František Skála a jiné práce Zdeněk Freisleben

Nejedná se o pouhý výčet zhruba dvaceti převážně dětských knih, které jeden z nejznámějších českých výtvarníků posledních dekád ilustroval. Výstava nechává nahlédnout, jak je profese ilustrátora úzce propojena se Skálovou volnou tvorbou malířskou, grafickou a sochařskou. Jak se vine jeho dílem jako ponorná řeka, ve které se zračí tvůrčí období a okouzlení. Práce na jednotlivých knihách, a to především těch autorských, je vždy neodmyslitelně, jaksi osudově, spojena s dobou vzniku. Promítá se do nich autorův obraz světa, pečlivá volba způsobu uchopení tématu a použité techniky a celkový, zodpovědný, ale zároveň svobodný přístup k tvorbě. Výstava začíná obrazy vytvořenými pod otcovým vedením na hranici dětství, vede přes hledání v době studií a přes zralá léta až k nahlédnutí do nejnovější tvorby.

Z F            Přestože jsi uváděn a znám především jako sochař, malíř, hudebník, tanečník a podobně, o tvé ilustrační práci se toho často moc neví. Přitom se prolíná nenápadně celou tvou uměleckou tvorbou. Tvoje první knižní ilustrace, navzájem dosti různé, vznikly v letech 1983 až 1985. V roce 1984 jsi získal ocenění za Nejkrásnější českou knihu roku.

F S            Jaký to pro tebe byl krok od animovaného filmu? Vystudoval jsem sice film – ale film je většinou týmová práce a mně vyhovuje dělat si všechno sám a být za svou práci zodpovědný. Bez kompromisů. Zároveň jsem začal živit rodinu a možnost dělat to tímto krásným způsobem je sen. V té době byla totiž ta práce dobře placená. V současnosti bych se spíš vyučil instalatérem nebo ťukal do „compu“, abych se uživil.

Z F            Pokud vím, začínal jsi vědeckými ilustracemi. Jako první jsem samozřejmě dostával malé zkušební zakázky. Korálek – sešitek pohádek z Albatrosu nebo nesnesitelný sovětský dívčí román. Grafický úpravce Milan Kopřiva mi tuto knihu pro nakladatelství Mladá Fronta dal ilustrovat s tím, abych ji vyzdobil malými kresbami dívčích obličejů. Takže skutečně „prubířský kámen“. Když jsem si mu stěžoval na úroveň textu, který jsem zodpovědně třikrát přečetl, řekl mně na to: „To jste neměl číst, pane Skálo“.

F S            Posléze jsem byl zkoušen na nezáživných vědeckých ilustracích, jako jsou různé tabulky a mapky, a až později jsem na základě předvedených schopností mohl svůj um rozvinout. On se staral o to, aby populárně naučné knihy jako např. Planeta Země nebo Život byly výtvarně zajímavé. Dělalo na nich vždy několik ilustrátorů a já jsem se posléze dostal do speciální kategorie, kterou jsem pojmenoval „Humor ve vědecké ilustraci“. Tabule klíčových evolučních momentů, které měly charakter starých litografií museli někteří „sušší“ vědci skousnout. Kromě nezbytného „vývoje progresívnější větve měkkýšů“ se totiž v pozadí odehrává na pobřeží dramatická scéna, kdy byl odsouzenec právě svrhnut z vysokého mola do moře a posel, spěchající od lodě vzhůru pěšinou s depeší o jeho nevině, přichází pozdě.

Z F            V roce 1984 jste spolu také dělali knihu Zapomenutá řemesla. Milan Kopřiva mimo jiné využíval koláže s ornamenty a charakteristickým písmem. Pro pamětníky byl také autorem zajímavé grafické úpravy časopisu 100+1 zahraniční zajímavost.

