PROSTŘEDNÍČEK UKÁZANÝ AVANTGARDÁM
Tomáš Glanc

Je dobře, že máme legendární Muchovo dílo opět na očích, tuto bombastickou závěť světoznámého umělce z moravských Ivančic… Epopej vyvolává už více než sto let polemiky – nevraživost i nekritické nadšení, ideologické konfrontace a soudní spory. Málokterý artefakt české provenience se kdy dočkal tak bouřlivé recepce.
V české veřejné diskusi existuje téměř satirický žánr „boje proti Epopeji“. Jeho účastníci kritizují oba hlavní aspekty cyklu velkoformátových pláten: ideologii Epopeje i její umělecké ztvárnění. Satira jak známo nepochází od prostopášného člověkokozla Satyra, nýbrž z „lynx satura“ – misky se vším možným. Tak odpůrci Epopeje míchají všechno dohromady a snaží se jejím prostřednictvím diskreditovat Muchův z dnešního hlediska obskurní „světonázor“. Kádrování tohoto typu je ale ožehavý obor, protože fikce, zplozená talentem a fantazií, není redukovatelná na politické stanovisko.
Jistě, ideologická báze cyklu Muchových velkoobrazů z bájných dějin slovanstva je bizarní. Ale i to je velká přednost tohoto kolosálního díla. Uvádí nás totiž do zašlého světa slávy nacionalistických, rasových, rusofilských snů počátku 20. století se slovanskými kongresy a emancipačními fantazmaty. Dnes jsou jistě tyto civilizační vize politicky pasé.
Nicméně z hlediska dějin umění je to strhující provokace – a prostředníček vztyčený všem avantgardám. Zaslouží si poctivou reflexi z hlediska intelektuálních a kulturních – a také politických – dějin epochy, v níž obrazy vznikaly. Cenzurovat umělecké slohy a díla z hlediska našich dnešních přesvědčení by bylo absurdním ikonoklasmem, to bychom museli nepřetržitě čistit národní galerie a jiné obrazárny od nacionalismu, machismu, kolonialismu, xenofobie a mesianismu.
Mucha skutečně snil o budoucí slovanské civilizaci a hledal pro ni opěrné body v dějinách od jejich „úsvitu“ až do – své tehdejší – současnosti, kdy na plán sbratření slovanských národů podle něj nejnebezpečněji útočil bolševismus. Umělecky šlo o unikátní retro-pop: Autor se ze secesní stylistiky reklam, plakátů a návrhů bankovek noří ještě hlouběji do realisticky-romantického historismu s rysy komiksu, aby vytvořil univerzální block-buster, strhující show – a přesně to se mu povedlo.
Mucha měl štěstí – jeho dílo působí i po sto letech rebelsky. Nejdřív se střetl s modernisty, pak s komunistickou kulturní politikou, pro kterou bylo jeho slovanstvo příliš spirituální – ačkoliv geograficky svět Epopeje přibližně odpovídá Stalinovu konceptu východní Evropy po druhé světové válce. Uklizená v Moravském Krumlově Epopej tolik nepobuřovala, ale vřava kolem nesplněné smluvní podmínky – totiž výstavby samostatného výstavního pavilónu – v desátých letech 21. století znovu obnovila skandální slávu tohoto velkolepého projektu.
Mucha námět každého obrazu celé měsíce studoval, podnikal badatelské cesty do míst, kde se příslušné děje odehrávaly a plnil skicáře nesčetnými postřehy. Chtěl vidět na vlastní oči řeholníky na Athosu, Rudé náměstí a představit si praslovanské chrámy na Rujáně. Získal sponzora z nejvyšších pater amerického
establishmentu, s nímž se sblížil na banketu pro více než tisíc osob, uspořádaném v New Yorku na oslavu vstupu Ruska do války proti Japonsku. Plátna mu vozili z belgických továren na výrobu plachet. Jako ateliér si pronajal zámek. Všechny tyto okolnosti i výsledný artefakt jsou naprosto výjimečné – a za to bychom měli jednoho z mezinárodně nejproslulejších umělců českého původu ctít. Kriticky a bez patosu – věcně, nezakomplexovaně, bez zášti. Epopej je zaslouženě atrakcí a senzací českých kulturních dějin.

