Tip Ondřeje Macla
Krev k mateřství patří, ale pro teď si to udělejme hezké
Kateřina Olivová: Milk and Honey
Praha: wo-men, 2021
Nepřehlédnutelná performerka Kača Olivová se ve svém doktorském studiu na brněnské FaVU zabývá tématem umění a mateřství. Jedním z výstupů jejího studia, rámovaným jako výzkum orální historie, je soubor dvaatřiceti rozhovorů s umělkyněmi, kurátorkami a aktivistkami – včetně několika mužů – s rodičovskou zkušeností. Velká část rozhovorů zazněla původně v rozhlasové podobě na studentském Radiu R, kde Olivová moderovala v letech 2015–2018 vlastní pořad Milk and Honey. Stejnojmenný knižní počin, rozšířený nejenom o další rozhovory a vstupní studii, ale hlavně vymazlený po výtvarné stránce, letos vydává nakladatelství wo-men ve spolupráci s pražskou AVU. Za portréty zpovídaných stojí experimentální fotoateliér Divý tvor.
Ztížená možnost mateřství
Pokud Olivová coby absolventka tělového designu hojně čerpá ve svých performancích z fascinace tělem, jeho jakýmsi až orgiastickým momentem, zkušenost mateřství v ní posílila prvek plodnosti a expanze mimo svůj výchozí vesmír. Pro její knihu i některé další „mateřské“ projekty typu Kojící guerilla či Mothers Artlovers je příznačná jistá upozaděnost, přesun důrazu na sdílení a sounáležitost, potažmo i formulace obecněji politických témat ve snaze proměňovat veřejné mínění.
Ačkoli feministické heslo „osobní je politické“ měla Olivová za vlastní jistě už mnohem dřív, kdy pracovala s tělem, role matky jí dala zakusit také stinnou stránku politických zásahů do ženské subjektivity. V těhotenství jako by se stala veřejným majetkem. Každý ví lépe než ona, co má dělat, jak má žít, a ona sama beztak vždycky selže. Pokud už jako žena máte ztíženou vstupní pozici pro život v patriarchátu, jako žena-matka jste na tom ještě hůř.
Výběr respondentů proto není veden napříč celou společností, ale představuje především takové přístupy k mateřství a rodičovství, které Olivová pokládá za inspirativní a které nejsou dost slyšet. Tradičnější přístupy jsou schválně ponechány stranou, tak jako slovo blood z původně zamýšleného názvu „Milk and Blood and Honey“. Všichni víme, že krev k mateřství patří, ale pro teď si to udělejme hezké.
Pohledem bezdětného třicátníka
Nemá smysl zde přeříkávat obsah knihy, všechna ta jména a životní zkušenosti, bylo by to nutně povrchní. A tak se vyjádřím nezvykleji, způsobem, o jaký si kniha Milk and Honey říká: Povedu s ní osobnější rozhovor.
Jsem třicátník, který na rozdíl od zpovídaných žádné děti nemá, ani na to dosud nemyslel. Bojím se, že bych se s dětmi nemohl plně věnovat tvorbě, kterou už takhle dělám při práci. Že bych je neuměl ekonomicky uživit a dopřát jim životní stabilitu (v posledních sedmi letech jsem se stěhoval víc než třicetkrát). Jistou roli v mém strachu z otcovství může hrát také zkušenost ztráty dvouletého bratra.
Na druhou stranu chci vytvářet podmínky pro lásku a nové vztahy, tedy nejen nějaká hotová umělecká díla. Jsem silně ovlivněný mýtem Eróta a figurou prostitutky. Živím se prací v pečujících profesích, kde vnímám jako svůj úděl být nablízku těm, které heteronormativní společnost s kultem zdravého dítěte vylučuje mimo svůj obzor. Představa matek s kočárky, svatebních průvodů a dětských hřišť mi byla jednu dobu až protivná. A takový přístup k životu zajisté ohrožuje můj nynější vztah se ženou, která si přeje mít děti, ale zvolna ztrácí víru, že jejich otcem bych mohl být já.
