JEDINOU PODMÍNKOU JE TO, ŽE TO ZŮSTANE V KULTURNÍM PROVOZU
Tomáš Hrůza
Skutečným činem, který mění situaci v možnostech recyklace uměleckého materiálu u nás, je loňský vznik centra nazvaného art re use v Praze. Za jeho založením stojí spolek Skutek společně s portálem, knihkupectvím a nakladatelstvím ArtMap. Tomáš Hrůza, předseda spolku ArtMap, rekapituluje vznik a fungování centra, které vysvobodilo materiál pro expozice a instalace z kletby jediného použití.
Jak vzniklo art re use? Na počátku byl kontakt s Městskou částí Praha 3. Její zástupce se nás ptal, jestli neznáme nějakého sponzora, mecenáše, který by si vzal na starost prázdný dům, opravil ho a udělal z něj sdílené ateliéry pro umělce. Řekl jsem na to, že kdybychom znali nějakého sponzora, tak už ho zaprvé máme v ArtMapě, zadruhé spíš hledáme nějaký prostor, sklad, a popsal jsem mu myšlenku centra pro recyklaci uměleckého materiálu. A on říkal: My jako Praha 3 tady máme sklad, který se moc nevyužívá, je to objekt určený k demolici, ale já bych se pokusil nadhodit a zjistit, zda byste to mohli dostat. Začalo tak kolečko vyjednávání: všem se to nakonec líbilo, nikdo neprotestoval, a ten barák nám pronajali za korunu měsíčně, což je skvělé. Nikdo do té doby nepočítal s tím, že by se mohlo něco takového stát. Všichni se báli toho fyzického skladu, že na to budou nějaké obrovské náklady. Najednou to bylo možné.
Není to žádný zázrak, je to dům určený k demolici, je to tam omlácené a ještě nedávno plesnivé. Situovaný je ale bezvadně: hned pod zastávkou Lipanská, v oblouku z kopce na Vítkov, v bloku společně s radnicí. Takže jsme dostali prostor: a teď jak ho zafinancovat? V úvahu přicházely různé varianty, nakonec nastala domluva se spolkem Skutek. To už jsem se do toho vkládal za ArtMap s tím, že máme oproti Skutku vybudovanější infrastrukturu, účetnictví. Takže jsme se domluvili, že art re use bude dítětem Skutku, ale provoz si vezme na starost ArtMap.
Od začátku jsme zkoušeli najít financování i mimo granty, aby centrum mělo zajištěnou kontinuální existenci – jako příspěvkovka svého druhu. Abychom nečekali každý rok, jestli nám někdo něco dá. No a to se nepovedlo. Využili jsme tedy možnost podat si žádost o individuální dotaci v rámci MHMP, tu jsme dostali, nějakých 170 tisíc, tím se tam zase spustil provoz, začalo se to připravovat.
Hlavní výkonnou osobou pro art re use se stal Vincek – tedy Jan Vincenec. Vincek to spravuje, stará se o veškerý chod skladu. Myslím, že si v tom našel svoji roli velice dobře, stará se o art re use na full time. Ze strany Vincka přišel nápad, že by tam s námi mohla být malá stavební firma Starwork, která dělá fasády. Oni by si tam občas něco odlili, pomohli by nám vybavit dílnu, mohli by nám zařídit regály, doupravit prostor stavebně. Ta firma nemá s výtvarným uměním nic společného, ale jsou to nadšenci, ukázalo se to opravdu jako hodně dobré spojení. Každý týden nám dávají k dispozici dodávku s řidičem nebo i s dvěma chlapíky, a dělají to pro nás jako barter. Jsou tomu otevření, baví je to.
Druhou zásadní věcí bylo spuštění webových stránek. Fungují na platformě e-shopu (systém Shoptet používáme i na ArtMapu) a položky, které se tam přidávají, jsou jako v katalogu. Funguje to tak, že nabízené věci si můžeš opravdu odvézt. Mohli bychom i zapůjčovat, ale zatím všechno, co tam bylo, se snažíme rozdávat.
