Bio Troja a setkání s liškou. Příroda v metropolích Miloš Vojtěchovský

Staly se skutečně kultura a umění bezdomoveckými, protože její stánky zůstávají zavřeny a přesunuly se z chráněných a bezpečných institucí jako jsou muzea, galerie, divadla, koncertní sály, kina, knihovny nebo kostely do soukromí, elektronických sítí, na stránky knih?

Kulturní zvyklosti a požitky, které s konzumováním kulturních statků máme spojeny, se ocitly na seznamu hygienicky rizikových aktivit. Hromadné sledování obrazů, filmů, hudby a divadla potenciálně ohrožují přežití alespoň části společenství. Jít do galerie nebo do divadla není na rozdíl od nákupu v supermarketech a v jiných obchodech „životně důležité“.

Pandemie kulturu a umění ohrožují, a to logicky vzbuzuje nepříjemný pocit, že všechno, na co jsme byli doposud zvyklí, co jsme „měli rádi“, na co „máme právo“, se ukazuje najednou jako dočasné, jako efemérní iluze kulturní sytosti a blahobytu. Hibernaci kontaktních kulturních institucí těžko nahradíme celodenním sledováním filmů na Netfixu, posloucháním virtuální hudby přes Spotify, online koncertováním přes Zoom nebo chatováním s umělci přes Facebook. Třeba se může tragický střet s nevyzpytatelným mutujícím virem stát příležitostí, jak pasivnější, pohodlné a konzumentské představy o tom, co je to umění, revidovat? Přinese pandemie úsilí propojit kulturu pevněji s našimi životy, aby byla více udržitelná a méně křehká? Nikoli přespříliš závislá na technologiích, přísunu peněz a podpory institucí?

Divočina ve městech

Během roku 2020 se v médiích začaly objevovat stovky fotografií a videozáběrů divokých zvířat. Potulovala se po náhle liduprázdných ulicích evropských, amerických a asijských měst. Tam kde v době předkorony v režimu 24/7 dominovaly fyzicky, vizuálně a zvukově buď stroje, nebo lidé, se se zvířaty prosmýkla na obzor podoba světa, jehož jsme po tisíciletí byli jen jednou ze součástí. Světa, o němž jsme předpokládali, že se míhá hlavně na monitorech, případně v zónách zoologických zahrad, nebo daleko kdesi v přírodních rezervacích exotických kolonizovaných zemí. Na to nelítostné vytlačení, vymýcení přírody z města (a město je metaforicky řečeno dnes dominantní faktor většiny povrchu planety) poukazují víc než století urbanisté, ekologové, filosofové, přírodní vědci, sociologové. A občas i environmentální aktivisté a umělci.

Vizionářský projekt Alana Sonfista Time Landscape vznikl v roce 1968 jako tehdy populární institucionální kritika žánru veřejného pomníku. Sonfistovi se podařilo projekt realizovat až o deset let později: na menší pozemek, který dostal k dispozici na rohu manhattanského náměstí LaGuardia Place a ulice Houston Street, nechal zasadit původní květenu a stromy, které zde před evropskou kolonizací kontinentu rostly. Zelený památník za plotem roste dodnes, i když tento prostor představuje finančně obrovský kapitál. Zatímco většina památníků ve formě soch v městech je symbolickou oslavou často dost temných osobností historie, Krajina času v centru Manhattanu je oázou mikrobotanické zahrady a odkazuje na doby, kdy tato krajina bývala ještě prostorem zvířat, rostlin, hub a lidí a kterou Evropané osvobodili pro kámen, potrubí, beton a auta.

V roce 1972 se Gordon Matta Clark rozhodl od města a soukromníků nakupovat malé kousky pozemků v chudinské čtvrti Queens. Jednalo se o území, které byly pro investory nepoužitelné a tedy nezajímavé. Ceny se pohybovaly kolem 25 až 50 dolarů. Často šlo o proužky široké méně než metr a někdy z ulice těžko přístupné. Matta Clark majetek zdokumentoval na fotografii a nazval Reality Properties: Fake Estates. Nezastavěná a majitelem nevyužívaná místa, ukrytá kdesi mezi domy, se stala vlastně dočasnými autonomními zónami a úkrytem pro rostliny a zvířata.

Původem maďarská konceptuální umělkyně Agnes Denes, také žijící v New Yorku, v roce 1981 v rámci projektu umění pro veřejný prostor navrhla na ploše velikosti dvou akrů, tedy jednoho hektaru, vytvořit obilné pole. Vtip spočíval v tom, že pole bylo projektováno pro oblast tehdy už zrušené městské skládky Battery Park, která je na dohled od památníku Sochy Svobody. V roce 1982 se Denes podařilo na vyčištěném místě brownfieldu, kam nákladní auta navozila tři stovky nákladů ornice, zasadit zrní. Na podzim potom sklidili 500 metráků zrní. To vše na pozemcích, které na trhu s nemovitostmi měly tehdy také obrovskou hodnotu. Dokumentace projektu a samotné pytle s Battery Park zrním byly součástí putovní výstavy The International Art Show for the End of World Hunger. Pšenice byla v mnoha částech světa postupně distribuována a předávána místním malým rolníkům, kteří ji zasadili na svá políčka. Projekt dostal jméno Wheatfield – A Confrontation: Battery Park Landfill a je jasné, jakou konfrontaci Agnese Denes měla tehdy na mysli.

