Co když šlo Muchovi o něco jiného? Petr Vizina

Q         Muchova Slovanská epopej je v posledních deseti letech spíš politické než umělecké téma. Bavič Jan Kraus si nedávno povzdechl, že je z epopeje unavený, novináři podle něj neumějí psát o ničem jiném. Jste taky unavený z té nekončící debaty, kde má být epopej vystavená a komu vlastně patří?

T B      Když o mně a dalších restaurátorech píšou média, že jsme se zamkli nedobytně na zámku v Moravském Krumlově a tajně tam epopej balíme, tak se mě to dotkne. Ale napětí, které epopej ve společnosti vyvolává, je zajímavé a někdo by je měl popsat. Historici umění zastávají vůči epopeji často pejorativní postoj, že jde o dílo, které se minulo s dobou a srovnávají ji třeba s tím, co v té době dělal Emil Filla. Je to tak, ale proč je tedy epopej nesrovnatelně známější než cokoliv od Filly? V epopeji je zakleté cosi, co budí emoce, proto se stále vrací, média to téma opakovaně znovu zvedají ze země. Když politikům schází dech, epopej je vrací do centra pozornosti. Samozřejmě, že nebudí pozornost jako výtvarné dílo, spíš jde o téma národa, historie, které se nás všech bytostně týká, ač třeba nemáme s uměním nic společného. Na přednáškách se ptám studentů, jak si vysvětlují, že vědí tolik o Muchově Slovanské epopeji, zatímco třeba o dvou vynikajících rozsáhlých obrazech Václava Brožíka ví jen málokdo. Za normalizace, kdy jsem vyrůstal, se o slovanství ani epopeji zas tak moc neučilo. Zhruba do roku 2010 spala v Moravském Krumlově. Snad náš zájem vychází z toho, že se integrujeme do Evropy, a tím máme větší potřebu o sobě vyprávět?

Q         Alfons Mucha v sedmnácti odešel z domova a dvounásobnou dobu potom žil v exilu. Je epopej jeho vyprávění o tom, kdo jsme?

T B      Přečtu vám, co o epopeji samotný Mucha píše své ženě Marii roku 1911: „Dnes již nás netíží německé jařmo, jsme svobodni, avšak poslání epopeje není skončeno. Ať hlásá cizím přátelům, ba i nepřátelům, kdo jsme byli, kdo jsme a kam toužíme. Ať síla slovanského ducha si u nich vynutí úctu, protože z úcty se rodí láska.“ Tenhle motiv stál na začátku, proč chtěl Mucha epopej namalovat. Vychází mi to tak, že Mucha byl už dlouho v Paříži, dosáhl určitého renomé, v ilustracích byl nedostižný a mohl si jako výtvarník dělat, co se mu zlíbí, přesto se ho stále znovu ptali, zda je Srb, Bulhar nebo Rus. Proto chce vymalovat historii statečných a velkolepých Slovanů, kterou v Paříži nikdo nezná.

Q          Snad Perun s Mokošem a další slovanští bohové odpustí, ale každé etnikum nebo národ rád slyší o své velkoleposti. Proč se Mucha rozhodl vytvořit právě ilustrovaný dějepis?

T B      Slovanská epopej je skutečně názorné, čitelné dílo. Pro mě samotného ovšem není tématem epopeje Muchova představa slovanství, ale klaním se jeho výtvarnému a řemeslnému přístupu. Se Slovanskou epopejí jsem se potkal vlastně náhodou, před nějakými šestnácti lety. Volal mi tehdejší ředitel GHMP s tím, že mám zkušenosti s restaurováním velkých formátů a jestli bych chtěl na epopeji v Moravském Krumlově pracovat. Tehdy jsem věděl zhruba to, co nás učili kunsthistorici, že je to vousaté dílo, které nikoho nezajímá, a proto je uskladněné kdesi na Moravě. Matně jsem si pamatoval, že v 80. letech byly dva z dvacítky obrazů epopeje vystaveny v Jízdárně na Pražském hradě, ale to bylo všechno. Jako restaurátor s dvacetiletou praxí jsem znal zblízka nástěnné malby Jana Lukáše Krackera nebo Václava Vavřince Reinera. Z patnáctimetrové vzdálenosti vidíte letícího anděla nebo oblaka, dokonalou iluzi, zblízka je ale patrné, jak to tihle mistři v kostelech „mrskali“ širokými štětkami. Vybavený kunsthistorickými znalostmi a zkušenostmi restaurátora jsem tedy přijel do Moravského Krumlova. Nevěřícně jsem poodcházel na deset metrů daleko a pak se k obrazům vracel na centimetry blízko – až tehdy mi došlo, jak je to dílo velkolepě provedené. Zdálky se mi epopej jevila jako monumentální malba, jenomže i zblízka v detailu působila jako dokonale propracovaná ilustrace. Když retušujete poškozené detaily malým štětečkem, vidíte, že Mucha maloval štětcem jen o maličko větším. Poznával jsem dílčí dobové přístupy – prostor, kresbu, barevný náboj secese i hloubku a perspektivu starých mistrů – ale v tomhle díle byly soustředěny úplně všechny. Od prvotřídních kreseb až po monumentalitu.

