Tip Ondřeje Macla
Krev k mateřství patří, ale pro teď si to udělejme hezké
Kateřina Olivová: Milk and Honey
Praha: wo-men, 2021Nepřehlédnutelná performerka Kača Olivová se ve svém doktorském studiu na brněnské FaVU zabývá tématem umění a mateřství. Jedním z výstupů jejího studia, rámovaným jako výzkum orální historie, je soubor dvaatřiceti rozhovorů s umělkyněmi, kurátorkami a aktivistkami – včetně několika mužů – s rodičovskou zkušeností. Velká část rozhovorů zazněla původně v rozhlasové podobě na studentském Radiu R, kde Olivová moderovala v letech 2015–2018 vlastní pořad Milk and Honey. Stejnojmenný knižní počin, rozšířený nejenom o další rozhovory a vstupní studii, ale hlavně vymazlený po výtvarné stránce, letos vydává nakladatelství wo-men ve spolupráci s pražskou AVU. Za portréty zpovídaných stojí experimentální fotoateliér Divý tvor.
Ztížená možnost mateřství
Pokud Olivová coby absolventka tělového designu hojně čerpá ve svých performancích z fascinace tělem, jeho jakýmsi až orgiastickým momentem, zkušenost mateřství v ní posílila prvek plodnosti a expanze mimo svůj výchozí vesmír. Pro její knihu i některé další „mateřské“ projekty typu Kojící guerilla či Mothers Artlovers je příznačná jistá upozaděnost, přesun důrazu na sdílení a sounáležitost, potažmo i formulace obecněji politických témat ve snaze proměňovat veřejné mínění.
Ačkoli feministické heslo „osobní je politické“ měla Olivová za vlastní jistě už mnohem dřív, kdy pracovala s tělem, role matky jí dala zakusit také stinnou stránku politických zásahů do ženské subjektivity. V těhotenství jako by se stala veřejným majetkem. Každý ví lépe než ona, co má dělat, jak má žít, a ona sama beztak vždycky selže. Pokud už jako žena máte ztíženou vstupní pozici pro život v patriarchátu, jako žena-matka jste na tom ještě hůř.
Výběr respondentů proto není veden napříč celou společností, ale představuje především takové přístupy k mateřství a rodičovství, které Olivová pokládá za inspirativní a které nejsou dost slyšet. Tradičnější přístupy jsou schválně ponechány stranou, tak jako slovo blood z původně zamýšleného názvu „Milk and Blood and Honey“. Všichni víme, že krev k mateřství patří, ale pro teď si to udělejme hezké.
Pohledem bezdětného třicátníka
Nemá smysl zde přeříkávat obsah knihy, všechna ta jména a životní zkušenosti, bylo by to nutně povrchní. A tak se vyjádřím nezvykleji, způsobem, o jaký si kniha Milk and Honey říká: Povedu s ní osobnější rozhovor.
Jsem třicátník, který na rozdíl od zpovídaných žádné děti nemá, ani na to dosud nemyslel. Bojím se, že bych se s dětmi nemohl plně věnovat tvorbě, kterou už takhle dělám při práci. Že bych je neuměl ekonomicky uživit a dopřát jim životní stabilitu (v posledních sedmi letech jsem se stěhoval víc než třicetkrát). Jistou roli v mém strachu z otcovství může hrát také zkušenost ztráty dvouletého bratra.
Na druhou stranu chci vytvářet podmínky pro lásku a nové vztahy, tedy nejen nějaká hotová umělecká díla. Jsem silně ovlivněný mýtem Eróta a figurou prostitutky. Živím se prací v pečujících profesích, kde vnímám jako svůj úděl být nablízku těm, které heteronormativní společnost s kultem zdravého dítěte vylučuje mimo svůj obzor. Představa matek s kočárky, svatebních průvodů a dětských hřišť mi byla jednu dobu až protivná. A takový přístup k životu zajisté ohrožuje můj nynější vztah se ženou, která si přeje mít děti, ale zvolna ztrácí víru, že jejich otcem bych mohl být já.
Rozhovory Olivové obrátily nejeden z mých předsudků vzhůru nohama. Zpovídaní lidé mají totiž daleko do nějakých stereotypních rodičů a slouží spíš jako vzory, jak s různými tradičními tlaky tvořivě nakládat. Není výjimkou – a Olivová sama je toho nejzářnějším příkladem – že zkušenost mateřství se může stát integrální součástí uměleckých a intelektuálních ambicí. Jiné hostky například malují obrazy na pleny, vystavují doma v lednici nebo tančí s placentou, performují s dětmi po vzoru Kelly Family, sepisují Kodex feministické instituce, nabízejí vlastní mléko při veřejných ochutnávkách či propagují těhotenské porno. Obava „dítě, nebo umění“ je tedy falešná.