Přicházejí samozřejmě různí lidé, mají před sebou různé akce – a záleží na tom, co máme zrovna za materiál. Vznikli jsme jako služba galerijnímu provozu, proto některé věci uložíme a nedáme ani na web, aby se vrátily cíleně do galerií. Věci jsou u nás zdarma, jedinou podmínkou je, že to zůstane zachované v kulturním provozu. Co si nevezmou galerie nebo výtvarné kroužky, si vezme cirkulární dílna v Kampusu Hybernská. Tam zpracovávají věci různým způsobem, dělají čalounění, vyrábějí lavice. Z toho, co je odpad, dokážou vyrobit užitný materiál – potisknou dlaždice na workshopy, ukazují lidem, jak se dá s různým materiálem pracovat.
Myslím, že potřeba něčeho, jako je art re use, tady visela ve vzduchu, docela dlouho se o tom mluvilo. Samotné galerie začaly tímhle směrem uvažovat, že chtějí tyto věci recyklovat. Ale vždycky, co znám třeba z Fotograf Gallery, kde jsem taky působil, bojují s místem. Takže vím, jak to chodí: dáme po výstavě stěny, desky nebo jiný materiál do skladu, nechce se nám je vyhazovat, a po čase si říkáme, že nám tu překáží a co s tím tedy uděláme, takže to vyhodíme – a za půl roku zjistíme, že to potřebujeme. V art re use testujeme nové cesty, které se teď rodí. Dávám na stranu věci a bavím se s Vinckem, že je tady něco, co bychom mohli jen půjčovat, co rozdávat nebudeme: třeba technika, sametové opony apod. Přirozeně to již funguje se sokly, které si galerie zapůjčí na výstavu, pak je přinesou zpět a my je vracíme do nabídky. Vzhledem k omezenému prostoru zatím nezakládáme vlastní depozitář, ale s MHMP a GHMP jednáme o oživení jejich depozitářů. Sami nemají kapacitu postarat se o smysluplné, cílené zápůjčky galerijního materiálu a my našli fungující systém, jak ho efektivně distribuovat, evidovat i vracet k novému užití.
Když se bavíme o lokálnosti: tím, že jsme v Praze, bychom měli fungovat pro pražské galerie; ale první, kdo nám co přivezl, byla hradecká galerie. František Zachoval nám tam poslal spoustu materiálu, akustické odhlučňovací desky, které měl ve své instalaci Dalibor Bača, nevěděli, co s tím, tak to byl první náklaďák, co přijel. Hned se to rozdalo na AVU, někdo si to vzal do zkušebny, cirkulární dílna v Hybernské z toho dělala nějaké podsedáky… Ale řekli jsme, že chceme fungovat lokálně, nechceme vozit materiál bůhvíkudy: když už máme být ekologičtí, tak ať se to nesváží z celé republiky. Třeba i naše webové stránky můžou být prostředníkem pro to, že když někde něco je a může to tam chvíli být, tak se to přes ten náš web rozdistribuuje. Příklad: Pražské Uměleckoprůmyslové museum likvidovalo sklad v Brandýse nad Labem, měli tam spoustu materiálu, soklů, dřevěných desek, přepravních beden. Měli jsme dva měsíce na to, abychom to rozdali, jinak že to zlikvidují. Pro ně bylo dobré zároveň i to, že nemusejí platit firmu na likvidaci, že tedy ušetří třeba pět set tisíc, když se materiál rozdá. Nabízeli jsme to tedy přes web. Určili jsme dny, kdy si to vyzvedávat. Teď přišla z IPRu výstava, která byla putovní, skončila v Brně a jim se to už nechtělo svážet do Prahy: na webu pak sumarizujeme realizace, tak nejvíc konkrétně uvidíš, jak byl ten materiál využitý. Aby bylo vidět, co se s tím dělo, aby existovala nějaká historie. Fait Gallery v Brně přes nás nabízela mraky sádrokartonových desek z výstavy Stana Filka. Tam okamžitě zareagoval Ondřej Chrobák, který se stará o kurátora a umělce Jiřího Valocha, že mu z toho postaví výminek. Zdá se, že ho opravdu buduje. Jana Písaříková nám k tomu napsala: „Skutečnost, že tento materiál pochází právě z této výstavy, je víc než symbolická. Byl to právě Jiří Valoch, kdo kurátorsky zaštítil v roce 1974 legendární výstavu Bílý prostor v bílém prostoru, jejímž spoluautorem byl i Stano Filko (společně s Milošem Lakym a Jánem Zavarským). Kus bílého prostoru tak doputoval zpátky k němu.“
V představě, co budovat a k jakému fungování směřovat, nám pomohly vzory. Nejvíc asi newyorský Material for the Arts. Je to městská příspěvkovka, tam přijdeš a je to obrovské. Mají bedny třeba jen žlutých věcí, jinde je zase shromážděná elektronika a jezdíš tam s nákupním vozíčkem a dáváš si tam, co chceš, a jenom deklaruješ, že jsi umělec. U nás se tímhle tématem zabývala například Romana Drdová, chtěla něco takového vytvořit v rámci FaVU, kde dělá doktorát. Strávila nějaký čas v New Yorku a chodila přímo do jejich re use centra. To je velký příklad, jak to funguje. Američané na to mají navázané workshopy, edukační programy, to bychom chtěli časem fakt dělat: zvát umělce, předávat zkušenost jak pracovat s materiálem. Náš model má však výhodu, že opravdu přichází odspodu. Tím, že nejsme městská příspěvkovka, ale někdo, kdo je se scénou v neustálém a živém kontaktu a propojení, je celá věc mnohem přirozenější. Využití vybudované sítě kontaktů Skutku a ArtMap odstartovalo celý projekt v plné síle hned od počátku.
