Cesta k etickému kodexu nekončí Michal Novotný, Leoš Válka, František Zachoval

Malá galerie a velký národ
Michal Novotný
ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Praha

V knize Malý český člověk a skvělý český národ ukazuje sociální antropolog Ladislav Holý, jak idealizovaný humanismus představitelů české státnosti ve skutečnosti vytváří funkční spojení s intolerancí, hrubostí, sobeckostí a jinými všeobecně akceptovanými drobnými nečestnostmi české každodennosti. Od roku 1996, kdy kniha poprvé vyšla, se nepochybně mnohé změnilo. I tak pro mne zůstává určitým typickým rysem české společnosti jakési přeskakování mezi arogantním poplácáváním se po ramenou a pasivní agresivitou sebepodceňování. Tento rys se projevuje i ve vnímání a fungování Národní galerie.

Už titul Národní s sebou nese celou řadu neujasněných, ale skoro vždy idealizovaných projekcí malého národa. Mezi veřejností, politickou reprezentací a někdy i ve vztahu Národní galerie k sobě samé tak panuje velmi nerealistická představa o tom, čím NGP je a zároveň – čím už dávno měla být. Na jednu stranu je typicky kladena meta Tate, Centre Pompidou atp. s obvyklým „chceme na Západ”, na druhou je i z úst alespoň několika posledních ministrů kultury veřejně slyšet vyjádření o tom, jak Národní galerie „nefunguje”. Tradičně se poté kladou naděje do všemocného ředitele, který jako jediný může situaci zachránit.
Realita je spíše taková, že Národní galerie se nachází maximálně v limitech svých možností.
Je organizací s 250 zaměstnanci, z nich většina, se kterými jsem se setkal, v ní pracuje proto, že v ní určitým způsobem věří; organizací, která spravuje sedm budov se státním příspěvkem, jenž se minimálně dvacet let nezměnil a kdy je schopna si každý (nepandemický) rok vydělat čtyřicet procent celkového rozpočtu sama. Tyto výchozí údaje se za poslední tři roky a čtyři ředitele, které pamatuji, nezměnily. Přesto byla mediálně i politicky neviditelná šedá masa zaměstnanců Národní galerie (přičemž naprostá většina pobírá dvoutřetinový plat prodavaček v supermarketu) schopna díky své víře realizovat jak – v kontextu republiky produkčně a finančně nesrovnatelně – ambiciózní projekty, tak desítky menších, které udržely provoz v jejích nekonečných prostorách.
Pojem Národní galerie je vnímán s tím, že by měl být ve všech oblastech naprostým vrcholem. Zároveň téměř kdokoliv (a případ z výstavy stažených Medků Vladimíra Železného a postoje jeho vyjádření zcela nekriticky přetiskujících médií je v tomto ohledu symptomatický) nemá žádný problém s neotřesitelným sebevědomím Národní galerii říkat, jak by to měla ve skutečnosti dělat lépe. Opět se tedy jedná o onen rozpor mezi institucí jako uctívaným ideálem, a skutečností, ve které nikdo nemá problém si do konkrétní Národní galerie bez jakékoliv úcty a respektu kopnout. To je poté také důvodem toho, jak správně Marek Pokorný píše, že symbolický kapitál státních kulturních institucí je v Čechách tak malý, že se ani nevyplatí do nich investovat.
Jak sám Marek Pokorný v diskusi o Národní galerii v březnu minulého roku uvedl, při srovnání s úspěchy České filharmonie je zásadní právě politická podpora, kterou filharmonie měla a má.
Je samozřejmě vždy otázka, co má následovat první, zda výsledky, nebo respekt a z něj plynoucí podpora. Pokud je ale nějaká hranice, která nás od oné stále vybájené Evropy dělí, tak je to právě hranice úcty k institucím, včetně instituce umění, které je v Čechách stále většinově pojímáno jako právo zcela subjektivní.
Jsou to nepochybně instituce, které musí na vlastním obrazu pracovat. Pro mne však zůstává nejasným, jestli se právě díky společensko-politickému nastavení nepohybujeme právě u těchto národních institucí poněkud v začarovaném kruhu. Mesiášsko-diktátorské profily „ředitelských” osobností, které mají danou instituci, ale i společnost v současné době spasit, když jí za všeobecného mlčení často spíše, jak Pokorný píše, podrážejí nohy, jsou poté toho jen dalším symptomem.
Parafrázovaně by se následně dalo dodat, že Česko má vlastně lepší Národní galerii než si zaslouží. A že je obraz Národní galerie, včetně jejího sebe-vnímání, vlastně docela dobrým obrazem české společnosti samé.