Může znít divně, že takové dilema jako muž vůbec prožívám, v rozhovorech se s tímhle dilematem pasují především ženy. Od mužů se často očekává, že mají svou rodinu spíš uživit. Dítě odnosí a odkojí v drtivé většině případů matka dítěte (i když, jak se v knize dozvíme, i muži mohou kojit). Spoustu jiných věcí lze ale dělat sdíleně, nebo i ve prospěch matčiných mimo-mateřských plánů. Spoluúčast otce na péči o dítě by se měla stávat automatickou. Zaujalo mě, že jako velice funkční model se v knize jeví být soužití lesbického páru, který pečuje o dítě společně s gay párem, přičemž jeden z partnerů byl dárcem spermatu. A tak má dítě rovnou dvě mámy a dva tatínky.
Na jedné lodi s matkami
Kniha se dotýká i mého dalšího dilematu, kdy horko těžko slaďuji umění se sociální prací, a přijde mi, že bych na dítě neměl čas ani peníze. Většinou jsem se setkával s jediným řešením, které mi je proti srsti: jako umělec se komercionalizovat, případně jako zaměstnanec si najít lépe placenou práci. Poslední dobou se naštěstí objevují hlasy, které volají po vyšším finančním zhodnocení svobodného umění, a hlavně – což výrazně zaznívá i v Milk and Honey – po vyšším ocenění péče. V tomhle jsem jako pečovatel na jedné lodi s matkami. Nechci opouštět práci, která mi přijde podstatná a naplňuje mě. Přece jen na jídlo a nájem mi to tak tak dá, zatímco matky jsou ve vztahu k péči pokládány za jakési otrokyně-dobrovolnice. O děti přece pečujeme z lásky…
Připouštím, že docenění péče v sobě nese jistý revoluční náboj, a proto není tak snadné najít pro ně podporu. Bylo by krásné učinit z rodičů gigoly a kurtizány svých dětí, nicméně ještě cennější je rozeznávat citové vztahy – ať už v rodině, či jinde – jako malé velké sny o jiné společnosti. A o čem mě četba Milk and Honey přesvědčila především, je to, že takové sny se mezi námi dějí a není jich málo. Jinak řečeno, že rodina představuje otevřené dílo, nezávislé na dogmatu reprodukce či na rigidní roli matky. V knize najdeme různé druhy sdíleného rodičovství, komunitní přístup k výchově, rodinu s adoptivními dětmi, pěstounství i jedno svědectví o ztrátě dítěte. Hned v úvodní studii mě nadchl poznatek, že matkou může být každý. Pokud přistoupíme na mateřství jako na univerzální pečující princip, kdy ovšem ne všechny ženy chtějí být matkami, dává to smysl. Už takhle si s partnerkou často prohazujeme genderové role, mluvím o ní v mužském rodě a podobně, ale dosud mě nenapadlo, že lékem na úzkost z otcovství by mohla být touha stát se matkou.
Milk and Honey se od jiných knížek liší tím, že jak je hebounká, občas jsem se přistihnul, že ji svírám jako mimino, na dosah bradavky. V půlce knihy se na stránkách dokonce vyskytují rozsáhlé lepivé skvrny.
Ondřej Macl vystudoval autorské herectví na DAMU, srovnávací literaturu na Karlově univerzitě, sociální práci a novinařinu na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se tvorbě performancí a rituálů propojujících nejrůznější umělecké formy. Zároveň se snaží o živý kontakt umění s filozofií, náboženstvím, vědou. Je laureátem Ceny Jiřího Ortena za rok 2018 za experimentální koláž Miluji svou babičku víc než mladé dívky. Publikuje kritiky a eseje, na svém webu ondrejmacl.cz rozvíjí úvahy na téma erotiky. Pracuje jako asistent znevýhodněných osob.
Tip Pavla Klusáka
Poklad zakopaný pod chodníkem
Hynek Alt: Untitled (Infrastructure & The Beach)
Editor: Jen Kratochvíl. 232 stran, NAMU, Praha 2020Kniha Hynka Alta svému publiku postupně odhaluje svoje vrstvy jako cibule. Dá se dokonce říct, že postupné rozeznávání, čím tahle kniha-artefakt je, patří plně k jejímu uměleckému gestu. Nutnost rozeznat něco po svém vyrůstá už z titulu knihy: Untitled, tedy bez názvu, bez vodítka, které by urychlilo představu „co chtěl básník říci”.