Q          Mucha vydržel šestnáct let u jediného projektu, musel být velmi pracovitý…

T B      Říkal, že v první polovině svého života docílil určitého umu a věhlasu, druhou polovinu života věnuje národu. Investoval své schopnosti a čas do národní prezentace. Předsevzetí začal plnit, když vymaloval pavilon Bosny a Hercegoviny na světové výstavě v Paříži v roce 1900. Zjistil, že mu monumentální díla svědčí a získávají obdiv. Během příprav k epopeji byl kvůli jedinému obrazu fotografovat dvakrát v Rusku, bádal v archeologických muzeích, následovaly první barevné skici, existují pak co nejpřesněji „vyťunťané“ perokresby, dále uhlové kresby, práce se světlem a s linií, existují i kresby uhlem ve velikosti jedna ku jedné. Šel do hloubky, teprve potom přistoupil k plátnům. Obrazy epopeje jsou výsledkem obrovských příprav i studií a v naší historii nejspíš nemají srovnání. Stojíte před nimi a nechápete, jak se mu to povedlo. Běžný návštěvník se zabývá historií, dívá se, jak Hus káže a jestli je Komenský zkroušený. Ale při pohledu na malbu mě napadá, že neznám dílo, které by bylo tak monumentální a současně dovedené do detailu. U Muchy vidíte i jak je vyšívaný kabát z brokátu. Když chcete kopírovat jeho kresbu ženského těla, trefíte se teprve podesáté. Tahle virtuozita se dnes nenosí, umělci jako Mucha kreslili čtrnáct hodin denně, ale on mezi nimi stejně vyniká. Porovnejte ženskou postavu u Klimta, Schieleho a Muchy, tedy umělců téže doby. Mucha je fyziognomičtější a virtuóznější. Ti dva ostatní jsou umělečtější, dávají větší prostor fantazii. U Muchy je vše doslovné, drží-li dívka kytici, poznáte, jaké květiny tam jsou. Mnohým lidem je prostě Muchův realismus bližší než Klimt.

Q          Mucha věřil v myšlenky vyjádřené symboly, možná proto, že byl svobodný zednář. Pokládal za své poslání ty symboly slovanství ztvárnit?

T B      S americkým mecenášem Charlesem Cranem byl domluvený, že mecenáš zaplatí pouze materiál, tedy barvy, plátna, modelky a modely a ateliér, malíř bral práci na epopeji jako své poslání. Chtěl vás jako diváka vtáhnou do děje. Jeho postavy s vámi komunikují, vyzývají vás. Truchlící ženě s novorozencem na obrazu Slavnost Svantovítova hledíte do očí. Historici mají pravdu, když upozorňují na Muchovy omyly a nepřesnosti. Ale jakmile rozbalíte epopej třeba v Rakousku, v Německu, ve Francii nebo v Japonsku – dílo musí prvně ležet dvě, tři hodiny rozbalené malbou dolů –, jakmile napneme obrazy epopeje na rámy a obraz za pomoci nějakých deseti lidí zvedneme, všichni, od kurátorů po dělníky, většinou vydechnou obdivem.

Q          Transport podle vás Muchovým plátnům neškodí?

T B       Epopej jsem rentgenoval, pořizoval ultrafialové snímky, zkoumal jsem Muchovu malířskou techniku. Zajímalo mě, jak jeho díla vznikala, zároveň jsem mapoval jejich poškození. Jeden z požadavků průzkumu bylo zjistit, jestli a jak se epopej může balit a převážet. Obava byla, že se temperové malby balit nemohou. Jenomže Mucha epopej tvořil s myšlenkou, že by se měla stále rolovat a rozkládat, i kdyby se obrazy jen přenášely na zámku z jedné místnosti do druhé. Mucha věděl, že epopej bude putovat, byl domluvený s Cranem, že epopej přijede do Ameriky. Občas se na epopeji objeví bílé místečko, tak se zaretušuje.