Tomáš Glanc je rusista, sémiotik, vysokoškolský pedagog, kurátor řady výstav, publicista, překladatel. V současné době působí na Curyšské univerzitě ve Švýcarsku. „Už léta shromažďuji materiál na knížku o slovanské ideologii, a jestli ji dokážu dát dohromady, Mucha v ní bude hrát nezanedbatelnou roli,” připisuje ke svému textu pro Téma Q. Připravil dlouhou řadu výstav, naposledy variabilní putovní projekt Poezie a performance. Východoevropská perspektiva (spolu se Sabine Hänsgen) pro Žilinu, Bělehrad, Zürich, Drážďany, Liberec či Wrocław.

DĚJINY SE DĚJÍ TEĎ
Tomáš Pospiszyl

Jestliže je Slovanská epopej skutečně nejzmiňovanějším uměleckým dílem v českých médiích, nepochybně to znamená, že je stále živá, nutí nás k debatám o jejím smyslu uměleckém i společenském. Nedomnívám se, že je tato živost způsobena jen soudními spory nebo bizarními rozměry díla. Ano, vidět Slovanskou epopej je spektakulární zážitek. Můžete se na ni jít podívat s kamarádem avantgardistou, zahraniční kurátorkou při první návštěvě Evropy, s malou dcerou nebo s babičkou, a se všemi na její téma zapředete zajímavý rozhovor. O jakém jiném uměleckém díle můžete něco podobného prohlásit?
Roviny reflexe díla pochopitelně budou rozdílné a dnešní otázky, jež Slovanská epopej vyvolává, paradoxně nejsou ty, které chtěl do svého díla vložit sám Alfons Mucha. Dílo proti nejlepší vůli autora zůstává dodnes mimo daný čas a prostor, a to doslova. Pomineme-li debatu prakticky prostorovou, tj. kam s ním,
je zde fascinující vykolejenost časová. Ani po letech se nedokážeme vypořádat s umělecky i ideově archaickým dílem. Antimoderní, akademickou nebo dokonce kýčovitou Epopej nelze z dějin českého výtvarného umění vytěsnit, monumentální plátna jsou doslovným pozadím pro celou naši moderní kulturu.
Neustále aktuální je i její obsah. Fantasmagorická oslava slovanství je nám dnes dokladem českého dekolonizačního projektu – řečeno dnešním jazykem. Sledujeme Muchovu urputnou snahu zachytit pilíře národní identity. Ale to, co dnešnímu divákovi Mucha zpřítomňuje především, je monumentální konstrukce
této vize: Historie není tím, co se stalo v minulosti, ale to, o co právě usilujeme. Slovanská epopej nám tak více než kdy jindy pomáhá pochopit české dějiny, i když asi jinak, než jak si to Alfons Mucha představoval.

Tomáš Pospiszyl je historik umění, kritik a kurátor žijící v Praze. Přednáší na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro sdružení tranzit.cz pracuje od jeho založení. Je autorem řady výstavních a publikačních projektů.