Publikace, jak už jsme řekli, je samostatným artefaktem, nikoli dokumentací či paralelou k výstavě. Nakladatelství AMU zvládlo vydat knihu v důstojné podobě, s obálkou z kombinovaných materiálů (karton zčásti potažený fólií). I uvnitř nás čeká kombinace různých forem: a písmo vyražené do hloubi tlustého kartonu jako by předznamenávalo dobývání se pod povrch v hlavním příběhu uvnitř knihy.
Obrazovou polovinu tvoří cyklus fotografií, na nichž Alt v nedávné době dokumentoval výkopy v ulicích. Vidíme nejrůznější konstelace rour, potrubí, kabelů, vedení a „husích krků”, odhalené právě tak zabláceně, jak to u pouličních výkopů bývá. Rezaté trubky, modernější plasty, do marnosti dovedené ufiknuté hadice: spolu s podložím, kalem a trochou smetí je to spíše antiestetická scenérie: ale série má vyváženou variabilitu, která nás postupně vtahuje dovnitř archivu. Barevné fotografie jsou při vší syrové realističnosti komponované, Alt k nim dokonce poznamenává: „Normálně se snažím vyhýbat označení fotograf, ale tentokrát se jsem jako fotograf snažil jednat.” Výsledné snímky nejsou výřezy: jsou vždy obrazem, o jehož zarámování bylo rozhodnuto v okamžiku expozice.
Fotosérie má pro vnímající oko řadu vrstev. Přináší celou řadu „situací”; tak třeba dvojice protilehlých rour, kterou od spojení dělí jen kousek, a přesto jsou obě zaslepené – takový obraz není těžké brát jako metaforu. O ty ale Altovi nejspíš moc nejde, nahlíží pod rozervaný asfalt, sleduje výkop, do nějž zasahují kořeny stromu, některé průrvy pod povrch působí až tělesně. Obnaženost věcí vespod, jinak skrytých, se nás může neklidně dotknout.
„Situacionisté tvrdili, že pod úrovní ulice se rozléhá nekonečná pláž,” píše Jen Kratochvíl a podtrhuje, že výkopy se objevují a zase svižně mizí, aby udržovaly podzemní, skrytou technickou infrastrukturu. Jen Kratochvíl je jedním ze čtyř autorů, kterým v knize slouží Altův text jako odrazový bod k vlastnímu textu, k vlastnímu pohledu. To je druhá zásadní vrstva knihy: texty (publikované česky a anglicky) nejsou standardním „dovyslovením kurátora”, ale volnou interpretací nebo dokonce velmi volně spojenou úvahou.
Ángels Miranda, spisovatelka a kurátorka, ve svém textu píše o motivu zakopaných pokladů, o ceně země, která nás podpírá, o napětí ze „skrytých vnitřností městských monster”. Teoretik (a hostující profesor na FAMU) Jussi Parikka přirovnává město k díře v zemi a stát ke stoce či kanalizaci: s historickým kontextem tyto obrazy působí přirozeněji než při stručné zmínce. Největší hardcore jsou tu texty Gianfranca Sanguinettiho (1948), člena Situacionistické internacionály, který se postupem času dostal až na pozice výzkumníka konspiračních teorií. Sanguinetti při pohledu na Altovy fotografie uvažuje o státním despotismu, o skrytých mechanismech, jež nás ovládají. Trochu lze mít pocit, že autor by na západní despotismus myslel i při pohledu na mísu ovoce, je to jeho generální téma: možná obsesivní, ale rozhodně podložené humánní myšlenkou. Alt jako by říkal, že autor díla by měl snést i takové reakce, které disponují nějakou autonomní výbušností a které jsou vůči původnímu dílu v mimoběžné pozici.
Mezi čtyřmi texty není zřejmá hierarchie: jsou s fotkami propojené rizomaticky, síťově, jako potrubí pod chodníkem. A tak pokud by někdo chtěl autoritativní „autorský pohled” na věc, zjistí, že se ho – záměrně – nedočká. Místo toho je vnímajícímu soubor Hynka Alta předán k inspiraci a vlastnímu náhledu. Tak jako vznikly čtyři texty pro knihu, na nás samotných je zformovat skrze vlastní střet s dílem vlastní náhled – pátý doprovodný text. Obloukem se tak vracíme na titulní stranu k názvu Untitled: po tom, co jsme dílo poznali, ho můžeme po svém i pojmenovat.