Neformálně fungujeme od jara 2021, oficiálně se páska přestřihla 21. září. Přišla Hana Třeštíková ještě se starostou Prahy 3 Jiřím Ptáčkem a Pavlem Křečkem, tedy radním za kulturu na Praze 3. Je fajn, že se za to magistrát a městská část takhle hezky postavili. Co by nám pomohlo dál? Kdybychom měli větší prostor, který by mohl být vytápěný. Protože tam, kde jsme, je to opravdu dezolát, ani tam netopíme. V zimě jsou tam otvírací dny nebo hodiny, ale nedá se v tom pořádně fungovat. Nějaký solidní prostor, který by nám magistrát nebo nějaký developer nabídnul, aby to bylo na úrovni. Nebo mít auto k dispozici jen pro sebe, moci víc svážet věci. Moci zaplatit několik plných úvazků: někdo by se měl totiž starat o sklad a někdo o ty věci kolem, o marketing, o komunikaci se sponzory…
Autor je multimediální umělec a předseda spolku ArtMap, a jeden z iniciátorů art re use – skladu uměleckého materiálu.
Skutečným činem, který mění situaci v možnostech recyklace uměleckého materiálu u nás, je loňský vznik centra nazvaného art re use v Praze. Za jeho založením stojí spolek Skutek společně s portálem, knihkupectvím a nakladatelstvím ArtMap. Tomáš Hrůza, předseda spolku ArtMap, rekapituluje vznik a fungování centra, které vysvobodilo materiál pro expozice a instalace z kletby jediného použití.
Jak vzniklo art re use? Na počátku byl kontakt s Městskou částí Praha 3. Její zástupce se nás ptal, jestli neznáme nějakého sponzora, mecenáše, který by si vzal na starost prázdný dům, opravil ho a udělal z něj sdílené ateliéry pro umělce. Řekl jsem na to, že kdybychom znali nějakého sponzora, tak už ho zaprvé máme v ArtMapě, zadruhé spíš hledáme nějaký prostor, sklad, a popsal jsem mu myšlenku centra pro recyklaci uměleckého materiálu. A on říkal: My jako Praha 3 tady máme sklad, který se moc nevyužívá, je to objekt určený k demolici, ale já bych se pokusil nadhodit a zjistit, zda byste to mohli dostat. Začalo tak kolečko vyjednávání: všem se to nakonec líbilo, nikdo neprotestoval, a ten barák nám pronajali za korunu měsíčně, což je skvělé. Nikdo do té doby nepočítal s tím, že by se mohlo něco takového stát. Všichni se báli toho fyzického skladu, že na to budou nějaké obrovské náklady. Najednou to bylo možné.
Není to žádný zázrak, je to dům určený k demolici, je to tam omlácené a ještě nedávno plesnivé. Situovaný je ale bezvadně: hned pod zastávkou Lipanská, v oblouku z kopce na Vítkov, v bloku společně s radnicí. Takže jsme dostali prostor: a teď jak ho zafinancovat? V úvahu přicházely různé varianty, nakonec nastala domluva se spolkem Skutek. To už jsem se do toho vkládal za ArtMap s tím, že máme oproti Skutku vybudovanější infrastrukturu, účetnictví. Takže jsme se domluvili, že art re use bude dítětem Skutku, ale provoz si vezme na starost ArtMap.
