k zcela lapidárnímu využití – stůl má sloužit návštěvníkům jako místo pro posezení nebo práci. Pokud však zůstaneme u srovnání s barokem, spíš si u stolu pod jabloní dovedeme představit opulentní svačinu s Dionýsem.

Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Aleš Novák, Píseň o naději, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Jan Hromádko
Aleš Novák, Píseň o naději, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Jan Hromádko
Nicolas Prokop, Žížala, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Jan Hromádko
Nicolas Prokop, Žížala, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Jan Hromádko
Jan Fabian_Zona_foto-Pavlina Sulcova-6959
Nicolas Prokop,, Žížala, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Nicolas Prokop,, Žížala, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Aleš Novák, Píseň o naději, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Aleš Novák, Píseň o naději, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Matouš Lipus, Vandal, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Matouš Lipus, Vandal, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Matouš Lipus, Vandal, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Matouš Lipus, Vandal, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Nicolas Prokop, Žížala, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Nicolas Prokop, Žížala, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Slávka Hajdeckerová, Vlajky, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová
Jan Fabián, Zóna, Zámek Troja – Labyrint, 2024. Foto Pavlína Šulcová

Kateřina Šedá: Národní statistický ústav

Výstavní prostor Kobky 17 se během června změní na Národní statistický ústav, který bude zkoumat české zlozvyky. Široká veřejnost tak může aktivně ovlivnit i druhou fázi projektu Kateřiny Šedé Národní sbírka zlozvyků, jejímž cílem je zmapovat zlozvyky jednotlivců i skupin, a vytvořit z nich největší databázi na světě.

Národní sbírka zlozvyků

Na začátku byl projekt k výročí 200 let narození Gregora Johanna Mendela. Jeho záměrem bylo populárně naučnou formou zvýšit povědomí o zakladateli genetiky a tohoto velikána představit široké veřejnosti. Divili byste se, kolik lidí ho dnes ještě pořád nezná! Při dotazování napříč společností jsem se dozvěděla, že byl hokejista, fotbalista, youtuber nebo herec na Nově. Mendel měl totiž tu smůlu, že byl kněz, a tak ho minulý režim zrovna moc rád nechválil.
Ale ve světě stojí, co se významu týče, například hned vedle Darwina.
Když jsem přemýšlela, jak s tímhle vědomostním zlozvykem naložit, napadlo mě vytvořit Národní sbírku zlozvyků! Po dobu 3 let jsem jsem se svým týmem navštěvovala města i obce. mluvili jsme s tisíci lidmi a neúnavně se jich ptali. Byli jsme ve školách, obchodech, nemocnicích, domovech pro seniory, advokátních kancelářích, stadionech, márnicích, kuchyních, na radnicích… prostě všude. Potkávali jsme lidi známější i ty úplně neznámé. Bavili jsme se s bezdomovci i s nejmocnějšími lidmi v Česku. Byla to mravenčí práce, velká dřina, ale výsledek stojí za to. Mendel by měl radost!

Co to je zlozvyk?

Zlozvyky jsou něco, co každého z nás provází životem. Odlišují nás od ostatních, definují i charakterizují naši osobnost a paradoxně nás i spojují. Řada lidí si pod tímto pojmem představuje jen notoricky známé činnosti (kousání nehtů, kouření, chození pozdě atd.), proto jsem se rozhodla toto pole významně rozšířit a zlozvyk definovat jako činnost, která se opakuje a vadí vám – na sobě samém nebo na někom jiném. Každý tak dostal možnost zvážit, jaký zlozvyk by chtěl do sbírky přihlásit, a i přesto, že některé příspěvky jsou na hranici bizarnosti, úchylky nebo pracovní deformace, ráda bych je ve sbírce ponechala.

Přiznat (si) vlastní zlozvyk není úplně jednoduchá věc – jak v manželství, tak v kolektivu.
Často to vyžaduje hluboké zamyšlení, než člověku vůbec dojde, čím své okolí neustále otravuje. Ve společnosti, která je založena na tom, že spolu neustále soutěžíme a úspěch je pro většinu z nás zásadní veličina, působí sdílení zlozvyků a našich slabostí jako skutečný balzám, a může nás vzájemně spojovat. Je to jako osobní, párová i skupinová terapie v jednom.