F S            Dá se říct, že mu za hodně vděčím. V tom rozhodujícím věku, kdy člověk začíná, potřebuje dostat šanci ukázat co umí. A když to někdo umí ocenit, povzbudí to k ještě lepším výkonům. Naše spolupráce byla založena na důvěře a odpovědnosti. Mám pocit, že jsem zpočátku snad neměl ani žádné smlouvy. Ač jsem byl krátce po škole, jednal se mnou jako s profesionálem a pokaždé jsem od něj odcházel s pocitem hlubokého smyslu. Byl zároveň jakýmsi editorem, který koncipoval tyto obrazově atraktivní členské prémie vycházející v astronomickém nákladu 135 000 výtisků.
Na prvním dílu Zapomenutých řemesel jsem pracoval asi 7 měsíců a z toho 3 jsem strávil studiem po knihovnách. V památníku písemnictví jsem listoval v gotických knihách. Žlutický kancionál zrovna převezli ze Žlutic, kde v něm listovali turisti a některé stránky dost ošoupali. Taky jsem objížděl staré řemeslníky a tahal z nich rozumy. Sedláře nebo bednáře v pivovaře v Krušovicích. Moc rád na to vzpomínám. Pro zajímavost, za jednu postavičku řemeslníka, kterých je v knize asi 140, jsem v r. 1984 dostal 600 Kčs.

Z F         Co pro tebe vlastně znamenalo ilustrování pohádkových příběhů? Svým způsobem to znamená i setkávání s řadou zajímavých autorů. Byla tohle právě tvá motivace?

F S         Motivace to nebyla. Zpočátku jsem si nemohl vybírat, ale měl jsem štěstí, že až na výjimky jsem ilustroval vždy vynikající literaturu. Když se podíváte na ten seznam, jsou to samá zásadní díla, se kterými vždy velmi rezonoval můj postoj k životu. Jako starý hipísák a „mánička“ neustále perlustrovaná tehdejší VB jsem si doslova vychutnával pohádky Carla Sandburga, předchůdce beatnické generace. Ty pohádky jsou plné různých tuláků a postav na okraji společnosti, hadrářů, žebráků, jako třeba „Slepý Brambora“ a jsou velice poetické. Prostě to nejlepší z americké kultury. Dále knihy Michaela Endeho. Hlavně Děvčátko Momo a ukradený čas, ve které už v sedmdesátých letech předpovídal nebezpečí, kam se společnost bude ubírat. Měla by být povinnou četbou ve škole. Pak také Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové. Odvážný příběh, kdy dva dětští hrdinové na začátku knihy zemřou a zbytek se odehrává v jakémsi zásvětí – Nangijale.

Z F            V roce 1989 vyšel tvůj autorský komiks Velké putování Vlase a Brady, který se stal od té doby legendární. Jak k tomu došlo?

F S            Byla to souhra několika okolností. V okruhu mých přátel jsme adorovali postavu „Ďábelského doktora“, romantického padoucha, který jako charakter komiksů nebo filmů dávno existoval a v mnoha obměnách existuje stále, jako personifikace zla. Žije v upířích hradech, starých továrnách, sanatoriích, jako šílený vědec, který chce zničit svět apod. Později jsem si uvědomil, že byl pro nás i jakýmsi sympatickým reprezentantem nadpřirozených sil, na kterého jsou soudruzi krátcí. Vytvořil jsem ve škole litografii, na které unášejí ďábelští doktoři ve svém americkém bouráku spoutané papaláše. Zároveň jsem byl ale plný hlubokých lesů, „bytostí starého světa“ a dobrodružných výprav s dobrými druhy. Bylo to v době nástupu postmoderny a vzniku umělecké skupiny TVRDOHLAVÍ, kdy jsem se vracel k základním inspiračním zdrojům dětství. Od ilustrování se dávno vydělila moje volná tvorba a politická situace v rámci tzv. perestrojky nazrála natolik, že jsme zkusili se spolužákem, který byl v Albatrosu výtvarným redaktorem, navrhnout k vydání tuto dosud zapovězenou „západní“ formu dětské knihy. V seriálu se objevily bytosti, které jsem před tím vytvořil jako volné plastiky a prezentoval na výstavách (Velký datel, Motýl na květině – Škuran). Socha „Lesojana“ naopak vznikla na základě jeho výskytu v „Modrém lese“. V polovině devadesátých let se dva roky pracovalo na adaptaci pro celovečerní animovaný film. K realizaci ale bohužel z finančních důvodů nedošlo. Velká kniha Vlase a Brady, která vychází k výstavě, je luxusní vydání obohacené o veškeré přípravné kresby k filmu. Je tam mnoho nových informací a ukázky ze scénáře.

