Šimon Herrmann Dróny 20. 11. 2026 – 6. 12. 2026
Kurátorka: Agáta Young Hošnová
Existují zvuky, které stírají hranice mezi vnějším světem a tím, co nosíme hluboko v sobě. Audiovizuální výstava Dróny, představující umělecký výzkum Šimona Herrmanna, doktoranda z FAMU, se noří do sféry dronů – táhlých tónů, zakořeněných v prvotních zkušenostech lidského života. Dlouhé ó v názvu odkazuje na délku těchto zvuků, které jsou na první poslech neměnné. Minimum harmonických změn připomíná jakési zvuky bezčasí, unikající běžným pravidlům rytmu či melodie.
Tato dunivá zvuková krajina prostupuje každodenní realitu a zosobňuje ambivalentní sílu, která přesahuje člověka – skrze zvuk se důvěrně známé vjemy prolínají s těmi neuchopitelnými. Od hrůzy k extázi, od Boha k Ďáblu, od pokojné meditace k předtuchám apokalypsy. Dronový zvuk, který rozvibrovává prostor a utváří atmosféru výstavy, má rozporuplnou povahu díky spektru jeho využití a přirozenému výskytu. Hluboké dróny slyšíme již v matčině děloze, pro rostoucí embryo tvoří součást zvukové atmosféry bezpečí lůna; dronovou zvukovou krajinu ale vnímáme i ve válečných oblastech, kde značí hrozbu – blízkost vojenské mašinerie.
Ústředním dílem výstavy je Herrmannův film The Liminal Hum, který autor vytvořil z obrazů z Archivu soukromé filmové historie Jana Šikla. Audiovizuální esej sestává především ze záběrů anonymních dětí a jejich expresivní mimiky, která, podobně jako drony, neumožňuje jednoznačné čtení. Herrmann si pohrává se zvukovou paralelou k vizuálnímu a kognitivnímu vnímání obrazů skrze střihovou teorii Lva Kulešova, která ukazuje, že podvědomý význam obrazů je vždy závislý na kontextu jejich řazení. Proměnlivá posloupnost záběrů mění bezprostřední vnímání diváctva, přičemž podobně to může být i s mnohosečností dronového zvuku.
Klíčovým momentem filmu – jakýmsi pomyslným punctem – zůstává rovněž kontrastní scéna, kdy spatřujeme malé miminko, které jeho otec vyhazuje do vzduchu. Kratičký moment zastavení se ve vzduchoprázdnu, než jej překoná nepodmanitelná síla gravitace, poukazuje na kýžené napětí dronového zvuku – jeho hrozivou i uklidňující dunivost, orgasmickou hloubku vibrující naší schránkou, ale i strach z bezmocného pádu křehkého těla.
Oproti zraku nebo čichu – smyslům, které si často vztahujeme k osobní i kolektivní paměti – zůstává zvuková paměť často upozaděná. Přestože zvukové prostředí matčina lůna patří k našim prvním smyslovým zkušenostem, vědomá vzpomínka na něj nám zůstává nedostupná. Dříve nerozklíčované zvukové významy začínáme v průběhu času chápat v předem netušených konotacích, naplňují se novými socio-politickými významy, ačkoli jejich biologické a fyziologické vnímání zůstává stále stejné. Pohyb dronového zvuku je totiž bytostně tělesný, rituální a slovy těžko přenositelný. Jeho dunivost zůstává nenapodobitelná, a právě proto může mít tak silné emocionální dopady – jak nám ukazují i ona expresivní miminka.
Architektura výstavy, za kterou stojí Medard J. Zeman, si klade za cíl tento zvuk aktivovat a zhmotnit skrze materiály, které jsou stejně hutné jako dronová zvukomalba. Kovové objekty v nadlidské velikosti odkazují k měřítku zvuku přesahujícího člověka. Jejich amorfní tvary naznačují neuchopitelnost těchto akustických atmosfér a poukazují i na proměnlivou rovinu jejich čtení. Naprogramovaná zvuková krajina a odrazivost těchto ploch zároveň způsobují kolísavý stupeň hluku, který se v závislosti na našem pohybu přirozeně mění v ticho. Pro žánr audiovizuálního eseje je právě zvuk stěžejním významotvorným prvkem, který je zde doplněn výzvou k pohybu diváctva proplouvajícího prostorem a přítomností blíže nespecifikovaných akustických objektů – zhmotněných drónů.