PROČ JE TAK OBLÍBENÁ
Milena Bartlová

Pojďme se tentokrát zamyslet ne nad dílem samotným, ale nad jeho přijetím neboli recepcí. Slovanská epopeja se stala natolik oblíbenou, že se tiše pozměnil její příliš archaický název. Nemyslím si, že by to byl důkaz nějakého oživení panslovanství, jehož bychom se měli dnes aktuálně politicky obávat. Obsah a sdělení cyklu oblibě nebrání, ale nejsou tím hlavním, co lidi dnes přitahuje. Myslím, že velmi širokým vrstvám se dnes Slovanská epopej líbí díky své formě. Má to dvě stránky: jednak ohromující rozměry a to, jak s nimi Mucha dovedl zacházet, jednak snadnou srozumitelnost.
Ačkoli dnes máme IMAX projekce, zůstává obrovská malovaná plocha stále něčím, co nabízí ohromující vizuální zážitek. Druhá polovina 19. a začátek 20. století s takovým efektem účinně počítaly, ostatně na uměleckých akademiích vzkvétaly specializované ateliéry monumentální tvorby a veliké obrazy se realizovaly malbou, mozaikou nebo jako textilní obraz. V tom všem se samozřejmě jen pokračovalo ve staletých tradicích účinného působení veřejného obrazu. Jedním z důležitých rozměrů částečné popularity socialistického realismu stalinského typu bylo právě používání obrovských pláten. Zrovna nyní realizuje Slovenská národní galerie zajímavý projekt Akce Zet: uměnovědná výprava, kdy malíř Marcel Mališ realizuje v atriu galerie mnohametrovou malbu jako remake nejslavnějšího a nezvěstného obrazu československé „sorely“, Díkuvzdání českého a slovenského lidu generalissimu Stalinovi od Jana Čumpelíka, Aleny Čermákové a Jaromíra Schoře z roku 1952. Alfons Mucha s ohromujícím a zároveň imerzivním potenciálem svého cyklu cíleně pracoval. Ten slavný chybějící pavilon měl být odděleným, tedy jakoby sakrálním prostorem s působivou instalací, měl se stát posvátným místem českého národa i československého
státu. I když takové umístění stále chybí, Muchův záměr byl úspěšný. Instalace ve velké dvoraně Veletržního paláce něco z té neurčité posvátnosti zpřítomňovala.
Společně s okouzlením z imerzivní podívané přitahuje dnešní české obecenstvo na Slovanské epopeji také samozřejmá srozumitelnost. Lidé raději půjdou na výstavu, která je nebude zneklidňovat tím, že se musí namáhat, aby pochopili, o co vystavujícím umělcům šlo. Moderní a zejména abstraktní či dematerializované umění je záměrně exkluzivní a nechce být snadno srozumitelné. Mucha je právě opačný. Většina obrazů cyklu jsou sugestivní ilustrace okamžiků z dějin Slovanů, které lze dobře popsat, a divák to, co se ve výkladu dočte, také na obraze poznává. Nereálné vize nadskutečna na prvních třech na  posledních dvou obrazech jsou pro diváky Pána prstenů a Hry o trůny také dobře srozumitelné. Ostatně nezapomínejme, že jsme tu v zemi „něcistů“, kteří právě takové nekonkrétní a necírkevní duchovno mají rádi.
Osmdesát let byla Slovanská epopej skrývána, protože se považovala za exemplární kýč. Dodnes si pamatuju pocit ohromení, když jsem na první Muchově velké výstavě začátkem osmdesátých let viděla Slovany v pravlasti, doprovázený rozechvěním z možnosti vidět něco nepřístojného. Nechci na malém prostoru spekulovat o tom, zda kýč je nebo není, a co to vlastně kýč je. Možná bychom ale aspoň trochu měli přemýšlet nad tím, jak je to se vztahem mezi srozumitelností a přijatelností umění a našimi odbornými měřítky jeho kvality, jak se ten vztah vyvíjel a jak s ním pracovat dál.

Milena Bartlová je historičkou umění. Zabývala se uměním a kulturou středověku, nyní se věnuje především dějepisu dějin umění. Spolu s vědeckovýzkumnou a publikační činnosti působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové jako profesorka a koordinátorka doktorských studií.

