Nejistá sezóna: Hledání stability pohledem dovnitř Tereza Butková

Ačkoliv se s přicházejícím létem život postupně dostává do normálu, plány do budoucna zůstávají nejasné, pro kulturu obzvlášť. Nejistá sezóna je tak nejenom odrazem pocitů sdílených napříč společností, ale také ilustrací stavu české umělecké scény. V době, která neposkytuje pevné zázemí pro tvorbu nového, se cestou k nalezení jistoty zdá být reflexe dosavadního.
Galerijní sbírky naštěstí takovou inspiraci poskytují. Výstava v Zámku Troja tak nabízí díla Karla Malicha, Stanislava Kolíbala či Hany Wichterlové a nezapomíná ani na zastoupení umělců mladší generace, jako jsou Matěj Smetana nebo Pavla Sceranková. Jak široké je zastoupení českých tvůrců, tak různorodé je i uchopení tématu – zatímco pro některé může robustní industriální stavba symbolizovat ohrožení i stabilitu zároveň, jiní hledají klid a usazení v přírodních úkazech a zákonech. O tom, co vystavená díla pro jejich tvůrce znamenají i jakou roli hraje v jejich tvorbě nejistota, nakonec podrobněji mluví čtveřice z nich: Jitka Svobodová, Jaroslav Róna, Pavla Sceranková a Petr Lysáček.

Neuchopitelnost jevů
Jitka Svobodová

Přírodní jevy mě fascinují. Oheň je ohromující, ale umělecky velmi komplikovaný. Nedokázala jsem pro něj najít formu v kresbě, zůstával pořád konvenční. Objekt z drátů mi naopak poskytl úžasnou možnost – procházíte kolem něj a lomené dráty kreslí, propojují se a samy dodávají ohni vlastní dynamiku. Žádný symbol v něm ale nehledám. Pracuji s faktickou věcí a snažím se ji dostat do jiné roviny než reálné, na hranu vizuální a přehodnocené abstrakce. Momentálně pracuji s pastelem a v těch valérech se úplně utápím. Naproti tomu drát, to je kresba. Můžete s ním hledat tvar a dynamiku, nic jiného vám nedovolí. Ty techniky jsou absolutně rozdílné, ale vždycky si u jedné odpočinu od té druhé.
Na přírodních úkazech mě uchvacuje prchavost, nepolapitelnost. Velmi mě bavily kouře, věnovala jsem se jim dlouho, ale vlastně jsem se kresbou nikam nedostala. Kdybych měla kouř nebo sluneční záření ještě více abstrahovat, budou už k nepoznání. Jde mi stále o to, aby jev byl jevem, ale v novém světle. Základní přírodní elementy, jako je oheň nebo voda, jsou pro mě výzvou ke ztvárnění. I když vím, že je to velmi složité. Každá věc ovšem otevírá kus té budoucí. Je v tom určité poučení, zkušenost. Nemusíte ji vědomě aplikovat, a přesto dílo pomalu někam pokračuje. Když jsem začala studovat restaurátorství, neměla jsem vůbec na nic jiného čas a myslela si, že jsem s tvorbou skončila. Ale všechno se vrátilo. Po večerech jsem měla chuť tvořit a začala s drobnými záznamy každodenních věcí. Z těch nakonec vznikly moje kresby. Šlo to samo ven.
Umělec v sobě potřebuje mít energii, která ho nutí pracovat. Ale měl by si být také nejistý. Tvorba se musí měnit, nemůžete ji jen tak sázet. Určitá nejistota ovšem člověka nutí o věcech stále přemýšlet.

Odstrašující pevnost
Jaroslav Róna

Kostel je plastika, která sice působí jako fantaskní stavba poněkud absurdně, její podoba ale vychází z historie. Mnoho klášterů a kostelů fungovalo zároveň jako pevnosti nebo opevněná sídla a chránilo obyvatele i mnichy proti nájezdníkům, zejména v době po pádu římské říše. Spojení duchovní služby a funkce vojenského odstrašení se mi líbí. Na střeše je nádrž na vodu a obvod kostela lemují úzké horizontální střílny. Základní tvar stavby, který jsem dotvořil, potom vychází z nalezeného předmětu, jenž ke mně složitě doputoval a původně sloužil jako prvek k výrobě lehkých letadel.
Města, zejména jejich industriální čtvrti, byly vždy zdrojem nebezpečí i cílem nepřátelských útoků. Vyrůstal jsem relativně těsně po druhé světové válce, a i později během studené války jsem ohrožení bombami a raketami silně vnímal. Snad i proto používám jako námět ke svým plastikám pevnosti, sklady bomb, rakety a podobně. Umělecká intuice mně velela se k těmto válečným motivům vracet. I na svých cestách pevnosti a pevnostní města často navštěvuji – například Masadu a Akkon v Izraeli, Valettu na Maltě, Rhodos v Řecku nebo Syrakusy na Sicílii.
Umělecká tvorba je na jedné straně způsob osobní realizace, jež přináší radost, zároveň představuje reakci na neustále se proměňující realitu, v níž umělec žije. Impulsem k tvorbě tak může být jak radost ze života, tak pocit ohrožení a nestabilita. S nejistotou se ale vypořádat nedá. Samozřejmě nežiji paralyzován strachem ze III. světové války, ale současné hrozby, třeba ze strany Ruska, vůbec nepodceňuji. Symbol stability vidím ve vojensky silném uskupení demokratických států, jež dokáže odstrašit případné agresory. Myslím si ale, že doba, v níž jsem strávil většinu svého života, byla mnohem nejistější, než jaká je
současnost.

