Pustit si umění k tělu Komentář Petra Fischera

Je to pětadvacet let, co se na jihlavském festivalu dokumentárních filmů začalo „myslet filmem“. Umění myslet se tehdy stávalo rámem filmové umělecké tvorby, skrze niž se najednou začalo také jinak myslet. Myšlení a film se propojily, spojily síly, aby se svět, ve kterém žijeme, začal konečně ukazovat, tedy zobrazovat jinak, než ho obvykle vidíme: přesněji, jasněji, pravdivěji.

Nebylo to však nějaké mocenské rozhodnutí či akt vůle, v němž si pořadatelé festivalu řekli: „Doteď jsme nemysleli, teď tedy (s) filmem konečně začneme.“ To gesto nebylo povrchně politické, nýbrž mnohem hlubší a podstatnější. Naznačovalo totiž, že myšlení a film jsou nějakým základnějším způsobem dávno spojeny, že dokonce mohou být dvěma stranami jednoho filmového pásu, že jsou vždy spolu, ačkoliv si je při zábavném pojetí filmu snažíme uměle rozpojovat. „Můj vynález kamery pohyblivého obrazu lze využít jako vědeckou kuriozitu, kromě toho však nemá žádnou komerční hodnotu,“ tvrdil jeden z vynálezců filmu Auguste Lumière, který tak přehlédl v obrazu filmu nejen ty hromady peněz, které od té doby filmový průmysl vydělal, ale i rovinu myšlení, o níž svědčí kritické filmové úvahy tvůrců i těch, kteří se filmu věnují teoreticky.

Obraz, jakkoliv je v moderním světě především obrazem filmovým, fotografickým, převážně v současnosti v nadmíře nevídané digitálně vyráběným kamerami mobilních telefonů, je také médiem myšlení. To je totiž také vždy obrazové, nabízí náčrty, reprezentace, představy a metafory, jež nejsou ničím jiným než převodem obrazu do živlu řeči. Obrazem myslíme, aniž si to uvědomujeme, a to dokonce i tehdy, když ho využíváme ryze jako nástroje, instrumentu. Jako pouhou ilustraci či doklad myšlenkového pohybu. Obraz – jak naznačuje sedmý pád (instrumentál) spojení „myslet obrazem“, pracuje v instrumentální rovině – je nástroj myšlení, v němž se však myšlení také samo tvaruje či odehrává. Dokonce bychom mohli provokativně tvrdit, že není-li obraz, nelze myslet.

Na aktuální výstavě vizuálních událostí filozofa Miroslava Petříčka v Městské knihovně v Praze se dá velmi pěkně projít všemi těmito vrstvami a fázemi myšlení obrazem, které není pouze obrazovým myšlením. Oba živly – myšlení a obraz – se tu navzájem prostupují, aniž by byly viditelně oddělené. Neděje se to jen tak v obraze samotném, nýbrž musí vzniknout v něčem, čemu se dříve říkalo setkání, dnes stále více událost. Umění se musí udát. Musí se nejprve něco stát někde mezi, aby umění vystoupilo, aby mě chytlo a zatřáslo se stereotypy vidění a myšlení. I na Petříčkově výstavě se může každý na sobě přesvědčit, že událost umění je rovněž fyzická, otřásající tělem, nikoli ryze mentální událost.

Vlastně je to někdy velmi tvrdý boj. Nerozumím, odmítám, bráním se, ale dílo nakonec prostoupí všemi mými obrannými mechanismy. Nechci ho nechat pracovat, vyháním ho, ale nakonec si cestu najde skrze stále větší vnitřní otevřenost, která se ve mně po nějakém čase rozevírá. A v tomto meziprostoru, který je najednou kontinuální, bez hranice, souvislý zevnitř ven, se najednou může něco odehrát, něco stát.

Výstava Myšlení obrazem má tolik vrstev, kolik jich každý z nás bude schopen najít. V sobě i venku. Jak moc si dovolí přejít své vizuální a myšlenkové „zvyky“, jak moc si dokáže „pustit umění k tělu“.

Umění si musíme umět pustit k tělu, jinak se nestane vůbec nic, natož abychom se přistihli, že myslíme.

Autor je novinář a filosof