ROZSVÍTIT A ROZMLUVIT EPOPEJ
Petr Fischer

Boj o relevantní vystavení Slovanské epopeje Alfonse Muchy trochu připomíná spor o Rukopisy, který také asi nikdy nebude úplně vyřešen. Muchův obrazový mýtus o síle Slovanstva sice obsahuje více historické reality než slavné Hankovy a Linkovy podvrhy, v tahanicích o jeho veřejnou expozici se však nepřímo bojuje o podobnou „rukopisnou“ historickou symboličnost díla.
A ta nemá s kvalitami maleb celého cyklu zase tolik společného. O umělecké hodnotě Epopeje se nikdy moc nediskutovalo, vždy se jaksi samo sebou vědělo, že dílo stojí za samostatnou výstavu, důvody však byly víc morální a obchodní než umělecké.
Vystavovat Epopej mělo smysl kvůli zahraničním turistům, kteří jméno Mucha dobře znají ze secesních plakátů populárních po celém světě a na cyklus se rádi přijdou podívat. A potom tu byl dávný závazek Prahy, která dílo přijala se slibem umělci, že pro něj vybuduje samostatný budoár, jakousi obrazovou svatyni slovanského živlu v Praze.
Mucha chtěl skrze svůj cyklus přenést energii slovanského ducha na budoucí generaci. Jako věřící i praktikující spiritista si vážil přesvědčovací moci světla a jeho temného kontrastu, ať už stojí samy proti sobě nebo se odrážejí ve hrách odstínů barev, nesoucích opět symbolickou hodnotu. Řada obrazů v cyklu ale
mluví příliš zdaleka, aby mohly intenzivně zasvítit i dnes, většina známějších výjevů se koncentruje do doby husitství a těsně po něm (od Husa k Jiřímu z Poděbrad je šest obrazů). Jedno z nejsilnějších pláten Epopeje, Kapka naděje, připomínající některé symbolistní obrazy Williama Blakea, vyjevuje tíživou chvíli Jana Amose Komenského, který z mlžného oparu nepřízně dějin hledá cestu do jasnější, všelidské budoucnosti.
Zasněnost, snivost tohoto obrazu (a vlastně i celé Epopeje) jako by vyjadřovala typicky lyrický vztah Čechů k vlastním dějinám. Ten vztah se v současnosti projevuje v boji o podobu české demokracie, jenž se dokonce stává „bojem o duši národa“. Mucha představuje patos velikosti a vznešenosti, který je dnes spíše unikáním před realitou než jejím prosvěcováním a nadějeplným otvíráním do budoucna. Zjevně i proto, aby Mucha mluvil a skutečně „svítil“, jak si autor přál, by stálo za to cyklus konfrontovat se současností přímo a inspirativně, aby se otevřel a rozmluvil i pro ty, které tyto paprsky z dávné mytické minulosti
nemohou zasáhnout.
Ideálním adeptem se jeví Apoteóza Jiřího Davida, dekonstruktivní rozhovor s Muchou, který pracuje s posledním všezahrnujícím obrazem Muchovy Epopeje. David navrací Apotheosu z dějin slovanstva do současnosti. Jeho koncepce je vnějškově prostá, i když vnitřně komplikovaná. Umělec k černobílé reprodukci Muchova obrazu postavil obrovské zrcadlo, takže divák musí vstoupit do mezery mezi oběma, aby vůbec viděl. Je nucen k zrcadlení, k reflexi (reflecto, odrážet, ohýbat) a k přemýšlení, ke spekulaci (speculum, zrcadlo), přičemž se stává součástí obrazu. Divák vstupuje do obrazu (do dějin Slovanů), tak jako Davidovy doplňky do Muchova plátna, přidávající libůstky umělcovy psýché: kovový kruh a přetržená pouta na postavě Slávy, odkazy na Beuyse či Tarkovského, zahalená hlava teroristy, lysohlávkové (h)aluze a další souvislosti.
Tvůrcem není už umělec, nýbrž divák, který rekonstruuje Davidem dekonstruovaný národní symbol podle toho, co má sám v hlavě a jak všechny souvislosti cítí. Apoteóza zve k meditaci na národní téma. Lze si při ní uvědomit, jak vzdálené jsou všechny ty národní postavy a symboliky; jak jejich významy kloužou po hranách času a individuální životní zkušenosti; jak se na sebe dívat upřeně do zrcadla dokáže málokdo (chycení diváka do obrazu a zrcadla je „past“ − centrum Davidova konceptu, možná i srdce konceptuálního umění vůbec). Natožpak dívat se na něco tak těkavého, jako je národ.  A tak se do pasti dostává i autor díla, protože po spekulativní dekonstrukci národních mýtů v sobě se divák nutně zeptá: A jak může David dekonstruovat něco, co není symbolem, dokonce nikdy ani symbolem nebylo, protože se to dávno rozpadlo do toku odkazů a narážek a podprahových, všelijak zneužitých souvislostí?
Když si ale s Davidovou sebereflexivní Apoteózou v hlavě začnete rozkládat, a znovu tak rozebírat a sestavovat svět Muchova slovanského mýtu, může po této práci zůstat opět poměrně očišťující a silný zážitek. A o to možná v moderních galeriích více či méně jde.
Ať už si tedy o Muchově Epopeji myslíme cokoliv, ať už ji umělecky vyzdvihujeme, nebo ji obrazně posíláme z falešného národního piedestalu do stoupy dějin, vždy je tu šance zachránit její hodnotu a smysl pro budoucí generace otevřeným a klidně podrývavým, ironickým rozhovorem se současností. Není to neúcta k umělci, nýbrž jeho vyznamenání. Ještě nám stojí za to, abychom s ním mluvili, abychom ho v sobě objevovali. Příklad Davidovy dekonstrukce Apoteózy, vystavené poprvé v roce 2015 v české sekci výtvarného bienále v Benátkách a o rok později ve Veletržním paláci, paralelně s Muchovou Epopejí, je jen jednou z možností, jak takový užitečný a inspirativní rozhovor začít. Jistě by se k němu vstřícně časem přidali další umělci. Muchovu Slovanskou epopej vystavit snad tedy ano, ale prosím, problematicky – ne jako národní relikvii!