Srážka bez doteku
Pavla Sceranková

Up! vznikalo jako reflexe na mou zkušenost z finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Soutěžení lze vnímat jako příležitost vystoupat nahoru. Sama o sobě ale člověka nikam nevyveze, nechá ho jen projít dál. Když jsem Up! dodělala, ulevilo se mi. Myslím, že takhle je potřeba se k soutěžím vztahovat – ne jako k něčemu, co změní náš život, ale jako k cestě, která nás ovlivňuje.
Tělo v tvorbě využívám jako zdroj energie. Chci, aby věci byly v pohybu, aby žily. Věc-dílo se odehrává ve videoprostoru. Někdy jsem zdrojem energie já, protože to jinak nejde. Jindy je to divák, kolemjdoucí člověk. Jeho dotek věc oživí. Setkají se. A umění je vždycky postavené na setkání – buď se s dílem potkáte, nebo vás mine. Je to normální proces. Ve své dizertaci jsem se zabývala způsoby, jak se konstruují obrazy v naší hlavě, a mým cílem bylo znovu vyvrátit zažité chápání vizuálního vněmu jako fotografické momentky. V práci jsem se snažila studovat a prožívat krok po kroku procesy v naší hlavě, uvědomovat si časoprostorovou realitu vnímání. A nakonec si tím i objasnit roli sochy jako časoprostorové události.
Fyzika a vesmír, se kterými často pracuju, podle mě nejsou vůbec tak exaktní, jak si představujeme. Naopak mají v sobě kouzlo, se kterým se setkáváme i v běžném životě. Například počet neuronových spojení je srovnatelný jen s čísly figurujícími ve vesmíru, jako je počet hvězd v naší galaxii. Postupně jsem si uvědomila, že slova, která popisují vesmírné fenomény, skvěle vystihují naše pozemské situace. Když dojde ke srážce dvou galaxií, fyzická tělesa se nikdy nepotkají, jen se změní konstelace. A takový nedělní rodinný oběd je také srážka bez doteku. Jakmile si nesmírné, znejišťující věci takto zhmotním a postavím před sebe, přestanou mě ochromovat. Všechny moje díla jsou vlastně výsledkem nějaké osobní dramatické události, jejíž energii odrazím do tvorby, a tím získám odstup a určitou kontrolu.

Nechat myšlenky plynout
Petr Lysáček

Rozcestí zachycuje určitý moment nejistoty, nutnosti rozhodnout. Pragmatický člověk si řekne, že se situace rozjíždějících kolejí nedá řešit, ale ten, kdo sedí v sedačce, s tím nemá žádný problém. Nejsou to ovšem jen umělci, kteří dokážou z kolejí vykročit, schopnost udržovat tento typ mysli je společná nám všem. Není to nic náročného. Člověk ji může praktikovat v čemkoliv – ve výtvarném umění, matematice, výzkumu, ale i v běžné chůzi městem. Je to svět, který se emotivně naplňuje, nebojí se realizovat a přijde mu to zcela normální. Hlavně jde ale o určitý přístup otevřenosti a kreativity. Jak většina lidí dospívá, tohle uvolněné, vynalézavé myšlení mizí a vyplňuje ho uvažování zaměřené na praktický život.
Nechat své myšlenky volně plynout je přitom nádherná emoce. Udržuje osobní svobodu a dodává sílu nepodléhat normativnímu diktátu okolního světa. Ta vnější účelovost je drtivá. Do svých děl proto často vkládám mystifikaci, která lidi rozhazuje z kolejí zažitého modelu. I Rozcestí v sobě má určitou imaginativní část. Ironie a absurdita jsou důležité, jejich radikálnost je očisťující.
Když má člověk vstoupit do nejisté situace, je to vždy zastrašující. Předem si na rizika odpovídáme, aniž bychom je vyzkoušeli, a tím pádem vycouváme. Nejasnost ale dává příležitost definovat neznámé. Práce s nejistotou je velmi uspokojující, vyplnit prázdno je vlastně velká svoboda. Nikdo neříká, jak má co vypadat, dokonce to mám možnost definovat. To je úplně skvělé! Umění je napínavý proces, baví mě, že nikdy nevím, co z toho vzejde. Rauš z tvorby se totiž při jistotě vytrácí. To neznámo si před sebe položím, obklopím se jím a chodím kolem, než ho rozhýbu k řešení. Potom už není zbytí. Nejistá sezóna vlastně trvá celý život.