Morální brokovnice Marka Pokorného
Leoš Válka
ředitel Centra současného umění DOX

V prvním čísle magazínu Qartal vyšel dlouhý článek Marka Pokorného Dlouhá cesta k etickému kodexu. Obsáhlý text (celkem pět stran) je jakýmsi kobercovým náletem na eticky podvyživenou, smutnou krajinu kulturních institucí a jejich fungování v České republice. Dramatický slovník, silný kritický tón a celkové vyznění implikují morální svrchovanost autora (intelektuální přesah je jaksi mimochodem – snad žertovně – zřejmý z jednotlivých mezititulků, například Bázeň a chvění či Svět jako vůle a představa).

Volání po etickém kodexu, jehož neexistence nás zavádí do stavu „nejistoty a nezakotvenosti“, je završeno v závěrečné části výzvou: „… každá z velkých institucí by měla vtělit svůj postoj do jakési své ústavy nebo etického kodexu tak, aby její jednání bylo předvídatelné a konsekventní.“

Celková dikce článku vyvolává zvláštní pachuť světa řídících kulturních pracovníků a jejich touhy po jasných pravidlech, kdy „co je psáno, to je dáno“, a správné, eticky regulované chování bude automaticky následovat.

Hlavním motivem mého vyjádření k tomuto článku je krátká, přesto vydatná pasáž týkající se Centra současného umění DOX, jehož jsem ředitelem. Pro přehlednost ji zde ocituji: „Na počátku existence takového DOXu byla potřeba podpořit určité hodnoty. DOX plní dodnes dobře funkci místa, které vychovává určitý typ publika (řekněme střední třídu), dává jeho potřebám jistý směr, naplňuje určitou představu o kvalitě života. V okamžiku, kdy se ale začneme ptát, zda je všechno tak, jak to tahle soukromá instituce deklaruje, přichází velmi rozmrzelá reakce. Před několika lety DOX nedostal v prvním čtení grantového řízení žádanou vysokou částku, protože členové komise jeho projekt nedoporučili. Rozhovorů s představiteli téhle soukromé instituce o křivdě, která se jim udála, byla plná média. Běžná situace, se kterou se setkává kdekdo, ale jenom někdo má mobil na premiéra. Je to modelový případ: soukromá instituce žádá o podporu z veřejných peněz, ale je zaskočena tím, že ne všichni oceňují kvalitu její veřejné služby.“

Po zdánlivě vlídném úvodu následuje odkrytí skutečně „ohavného stavu věcí“. Cituji: „DOX […] vychovává určitý typ publika (řekněme střední třídu)…“

DOX rozhodně nikoho nevychovává a vychovávat nechce. Panu Pokornému zřejmě zůstala část historické výzbroje z let před rokem 1989. Opravdu bych rád věděl, co je myšleno střední třídou ve vztahu k návštěvníkům kulturních institucí. Socio-ekonomická kategorie dle výše příjmu? Společenský status? Prosakující marxistické hledisko?
Dále cituji: „[…] dává jeho potřebám jistý směr, naplňuje určitou představu o kvalitě života.“

Zřejmě ozvěna kultivačního, výchovného, patronizujícího pohledu na roli výstavních institucí.

Druhá část týkající se grantového řízení MHMP v roce 2017 končí připomenutím, že zamítnutí grantu je běžná situace, ale pouze DOX je zaskočen „tím,
že ne všichni oceňují kvalitu [jeho] veřejné služby.“

Co pan Pokorný neříká: Před zmiňovanými několika lety byl členem grantové komise. Té komise, která podporu pro DOX zamítla. Bohužel pro Marka Pokorného se ukázalo, že byl ve střetu zájmů. Přehledné shrnutí nabízí text Jana H. Vitvara uveřejněný na webu týdeníku Respekt 17. 3. 2017: „Marek Pokorný tento týden rezignoval na členství v komisi Rady hl. města Prahy pro udílení grantů v oblasti kultury a umění. Umělecký manažer Galerie města Ostravy PLATO tak učinil krátce poté, co vyšlo najevo, že jako předseda poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého letos rozhodl o zásadním navýšení podpory společnosti, která tuto soutěž pořádá. Pravidla grantové komise přitom jasně říkají, že její členové nesmí být žádným způsobem spojeni s projekty, které posuzují, a jestliže se to děje, mají to komisi oznámit a zdržet se hlasování. To Pokorný neudělal.“

Dovolím si připomenout, že kromě Marka Pokorného v komisi zasedl další expert – Helena Musilová, kurátorka Musea Kampa. Komise udělila podporu jen třem institucím z oblasti výtvarného umění – 1,6 milionu Kč společnosti Czechdesign a zbytek bezmála 13milionové dotace rozdělila mezi Cenu Jindřicha Chalupeckého a Museum Kampa.