Petr Fischer je vzděláním filozof, což se dlouhodobě promítá do jeho publicistické a scenáristické práce. Po dva roky (2016–2018) vedl stanici veřejnoprávního rádia Český rozhlas Vltava.

DVA ŽIVOTY
Magdalena Juříková

Slovanská epopej má dva životy: oficiální a neoficiální. Ten oficiální je determinovaný opakovanými pokusy o její trvalé umístění. V minulosti narážela nejprve na odmítnutí soudobou uměleckou scénou avantgardního ražení, později na válečnou éru a do roku 1989 na různá stádia kulturní politiky komunistického režimu. Od roku 1990 pak na krátká, rychle po sobě jdoucí volební období pražských politických reprezentací.
Neoficiální život epopeje je také zmítán kontroverzemi: dílo je předmětem buď až nekritického vzývání, či poněkud hysterického opovržení.
Proč se po roce 1989 neodehrála (konečně už svobodná, neideologická) debata, která by vedla k širší reflexi Epopeje? Nebyla dost dobře možná, protože dílo dlelo v zapomenutí v Moravském Krumlově. A krátká epizoda ve Veletržním paláci zřejmě nezavdala dostatečnou příčinu k takové analýze.
Nadšení cizinců, přicházejících zhlédnout Epopej zejména z Asie, má kořeny zcela jistě v odlišném kulturním zázemí, kdy monumentalita díla hraje roli patrně nejdůležitější. Nicméně snaha proniknout do jeho obsahu je ve srovnání s českým prostředím překvapivě důsledná. Narážím na televizní anketu z našich ulic, kdy diváci shlédnuvše Epopej nedokázali popsat, co cyklus zobrazuje, kdežto v Tokiu diváci s nadšením naslouchali i několikahodinovým přednáškám přibližujícím události kulturně i geograficky vzdálené. Slovani a jejich historie v našem prostředí zjevně nerezonují, kdežto u cizinců pozorujeme přirozenou touhu pochopit události, které Mucha ve svých plátnech s takovým nasazením interpretuje.
Celkové naladění naší společnosti je rovněž málo nakloněno patosu: avšak Mucha (po zkušenosti s divadlem) jej nasazuje s přirozeností a potřebou sobě vlastní u mnoha z témat, jež si po pečlivém studiu a konzultacích s historiky zvolil. Svůj sisyfovský úkol uzavřel téměř padesát let poté, co Smetana zkomponoval Mou vlast, ke které hodlal vytvořit výtvarný pandán.
V roce 1927 se však Alfons Mucha a Slované ocitli ve zcela odlišné realitě, než ze které jeho úsilí vzešlo. Všechny tyto souvislosti se do „rodného listu“ díla vepsaly s takovou intenzitou, že se mu u nás dodnes příliš nedaří. Hledejme porozumění alespoň skrze odvahu zralého muže opustit zaběhlý způsob života, zůstat silným a nepochybovat o svém cíli celých sedmnáct let. Hledejme je skrze jeho vynikající malířské řemeslo, vytříbený smysl pro inscenování děje, neuvěřitelnou snahu vyhovět historickým a lokálním odlišnostem jednotlivých příběhů, jež jsou vykoupeny nekonečnými hodinami studia pramenů, četnými cestami za konkrétními lokalitami a gigantickou šíří kresebné přípravy každého detailu, pohybu ruky i výrazů tváří.

