Je suis Černický! Pourquoi? Petr Fischer

Vizuální umělec Jiří Černický se tak trochu nechtěně postaral o největší uměleckou kauzu letošního léta. Tentokrát to nebylo provokativní výtvarné dílo, jak jsme u něho po desetiletí zvyklí, nýbrž obyčejný dopis. Vlastně ne zas tak obyčejný. Černický v něm popisuje svou frustraci a smutek z výuky na VŠUP, kde se už necítí svobodně, protože studenti příliš často podléhají módním ideologickým vlivům a více než na umění myslí na politickou korektnost a environmentální žal.

Černického dopis není žádné zolovské či mrštíkovské „Žaluji!“ vůči jedné mladé generaci a jejím hříchům, jak se někteří aktivisté snažili v marné debatě na sociálních sítích doložit. Jde spíše o výčet osobních kritických bodů, v nichž umělec-pedagog vidí nebezpečí pro kreativní snažení současnosti i brzké budoucnosti. Ale i pro vnímání umění společností. Právě tyto podstatné pasáže dopisu, který čekal na svých několik týdnů slávy už od prosince loňského roku, přičemž na něj neodpověděli ani studenti ani Černického kolegové, zůstaly zcela ve stínu potřeby zinscenovat vše jako kulturní válku, přinejmenším jako generační konflikt starých umělců s těmi novými. Boje a přestřelky přitahují, jejich podstatné základy už nejsou tak důležité.

Zkusme proto alespoň na chvíli zapomenout na střety „boomerů“ a generace Z či klimatické nebo jakékoliv jiné avantgardy, a připomeňme, o co snad Černickému především šlo.

Umění je víc než pocit, který se nějakým způsobem otiskává do toho či jiného média, získá svou „vizuální, taktilní či jinou materialitu“. Malovat umí kdekdo, ale malíř se musí prokreslit celými dějinami malířství, jak říká francouzský myslitel Gilles Deleuze. Malíř nemá před sebou nikdy jen prázdný papír či plátno. Nevstupuje do prázdného, nýbrž naopak do přeplněného (overcrowded) prostoru. Všechno už bylo namalováno, a přece chce umělec malovat dál. Musí proto přesvědčit sebe i ostatní o tom, že JE malířem, až tím, že se v tomto dějinném prostoru najde (ostatně kvůli tomu se také chodí na umělecké školy). Vůbec nejde o to, že studenti flákají dějiny umění nebo mají mezery ze středních škol. Černický mluví o hlubším odmítnutí umění, i když to tak přesně neformuluje, jako určité dějinné vrstvy, které je adept umění nutně účasten. O co ve skutečnosti běží, říká velmi hezky Vladimír Kokolia v dokumentu Zkouška umění, když se jedné uchazečky o přijetí na Akademii výtvarných umění ptá: „Takto umí malovat mnoho lidí, proč by mě měly zajímat zrovna ty vaše obrázky…?“

Černický ve svém dopise upozorňuje na mizení potřeby této umělecké výjimečnosti a zároveň dějinné spojitosti, jakkoliv v trendech, školách a směrech či vymezeních rozdílné. A také na přehlížení společného pole umění, jako by stačilo, že si každý hraje na svém písku, je takříkajíc „umělcem sám pro sebe“. Proč by ale potom potřeboval jiné, učitele nebo publikum?

Pro větší názornost nabízím tu nejsnadnější, protože mimořádně aktuální a běžnou zkušenost. Všichni se dnes perou o to, že mají názor a mají právo, aby byl vyslyšen. Přitom často k názoru nepotřebovali víc, než ho zkrátka mít. Není za ním žádná práce myšlení. Myslet není totéž, jako mít názory a vyslovovat je, tak jako k malířskému dílu nestačí něco malovat…

Jiří Černický upozornil ještě na jeden zásadní trend. Ztrácí se kritický vztah k vlastnímu dílu, ten se dokonce považuje za škodlivý, neboť hledajícímu umělci či umělkyni může ublížit, poškodit ego i celou psychiku. „V cizině se proto už díla neanalyzují, už se jenom tleská, i když třeba všichni vidí, že ta práce nestojí za nic,“ řekl mi v rozhovoru Jiří Černický.

Strach z kritického vztahu je vlastně s odporem k dějinnému kontextu umění a tvorby komplementární. Tvůrce-solitér dějiny k ničemu nepotřebuje, natožpak kritiku, která je vždy také odstupem vůči sobě, alter egem, které klade nepříjemné otázky a neustále ironizuje a zpochybňuje. Tyto pohyby v určité kombinaci, jak to popisuje Černický, přinášejí toxicitu svého druhu, znemožňující svobodně tvořit a učit (se). A to je jádro Černického listu studentům a kolegům. Není tak přitažlivé jako kulturní přestřelky generací a konzervativců s progresivisty, je v něm však starost o umění a vztah společnosti k lidem, kteří ho vytvářejí, ne o mediální show a apodiktické morální hodnocení.