„Co je na tom ovšem zarážející,“ pokračuje ve svém textu J. H. Vitvar, „s výjimkou designérů komise rozdělila dotaci pouze mezi dvě instituce, na jejichž programu se podílejí oba její členové. Šéf poroty Chalupeckého ceny Pokorný v tom střet zájmů nevidí.
‚Svět je zkrátka složitý. Z toho nicméně neplyne, že musíme být paranoidní,‘ odpovídá.“

Marek Pokorný musel odstoupit, nicméně kvůli zjednodušení byrokratického řízení všechna rozhodnutí komise zůstala v platnosti. DOX žádnou podporu nedostal, Cena Jindřicha Chalupeckého získala významnou částku. Škoda, že v té době morálně náročného rozhodování grantové komise neměl pan Pokorný při ruce schválený etický kodex, který by mu ulehčil rozhodování. Tak snad příště.

Aktualizace etického kodexu
František Zachoval
ředitel Galerie moderního umění v Hradci Králové

Prolog

Galerie moderního umění v Hradci Králové, kterou zastupuji, je veřejná výstavní instituce. Mnoho nám podobných institucí v ČR trvale uchovává, eviduje, odborně zpracovává, vědecky zkoumá a způsobem zaručujícím rovný přístup všem občanům zpřístupňuje umělecká díla. Standardizovaná veřejně prospěšná služba také znamená, že galerie průběžně poskytuje informace o sbírkách, má přísnou správu depozitářů, na akviziční činnost dohlíží odborná komise, je pod přísným dohledem nad vývozem sbírek do zahraničí, má přesně daný režim zacházení se sbírkami, propracovaný bezpečnostní režim, ale především si drží svou odbornou kredibilitu. Být zaměstnancem galerie je současně zodpovědný závazek vůči veřejnosti, tedy budovat si a zachovávat nejvyšší stupeň objektivity. Stručně řečeno, galerie je institucí sloužící společnosti; rozvíjí její vzdělanost, čímž jí přináší užitek.

Za posledních třicet let se tento sektor výrazně restrukturalizoval a některé veřejné služby byly převedeny do soukromého a obchodního sektoru, jenž má právní podobu ve formě nadací, společností s ručením omezeným, fondů, agentur atd. Výtvarné umění se stalo pro soukromý sektor výhodným obchodním artiklem a investicí, tedy uložením financí před nepředpokládanými ekonomickými krizemi (inflace, recese, oslabení ekonomiky apod.).

Je tu i umění a jeho autoři nebo i falza, která potřebuje soukromý sektor zhodnotit, posílit jejich cenu.

Často je altruistické vystupování aktérů soukromých veřejných institucí maskováno bohulibými cíli jako péče o veřejný prostor, vzdělanost, kultivace společnosti. Ale také zde najdeme politické (mocenské) cíle a s tím související posílení sociálního statusu.

Majitelé soukromých veřejných institucí se tváří jako mecenáši, altruisté a filantropové.

Privátní sektor se prostě bez veřejných výstavních institucí neobejde. Hodnověrnost, tradice, výzkum a interpretace získaných poznatků zakládá na důvěru i pro soukromý sektor. K tomu všemu veřejná instituce systematicky investuje do vlastních zdrojů, což se u soukromého sektoru již tvrdit nedá.

Tedy: Aktualizace etického kodexu by měla vymezit vztah vůči aktivitám soukromých veřejných institucí, vůči sběratelům (aktivně obchodujícím se svou sbírkou), nadacím v oblasti umění, soukromým galeriím a společnostem s ručením omezeným v oblasti umění, akciovým společnostem v oblasti umění, investičním fondům v oblasti umění (všechny souhrnně dále v tomto textu nazývejme „soukromý aktér s uměním“), které mají kromě deklarovaného veřejného zájmu také ve svých předmětech podnikání: obchod s uměním, ale i další aktivity, někdy až kuriózní. Je jisté, že v mnoha případech vztah a spolupráce soukromého a veřejného je ku prospěchu věci. V žádném případě není možné jednotlivé sporné momenty generalizovat na celé prostředí. Nesčetné množství soukromých galerií, nadací a sběratelů nezištně pomáhá umělcům, což oceňuji a podporuji.

