Lukáš Machalický: Hodina eklektismu

Kurátorka: Hana Larvová

Pro tvorbu Lukáše Machalického je příznačná formální, instalační i architektonická čistota, která zdánlivě vylučuje jakoukoliv živelnost nebo nahodilost. Přesto právě odchylky, balancování, dvojakost a systémy, které selhávají, sehrávají v práci tohoto autora klíčovou roli. Není nutné uvádět konkrétní situace, podstatná je šíře – od banality po závažnost. Výstava v historickém patře Colloredo-Mandsfeldského paláce je logickým navázáním na výstavy In the Park (New Jörg, Vídeň, 2018) a Těleso ponořené do tekutiny (MeetFactory, Praha, 2017). Přísně geometrická kompozice a symetrie piana nobile vybízí k jakési mystifikaci prostoru. I zde je pochopitelně podstatná chyba a selhání původně zamýšlené dokonalosti. Ostatně zdánlivost, neurčitost či ambivalence je pro práci autora typická.

pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Lukáš Machalický: Hodina eklektismu, Colloredo-Mansfeldský palác, piano nobile, 2019. Foto Tomáš Souček

Michaela Vélová Maupicová (1982–2018)

Kurátor: Petr Vaňous

Dílo předčasně zesnulé umělkyně představuje ve výběru výstava připravená kolektivem kolegů z GHMP a kurátora Petra Vaňouse. Tato „kreslířka a malířka s přesahem k objektu, instalaci a novým médiím, si za dobu svého působení vypracovala osobitý výtvarný projev ‚dějové abstrakce‘, kterou bychom mohli označit za svého druhu existenciální. Kresby Michaely Maupicové představují živelně se množící, neklidný, všepohlcující ornament, někdy ukázněný do symetrických soustav, jindy utíkající a rozlévající se náhodně po formátu i mimo něj nebo expandující přímo do prostoru. Máme tu před sebou řád v náhodnosti, zvětšeninu umožňující v modelové situaci zvoleného jednotícího prvku a jeho zmnožení nahlédnout naši analogickou představu o dění mimo nás a v nás.“

Michaela Maupicová, z cyklu Skladby VIII, 2018. Foto Marcel Rozhoň
Michaela Maupicová, z cyklu Skladby VIII, 2018. Foto Marcel Rozhoň
pohled do výstavy Michaela Vélová Maupicová (1982–2018), Colloredo-Mansfeldský palác, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Michaela Vélová Maupicová (1982–2018), Colloredo-Mansfeldský palác, 2019. Foto Tomáš Souček
Oriment, 2010–2011
Michaela Maupicová, Oriment, 2010–2011
Michaela Maupicová, Struktura, 2012
Michaela Maupicová, Struktura, 2012
Michaela Maupicová, z cyklu O-tisky III, 2014. Sbírka Galerie Klatovy Klenová
Michaela Maupicová, z cyklu O-tisky III, 2014. Sbírka Galerie Klatovy Klenová
pohled do výstavy Michaela Vélová Maupicová (1982–2018), Colloredo-Mansfeldský palác, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Michaela Vélová Maupicová (1982–2018), Colloredo-Mansfeldský palác, 2019. Foto Tomáš Souček

Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018

Kurátor: Josef Moucha

Dokumentarista Jiří Hanke (*1944) se věnuje dlouhodobým, sociálně zaměřeným projektům. Jeho fotografie nezřídka inspirovalo rodné Kladno. Nejdéle uzavřeným souborem jsou Lidé z Podprůhonu 1974–1989 (knižně 1995). Historická hodnota dokladů o doznívajícím životním stylu dělnické kolonie byla zřejmá i bez nynějšího časového odstupu. Dobově zakotvená svědectví o lidské existenci zároveň přesahují zobecněním výpovědi regionální východiska. Klíčová kolekce Pohledy z okna mého bytu shrnuje snímky pořizované od 10. září 1981 do 10. ledna 2003 (knižně 1994 a 2013). Letitý dvojportrét s otcem, po němž zdědil sklony k fotografování, přivedl Jiřího Hankeho k vytváření Otisků generace (knižně 1998). Formou diptychů či širších sérií podobizen rodičů a dětí je doplňuje od roku 1986 dosud. Průřez rozsáhlou tvorbou, připravený k pětasedmdesátinám autora, připomíná i další cykly, rovněž zpracované v klasické černobílé škále: Pařížské fragmenty, TV Image, Ozvěny anebo Periferie. Kurátorem retrospektivy je Josef Moucha, který sestavil monografickou publikaci Jiří Hanke (2008).

Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček
Jiří Hanke: Fotografie 1973–2018, Dům fotografie, 2019. Foto Tomáš Souček

Start up: Ondřej Vicena – 4D kočár

Kurátor: Jakub Král

Ondřej Vicena (*1988) je umělec dvou komplementárních kariér. V jedné z nich se věnuje uměleckému řemeslu a ve druhé volnému umění. Jeho instalace se obracejí k hledání ztracené kategorie krásy v archivech vizuálního odpadu nedávné minulosti – odpadu jak virtuálního, tak reálného. Podobně jako už kdysi naznačil Clement Greenberg, tak i dnes na průniku kulturního zázemí a paralelních projevů vysokého a nízkého umění, jejichž vztah se mezitím obrátil, restaurujeme pluralitní podobu klasických uměleckých kategorií. Ondřej Vicena je absolvent Ateliéru nových médií Tomáše Svobody na Akademii výtvarných umění v Praze (2018).

Ondřej Vicena, 4D kočár, 2019
Ondřej Vicena, 4D kočár, 2019
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Ondřej Vicena, 4D kočár, Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček

Transformace geometrie

Kurátorky: Hana Larvová, Ljuba Beránková

Výstavní projekt Galerie hlavního města Prahy Transformace geometrie představuje na profilu dvou významných soukromých sbírek – Sammlung Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha – mimořádná díla významných českých i zahraničních umělců, která vycházejí z reduktivních geometrických, respektive strukturálních konceptů. Poprvé v tomto rozsahu zprostředkovává divákům vzájemný dialog dvou sběratelských strategií v rámci stejného tématu, který zároveň vytváří zajímavý prostor pro uvažování o jejich spojitostech a naopak rozdílnostech.

Berlínský sběratel Siegfried Grauwinkel buduje svou sbírku již přes třicet let. Z původně širšího konceptu se postupně přeorientoval na konkrétní umění a geometrické formy obecně, které v současnosti rozšiřuje o příklady fundamentální a radikální malby. Také dlouhodobě budovaná sbírka českého sběratele Miroslava Velfla měla původně širší záběr; v posledních letech se však sběratel zcela soustředil na konstruktivistické tendence českého i zahraničního umění období od šedesátých let dvacátého století až do počátku nového tisíciletí.

Vystavující autoři:

Sbírka Miroslav Velfl
Anni Albers, Leon Polk Smith, Francois Morellet, Jiří Kolář, Max Bill, Camille Graeser, Manfred Mohr, Zdeněk Sýkora, Kenneth Martin, Karel Malich, Günther Uecker, Vladimir Kokolia, František Kyncl, Josef Hiršal, Hugo Demartini, Radek Kratina, Lev Valdemarovič Nusberg, Auguste Herbin, Dalibor Chatrný, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart, Milan Grygar, Petr Kvíčala, Rita Ernst, Horst Bartnig, Paul Richard Lohse, Henryk Stazewski, Getulio Alviani, Richard Anuszkiewicz, Carlos Cruz-Diez, Cesar Domela, Anthony Hill, Richard Paul Lohse, Pavel Mansouroff, Mauro Reggiani, Jesus Rafael Soto, Fausta Squatriti, Jeffrey Steale, Victor Vasarely, Steven Aalders

Sbírka Siegfried Grauwinkel
Frank Badur, Imre Bak, Horst Bartnig, Hartmuth Böhm, Max Bill, Andreas Brandt, Max Cole, Suzanne Daetwyler, Piero Dorazio, Paul Uwe Dreyer, Rita Ernst, Günther Förg, Dan Freudenthal, Günter Fruhtrunk, Heinz Gappmayr, Johanes Geccelli, Kuno Gonschior, Camille Graeser, István Haász, Marcia Hafif, Herbert Hinteregger, Olaf Holzapfel, Alfred Hückler, Callum Innes, Imi Knoebel, Imre Kocsis, Matti Kujasalo, Adolf Luther, Gianni Colombo, Susanne Lyner, Ray Malone, Dóra Maurer, Manfred Mohr, Lienhard von Monkiewitsch, Francois Morellet, Jan van Munster, Aurelie Nemours, Kenneth Noland, Georg Karl Pfahler, Gudrun Piper, Henri Prosi, Rolf Rose, Reinhard Roy, Klaus J. Schoen, Christiane Schlosser, Elisabeth Sonneck, Renaud Jacquier Stajnowicz, Esther Stocker, Günther Uecker, Rudolf Valenta, Victor Vasarely, Heimo Zobernig, Jan Maarten Voskuil, Anton Stankowski, Betty Rieckmann, Bernar Venet, Mar Vicente, Ryszard Winiarski, Turi Simeti, Andreas Brandt, Stefanos Gazis, Kristin Gerber, Thomas Kaminsky, Jan Kotík, Christian Roeckenschuss, Peter Sedgley

