Q Tvá aktuální výstava se jmenuje Mlčení, torzo, přítomnost. Můžeš nám přiblížit název a to, jak jsi při její přípravě uvažoval?
J T V posledních letech se ve své práci soustředím na analýzu vzniku uměleckého díla. Je to spíš subjektivní sebedotazování. Zajímá mě ale vědomí jako takové a to, jak funguje v rámci tvůrčího procesu. Poprvé jsem to tematizoval v cyklu Vědomí jako základní předpoklad. V Mlčení, torzo, přítomnost hledám formy nového zobrazení, ovšem tradičními fotografickými postupy. Na rozdíl třeba od malby je ve fotografii bezprostřednost a možnost využití energie gesta značně omezená. Já se snažím pracovat tak, aby v obraze byla.
Q Co tě nejvíc oslovuje na pracích Hany Wichterlové a jak jsi k ní došel? Je podle tebe „ženské“ sochařství něčím specifické? Připomeňme inspiraci tvorbou Aliny Szapocznikow nebo prostorovou plastikou Katarzyny Kobro.
J T Je to dané citem. Vnímám podvědomě určité aspekty jejich práce, které jsou mi blízké. Neumím ale vysvětlit, proč to tak je. V případě Kobro a Szapocznikow to bylo prostřednictvím fotografické reprodukce v nějaké odborné publikaci. S prací Hany Wichterlové jsem se setkal až na výstavě věnované reprodukčním fotografiím Josefa Sudka. Pro mě to byl zážitek. Zpočátku jsem neměl tušení, že autory těch děl jsou ženy. To, kdo dílo vytvořil, nepovažuji v prvním kontaktu s ním za důležité. Autorství nevnímám pro význam díla jako podstatné. V širším kontextu mě ale autor samozřejmě zajímá. Pokud bych měl být konkrétnější, tak u Wichterlové mě zaujala vnitřní integrita těch plastik a to, jak jsou ukotvené a soustředěné. Z její práce, která není moc rozsáhlá, cítím určitý druh svébytného vizionářství, který je v mnoha ohledech nadčasový.
Q Do budoucna bys rád přispěl uměleckou intervencí do ateliéru Hany Wichterlové, jak by měla vypadat? Podobně jako instalace v Domě fotografie? Můžeš prosím svůj záměr popsat? Do výstavních panelů zasahuješ rovněž autorsky…
J T O prostorové intervenci do Domu fotografie uvažuji víc jako o autonomních objektech, které rozměry přizpůsobuji prostoru galerie. Podobně jako fotogramy nebo vystavené fotografie vznikají instalace vrstvením jednotlivých plánů a úhlů pohledového snímání. Na sádrokartonové stěny přenáším tvary vycházející z plastik Hany Wichterlové. Ty pak prořezávám a vrstvím na sebe. Vzniká tak autonomní plastika, která v sobě ale nese „DNA Wichterlové”, jakousi původní informaci z tvarů sochařčiných děl. V ateliéru Hany Wichterlové možná v budoucnu vznikne jedna prostorová instalace na analogickém principu.
Q Baví tě práce učitele? Kde jsi všude učil? A jak vzpomínáš na fotografa Pavla Štechu?
J T Jen v dobrém. Pavel Štecha byl otevřený člověk a typ pedagoga, svého druhu vzor. V průběhu studia jsem se poměrně brzy začal orientovat směrem k volnému umění. To bylo trochu mimo tehdejší rámec ateliéru, ten se profiloval víc jako užitný. Osobně učení vnímám především jako závazek a velkou zodpovědnost. Dnešní generace studentů je samozřejmě jiná, a to v mnoha ohledech. Po zkušenostech s působením na vyšší odborné Scholastice a na FAMU, kde jsem několik let vedl ateliér postkonceptuální fotografie, teď společně s Václavem Kopeckým vedeme ateliér užité fotografie na univerzitě v Ústí nad Labem. Je to skvělá nová zkušenost, která nám umožňuje uskutečňovat novou vizi a vést studenty k větší flexibilitě a mezioborové spolupráci. To by ale bylo na samostatný rozhovor.
Jiří Thýn (* 1977) vystudoval UMPRUM (Ateliér fotografie, prof. Pavel Štecha) a také absolvoval stáž na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II / škola Vladimíra Skrepla). Má za sebou několik zahraničních stipendijních programů, například pobyt v Ateliéru fotografie na TAIK University v Helsinkách, PROGR v Bernu nebo FONCA v Mexico City. Svou fotografickou tvorbu často propojuje s instalací, malbou, textem a videem. Zabývá se jak samotným médiem fotografie a jeho přesahy, tak dalšími tématy jako je prostor a kompozice, a tradiční fotografické postupy propojuje se současným post-konceptuálním přístupem. Tematizuje a zkoumá i různé fotografické techniky, například fotogramy. Působil jako vedoucí Ateliéru postkonceptuální fotografie na pražské FAMU, nyní vyučuje na Scholastice a na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Je zastupován galerií hunt kastner. Ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého byl v letech 2011 a 2012.