Od začátku jsme zkoušeli najít financování i mimo granty, aby centrum mělo zajištěnou kontinuální existenci – jako příspěvkovka svého druhu. Abychom nečekali každý rok, jestli nám někdo něco dá. No a to se nepovedlo. Využili jsme tedy možnost podat si žádost o individuální dotaci v rámci MHMP, tu jsme dostali, nějakých 170 tisíc, tím se tam zase spustil provoz, začalo se to připravovat.
Hlavní výkonnou osobou pro art re use se stal Vincek – tedy Jan Vincenec. Vincek to spravuje, stará se o veškerý chod skladu. Myslím, že si v tom našel svoji roli velice dobře, stará se o art re use na full time. Ze strany Vincka přišel nápad, že by tam s námi mohla být malá stavební firma Starwork, která dělá fasády. Oni by si tam občas něco odlili, pomohli by nám vybavit dílnu, mohli by nám zařídit regály, doupravit prostor stavebně. Ta firma nemá s výtvarným uměním nic společného, ale jsou to nadšenci, ukázalo se to opravdu jako hodně dobré spojení. Každý týden nám dávají k dispozici dodávku s řidičem nebo i s dvěma chlapíky, a dělají to pro nás jako barter. Jsou tomu otevření, baví je to.
Druhou zásadní věcí bylo spuštění webových stránek. Fungují na platformě e-shopu (systém Shoptet používáme i na ArtMapu) a položky, které se tam přidávají, jsou jako v katalogu. Funguje to tak, že nabízené věci si můžeš opravdu odvézt. Mohli bychom i zapůjčovat, ale zatím všechno, co tam bylo, se snažíme rozdávat.
Přicházejí samozřejmě různí lidé, mají před sebou různé akce – a záleží na tom, co máme zrovna za materiál. Vznikli jsme jako služba galerijnímu provozu, proto některé věci uložíme a nedáme ani na web, aby se vrátily cíleně do galerií. Věci jsou u nás zdarma, jedinou podmínkou je, že to zůstane zachované v kulturním provozu. Co si nevezmou galerie nebo výtvarné kroužky, si vezme cirkulární dílna v Kampusu Hybernská. Tam zpracovávají věci různým způsobem, dělají čalounění, vyrábějí lavice. Z toho, co je odpad, dokážou vyrobit užitný materiál – potisknou dlaždice na workshopy, ukazují lidem, jak se dá s různým materiálem pracovat.
Myslím, že potřeba něčeho, jako je art re use, tady visela ve vzduchu, docela dlouho se o tom mluvilo. Samotné galerie začaly tímhle směrem uvažovat, že chtějí tyto věci recyklovat. Ale vždycky, co znám třeba z Fotograf Gallery, kde jsem taky působil, bojují s místem. Takže vím, jak to chodí: dáme po výstavě stěny, desky nebo jiný materiál do skladu, nechce se nám je vyhazovat, a po čase si říkáme, že nám tu překáží a co s tím tedy uděláme, takže to vyhodíme – a za půl roku zjistíme, že to potřebujeme. V art re use testujeme nové cesty, které se teď rodí. Dávám na stranu věci a bavím se s Vinckem, že je tady něco, co bychom mohli jen půjčovat, co rozdávat nebudeme: třeba technika, sametové opony apod. Přirozeně to již funguje se sokly, které si galerie zapůjčí na výstavu, pak je přinesou zpět a my je vracíme do nabídky. Vzhledem k omezenému prostoru zatím nezakládáme vlastní depozitář, ale s MHMP a GHMP jednáme o oživení jejich depozitářů. Sami nemají kapacitu postarat se o smysluplné, cílené zápůjčky galerijního materiálu a my našli fungující systém, jak ho efektivně distribuovat, evidovat i vracet k novému užití.