Zdeněk Sýkora, 3. fáze, 1997, serigrafie, 70×70 cm
Zdeněk Sýkora, 3. fáze, 1997, serigrafie, 70×70 cm
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
Max Bill, Světlé jádro, 1972/1973, olej na plátně, 62×62 cm, sbírka Grauwinkel
Max Bill, Světlé jádro, 1972/1973, olej na plátně, 62×62 cm, sbírka Grauwinkel
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn
pohled do výstavy Transformace geometrie / Sbírky Siegfried Grauwinkel, Berlín a Miroslav Velfl, Praha, Městská knihovna, 2. patro, 2019. Foto Jiří Thýn

Start up: Eliška Havlíková – Mít chuť. Jít dál.

Kurátorka: Jitka Hlaváčková

Asociativní sled vizuálně textových koláží uniká z plátna do prostoru galerie, vyvolává pocity nepatřičnosti, zneklidňuje. Jeho autorka využívá filmové i reklamní strategie, rafinovaně kombinuje a stříhá obraz, text i zvuk; střídá osobní výpověď se zcizujícím cynismem a sugestivně manipuluje i s naším, možná falešně kultivovaným, obrazem sebe sama. Eliška Havlíková je studentkou Ateliéru nových médií pod vedením Anny Daučíkové na pražské AVU.

Eliška Havlíková, Mám chuť. Jít dál., video, 2017
Eliška Havlíková, Mám chuť. Jít dál., video, 2017
pohled do výstavy Start up: Eliška Havlíková: Mít chuť. Jít dál., Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Start up: Eliška Havlíková: Mít chuť. Jít dál., Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
Eliška Havlíková, Mám chuť. Jít dál., video, 2017
Eliška Havlíková, Mám chuť. Jít dál., video, 2017
pohled do výstavy Start up: Eliška Havlíková: Mít chuť. Jít dál., Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Start up: Eliška Havlíková: Mít chuť. Jít dál., Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Start up: Eliška Havlíková: Mít chuť. Jít dál., Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Start up: Eliška Havlíková: Mít chuť. Jít dál., Colloredo-Mansfeldský palác, kočárovna, 2019. Foto Tomáš Souček
Eliška Havlíková, Mám chuť. Jít dál., video, 2017
Eliška Havlíková, Mám chuť. Jít dál., video, 2017

Sonda 1

Kurátoři: Vlado Beskid, Jakub Král

Výstava představí české veřejnosti jednu z klíčových tendencí moderního a současného slovenského umění. Zaměří se na vznik a vývoj konceptuálního a post-konceptuálního umění v horizontu posledních padesáti let na Slovensku, tedy od neoficiální scény 60. let 20. století až po legální výtvarnou platformu po roce 1989. Prostřednictvím tvorby dvou generací umělců jako Cyril Blažo, Stano Filko, Petra Feriancová, Viktor Frešo, Jozef Jankovič, Anetta Mona Chisa & Lucia Tkáčová, Martin Kochan, Július Koller, Marek Kvetan, Ján Mančuška, Roman Ondák, Boris Ondreička, Monogramista T.D, Rudolf Sikora, Pavla Sceranková, Peter Rónai, Jaro Varga představí jednotlivé podoby konceptuálního výtvarného jazyka, jak jej v kontextu doby utvářela měnící se nová estetická kritéria se svými kódy.

Výstava pořádaná jako specifický příspěvek k oslavám stého výročí vzniku Československa bude doplněna o intervence několika českých autorů (Jan Brož, Alice Nikitinová, Vít Soukup, Pavel Sterec, Antonín Střížek, Michaela Thelenová), které budou volným způsobem kontextualizovat vybrané historické, sociální, ekonomické a světonázorové fazety našich dějin. Hlavním předmětem zájmu českých umělců zastoupených ve výstavě jsou změny vnitřního společenského paradigmatu na pozadí ztráty utopického přesahu našeho myšlení v souvislosti s koncem velkých ideologií.

pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Sonda 1 – Příběh slovenského (post)konceptuálního umění, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček

Devětsil 1920–1931

Kurátorka: Alena Pomajzlová

První a zároveň poslední výstava Uměleckého svazu Devětsil v Galerii hlavního města Prahy se konala v roce 1986, tedy před více než 30 lety. František Šmejkal ji tehdy připravil ve spolupráci s Rostislavem Šváchou a Janem Rousem. Česká výtvarná avantgarda dvacátých let se poté dočkala řady dílčích či monografických výstav – např. brněnského Devětsilu nebo rané tvorby Josefa Šímy, ale celistvě a s novými poznatky zpracována dosud nebyla.