Pavel Klusák se jako publicista věnuje především hudbě, zvuku a jejich společenským kontextům. Publikuje i texty o současném umění. Jeho pořady pravidelně vysílá Český rozhlas Vltava. Dramaturgicky vede festivalové projekty pro MFDF Ji.hlava a kutnohorský GASK. Jeho poslední kniha Uvnitř banánu (Fra, 2021) vypráví o relativitě hodnot v hudbě skrze fikční i skutečné příběhy. Je šéfredaktorem Qartalu.
Tip Tomáše Procházky
Český člověk s usárnou
Libor Fojtík: Trampové
Praha: PositiF, 2021Má-li někdo narozeniny, sluší se gratulovat. Pokud je to jubileum tzv. „kulaté”, gratulace jsou o to větší, a pokud se pak některý šťastlivec dočká toho, aby oslavil celých sto let, blahopřání a gratulace neberou konce. Na dortu hoří sto svíček! Slavme slavně slavnou slávu!
Camrátko a počítač
Toto samozřejmě platí i ve chvíli, kdy je oslavencem namísto smrtelníka organizace, hnutí nebo myšlenka. Toto se právě přihodilo trampskému hnutí, jehož stoleté výročí se začalo slavit v roce 2018, mimo jiné také skvělou výstavou Století trampingu, která byla k vidění v prostorách Národopisného muzea v letohrádku Kinských na Smíchově, a stejnojmenným katalogem. Při stoletém výročí na nějakém tom roku tolik nesejde, a tak se může slavit i několik let. Kniha Libora Fojtíka Trampové je přiznaným narozeninovým přáním vázaným ve slušivé režné plátěné vazbě s ušlechtilou zeleně zabarvenou ořízkou. Obálku zdobí fotografie trampa se vzorně sbaleným teletem na zádech, titul na obálce sympaticky schází, bílé ražby s názvem a jménem autora si všimnete na hřbetu až na druhý pohled. Celkový velmi decentní vzhled kazí jen poněkud příliš „designový” font. Naštěstí je použit jen u názvu, jména autora a obsahu.
Hlavní část knihy tvoří fotografie, které vznikaly během pěti let na mnoha místech naší republiky. Libor Fojtík, v mládí sám aktivní tramp, zkoumá po letech svůj vztah ke hnutí pomocí čočky svého fotoaparátu. Nahlíží jím současnou situaci v kempech, zastavuje stárnoucí trampy v lese a nebojí se zkoumat nejen jejich lesní obydlí, ale i jejich občanské domovy, které si mnohdy zkrášlují v duchu trampské estetiky a přenášejí tak kus lesní romantiky i na pražská sídliště.
Jak se píše v závěru knihy a jak také sám Libor Fojtík zmínil v tisku, jeho záměrem bylo vytvořit fotografickou sérii bez povinné úlitby západů slunce a cigarety zapalované třískou. Záměrně se vyhnul i použití černobílé fotografie, která se zde víc než nabízí. To je ambice, které lze rozumět. Autor si tím však uložil nelehký úkol přijít s neotřelým pohledem na vizualitu trampingu.
Fotografií je téměř sto a celá série začíná základním kamenem legendární osady Ztracenka z roku 1918 a končí setkáním „stoletých usáren” na Brdech, série tak opisuje symbolický oblouk kolem zmiňovaného výročí. To je asi nejpevnější svorník celého cyklu, který ohledává mnohá témata spojená s trampingem. Jiné řazení fotografií nebo výraznější oddělení jednotlivých témat by sérii určitě prospělo.
Je zde mnoho aranžovaných portrétů, ty v lepších momentech připomenou například ikonickou sérii Český člověk autorů Jana Malého, Jiřího Poláčka a Ivana Lutterera nebo také cyklus Václava Jiráska Industria, kvalitám obou projektů se však nepřibližují. Někde Fojtík nezapře reportážního fotografa. Poutavé jsou snímky z interiérů občanských domovů, například z pracovny trampa Kuby v Příbrami. Pracovní stůl s počítačem, za ním mapa se spoustou placek a camrátek, zvadla a plakáty, kravská lebka, maskáčová celta přibitá ke stropu. Příslušnost k trampskému hnutí prostupuje i sekulární obytný prostor a zcela ho vyplňuje. Jen zapnutý notebook připomíná, že nejsme v chatě kdesi na Brdech. Nejzajímavější jsou pro mě snímky zachycující krásu trampské vernakulární architektury, což je téma, které by bez problémů vydalo na samostatnou publikaci.
