Monika Immrová. Mír mezi duchem a hmotou Pavel Klusák

Existují otázky pokládané jinak než slovy: dá se na ně odpovědět sádrou, betonem, železem. Tak vnímá sochař a malíř Jakub Lipavský tvorbu Moniky Immrové. Lipavského esej publikujeme u příležitosti retrospektivní výstavy soch, reliéfů a grafik Moniky Immrové Tříbení v prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce.

Monika Immrová, Hlava IV, 1999
Monika Immrová, Hlava IV, 1999
Monika Immrová, Pýthie V, 2012
Monika Immrová, Pýthie V, 2012
pohled do výstavy Monika Immrová: Tříbení, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Monika Immrová: Tříbení, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš Souček

Jakub Lipavský je autorem instalací, soch, zemních soch, neformálních kapliček a pomníků. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliérech Jindřicha Zeithammla a Vladimíra Skrepla. „Podobně jako otisk prstů nebo duhovka oka je umělecké dílo nositelem nezaměnitelného jedinečného pocitu,” napsal v textu, kterým doprovodil výstavu Moniky Immrové v Domě umění České Budějovice v roce 2017. Žije a pracuje v Litovli.

Motto: Nezáleží na tom, kdo mluví. Michel Foucault

Představte si muzeum plné soch, které jsou vystavené jedna vedle druhé, zcela nahodile, bez ohledu na stáří, provenienci, autora nebo téma. Nemají žádné popisky, nedozvíte se, jak se která jmenuje nebo kdo ji udělal. Zkrátka, můžete mezi nimi jen chodit a dívat se. Mohli byste třeba hádat, co je jak staré, nebo které sochy jsou od jednoho autora. Ale vás žádné takovéto hry nezajímají. Zajímá vás jenom „co?“, „jak?“ a občas taky „proč?“. Brzy zjistíte, že „co?“ nelze u sochy oddělit od „jak?“, a v posledku vás ono „co?“ vlastně nezajímá.

Taktéž si brzy všimnete, že „proč?“ se ptáte jen u věcí, které vás nijak neoslovují, které vám připadají špatné, zbytečné. U těch, které se vám líbí, které k vám intenzivně promlouvají, vás ta otázka vůbec nenapadne. Nakonec si tedy z toho obrovského bazénu nalovíte pár věcí, které jsou podle vás nejlepší, nejkrásnější, nejmocněji na vás působí, zkrátka vám různými způsoby přinášejí určitý pocit uspokojení.

Monika Immrová se nikdy nesnažila pomocí „co?“ omlouvat nedostatky „jak?“. Vždy prokazovala svojí prací, že způsob, jakým je socha udělaná, představuje klíč k jejímu smyslu. Umělec smysl sochy tvoří v přímém přenosu přímo ve hmotě. „Už to mám vymyšlené, udělám to pak“ tady neplatí (tedy můžete to pochopitelně udělat až pak, ale budete vše muset znovu vymýšlet). Všechna omáčka, nánosy názvů, výkladů, konceptů, kurátorských záměrů, kultů autorství, kunsthistorických šuplíků, absurdních představ o korelaci kvality a úspěchu, všechen tenhle balast nehrál nikdy v tvorbě Moniky Immrové žádnou roli. Monika se ve svém radikálním a jasném způsobu práce dostává až na samu mez formalismu; formalismem rozumějme stav, kdy režii tvorby převzala forma, materiál, nářadí, zkrátka když opratě už nedrží umělec, ale prostředky. Ostatně ti nejlepší umělci se většinou pohybují na různých nebezpečných rozhraních, protože jim jde o dovedení určitých principů na samu úvrať. Do míst, kde další cesta už vede dolů, do formalismu, kýče, bezbřehé svobody nahodilostí, k naprostému podlehnutí principu nebo dokonce metodě.

Monika je v nejlepším smyslu umělkyní tradiční. Ví velmi dobře, že „pokroku“ se na tomto poli nedosahuje revolucí, ale věrností sobě samé. Fakt, že je pevně zakotvená v tradici, nevede k tomu, že by její věci působily anachronicky, nebo že by opakovala, co už tu bylo. Jednoduše proto, že ona sama žije teď. Umělec, který je věrný sám sobě, je vždy současný (Jáchym Topol v jednom rozhovoru na otázku, jestli považuje román za mrtvý, odpověděl, že ne, protože zrovna jeden píše).