 

Pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček

Připravovaná výstava a publikace je chce nejen syntetizovat, ale nabídnout i jiný uhel pohledu. Soustředí se zejména na to, co bylo pro devětsilské pojetí tvorby a pro jeho aktivity zásadní: odklon od tradičního pojetí autonomního výtvarného díla, v němž sehrál klíčovou roli Bazar moderního umění z roku 1923, snaha (alespoň v projektech) o intermediální tvorbu atd. Zdůrazněna bude role architektury, fotografie, filmu, divadla i zábavy. Projekt se pokusí navodit atmosféru Teigova „ars una“. Druhým hlavním cílem bude ukázat živé kontakty s evropskou avantgardou prostřednictvím vzájemných návštěv, přednášek, výstav a časopisů, které se staly důležitým mezinárodním médiem pro předávání informací. Jak naznačuje koncept výstavy, záměrem je pojmout ji intermediálně, aby lépe představila poetiku Devětsilu: počítá se s architektonickými a scénografickými modely, filmovými projekcemi, zvukovými nahrávkami, digitalizováním časopisů a fotografickými reprodukcemi. Prioritou by tedy nemělo být „klasické“ výtvarné umění (zastoupená díla se soustředí na vybrané klíčové práce, zejména na kombinované techniky koláže, fotomontáže apod.) a jeho předvedení v muzejním typu výstavy, ale živé představení Devětsilem preferované vizuality. Tomu bude odpovídat katalog, jenž přinese nejen syntetické studie z architektury (Jakub Potůček) a představí časopisy, typografii a genezi Devětsilu (Jindřich Toman), divadlo a scénografii (Jitka Ciampi Matulová), film (Lucie Česálková), fotografii (Karel Císař), volné umění (Alena Pomajzlová), ale bude doplněn barevnými reprodukcemi s komparacemi, výběrem dobových recenzí, autorských citací a graficky odlišenými doplňujícími informacemi. Výstava i katalog by měly být v neposlední řadě i vzpomínkou na Františka Šmejkala, který právě před třiceti lety zemřel.

Když byl roku 1920 Devětsil ustanoven, měl jasně definovaný program. Architektura v něm ovšem přímo nefigurovala. Změnu přinesla až nová programová orientace skupiny, která se rozešla s původním proletářským étosem. Dozvíte se, jak se devětsilští architekti s pomocí kubismu a purismu dostali až k funkcionalistické architektuře.

Karel Teige, Odjezd na Kytheru, 1923, koláž, papír, 25,2×21 cm, GHMP
Karel Teige, Odjezd na Kytheru, 1923, koláž, papír, 25,2×21 cm, GHMP
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček
Toyen, Noc v Oceánii, 1931, KGVU Zlín
Toyen, Noc v Oceánii, 1931, KGVU Zlín
Josef Šíma, Krajina s trojúhelníkem (Krajina s obeliskem), 1930, tempera, plátno, 149×99 cm, GHMP
Josef Šíma, Krajina s trojúhelníkem (Krajina s obeliskem), 1930, tempera, plátno, 149×99 cm, GHMP
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
Vítězslav Nezval, Abeceda, Muzeum umění Olomouc
Vítězslav Nezval, Abeceda, Muzeum umění Olomouc
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.
pohled do výstavy Devětsil 1920–1931, Dům U Kamenného zvonu, 2019. Foto Tomáš Souček.

GHMP Colloredo-Mansfeld

Z důvodu rekonstrukce střešního pláště je Colloredo-Mansfeldský palác od 4. dubna 2022 do odvolání pro veřejnost uzavřen. Palác patří k vynikajícím příkladům pražské palácové architektury s bohatým stavebním vývojem snoubícím v sobě prvky vrcholného baroka a pozdějších rokokových a druhorokokových úprav. Barokní objekt nacházející se na jednom z nejexponovanějších míst staré Prahy u Karlova mostu byl postaven na základech románské a gotické zástavby a renesanční budovy. Mezi jeho majiteli najdeme řadu zajímavých osobností od hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika, popraveného za účast při pražském stavovském povstání, přes jezuitský řád, saského kurfiřta, krutého hraběte Bredu až k Pavlu Jindřichovi knížeti z Mansfeldu-Fondi. Kníže nechal v letech 1736-1737 původní palác, navržený zřejmě Giovannim Battistou Alliprandim, přestavět Františkem Ignácem Preé do vrcholně barokní podoby. Definitivní novorokokovou tvář interiérům stavby pak v šedesátých letech devatenáctého století vtiskla rodina Auerspergů, která pak kolem roku 1900 přestavěla velkou část paláce na luxusní činžovní dům.