Z F            Ilustroval jsi také Pohádky matky husy od Charlese Perraulta, předtím tuto knihu ilustroval také Jiří Trnka. Jak jsi to vnímal?

F S            Vždycky je těžké dělat něco po někom, kdo to udělal krásně a líbí se nám to. Pokud má člověk pocit, že to nelze, neboť ilustrace už neodmyslitelně patří k dílu (například ilustrace od Adolfa Kašpara ke knize Babička), nemá se do toho pouštět. To platí obecně. Pokud je změna k horšímu, tak proč? Perraulta jsem ale dělal s velkou chutí. Je to totiž typ obecných pohádek zasazených sice do historie, ale člověk si může i trochu vymýšlet.
Těžší je to třeba v případě ruských pohádek, kde je nutné nastudovat spoustu materiálů a dobových reálií a taky se podívat na ruské ilustrátory. Asi je třeba říct, že můj otec byl malíř a hlavně ilustrátor a mohl jsem v dětství sledovat, jak velice dbal při své práci na věrohodnost reálií, lidských typů a podobně. Japonské pohádky nemohou vypadat jako chodské. Když jsem dělal na povídkách Jindřicha Šimona Baara, jel jsem na 14 dní na vandr na Chodsko. Občas tam byly ještě zbytky lidové architektury.

Z F            Sám jsi jednou zmínil, že Karel Šiktanc tě bere jako „dvorního autora“. Jak začala vaše spolupráce?

F S            Jeho první pohádky, které napsal ještě za „totáče“, jsem dostal z Albatrosu někdy v r. 93.Asi se v té době promítlo do způsobu, jak jsem je ilustroval, moje okouzlení Alénem Divišem a Bohuslavem Reynkem. Karel Šiktanc je ještě pamětník starého světa, který zažil v dětství. To znamená, že to, co píše, nezná z doslechu a není to „vycucáno z prstu“. Je to mistr slova a strážce krásného českého jazyka. Koneckonců je to vynikající básník. Ilustrovat jeho knihy je slast, neboť jsou plné výtvarných obrazů, které podává s takovou přesvědčivostí, že je možno si je představit se všemi vjemy. I se zvukem a čichem. Vždy mě zaráží, proč si některou jeho pohádku nevezme jako předlohu pro film nějaký režisér. Jsou to totiž téměř filmové scénáře. Obraz – dialog – zvuk. Patrně proto, že radši napíše nějakou slátaninu, aby za ni dostal zaplaceno.
Nejradši ilustruji silné atmosféry a k tomu je také potřeba znát tu situaci z vlastní zkušenosti. Být v lese, když se zvedne vichr a padají větve, nebo sedět v noci s přáteli u ohně u staré zříceniny. To se nedá vygooglit. Jeho jazyk je někdy pro mladé rodiče složitý, protože oni už mluví jinak. Trochu „čenglish“. Já ale nejsem příznivcem „aggiornamenta“ – přizpůsobení se současnosti za každou cenu. Děti potřebují nasávat krásná slova, neboť je samy umí vytvářet.

Z F            V roce 2006 vyšel tvůj obsáhlý fotografický komiks Skutečný příběh Cílka a Lídy, fotografovaný v reálném lesním prostředí a předcházela mu malá knížečka Jak Cílek Lídu našel. Pokud vím, stal se inspirací i pro Svěrákův film Kuky se vrací.

