Dobrý sluha, špatný pán
Mgr. Michaela Vrchotová
Michaela Vrchotová v současné době pracuje v Galerii hlavního města Prahy na pozici vedoucí Oddělení komunikace, programů a ediční činnosti.
Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala dějiny umění a za důležitou profesní zastávku považuje své několikaleté působení v Národní galerii v Praze, kde jako kurátorka pro vzdělávání ve Sbírce moderního a současného umění návštěvníkům zprostředkovávala možnost pravidelného setkávání se současnými umělci a samozřejmě také otevřené názory předních historiků a teoretiků umění. Ve Veletržním paláci v rámci mezioborových přesahů úzce spolupracovala například s divadlem Studio Hrdinů, s Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA, s mezinárodním festivalem současného tance a pohybového divadla Tanec Praha apod.
Jako externistka se specializací na vizuální umění působila s přestávkami od roku 2011 v Českém rozhlase. Nejprve na Rádiu Česko a později na stanici Vltava, kde mj. pravidelně připravovala a moderovala pořady Reflexe: Vizuální umění! a Vizitka.
Přestože i v GHMP má společně se svými kolegy při vytváření koncepce jednotlivých pořadů na paměti především laického návštěvníka, považuje za úspěch celého týmu, že doprovodné programy GHMP jsou vyhledávané také odbornou veřejností a novináři, a jako takové se staly zajímavou platformou pro diskuze, které přesáhly dávno rozostřené hranice vizuálního umění. Otevřenou otázkou pro ni nejen v době pandemické krize zůstává, do jaké míry jsou tato východiska přenositelná do online prostředí.
Dobrý sluha, špatný pán
Chceme-li se ptát, jaké jsou možnosti a limity galerie vizuálního umění přenesené do online prostředí, je třeba začít otázkou, jaká je její role a poslání v offline prostředí současné společnosti a jaká budí očekávání. Od poslední čtvrtiny dvacátého století, kdy se na galerijní scéně začaly objevovat kasovní trháky, tzv. blockbustery, se často vyhrocená debata v poněkud zjednodušených stereotypech odvíjela v mantinelech ‚muzeum umění jako spektakulární show určená masám versus „sakrální“ prostor pro kontemplaci nadčasových hodnot‘. V době, kdy řada kolegů také v českých muzeích a galeriích už několik let zcela samozřejmě sledovala vedle kvantity rovněž kvalitu návštěvnosti, se náhle a bez varování fyzický svět uzavřel do opakovaných lockdownů způsobených koronavirem.
Jak ve své knize Muzeum umění v digitální době1 poznamenal historik a teoretik umění Ladislav Kesner: „Jedním z hlavních problémů dnešního muzea umění je právě nutnost soustavného hledání rovnováhy mezi klasickými funkcemi a novými rolemi, které od něj žádá soudobá společnost.“ Kesnerův text, který vyšel před dvaadvaceti lety, je v mnohém nadčasový a na své aktuálnosti neztratil ani v době pandemické krize, kdy musely být galerie uzavřeny. Naopak.
V Galerii hlavního města Prahy jsme způsob komunikace museli předefinovat hned na počátku roku 2020. Do té doby jsme totiž reagovali na poslední trendy společnosti, která, obklopena v pracovní i soukromé sféře novými technologiemi, čím dál tím více volala po digitálním detoxu. V první fázi jsme hned poté, co byly ze dne na den uzavřeny návštěvníky vyhledávané výstavy Devětsil 1920–1931 a retrospektiva Bedřich Dlouhý: Moje gusto, ve spolupráci se společností MUSOFT. CZ začali připravovat virtuální prohlídky.
Limity, které s sebou přenos uměleckého díla v online prostředí přináší a jež jsme si plně uvědomovali, nás zároveň motivovaly k dosažení maximální kvality zprostředkování uvedených výstav. Vbrzku se tak například zájemci o dílo členů Uměleckého svazu Devětsil mohli ve virtuální realitě procházet výstavou, pročítat všechny karty Nezvalovy Abecedy, prohlédnout si obraz Josefa Šímy v detailech, jež lidské oko v běžné realitě už není schopno rozeznat, nebo si pouštět dobové dokumenty a snad se nechat i „pohltit dynamickou, explozivní a experimentální atmosférou dvacátých let“ tak, jak se ji na samotné výstavě snažila se svým týmem představit její autorka Alena Pomajzlová.2 Naše nadšení z kvalitního výsledku a zájmu diváků trvalo několik měsíců. Postupně však vyprchalo se stále slabší návštěvností virtuální podívané, kdy diváky, ostatně podobně jako nás samotné, začalo online prostředí, kde většina lidí uvržených do lockdownu trávila svůj pracovní i školní čas, stále více unavovat. Bylo třeba si přiznat, že jsme sice vytvořili kvalitní alternativu archivu zaniklé výstavy, ale pokud chceme udržet divákovu pozornost i kvalitu online programu, musíme se poohlédnout po nových formátech.