Nejkrásnějším a zřejmě nejlépe dochovaným prostorem paláce je taneční sál, jehož definitivní výzdoba byla patrně dokončena v letech 1736–1737. Autory nástropní fresky s námětem shromáždění olympských bohů jsou freskař Pietro Scotti a kvadraturista Giovanni Battista Zeist. Palác je spojen s významnými šlechtickými rody, ale také s kulturními a historickými událostmi, mezi jinými s posledním zasedáním královské rady „zimního krále“ Fridricha Falckého po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Po druhé světové válce byl palác využíván Československou akademií věd. V současnosti objekt spravuje Galerie hlavního města Prahy, která chystá jeho důstojnou obnovu a zapojí ho do svých aktivit. Prohlídková trasa, která zpřístupňuje návštěvníkům reprezentační prostory piana nobile, seznamuje návštěvníka s historií a architektonickými kvalitami paláce a nabízí jedinečný zážitek z prostor naplněných stopami minulosti a komplikovaného vztahu moderní společnosti k historickému dědictví.

pohled do výstavy Roman Štětina: Předmluva, Colloredo-Mansfeldský palác, 2018. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Roman Štětina: Předmluva, Colloredo-Mansfeldský palác, 2018. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Roman Štětina: Předmluva, Colloredo-Mansfeldský palác, 2018. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Roman Štětina: Předmluva, Colloredo-Mansfeldský palác, 2018. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček
Colloredo-Mansfeldský palác. Foto Tomáš Souček

GHMP Zvon

Podle posledních stavebně-historických průzkumů se počátky domu U Kamenného zvonu datují do druhé poloviny 13. století, kdy za mohutným věžovým nárožím s masivními obvodovými zdmi vzniklo i podélné boční stavení. Nejstarší stavební etapa se zachovala ve sklepích a v přízemí jižního křídla.

Druhá stavební etapa následovala kolem roku 1310. Tehdy byla v přízemí zřízena kaple s bohatou figurální a ornamentální malířskou výzdobou, pokrývající stěny i klenbu. Výsledkem přestavby objektu ve druhé čtvrtině 14. století byl reprezentativní městský palácový dům s věžovým nárožím, který je pozoruhodným dokladem činnosti severofrancouzsky orientované dvorské huti a jenž je ojedinělým dodnes dochovaným příkladem tohoto typu architektury v Praze.

Hlavní dominantu průčelí bohatě zdobeného gotickými architektonickými prvky tvořila plastická figurální výzdoba. Její ikonografický program oslavoval ideu království a panovnickou rodinu – v této souvislosti vznikla domněnka, že stavebníkem byl někdo z okruhu královského dvora. Typické domovní znamení umístili na nároží budovy v 16. století. Po roce 1685 a v 18. století proběhly barokní úpravy budovy. Náročné rekonstrukci domu U Kamenného zvonu, při které byla stržena novobarokní fasáda z 19. století a objeveno gotické průčelí, předcházel rozsáhlý stavebně-historický průzkum.

Rekonstrukce byla dokončena v roce 1988 a město přidělilo objekt Galerii hlavního města Prahy, které slouží jako výstavní prostor pro její významné výstavní projekty. V objektu je otevřena prodejna knih a katalogů a ve spodní zadní části objektu je umístěna kavárna caffee U Zvonu.

Dům U Kamenného zvonu. Foto Studio Flusser
Dům U Kamenného zvonu. Foto Studio Flusser
Dům U Kamenného zvonu. Foto Studio Flusser
Dům U Kamenného zvonu. Foto Studio Flusser
Dům U Kamenného zvonu, gotická kaple. Foto Tomáš Rasl
Dům U Kamenného zvonu, gotická kaple. Foto Tomáš Rasl
Dům U Kamenného zvonu. Foto Tomáš Rasl
Dům U Kamenného zvonu. Foto Tomáš Rasl
Dům U Kamenného zvonu. Foto Studio Flusser
Dům U Kamenného zvonu. Foto Studio Flusser
Dům U Kamenného zvonu na Staroměstrském náměstí. Dobové foto
Dům U Kamenného zvonu na Staroměstrském náměstí. Dobové foto