F S            Jojo, Kuky je Pepion, co ušil náš Franta ségře Bětě do Francie, ale o tom radši nebudeme mluvit. To byla nepříjemná, ale cenná zkušenost reálného kapitalismu. Na poslední stránce Vlase a Brady je pár fotek, co pořídil tučňák Michal. Jsou to právě moje sochy v reálném prostředí, kde jsem pracoval s iluzí měřítka. Od té doby jsem nosil v hlavě, že musím udělat takový příběh. Pokud vím, nikdo do té doby nic podobného nedělal a pak jsem pochopil proč. Protože to je strašná práce. Začal jsem to s nakladatelstvím Meander, ale po půl roce práce jsme se nepohodli, takže vznikla jakási předehra té velké knihy. Jako už několikrát mě zachránil Martin Souček (nakladatelství Arbor vitae) a já jsem to mohl v klidu a profesionálně dodělat. Vyšlo to i v angličtině a výstavy proběhly v Praze, Tokiu, New Yorku, Vídni a muzeu komiksu v Bruselu. Fotil jsem to analogovým Nikonem na film a vlastně to bylo jako natáčet film se všemi profesemi co k tomu patří, jenomže jsem všechno dělal sám. Teď už bych to asi fyzicky nedal, protože se to podobalo výcviku speciální jednotky. „Do křoví! K zemi! Vztyk! K zemi! Vztyk!“ atd. Ale nikdy jsem tak intenzívně neprožil roční období v přírodě od jara do mrazů.

Z F            Existuje nějaká kniha, kterou jsi dělal s mimořádným potěšením?

F S            Každou knihu jsem dělal s mimořádným potěšením. Kdyby to tak nebylo, nedělal bych to. Důležité je, že nejsem typ autora, který si najde svůj styl, a tím pak ilustruje, co mu přijde pod ruku. Ke každé knize přistupuji jako k novému úkolu. Trvá mi dlouho, než vymyslím, jakým způsobem to budu dělat, a každé ilustrace jsou trochu jiné. Protože mezitím dělám spoustu jiných věcí, musím přehodit výhybku a dostat se na správnou kolej. Na první čtení, ke kterému si dělám drobné poznámky, kde ilustrovat, si nechávám klid a ideální je pracovat na knize na jeden zátah na venkově. Nelze mezitím běhat na poštu nebo na schůzky. Když jsem dělal Babu Jagu, kostlivou nohu, byl jsem zavřený na samotě ve sněhu. Jenom práce, jídlo, dřevo do kamen a kočka. No a dělat autorskou knihu dva roky je velké potěšení, ale mohu si to dovolit jen proto, že mě živí volné umění.

Z F            Vratislav Brabenec je autor řady textů skupiny Plastic People of the Universe. Upravoval také například texty ze Starého a Nového zákona a texty Ladislava Klímy. S tebou spolupracoval na své knize Legendy a čáry.

F S            Vráťovy texty jsou skvělé. Je v nich dost životní moudrosti a humoru. Chtěli s Richardem Pechou, který mu to vydává v nakladatelství Vršovice 2016, abych udělal osm kreseb, ale já udělal asi čtyřicet, že se vyberou. Nakonec použili skoro všechny. Tedy je to ten způsob, že se mnohdy textu jen dotýkají a vznikají vtipné souvislosti. Takhle jsme postupovali například ve sbírce poezie B. K. S. Kaloty, která vyšla v Revolver Revue. Udělal jsem hromadu špiček, které jsme pak přiřazovali k básním, jak se nám zdálo vhodné. U knihy rytíře „Řádu Zelené Berušky“ Jiřího Oliče Velký strážce jsem měl zase jen vymezené tematické okruhy – o hercích, o jazzu, o hasičích, o indiánech, o učitelích apod.

Z F            Podílel ses také na bibliofiliích.

F S            Bibliofilie jsou pokračováním práce na volné grafice. Před pár lety jsem se k tomu po dvaceti letech vrátil a udělal během půl roku šestnáct suchých jehel. Mohl bych pokračovat dál, ale zase mě to odvedlo jinam. Všude se otevírají nekonečné a lákavé obzory.

Z F            Ještě se vrátím ke knize Žabí zámek od Josteina Gaardera, která vznikla za pomocí neobvyklých koláží. Bylo to dáno charakterem knihy?

F S            Norský spisovatel Jostein Gaarder napsal best-seller Sofiin svět – dějiny filozofie pro dospívající děti –, ke kterému jsem dělal obálku. Žabí zámek je surreálný příběh s dokonalou znalostí dětské duše. Hodila se k tomu kombinovaná technika s kolážemi. V té době jsem se intenzivně zabýval krásou podzimních listů, která se promítla jak do mé volné tvorby, tak do této knihy. Na obálce je naskenovaná pravá žabí kůže a uvnitř zase palačinky, o kterých se tam mluví.