V roce 2018 se oddělení PR a marketingu GHMP, jehož součástí v té době už byla i část doprovodných programů, stalo na pozvání Tance Praha součástí tříletého mezinárodního výzkumného projektu Dancing Museums, jehož cílem je podpora a dlouhodobá udržitelnost spolupráce mezi tanečními institucemi, muzei, galeriemi a univerzitami ze sedmi evropských zemí. Také tento projekt, který byl původně definován v podobě několika dlouhodobých rezidencí, mezinárodních seminářů a pohybových workshopů, musel být přizpůsoben pandemické situaci. Není třeba podrobně popisovat, do jaké míry se transformovalo téma „turismus“, které mělo být v rámci pražského workshopu řešeno v červnu 2020. Stejně tak se proměnila i situace účastníků mezinárodního projektu, kteří zůstali uvězněni ve svých domovech. Tanečnice Tereza Ondrová společně s českým týmem nakonec připravila týdenní workshop, který proběhl v online prostředí. Mimo jiné díky zapojení tanečních a vizuálních umělců měl více interaktivní než distanční podobu, která byla později volně přenesena do offline prostředí v podobě výstavy, kterou v areálu Zámku Troja s českým týmem připravila účastnice původního workshopu, vizuální umělkyně Kateřina Šedá.3 Případ víceletého projektu Dancing Museums mj. dokládá možnosti, které s sebou přináší propojení offline a online prostředí. Věříme, že mnohé z nich jsou přenositelné i do období mimo pandemická omezení.
V době koronavirové krize jsme zároveň finalizovali nový benefitní program, který měl ve dvou kategoriích – MEMBER a MEMBER PLUS – zvát mj. k opakované návštěvě GHMP. Program, který byl koncipován už před pandemií, musel být revidován tak, aby zůstal relevantní i v době uzavření galerií a omezeného doprovodného programu. Pro držitele ročních karet tak vznikl živě streamovaný interaktivní Member Channel. Téma prvního cyklu neformálních rozhovorů předních aktérů galerijní scény, vysílaných jednou měsíčně, bylo věnováno uměleckým akvizicím a tvorbě veřejných i soukromých sbírek. Zatímco je sledovanost živého vysílání dosud poměrně nízká, v případě možnosti zpětného přehrání záznamu registrujeme daleko větší zájem. To dokládá jednu z podstatných výhod online prostředí, kdy si návštěvník může program přizpůsobit vlastním časovým dispozicím.
Mezi laickou i odbornou veřejností zaznamenaly úspěch několikaminutové autentické video-komentáře umělců, které byly natočeny přímo v jejich ateliérech. Také zde se jedná o formát, který lze dále rozvíjet i v době, kdy nebude galerijní provoz omezen. Vzhledem k možnosti alespoň na chvíli opustit monitor počítače se ale největší sledovanosti těšily podcasty, které jsme začali připravovat už před pandemií. V tomto ohledu se jako velmi úspěšná ukázala spolupráce s jedním z nejvlivnějších internetových zpravodajských médií v našem prostředí, Aktualne.cz, kde se v autorském podcastu Na dotek jednou měsíčně Petr Vizina věnuje tématu spojenému s děním v GHMP. Cílovou skupinu jsme úspěšně sdíleli také s internetovou platformou pro současné umění Artyčok.tv. V neposlední řadě jsme navázali nové spojení s online dokumentárním kinem DAFilms, v jehož rámci jsme společně vytvořili filmový výběr doprovázející výstavu Frida Kahlo – Fotografie. Také tuto spolupráci hodláme v budoucnu rozvíjet.
Už v době pandemické krize jsme začali vydávat a zdarma distribuovat čtvrtletník Qartal, o jehož tištěnou podobu je stále velký zájem. Také na tomto místě využívám společně se šéfredaktorem Pavlem Klusákem4 příležitosti připomenout, že autorské texty umělců, kurátorů, publicistů i literátů psané exkluzivně pro Qartal, je možné číst rovněž v online podobě na webu GHMP. Vzhledem k vzrůstajícím cenám nejen papíru, ale i s ohledem na klimatickou krizi, je totiž online prostředí platformou, jež i po pandemii COVID-19 zůstane do určité míry ekonomickou a – nebudeme-li zrovna těžit bitcoiny – také ekologickou alternativou. Stejně jako jinde je ale i v kulturním prostředí internet pouhým nástrojem. Je jen na nás, zda nám dobře poslouží, nebo bude původně kvalitnímu obsahu a jeho recipientům panovat.
[1] Ladislav Kesner, Muzeum umění v digitální době. Argo a Národní galerie v Praze, Praha 2000.
[2] Viz Alena Pomajzlová (ed.), Devětsil 1921–1930. Galerie hlavního města Prahy, Praha 2019.
[3] Nina Jacques (ed.), Subjektivní průvodce galerii. Z deníku Dancing Museums. Tanec Praha z.ú., Praha 2021.
[4] Pavel Klusák, Na prahu druhého roku s Q, Quartal 5, 2022.