Aktualizace – soukromý aktér s uměním Aktualizace by měla poukazovat věcným způsobem na několik palčivých problémů. Je zřejmé že se vždy budeme potýkat s kritérii hodnocení dílčích momentů. Aktualizace si především klade za cíl vidět danou oblast jevů reálně, tedy nedirektivně pojmenovávat neetické případy.

(a)       Obezřetně bychom se měli stavět k zápůjčkám od „soukromých aktérů s uměním“ na výstavy, neboť prezentace jejich uměleckých děl je zhodnocením, tedy zvýhodněním na trhu s uměním.

(b)        Pokud „soukromý aktér s uměním“ nabízí výstavy/exponáty, u nichž veřejné instituce nemají experty na danou problematiku, mohou se na výstavě celkem snadno objevit umělecká díla se sporným autorstvím (vědomě, ale i nevědomě).

(c)       Obezřetně se stavět ke spolupráci s osobami, které jsou v pracovněprávním vztahu, případně v majetkovém poměru se „soukromým aktérem

s uměním“ nebo jsou jeho zástupci, protože jsou ve střetu zájmu. Pokud je tedy zainteresován, honorován či jinak motivován ze strany „soukromého aktéra“, rozhodně nezastupuje zájmy veřejné, byť by i sám nabyl dojmu, že musí náhle jednat ve veřejném zájmu.

(a)         Obezřetně se stavět k službám „soukromých aktérů s uměním“, kteří nabízejí zajištění komunikace s dalšími, často neznámými a senzitivními sběrateli, kteří nabyli dojmu, že přímý dialog s veřejnou institucí ohrozí jejich anonymitu a soukromí. Veřejná instituce pak nemá plně ověřitelné informace o majiteli (potažmo původu) daného uměleckého díla. Takto zapůjčovat díla na výstavu je navýsost problematické. Pokud by se později prokázalo, že zapůjčené dílo je padělkem, stává se veřejná instituce svým liknavým přístupem a opomenutím kontroly zároveň i aktérem – tedy spolupachatelem.

(b)      Obezřetně se stavět k zápůjčkám od majitelů sbírek, kteří své sbírky mají především pro svou společenskou katarzi, neboť jejich minulá nebo i současná podnikatelská činnost je společensky problematická.

(c)       Obezřetně se stavět ke kurátorům a historikům umění, samozvaným kurátorům, kteří jsou paralelně analytici, investoři, soukromí galeristé, finanční partneři soukromých sbírek nebo podílníci soukromých galerií, investičních fondů a podobných tržních investičních aktivit. Jejich odborné nebo kurátorské aktivity zase mohou být ve střetu zájmu a v prostoru veřejných institucí nepůsobí transparentně a důvěryhodně.

Epilog

Institucionální kritika, samoregulační tendence, definování veřejné a soukromé sféry se v kontextu veřejných výstavních galerií rozvíjí v mezinárodním prostředí během posledních šedesáti let. Text je sondou do problematiky vztahů mezi veřejnými výstavními institucemi a soukromým sektorem.

Skryté mechanismy, které interakci mezi veřejnou a soukromou sférou provázejí, byly prezentovány tak, aby tyto vztahy byly transparentní širokému publiku.

Lokální sbírkotvorné instituce po roce 1989 (mimo případnou výměnu ředitelů a dalších personálních úprav) neprošly zásadní sebereflexí, bez které si dnes bohužel nemůžeme vytyčit pevnou pozici těchto veřejných institucí v 21. století. Dílčím institucionálně kritickým, uměleckým a výzkumným projektem, zkoumajícím stav veřejných sbírkotvorných institucí, byl projekt Reprezentace národa (Isabela Grosseová, Jesper Alvaer, 2008). Ten ale nevyvolal adekvátní odbornou a veřejnou diskuzi. Nevidím žádný obhajitelný argument, proč by standardizovaná veřejně prospěšná služba měla legitimizovat aktivity „soukromých aktérů s uměním“ a zvyšovat jejich utilitu.

Stereotypy spolupráce se soukromým sektorem z devadesátých let jsou stále přítomné, takže nelze předpokládat, že již zítra bude vše ideální a hlavně pro diváka transparentní. Pokud se v nejbližší době nedostaví patřičná fáze autoregulace nebo objasnění pozic zúčastněných aktérů, tak potom míříme k tomu, kdy podle Jürgena Habrmase je veřejnost nahrazována pseudoveřejnou či pseudosoukromou oblastí kulturního konzumu.