S fotografií se snažím pracovat, jako bych maloval Sandra Baborovská

Díky covidové době si kurátorka s umělcem zvykli na komunikaci online. Při přípravě výstavy se po dlouhé měsíce vídali převážně na monitoru obrazovky. Výjimkou nebyl ani tento rozhovor, který vznikl přes email a WhatsApp. Přesto neztratil na vřelosti a překvapivých odpovědích: Nejspíš díky tomu, že se Jiří Thýn a Sandra Baborovská znají dvanáct let. A aktuální expozice přímo odkazuje k té, kterou spolu připravili právě před deseti roky.

Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6752 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6752 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6763, (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, barevná fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6763, (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, barevná fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6754 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, barevná fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6754 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, barevná fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6880 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6880 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, 100×140 cm

Sandra Baborovská (*1982) působí jako kurátorka v Galerii hlavního města Prahy. Připravila tu přes dvacet výstav převážně současného umění. Krátce po svém nástupu vytvořila dlouhodobou expozici Po sametu. Spolupracovala také na koncepci cyklu Start Up pro začínající umělce a na posledních výstavách do (už neexistujícího výstavního prostoru) 2. patra Staroměstské radnice (Předobrazy, prostor, abstrakce). Předmětem jejího odborného zájmu je sochařství 19. a 20. století a současné umění. V roce 2020 kurátorovala v rámci programu Umění pro město projekt Light Underground, jehož pokračování nyní připravuje. Je absolventkou oboru dějiny umění na Universitě Karlově a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Q          Ahoj, Jirko! Jak trávíš jarní dny?

J T       Jsme s dětmi „na samotě u lesa“. V sadu našeho kamaráda, sochaře Honzy Haubelta, máme starou cirkusovou maringotku, přestavěli jsme ji před lety na chatu a trávíme tu hodně času. Vznikla tady malá umělecká komunita přátel, kteří sem pravidelně jezdí.

Q          Když jsi zmínil Jana Haubelta, funguje ještě skupina Ládví, kterou jste ještě s Adélou Svobodovu a Tomášem Severou založili v roce 2005? J T Skupina Ládví už nefunguje. Uzavřeli jsme její činnost, když se nám nepodařilo prosadit vznik centra současného umění právě v lokalitě sídliště Ládví. Teď na podzim chystáme něco jako comeback, abychom podpořili malý nezávislý galerijní prostor, který se podařilo otevřít v prostorách bývalých potravin kolektivu okolo Alternativy II. Chápeme to ale jako jednorázovou akci.

Q          Čím jsi chtěl být jako dítě?

J T       Toho bylo opravdu hodně. Myslím, že každý věk s sebou nese nějaké představy o tom, čím chce člověk být. K fotografii jsem se dostal náhodou na střední škole. Vážně jsem uvažoval i nad dějinami umění a teologií. Okolnosti mě přivedly právě k fotografii.

Q          Poznali jsme se v roce 2009 při přípravě dlouhodobé expozice Po sametu v Domě U Zlatého prstenu. Vystavoval jsi tam tehdy fotogramy, kterým se věnuješ dodnes. Co tě na návratu k tomuto „manrayovskému“ principu zajímá?

J T       V případě fotogramů je to bezprostřednost. S fotogramy jsem začal pracovat v době, kdy jsem prožíval skepsi z inflace fotografických obrazů. V té době jsem neměl chuť a ani mnoho důvodů fotit. Řešil jsem to tím, že jsem začal budovat svůj vztah k fotografii od úplného začátku. Hledal jsem nové vyjadřovací možnosti a začal jsem experimentovat s fotogramy. Přišel jsem na techniku práce s osvitem fotografického papíru, umožňuje mně to používat světlo jako tužku. Není to tedy tak, jak to ve své době dělal Man Ray, který přikládal věci na papír a pak ho světlem exponoval. Fotografie je pro mě zásadní, ale i z jiných důvodů. Podstatný je pro mě právě její symbolický podtext. Pro vznik fotografického obrazu je zásadní vztah světla a času, který by měl být v harmonii. V některých pracích z té doby používám černobílý gradient, který vzniká postupným plynulým osvitem fotopapíru. Pro mě je to silně symbolický moment, odkazuje právě k plynutí času. Snažím se, aby každý krok v obraze měl svůj význam a nebyl jen redukovaný na estetickou funkci.

Q        Tento princip černobílého gradientu, černobílou fotografii kombinovanou s fotogramem, jsi použil v roce 2011 na naší výstavě Předobrazy, prostor, abstrakce v 2. patře Staroměstské radnice. Co tě na předobrazech děl sochařů/sochařek 20. století láká a jak se liší zmíněná výstava od aktuální, kterou v GHMP pořádáme letos?

J T       Nedá se říct, že bych se prací sochařů a sochařek inspiroval programově. V případě výstavy Předobrazy, prostor, abstrakce mě zajímal prostor a abstrakce právě v kontextu fotografického média. Odtud pramenila myšlenka pracovat s kubismem a Ottou Gutfreundem. Zájem o abstraktní umění mě pak inspiroval k formulování manifestu „nenarativní“ fotografie. Analytický přístup k fotografii a obrazu ve vztahu k tématu je v mé práci sice přítomný i dnes, ale v daleko uvolněnější formě. Snažím se s fotografií pracovat, jako kdybych maloval.

Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6822 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, 100×140 cm
Jiří Thýn, prostorová morfologie No. A_B0A6822 (zdroj: H. Wichterlová, Portrét Vincence Makovského, 1928), 2021, černobílá fotografie, 100×140 cm

Q          Tvá aktuální výstava se jmenuje Mlčení, torzo, přítomnost. Můžeš nám přiblížit název a to, jak jsi při její přípravě uvažoval?

J T       V posledních letech se ve své práci soustředím na analýzu vzniku uměleckého díla. Je to spíš subjektivní sebedotazování. Zajímá mě ale vědomí jako takové a to, jak funguje v rámci tvůrčího procesu. Poprvé jsem to tematizoval v cyklu Vědomí jako základní předpoklad. V Mlčení, torzo, přítomnost hledám formy nového zobrazení, ovšem tradičními fotografickými postupy. Na rozdíl třeba od malby je ve fotografii bezprostřednost a možnost využití energie gesta značně omezená. Já se snažím pracovat tak, aby v obraze byla.

Q          Co tě nejvíc oslovuje na pracích Hany Wichterlové a jak jsi k ní došel? Je podle tebe „ženské“ sochařství něčím specifické? Připomeňme inspiraci tvorbou Aliny Szapocznikow nebo prostorovou plastikou Katarzyny Kobro.

J T       Je to dané citem. Vnímám podvědomě určité aspekty jejich práce, které jsou mi blízké. Neumím ale vysvětlit, proč to tak je. V případě Kobro a Szapocznikow to bylo prostřednictvím fotografické reprodukce v nějaké odborné publikaci. S prací Hany Wichterlové jsem se setkal až na výstavě věnované reprodukčním fotografiím Josefa Sudka. Pro mě to byl zážitek. Zpočátku jsem neměl tušení, že autory těch děl jsou ženy. To, kdo dílo vytvořil, nepovažuji v prvním kontaktu s ním za důležité. Autorství nevnímám pro význam díla jako podstatné. V širším kontextu mě ale autor samozřejmě zajímá. Pokud bych měl být konkrétnější, tak u Wichterlové mě zaujala vnitřní integrita těch plastik a to, jak jsou ukotvené a soustředěné. Z její práce, která není moc rozsáhlá, cítím určitý druh svébytného vizionářství, který je v mnoha ohledech nadčasový.

Q          Do budoucna bys rád přispěl uměleckou intervencí do ateliéru Hany Wichterlové, jak by měla vypadat? Podobně jako instalace v Domě fotografie? Můžeš prosím svůj záměr popsat? Do výstavních panelů zasahuješ rovněž autorsky…

J T       O prostorové intervenci do Domu fotografie uvažuji víc jako o autonomních objektech, které rozměry přizpůsobuji prostoru galerie. Podobně jako fotogramy nebo vystavené fotografie vznikají instalace vrstvením jednotlivých plánů a úhlů pohledového snímání. Na sádrokartonové stěny přenáším tvary vycházející z plastik Hany Wichterlové. Ty pak prořezávám a vrstvím na sebe. Vzniká tak autonomní plastika, která v sobě ale nese „DNA Wichterlové”, jakousi původní informaci z tvarů sochařčiných děl. V ateliéru Hany Wichterlové možná v budoucnu vznikne jedna prostorová instalace na analogickém principu.

Q          Baví tě práce učitele? Kde jsi všude učil? A jak vzpomínáš na fotografa Pavla Štechu?

J T       Jen v dobrém. Pavel Štecha byl otevřený člověk a typ pedagoga, svého druhu vzor. V průběhu studia jsem se poměrně brzy začal orientovat směrem k volnému umění. To bylo trochu mimo tehdejší rámec ateliéru, ten se profiloval víc jako užitný. Osobně učení vnímám především jako závazek a velkou zodpovědnost. Dnešní generace studentů je samozřejmě jiná, a to v mnoha ohledech. Po zkušenostech s působením na vyšší odborné Scholastice a na FAMU, kde jsem několik let vedl ateliér postkonceptuální fotografie, teď společně s Václavem Kopeckým vedeme ateliér užité fotografie na univerzitě v Ústí nad Labem. Je to skvělá nová zkušenost, která nám umožňuje uskutečňovat novou vizi a vést studenty k větší flexibilitě a mezioborové spolupráci. To by ale bylo na samostatný rozhovor.

Jiří Thýn (* 1977) vystudoval UMPRUM (Ateliér fotografie, prof. Pavel Štecha) a také absolvoval stáž na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství II / škola Vladimíra Skrepla). Má za sebou několik zahraničních stipendijních programů, například pobyt v Ateliéru fotografie na TAIK University v Helsinkách, PROGR v Bernu nebo FONCA v Mexico City. Svou fotografickou tvorbu často propojuje s instalací, malbou, textem a videem. Zabývá se jak samotným médiem fotografie a jeho přesahy, tak dalšími tématy jako je prostor a kompozice, a tradiční fotografické postupy propojuje se současným post-konceptuálním přístupem. Tematizuje a zkoumá i různé fotografické techniky, například fotogramy. Působil jako vedoucí Ateliéru postkonceptuální fotografie na pražské FAMU, nyní vyučuje na Scholastice a na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Je zastupován galerií hunt kastner. Ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého byl v letech 2011 a 2012.