Když se bavíme o lokálnosti: tím, že jsme v Praze, bychom měli fungovat pro pražské galerie; ale první, kdo nám co přivezl, byla hradecká galerie. František Zachoval nám tam poslal spoustu materiálu, akustické odhlučňovací desky, které měl ve své instalaci Dalibor Bača, nevěděli, co s tím, tak to byl první náklaďák, co přijel. Hned se to rozdalo na AVU, někdo si to vzal do zkušebny, cirkulární dílna v Hybernské z toho dělala nějaké podsedáky… Ale řekli jsme, že chceme fungovat lokálně, nechceme vozit materiál bůhvíkudy: když už máme být ekologičtí, tak ať se to nesváží z celé republiky. Třeba i naše webové stránky můžou být prostředníkem pro to, že když někde něco je a může to tam chvíli být, tak se to přes ten náš web rozdistribuuje. Příklad: Pražské Uměleckoprůmyslové museum likvidovalo sklad v Brandýse nad Labem, měli tam spoustu materiálu, soklů, dřevěných desek, přepravních beden. Měli jsme dva měsíce na to, abychom to rozdali, jinak že to zlikvidují. Pro ně bylo dobré zároveň i to, že nemusejí platit firmu na likvidaci, že tedy ušetří třeba pět set tisíc, když se materiál rozdá. Nabízeli jsme to tedy přes web. Určili jsme dny, kdy si to vyzvedávat. Teď přišla z IPRu výstava, která byla putovní, skončila v Brně a jim se to už nechtělo svážet do Prahy: na webu pak sumarizujeme realizace, tak nejvíc konkrétně uvidíš, jak byl ten materiál využitý. Aby bylo vidět, co se s tím dělo, aby existovala nějaká historie. Fait Gallery v Brně přes nás nabízela mraky sádrokartonových desek z výstavy Stana Filka. Tam okamžitě zareagoval Ondřej Chrobák, který se stará o kurátora a umělce Jiřího Valocha, že mu z toho postaví výminek. Zdá se, že ho opravdu buduje. Jana Písaříková nám k tomu napsala: „Skutečnost, že tento materiál pochází právě z této výstavy, je víc než symbolická. Byl to právě Jiří Valoch, kdo kurátorsky zaštítil v roce 1974 legendární výstavu Bílý prostor v bílém prostoru, jejímž spoluautorem byl i Stano Filko (společně s Milošem Lakym a Jánem Zavarským). Kus bílého prostoru tak doputoval zpátky k němu.“
V představě, co budovat a k jakému fungování směřovat, nám pomohly vzory. Nejvíc asi newyorský Material for the Arts. Je to městská příspěvkovka, tam přijdeš a je to obrovské. Mají bedny třeba jen žlutých věcí, jinde je zase shromážděná elektronika a jezdíš tam s nákupním vozíčkem a dáváš si tam, co chceš, a jenom deklaruješ, že jsi umělec. U nás se tímhle tématem zabývala například Romana Drdová, chtěla něco takového vytvořit v rámci FaVU, kde dělá doktorát. Strávila nějaký čas v New Yorku a chodila přímo do jejich re use centra. To je velký příklad, jak to funguje. Američané na to mají navázané workshopy, edukační programy, to bychom chtěli časem fakt dělat: zvát umělce, předávat zkušenost jak pracovat s materiálem. Náš model má však výhodu, že opravdu přichází odspodu. Tím, že nejsme městská příspěvkovka, ale někdo, kdo je se scénou v neustálém a živém kontaktu a propojení, je celá věc mnohem přirozenější. Využití vybudované sítě kontaktů Skutku a ArtMap odstartovalo celý projekt v plné síle hned od počátku.
Neformálně fungujeme od jara 2021, oficiálně se páska přestřihla 21. září. Přišla Hana Třeštíková ještě se starostou Prahy 3 Jiřím Ptáčkem a Pavlem Křečkem, tedy radním za kulturu na Praze 3. Je fajn, že se za to magistrát a městská část takhle hezky postavili. Co by nám pomohlo dál? Kdybychom měli větší prostor, který by mohl být vytápěný. Protože tam, kde jsme, je to opravdu dezolát, ani tam netopíme. V zimě jsou tam otvírací dny nebo hodiny, ale nedá se v tom pořádně fungovat. Nějaký solidní prostor, který by nám magistrát nebo nějaký developer nabídnul, aby to bylo na úrovni. Nebo mít auto k dispozici jen pro sebe, moci víc svážet věci. Moci zaplatit několik plných úvazků: někdo by se měl totiž starat o sklad a někdo o ty věci kolem, o marketing, o komunikaci se sponzory…
Autor je multimediální umělec a předseda spolku ArtMap, a jeden z iniciátorů art re use – skladu uměleckého materiálu.
