Kam s ním? Oříšek jménem Karel Otto Hrubý Josef Chuchma

Ačkoliv Karel Otto Hrubý byl desítky let neodmyslitelnou figurou české fotografie a zdejšího fotografického dění, zhodnocení se jeho dílo dočkalo až v roce 2017, kdy uplynulo sto a jeden rok od jeho narození. Tehdy Dům umění města Brna připravil výstavu a měl rovněž podíl na vydání monografie, která hned několika texty a velkorysou obrazovou přílohou shrnula tvůrčí, organizační a pedagogický vklad K. O. H., pod kteroužto zkratkou byl tento tvůrce ve své době pojmem. V březnu 2018 retrospektiva skončila, a téměř na den přesně pět let poté byla zahájena její pražská verze, u níž hlavní kurátorský vklad náleží Lukáši Bártlovi, Antonín Dufkovi a Janě Vránové. Podíleli se již na brněnské premiéře, ale letos nejde o přímý otisk, o prostou reprízu, nýbrž o výběr upravený pro dvoupodlažní prostory v Revoluční ulici, kde Dům fotografie GHMP sídlí.

Na mnoha frontách

K. O. Hrubý byl aktivní jako fotograf, pedagog, lektor, kurátor, organizátor, publicista, kritik. V této mnohačetné aktivitě se mu v dějinách české fotografie může rovnat snad jedině Vladimír Birgus (* 1954), který už více než čtyři desetiletí souběžně zvládá většinu oněch aktivit, v nichž byl naplno ponořen K. O. H. Ten se narodil v roce 1916 ve Vídni, ale gymnázium absolvoval ve Znojmě a do Prahy odešel studovat na Karlovu univerzitu práva, která nedokončil vinou násilného zavření vysokých škol po nacistické okupaci. Přestěhoval se do Brna a než byl roku 1941 totálně nasazen, přivydělával si jako jazzový hudebník. Souběžně – a čím dál vážněji! – se věnoval i fotografování, které se po válce stalo jeho hlavní profesí. Nejprve pracoval v deníku Rovnost, pak byl kameramanem dokumentárních a reklamních filmů, divadelním fotografem a v roce 1951 se opět nechal zaměstnat v tiskovině – tentokrát v časopise Květy, jenž vycházel v Praze. Ale Hrubého pobyt v hlavním městě netrval dlouho. Hned v následujícím roce využil možnosti vyučovat fotografii na brněnské střední Škole uměleckých řemesel. Tam působil až do roku 1977; v tom čase jej postihl infarkt. Zotavil se, přestěhoval se do jihočeského Senotína, zmírnil své hektické tempo, obrátil se k malbě a „zapomněl“ na fotografii a aktivity kolem ní, v nichž vynikal. Zemřel v roce 1998.

Kurátor a teoretik Jiří Pátek v monografii Karel Otto Hrubý – fotograf, pedagog, teoretik (2017) poznamenává, že po roce 1978 nenajdeme od tohoto pilného pisatele, který do měsíčníku Československá fotografie psal dvacet let kritiky, „ani řádku“. Podle Pátka se „dovedl vyjadřovat svižným jazykem, byl vtipný, taktní, když se to hodilo, i ironický“. K tomu osobní poznámku: jako syn otce, který si zmíněný časopis pravidelně kupoval, pročítal jej a pro něj důležité pasáže si v něm podtrhával, jsem jméno K. O. Hrubý poprvé zaznamenal právě tehdy, když jsem ve svých jinošských letech začal Československou fotografii rovněž číst – řada otcem podtrhaných pasáží se nacházela právě u příspěvků K. O. H.

Věrný syn své doby

Podle pamětníků měl K. O. Hrubý osobní charisma, dovedl komunikovat, uměl být až eskamotérsky rozkročen mezi amatérskou a profesionální fotografií, mezi nimiž v Československu jinak zela specifická průrva – na jednu stranu profesionálové v médiích či v reklamě, k tomu několik uměleckých fotografů, na stranu druhou amatéři, z nichž mnozí nepřekročili úroveň „zájmové umělecké činnosti“, jenže zároveň se v této kolonce vyskytovali tvůrci, kteří se fotografií neživili, „bokem“ však soustavně pracovali na svém díle, jež je dnes cennější, než dobové účelové produkty profesionálů (viz tvorba Bohdana Holomíčka, Viktora Koláře, Gustava Aulehly i některých dalších „amatérů“).

Když procházíte fotografické práce ve zmíněné knize Karel Otto Hrubý – fotograf, pedagog, teoretik, nelze si nevšimnout, že i „v praxi“ protagonista balancoval mezi zdatným řemeslem a výtvarnou fotografií s uměleckými ambicemi. Některé jeho snímky jsou ukázkovým příkladem socialistického realismu. Když přešlo nejstrašnější období stalinismu, v české poezii a rovněž tak ve fotografii se někteří tvůrci – a Hrubý mezi nimi – obrátili k odideologizovaným námětům všedního dne a k civilismu. Jiný signál času K. O. H. vyslyšel v šedesátých letech, kdy kromě jiného tvořil i inscenované snímky; kromě nich tehdy vytvořil i na půlstovku koláží. A nejen to: rád cestoval a snímal vesnickou i městskou krajinu, ostatně spolu s Antonínem Hinštem publikovali v roce 1974 edukativní knihu Krajinářská fotografie. Samostatně K. O. H. připravil počátkem šedesátých let dvě místopisné publikace: Brno a Vysočinou po řece Jihlavě.

Jeho dílo je početné, pestré a – nevyrovnané, nebo se dá říct značně dobové. Daly by se z něho sestavit zcela různé výstavní či knižní soubory. Jeden by mohl být studijně socialisticko-realistický s výjevy z továren a vesnic. Jiný by mohl být civilistní, momentkový. Další by mohl stát na pracích krajinářských a vůbec výtvarně zacílených. To všechno by byl Karel Otto Hrubý, ale vždy redukovaný, nikdy by to nebyl „opravdu“ celý on. Neexistuje totiž nějaké „skutečné“ jádro v tvorbě K. O. Hrubého. Chce-li tedy někdo o něm podat relativně pravdivou zprávu, stojí před nelehkým úkolem interpretující selekce, která by neměla pominout rysy účelovosti v autorově tvorbě a současně méně či více úspěšné úsilí držet tvůrčí výraz na výši své doby.

Nad tím vším se klene jeden základní rys – Hrubý byl tradicionalista. Pracoval s černobílým materiálem, dbal na kvalitní technické zpracování, na „zlatá pravidla“ kompozice. Nijak nezpochybňoval zobrazovací věrnost fotografického média, nepracoval s konceptem, při němž snímky s různou mírou rafinovanosti odkazují na určitý fenomén. Již citovaný Jiří Pátek příznačně připomíná, že K. O. H. se v recenzích negativně postavil ke dvěma brněnským výstavám (1969, 1975) – dnes již svého druhu klasika – Jana Svobody, jehož minimalistické, (sebe)reflexivní a filozofující zátiší a snímky nejobyčejnějších předmětů, díla svou šedou tonalitou inspirovaná Cézannovou teorií barevného valéru, Hrubý nebyl s to akceptovat. Charakterizoval je jako „šedé, nedovolané, převolané nebo nerovnoměrně osvětlené zvětšeniny“.

Představit tvorbu Karla Otto Hrubého je tedy výzva. Jak se kurátoři chopili jeho odkazu v roce 2023, to lze do 21. května zjistit v Domě fotografie.