Z F            U tvé ilustrační práce je zřejmé, že knihy čteš a také tomu podřizuješ charakter ilustrací.

F S            Ano, například k Pidilidem od Mary Nortonové, knize, která se odehrává v Anglii viktoriánské doby, jsem se učil šrafovat perem v černobílých ilustracích, abych se přiblížil dobovým technikám. Je to jako u zodpovědných herců, kteří se připravují na roli.

Z F            Tato otázka asi měla být na začátku, ale věřím, že má své místo také ke konci. Využíváš ve své ilustrační práci řadu výtvarných technik. Jaké to jsou? A které dáváš přednost?

F S            Volím techniku podle témat a charakteru ilustrací. Nejběžnější je patrně akvarel v kombinaci s pastelkami. Někdy je to totálně kombinované jako u Pohádek z bramborových řádků, kde je úplně všechno – akvarel, olej, tužka, pastelka i koláž. U Hradu Svícen je to akvarel, uhel a olej. Nebo jen uhel lehce lavírovaný jako například u Královských pohádek. Černobílé ilustrace zase skýtají tyto možnosti: pero a tuš, tužka, lavírka. Nebo třeba frotáže, které jsem použil v Děvčátku Momo. Originální technika scurografie, kde se negativ kreslí tužkou na pauzák a fotograficky vyvolá, se zase hodila ke knize Bratři Lví srdce.

Z F            Nezmínil jsem tvé deníky, které zčásti vyšly i knižně. Jsou to vlastně stále přítomné ilustrace tvého života. Vznikají i nadále?

F S            Deníky, kterých je v současnosti minimálně devadesát, jsem začal psát v devadesátých letech, počínaje tím benátským na Biennale v roce 1993 (Venezia 1993). Úplně první je ale z roku 1992, kdy jsme našli s Michalem Cihlářem na Expu v Seville na ulici sešit, který jsme si rozpůlili. On si v té době neustále něco zapisoval, a aby mi tím nelezl na nervy, začal jsem to dělat taky.
Ty cestovní jsou samozřejmě výtvarně atraktivnější, plné nasbíraných materiálů a zážitků. Ty každodenní jsou zase praktické, neboť v současnosti člověk na konci týdne vůbec neví, co že to dělal, natož aby to věděl za deset let.
No a promítá se tam i to, na čem právě pracuju. Nadšení i zklamání. A když mě někdo rozzuří, pěkně to schytá. Nejvíc mě ale baví, jak se v průběhu cca měsíce pozvolna zdobí a patinuje obálka těchto malých knížeček.
Dalšími ilustracemi mého života jsou fotky z mého oblíbeného malého Lumixu. Snažím se jich ale nedělat moc.

Z F            Výstava začíná tvými ranými obrazy, téměř na hranici dětství, a končí ukázkou ze současné tvorby. Zveřejnil jsi někdy před tím tyhle tvé začátky?

F S            Většina autorů to nedělá, aby se tzv. „neodkopali“. Já to mám ale naopak nejradši, vidět ty okrajové, nebo tzv. „pyžamové“ kresby mistrů. Ne ta díla, kdy už pouze reprodukují svoji značku, kterou rozpozná i buran. Udělal jsem samozřejmě výběr toho snesitelného. Pod heslem „mistr hledá sám sebe“ jsem se potřeboval vypořádat s různými styly. Tyto práce byly vystavovány v sedmdesátých letech na bytových výstavách u nás v zadním pokoji a existují k nim ručně vytvořené samizdatové katalogy. Musím říct, že mi teprve, když to vidím pohromadě, docházejí ty souvislosti.
No a současná tvorba je moje vášeň stará tři roky. Obrazy malované většinou přírodními pigmenty, které jsem si nasbíral v krajině. Bude zajímavé vidět rozdílný přístup s Janem Jedličkou v Městské knihovně, který se tomu intenzívně věnuje od sedmdesátých let.