Fotografie jsou prezentované bez popisků, index s miniaturami přichází až na konci celé fotografické části. To je sice v duchu moderního designu podobných publikací, fotografie bez popisků však působí poněkud odosobněně a index, jak víme, velká část čtenářů číst nebude. Textovou část s originální grafickou úpravou vkusně recyklující trampskou a westernovou estetiku tvoří nepříliš rozsáhlý příspěvek Století trampingu od Michaela Antonyho, shrnující století trampské historie, jeho slavné i méně slavné doby. Následuje text Jana Pohunka, etnologa, folkloristy a kurátora sbírek Národopisného muzea v Praze, který je rovněž dlouholetým trampem. Oba texty hovoří v podstatě o tomtéž, z rozdílných úhlů shrnují uplynulých sto let trampingu. Nejzajímavější je text třetí, jehož autorem je fotograf, kurátor a také vydavatel publikace Tomáš Pospěch. Ten se věnuje historii fotografování trampingu a přibližuje některé předchozí fotografické projekty. Opět velice zajímavé téma, kterému by slušel větší prostor a já osobně bych kvůli němu rád oželel i předchozí dva texty, shrnující poměrně známá fakta z historie trampského hnutí. Schází mi zde i pohled samotného autora série a jeho osobní historie vztahu k trampingu. Takový text by se krásně vešel do vloženého sešitku s fotografiemi z autorova mládí, nazvaného Z rodinného archivu.
Ven z ohnivého kruhu
Nelze publikaci vyčítat, že není tím, čím by mohla být. Není úplnou zprávou o českém trampském hnutí, není ani kronikou jednoho konkrétního místa či společenství, není ani osobním deníkem autora, ale vlastně není tak docela jen fotografickou publikací. V knize je od všeho trochu – sekce uměleckých fotografií, texty o historii trampského hnutí i humorný slovníček trampských výrazů. Vše v dokonalém designovém provedení: namísto sešitu, co měl „obal z kůže králičí a místy už se moli do něj dali”, třímáme v rukou ušlechtilý artefakt, který si nebude ošklivit žádný městský hipster a kterým si rád jistě zalistuje i leckterý druhdy vysmívaný paďour. Otázkou je, komu je kniha vlastně určena. Obsah textů a přítomnost jejich anglické mutace napovídá, že možná spíše lidem, kteří s trampingem osobní zkušenost nemají.
Aranžované portréty přinášejí doposud nezvyklý pohled na tramping. Jejich strnulost však působí až jakýmsi muzeálním dojmem, jako bychom se dívali na něco, co už v dnešním světě neexistuje. Podobným, ba ještě strašidelnějším dojmem působí umělým světlem přisvěcované fotografie.
Opravdovou živost a radosti trampského života tak můžeme nejsilněji pocítit ve vloženém sešitku, kde autor prezentuje černobílé fotografie ze svého trampského mládí. Tramping je stále silná subkultura s živou historií a svébytnou vizualitou, kterou není snadné prezentovat mimo oblast jejího přirozeného výskytu. I tato kniha je pro mě důkazem, že komplexní a barvitý svět českého trampingu lze zachytit v jeho živosti jen obtížně a že nejlepším způsobem vždy zůstane sbalit si tele nebo usárnu a vyrazit za město do „krajiny bez dálnic a magistrál”. Publikace se dotýká některých zajímavých a neprobádaných témat, jako již zmíněné trampské architektury. Po výpravných knihách o chatách, posedech nebo celosvětově úspěšnému fenoménu Cabin Porn se tématika trampských obydlí vyloženě nabízí k hlubšímu zpracování.
Jsem také zvědav na ohlašovaný dokumentární film, který by měl na publikaci navázat. Křehkou problematiku by mohl zachytit lépe.
Kurátor a vydavatel Tomáš Pospěch v závěru svého textu píše, že projekt vznikl mimo dobovou poptávku. Sama existence publikace je ale důkazem, že jistá poptávka, nebo alespoň specifický sentiment, zde pomalu vzniká. Ne snad ani tak ze strany trampů samotných, ale ze strany městských hledačů originálního stylu a amatérských badatelů v oblasti nemainstreamových subkultur. Možná právě jim je publikace určena především.
Autor je zakladatelem postdramatického divadla Handa Gote Research and Development, pro nějž je po léta silným motivem nedávná česká minulost, periferní místa a společnost zdánlivých okrajů. Je členem dua Wabi Experience, které pracuje s dekonstruovaným zvukem českých trampských písní. Vede skupinu B4 (oceněnou dvakrát výroční hudební cenou Vinyla). Publikuje texty o hudbě a umění. Je dokumentátorem a vydavatelem hudebního art brut a hudby outsiderů (Endemit Records).