Q          Kdy jste se naposledy Muchovy epopeje dotkl štětcem?

T B      Dávno, naposledy v Japonsku. Nejspíš se za ní časem znovu vydám do Moravského Krumlova.

Q          Soud skutečně v prosinci 2020 rozhodl, že Slovanská epopej Praze nepatří a vyhověl tak žalobě malířova vnuka Johna Muchy, která Praze vyčítá, že nesplnila podmínku vybudovat pro plátna samostatné výstavní prostory. Co si o tom myslíte?

T B      John Mucha obchoduje se jménem Mucha. Použije každého, kdo se mu hodí do příběhu. Proto byl proti tomu, aby epopej odjela do Japonska. Zájem o Muchu prezentuje jako rodinnou věc, ale jeho si maminka Geraldina přivedla z jiného manželství a John přijal Muchovo jméno. Protože rozumí obchodu, chápe, co známka „Mucha“ v byznysu znamená, a umí Muchův příběh krásně vybásnit. Zpočátku jsme si pomáhali, ale bylo mi divné, že chtěl ode mě všechno vědět, jen když jsem ho prosil o fotografie ke studiím pavilonu pro epopej, který se měl stavět ve Stromovce, vždy jen sliboval. Mimochodem, ten návrh nebyl dobrý, protože mění divákovu perspektivu, jak ji Mucha zamýšlel.

Q          V září 2020 Praha představila sedm míst, kde by mohla epopej najít domov, prostory by mohly vzniknout například na pláních Pankráce nebo v bývalých ledárnách v Braníku. Kde byste rád viděl epopej vy?

T B      Nové vedení Prahy nemá k epopeji vztah, rozhodlo se dát ji Moravskému Krumlovu. Založili jsme s přáteli Spolek pro Slovanskou epopej v Praze. Ještě před tím, v září 2019, architekti odevzdávali projekt pro pražské Lapidárium na Výstavišti, byť šlo pouze o dočasné řešení, než se vypíše mezinárodní soutěž na pavilon. A znovu to nevyšlo. Ve Veletržním paláci, kde byla epopej vystavena čtyři roky, se mi líbilo, když si ji návštěvníci prohlíželi v přítmí a v jakési úctě šeptali. Není pravda, že by se místem pro epopej před námi nikdo nezabýval. Soutěží, kde epopej vystavit, bylo jen ve 20. století snad šedesát. Jedna z otázek, kterou vždy rád otevřu, je: proč Mucha namaloval epopej tak velkou? Nespíš proto, že je epopej tak velká, dodnes nestojí její výstavní pavilon. S dlouholetým pražským primátorem Karlem Baxou se Alfons Mucha přece znal, nenamaloval by epopej tak velkou, kdyby věděl, že pro ni Praha nenajde místo. Podle mě si představoval, že během pěti nebo deseti let Praha pavilon postaví a národ se tam bude učit o své historii podobně, jako se chodí poučit do Národního divadla. Kdyby tenkrát Muchovi řekli, že epopej nebude vystavená v Praze, ve své době považované za hlavní město slovanstva, ale vystaví ji v jeho rodných Ivančicích, nejspíš by ji nenamaloval. Maloval ji pro slovanské centrum v Praze a my jsme hloupí, že jsme epopeji za celou tu dobu pavilon nepostavili. Jenomže když jsme od začátku první republiky nepostavili galerii moderního umění Fillovi, Špálovi nebo Hudečkovi, jak bychom mohli postavit výstavní síň pro jediného Muchu?

Q          Cestou za vámi jsem viděl v metru reklamu na dokument o Muchovi, v rozhlase mluvili o připravovaném muzikálu. Zájem o Muchu přece není daný jen dobovým panslavismem nebo dnešním přetahováním mezi Prahou a Moravským Krumlovem.

T B      Ano. Ale co když Muchovi šlo o něco jiného než o výtvarné umění? Nápad Johna Muchy vystavit epopej ve Fantově kavárně na Hlavním nádraží je úsměvný, ale něco na něm je. Mucha věděl, že jeho dílo bude cestovat po světě. Když jsme v Japonsku, kde byla epopej toho roku s 660 tisíci návštěvníky během tří měsíců jednou z nejnavštěvovanějších výstav výtvarného umění na světě, obrazy balili, kurátorky se velmi uctivě tázaly, kam teď Mucha cestuje. Velmi je zaskočila naše odpověď, že do depozitáře.