Magdalena Juříková je ředitelkou Galerie hlavního města Prahy.

CO S NÍ
Marek Pokorný

Ze zatajovaného, až proskribovaného uměleckého díla s komplikovanou historií vzniku a táhnoucími se spory o přijetí či nepřijetí do kánonu českého výtvarného umění se Muchova Slovanská epopej stala v posledním dvacetiletí především atrakcí. Udivuje svým rozsahem, rozměry a počty návštěvníku, které přitahuje či může přitáhnout. Výtěžnost násobí rovněž vedlejší produkty využívající zvýšený zájem o animaci všeho, co je po ruce a čemu se už autor nemůže bránit. Slovanská epopej je zároveň jakousi symbolickou kořistí, o niž se vede soudní spor mezi hlavním městem, jemuž byla původně věnována, a umělcovými dědici. Ti mají za to, že Praha nedostála svému závazku, jenž podmiňoval tento dar, tedy vybudování důstojného zázemí pro uchování a vystavení. Je také předmětem sporů týkajících se toho, zda ji lze nechat putovat po světových destinacích, anebo ji do vyřešení současných potíží s vystavením v Praze umístit tam, kde o ni vždycky stáli – na zámek v Moravském Krumlově. Osud cyklu dokončeného v roce 1929 je sám o sobě epopejí.
Jak upozorňuje ve své eseji Miroslav Petříček, Muchovo opus magnum je zejména otázkou po čase uměleckého díla. V okamžiku svého dokončení se nutně jevila jako dobře míněný, ale nepatřičný relikt něčeho, co už je dávno pryč. Je však také možné, že dlouhé 19. století skončilo teprve vystavením Slovanské epopeje ve funkcionalistickém Veletržním paláci v roce 1929… Jako individuální výkon je Slovanská epopej obdivuhodná, jako doklad uměleckého vývoje problematická a jako ideograf zpožděná. Přesto je to velké umělecké dílo, v němž se jakoby komprimované nacházejí některé z klíčových otázek po povaze umění, jeho společenské funkci, vztahu mezi dějinami a ideologií, identitou, konstrukcí významu a vyznění prostřednictvím výpustek, otázek vztahu řemesla a dovedností k umělecké hodnotě, ale také tázání po oscilaci uměleckého díla mezi uměleckým, kulturním a společenským faktem a (abychom zůstali u Mukařovského) mezi záměrností a nezáměrností.
V těchto souřadnicích se mi zdá, že se současná debata stále vede především o vedlejších aspektech Slovanské epopeje. Jestliže hlavní město v posledních letech hledalo s pomocí expertních skupin především lokalitu pro definitivní umístění a splnilo tak umělcovu podmínku, jaksi zapomnělo na to podstatné – k čemu dar využít. Zatím se zdá, že hlavní motivací je udržet dílo v rukou hlavního města a veřejnosti i turistům nabídnout atrakci na místě, které přispěje k rozvoji města. Jako vedlejší efekt se dostaví poněkud pokrytecké uspokojení z toho, že jsme postavili pomník světově uznávanému tvůrci. A politická reprezentace slavnostně přestřihne pásku.