Gnóthi seauton, bylo vytesáno nad Delfskou věštírnou. Poznej sám sebe. Podle Zdeňka Neubauera neznamenalo výzvu k autoreflexi myšlení, k analýze vědomého já. Vědomí, jáství, vůle, světlo, duch, jazyk (logos) je jen malou částí toho sebe, které má člověk poznat a být mu věrný. A socha je dobrý způsob, jak onoho celého člověka vyjádřit. V tomto smyslu jsem přesvědčen, že výtvarné umění a sochařství obzvlášť je určitou odpovědí na kulturu v širokém smyslu toho slova. Sochařství smiřuje kulturu s přírodou (Sigmund Freud by jistě souhlasil) patrně právě svojí pevnou zakotveností ve hmotě. Díky tomu se ke slovu dostává druhý pól člověka, to nevědomé, tělesné, ženské, nelogické, archetypické. Dobrá socha je mír mezi duchem a hmotou. To, že umělec nevyjadřuje něco, ale spíš sebe, pochopila Monika velmi záhy a velmi dobře. Umělec „rozumí“ určitým jevům, které jsou mu vlastní a pomáhá svojí tvorbou ostatním „pochopit“ je také.

O Monice by se dalo říct, že nejlépe rozumí čáře. Dokáže s její pomocí budovat prostor (to jistě úzce souvisí s jejím odvěkým zájmem o architekturu), dokáže s ní delikátně členit objem. Podívejte se na sochu Postava II z roku 2008 a všimněte si jemné vodorovné linie, která ji dělí přibližně v polovině. Je to okraj trička? Není? A je to vůbec figura? Chcete to vědět? Já ne. Vidím něžnou linii, zhmotnělou čáru, a ona mi všechno řekne sama.

Znáte reliéfy legionářů na pražském Vítkově od Karla Pokorného? Viděli jste někdy, jak nepopsatelně nádherně jsou udělané? Komunisti je v padesátých letech chtěli zničit, ale Antonín Zápotocký (sic!), jsa vyučený kameník, to nedovolil, protože jsou tak božsky vysekaní! Existuje o tom anekdota: Přijde Karel Pokorný do nebe a ke svému údivu tam potká Antonína Zápotockého. Ten ho hned zdraví: „Karle, kde ses tu vzal? Ty, taková svině!“ A Pokorný na to: „No já jsem tu za ty legionáře, ale co ty?“ Zápotocký: „Vidíš to? Já taky.“

pohled do výstavy Monika Immrová: Tříbení, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Monika Immrová: Tříbení, Colloredo-Mansfeldský palác, 2020. Foto Tomáš Souček

Nemyslím, že by Monika potřebovala být zachraňovaná před peklem, ale kdyby náhodou, tak v její tvorbě se najde dost momentů, které by jí tu službu prokázaly. Třeba ten okraj trička. Největším zjevením posledních let pro mě ale zůstává Moničina série reliéfů. Začaly vznikat původně jako návrhy na součást fasády jednoho soukromého domu. Měly být lité z betonu přímo do bednění spolu s barákem. K realizaci bohužel nakonec nedošlo. Pro Moniku to ale znamenalo začátek obsáhlé série reliéfů ze sádry, kartonu, betonu a později i litiny.

Že je Monika mistr čáry, to už jsme si řekli. Ale v tomto případě dostává čára ještě další rozměr. Reliéfy jsou na hony vzdálené nějakým chladným myšleným geometrickým variacím. Jsou, každý zvlášť, osobité, osobní, živoucí, jsou dokonalým smířením čáry myšlené a čáry živé. Balancují mistrovsky mezi nebezpečím bezbřehých geometrických her a neproblematickou, ale nic neříkající lyrickou modelací. Nemají nic společného s matematikou a její logikou.

Čára, úsečka, střed, úběžník tady nejsou myšlené, ale pouze a dokonale cítěné. Vytvářejí prostor. Je až neuvěřitelné, jaký požitek může člověku způsobit několik nakloněných ploch, jak intenzivní prostor v sobě a kolem sebe můžou zformovat. Pro mě jsou tu zodpovězeny určité otázky, které ale nejsou formulovány v jazyce, tudíž se na ně ani jazykem neodpovídá. Odpovídá se na ně tělem, hmotou nebo prostě sádrou, betonem, železem.

Vzpomínám si na jedno setkání s Monikou, možná úplně první: v roce 1995, při přijímacích zkouškách na AVU. Stáli jsme nad Moničinou sochou Vlkodlak, se kterou se hlásila do sochařské školy. Otázku jednoho z pedagogů sochařského ateliéru: „Co to teda vlastně je?“ považovala Monika už tehdy za nemístnou. Přece vidí, co to je, ne? Tím se obloukem vracím k muzeu na začátku textu. Stojím před Moničinou sochou, nevím, co to je a neptám se. Ne proto, že by mě nezajímaly odpovědi, ale že mě nenapadají žádné otázky. Vidím, vnímám. Toť vše.