Encyklopedie zlozvyků

Mým cílem bylo během jednoho roku shromáždit co největší množství osobních, rodinných, profesních, lokálních a národních zlozvyků, které bych postupně roztřídila do tzv. Mendelovy tabulky zlozvyků. Ta by měla v online podobě sloužit jako základní rozcestník, který bude možné nadále rozšiřovat a doplňovat.

Původně jsem pro tyto účely plánovala sesbírat 10 000 zlozvyků, ale postupně se přede mnou otevíraly další překvapivé oblasti, takže dnes už jich mám přes 30 000! Množství materiálu tak mnohonásobně překročilo moje původní představy a bylo by mi líto, kdybych tuhle škálu měla nějak zásadně redukovat. To se týká i knižní Encyklopedie zlozvyků, kterou bych současně ráda poděkovala všem, kteří se do projektu jakkoli zapojili a která by měla vyjít v letošním roce.

Album zpomalených obrazů

Kurátoři: Jitka Hlaváčková, Ian Mikyska

Nejisté situace navazují na projekt Pět nejistých situací z roku 2022 a Dvě nejisté situace z roku 2023 a představují různé přístupy k interakci sluchového a zrakového vnímání. Díla ze sbírek Galerie hlavního města Prahy slouží jako základ pro nové kompozice současných skladatelů, které potom novým způsobem „nasvěcují“ časové vnímání výtvarného díla.

Autoři výtvarných děl: Tereza Bartůňková, Michal Cáb, Václav Cigler, Michal Kindernay, Stanislav Kolíbal, Tom Kotik, Radoslav Kratina, Kristina Láníková, Morgan O’Hara, Pavla Sceranková,  Jiří Suchánek, Veronika Svobodová, Jiří Thýn, Jindřich Zeithamml

Autoři a autorky hudebních kompozic: Michaela Antalová, Jack Langdon, Sylvia Lim, Ian Mikyska, Marie Nečasová, Kory Reeder, Matej Sloboda, Michal Wróblewski

pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský

Ve výstavních prostorách Zámku Troja bude představen výběr děl ze sbírek GHMP a na ně reagující nové hudební kompozice ve formě nahrávek skladeb a výběr jejich partitur. Skladby pod uměleckým vedením Iana Mikysky interpretuje soubor Prague Quiet Music Collective. Všechny zazní v rámci celoročního doprovodného programu (setkání s hudebníky, koncerty v hlavním sále Zámku, hudební workshopy a další).

Výstava bude doplněna i o několik výtvarných děl, která vysloveně pracují se zvukem a představují tedy opačný přístup, než je vytvoření hudebního díla dle existujícího díla vizuálního.

Projekt vznikl ve spolupráci ansámblu Prague Quiet Music Collective s Galerií hlavního města Prahy.

pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
pohled do výstavy Album zpomalených obrazů, Zámek Troja, 2024. Foto Jan Kolský
Jiří Suchánek, Pulse 33, 2013, algoritmická audiovizuální instalace (33 světel, 33 let, 33 tónů)
Jiří Suchánek, Pulse 33, 2013, algoritmická audiovizuální instalace (33 světel, 33 let, 33 tónů)

František Bílek v Chýnově

Kurátor: Martin Krummholz

Výstava v Bílkově domě v Chýnově představuje především umělcova díla s husitskou tématikou a reliéfy z druhé poloviny jeho tvůrčího období. Další exponáty připomínají sochařovo přátelství s významnými českými básníky Juliem Zeyerem a Otokarem Březinou a spolupráci s chýnovskými hrnčíři. Atmosféru obytných interiérů dotváří Bílkem navrhovaný nábytek.

pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
reliéf na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
reliéf na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
Dům Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
detail reliéfu na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
detail reliéfu na domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Oto Palán
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment
pohled do expozice v domě Františka Bílka v Chýnově. Foto Lukáš Kliment