Epopej samotná si však zaslouží nejen důstojné místo, kde je vystavena, ale zejména kritickou pozornost a práci na její interpretaci v souvislostech historických, uměleckohistorických, ideových a kulturních. To tedy znamená, že debata se má vést nejen o klimatických a bezpečnostních podmínkách jejího vystavení,
respektive o nejlepší dostupnosti místa, kde zázemí vznikne, ale především o takovém institucionálním půdorysu péče o ni, který ji dokáže zprostředkovávat v souvislostech především jako umělecký a kulturní fakt nabízející různé interpretace a různé typy zkušeností. To je také jediný důvod, proč se o Slovanské
epopeji a její budoucnosti vůbec bavit. Paradoxně je to právě Muchova Slovanská epopej, která má obrovský potenciál pro využívání současných metod muzejní práce orientované nikoli na konzumenty, ale na veřejnost. Kdy začneme?
P. S.: Po navrácení Slovanské epopeje do Prahy, tedy v letech 2012 a 2013, stál Moravský Krumlov před rozhodnutím, čím nahradit jediný opravdový magnet zdejšího turistického ruchu. Na jedné straně šlo o budoucnost zámku jako prvořadé historické památky v nedobrém stavu a soukromém vlastnictví, na straně druhé o samotnou nabídku, kvůli níž se budou do města lidé vracet a která zároveň uspokojí potřeby místních komunit. V té chvíli se mi zdálo téměř jisté, že Slovanskou epopej do Moravského Krumlova už znovu nikdo nedostane. V rámci ideového projektu pro budoucí využití zámku a zámecké zahrady, na němž jsem pracoval v roce 2013, se navíc počítalo s využitím Rytířského sálu pro pořádání koncertů a společenský život města. Tlumil jsem tehdy skepticky touhu představitelů města po návratu Muchova díla, avšak vzpomínka na ni byla tak živá, že jsem se jí pokusil vyjít vstříc: pokud nemůže mít Moravský Krumlov samotnou Slovanskou epopej, nechá si vytvořit vlastní. Na místě, kam za originálem mířily davy, tak měla vzniknout největší nástěnná kresba v Evropě z dílny Davida Böhma a Jiřího Franty, která by byla jakýmsi komentářem ke Slovanské epopeji samotné i jejím osudům. Umělci sice připravili základní koncepci, ale k vlastní realizaci nedošlo. Škoda. Pokud se nyní, zdá se, daří na plánovaných pět let Slovanskou epopej do Moravského Krumlova vrátit, mohlo letos dojít k pěknému setkání.

Marek Pokorný je kritik, publicista a kurátor. V současnosti je ředitelem městské galerie pro současné umění PLATO v Ostravě. V letech 2005 a 2013 byl kurátorem česko-slovenského pavilonu v Benátkách. V letech 2004 až 2012 vedl Moravskou galerii v Brně a Bienále Brno, mezinárodní přehlídku grafického designu. V letech 2002 až 2004 byl hlavním kurátorem Domu pánů z Kunštátu Domu umění města Brna. V roce 1995 založil časopis Detail, který redigoval do roku 2000. Kromě jiného se zabývá kulturní politikou a reflexí role kulturních institucí ve společnosti.