Rozhovory Olivové obrátily nejeden z mých předsudků vzhůru nohama. Zpovídaní lidé mají totiž daleko do nějakých stereotypních rodičů a slouží spíš jako vzory, jak s různými tradičními tlaky tvořivě nakládat. Není výjimkou – a Olivová sama je toho nejzářnějším příkladem – že zkušenost mateřství se může stát integrální součástí uměleckých a intelektuálních ambicí. Jiné hostky například malují obrazy na pleny, vystavují doma v lednici nebo tančí s placentou, performují s dětmi po vzoru Kelly Family, sepisují Kodex feministické instituce, nabízejí vlastní mléko při veřejných ochutnávkách či propagují těhotenské porno. Obava „dítě, nebo umění“ je tedy falešná.
Může znít divně, že takové dilema jako muž vůbec prožívám, v rozhovorech se s tímhle dilematem pasují především ženy. Od mužů se často očekává, že mají svou rodinu spíš uživit. Dítě odnosí a odkojí v drtivé většině případů matka dítěte (i když, jak se v knize dozvíme, i muži mohou kojit). Spoustu jiných věcí lze ale dělat sdíleně, nebo i ve prospěch matčiných mimo-mateřských plánů. Spoluúčast otce na péči o dítě by se měla stávat automatickou. Zaujalo mě, že jako velice funkční model se v knize jeví být soužití lesbického páru, který pečuje o dítě společně s gay párem, přičemž jeden z partnerů byl dárcem spermatu. A tak má dítě rovnou dvě mámy a dva tatínky.
Na jedné lodi s matkami
Kniha se dotýká i mého dalšího dilematu, kdy horko těžko slaďuji umění se sociální prací, a přijde mi, že bych na dítě neměl čas ani peníze. Většinou jsem se setkával s jediným řešením, které mi je proti srsti: jako umělec se komercionalizovat, případně jako zaměstnanec si najít lépe placenou práci. Poslední dobou se naštěstí objevují hlasy, které volají po vyšším finančním zhodnocení svobodného umění, a hlavně – což výrazně zaznívá i v Milk and Honey – po vyšším ocenění péče. V tomhle jsem jako pečovatel na jedné lodi s matkami. Nechci opouštět práci, která mi přijde podstatná a naplňuje mě. Přece jen na jídlo a nájem mi to tak tak dá, zatímco matky jsou ve vztahu k péči pokládány za jakési otrokyně-dobrovolnice. O děti přece pečujeme z lásky…
Připouštím, že docenění péče v sobě nese jistý revoluční náboj, a proto není tak snadné najít pro ně podporu. Bylo by krásné učinit z rodičů gigoly a kurtizány svých dětí, nicméně ještě cennější je rozeznávat citové vztahy – ať už v rodině, či jinde – jako malé velké sny o jiné společnosti. A o čem mě četba Milk and Honey přesvědčila především, je to, že takové sny se mezi námi dějí a není jich málo. Jinak řečeno, že rodina představuje otevřené dílo, nezávislé na dogmatu reprodukce či na rigidní roli matky. V knize najdeme různé druhy sdíleného rodičovství, komunitní přístup k výchově, rodinu s adoptivními dětmi, pěstounství i jedno svědectví o ztrátě dítěte. Hned v úvodní studii mě nadchl poznatek, že matkou může být každý. Pokud přistoupíme na mateřství jako na univerzální pečující princip, kdy ovšem ne všechny ženy chtějí být matkami, dává to smysl. Už takhle si s partnerkou často prohazujeme genderové role, mluvím o ní v mužském rodě a podobně, ale dosud mě nenapadlo, že lékem na úzkost z otcovství by mohla být touha stát se matkou.
Milk and Honey se od jiných knížek liší tím, že jak je hebounká, občas jsem se přistihnul, že ji svírám jako mimino, na dosah bradavky. V půlce knihy se na stránkách dokonce vyskytují rozsáhlé lepivé skvrny.
Ondřej Macl vystudoval autorské herectví na DAMU, srovnávací literaturu na Karlově univerzitě, sociální práci a novinařinu na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se tvorbě performancí a rituálů propojujících nejrůznější umělecké formy. Zároveň se snaží o živý kontakt umění s filozofií, náboženstvím, vědou. Je laureátem Ceny Jiřího Ortena za rok 2018 za experimentální koláž Miluji svou babičku víc než mladé dívky. Publikuje kritiky a eseje, na svém webu ondrejmacl.cz rozvíjí úvahy na téma erotiky. Pracuje jako asistent znevýhodněných osob.