Posledním příkladem subverzivního uměleckého gesta, tentokrát snad méně doslovného, je ironická intervence Francise Alÿse, belgického umělce žijícího v Mexiku, z roku 2004. V rámci projektu 7 Walks, vytvořeného pro londýnskou uměleckou společnost Artangel, nechal (nejspíš s vědomím galerie) v noci po sálech Národní portrétní galerie bloudit lišku. Jak známo, lišky se už po mnoho let staly součástí biotopu britských měst, a přestože jde o většinou noční tvory, můžete se s nimi v ulicích britské metropole občas potkat. Prostory Národní portrétní galerie jsou pochopitelně podobně jako ulice britského hlavního města dokonale monitorovány systémem bezpečnostních kamer. Na videu, které bylo hlavním výstupem série symbolických intervencí do třídně vypjatého impéria, sledujeme osamělou šelmu sledovanou pohledy portrétů desítek držitelů koloniální velmoci. Diváky může napadnout, že ke společenskému statusu většiny portrétovaných patřily v Británii po staletí radovánky rituálních a krutých honů na lišky.

Bio v Troji

Areál Zámku Troja nabízí téměř ideální kontext k založení nového projektu zaměřeného na souběh, paralely a propojení mezi současným uměním a ekologií. Krajinný kontext tvoří sousední Zoologická a Botanická zahrada, ale i přírodní rezervace „divoké Vltavy“. Trojská kotlina je jedním z nejrozsáhlejších a nejcennějších přírodních území hlavního města. Právě v prostorách areálu Zámku Troja jsme se rozhodli realizovat nový projekt GHMP Bio Troja. Nabízí možnost organizační a sociální platformy pro spolupráci s dalšími organizacemi i jednotlivci, s umělci, odborníky z oblastí ekologie, přírodních věd a dalších přirozeně souvisejících disciplín i s laiky. V roce 2021 bude zahájen program multifunkčního prostoru: na relativně skromném prostoru kombinuje funkce infocentra, galerie, studovny, přednáškového sálu a laboratoře. Centrum poskytuje zázemí k diskuzím o teoretických i praktických vizích a řešeních, které rezonují v širších společenských a kulturních souvislostech. Bio Troja nabízí možnost pro úvahy o tom, jak současné umění může přispět k řešení současné environmentální krize.

Svítání

BioTroja uvádí: rozhlasový a internetový přímý přenos během svítání v neděli 2. května. Vysílány budou nejen zvuky za rozbřesku v zahradě Zámku Troja, ale také ukázky z celodenního planetárního rozhlasového projektu Reveil. Akce pořádaná již osmým rokem spočívá v naslouchání zvukovým krajinám rozbřesku na druhého máje; po 24 hodin lze na webu zvukové mapy Locus Sonus v přímém přenosu poslouchat zvuky počasí, hmyzu, ptáků nebo letadel v různých koutech zeměkoule. Vzniká tak planetární zvuková performance, megakoncert nebo meditace oslavující fakt, že se Země pořád ještě otáčí kolem Slunce a že tu žijí různé bytosti vydávající libé zvuky.

2. května, 4.30– 6.00 hodin
přímý přenos vysílá stanice Český rozhlas Vltava

Nářek přírody a Ústava země

Historik umění Stephen F. Eisenman v knize The Cry of Nature – Art and the Making of Animal Rights shrnuje desítky příkladů výtvarných umělců, kteří od začátku modernity poukazovali na nesamozřejmost, neudržitelnost a morální pochybnost „humanismu“. Humanismus se stal symptomem lidského pocitu nadřazenosti nad ostatními, výrazem nadvlády nejen nad neevropskými národy, ale i nad zvířecími a obecněji přírodními subjekty, které jsme si zvykli karteziánsky označovat za věci, objekty.

Je dobré si také připomenout, že podobné myšlenky nezaznívají jen z levicového nebo aktivistického křídla jako útok na důstojné tradice kapitalismu, liberalismu, volného trhu a jiných „demokratických“ hodnot. Jeden ze závažnějších hlasů současné české filosofie, autor dokumentu Ústava země Josef Šmajs, označuje naši situaci za nejspíš poslední šanci revidovat protipřírodní, predátorské ideologie hrubého domácího produktu, růstu, kolonizace a rabování životního prostředí. V knize Pes je zakopán v ontologii (Coprint, 2020) profesor Šmajs píše: „Kardinální problém spočívá v tom, že člověk jako druh je sourodý jen s přirozenou uspořádaností. Tkví v tom nebezpečí i naděje: kultura je umělou strukturou, budovanou z látky a energie odcizené Zemi, ale pro člověka a biosféru je cizorodá. Nynější kulturní uspořádanost by se mohla poučenou lidskou vůlí přírodě přibližovat, biofilně se transformovat. Čas ale bojuje proti nám. Planetu jsme už téměř dobyli a obsadili.“

Třeba nás nepříjemný pocit mrazení z ohrožení poklidných představ o bukolické budoucnosti konečně donutí k nějaké reakci. Možná budeme muset prosadit změny, zdaleka nespočívající jen v osobní zodpovědnosti, střídmosti, kompostování a disciplinovaném třídění domácího odpadu. Budeme muset dojít k bolestné transformaci celkového nastavení společnosti i společenství v místním a také v globálním měřítku. Změny musí začít od uvažování o výchově, výrobě, mobilitě, spotřebě, ideologii, ekonomice a náboženství. Samozřejmě se dotýkají také kultury, umění a zábavy. K tak zásadní změně se pravděpodobně nerozhoupeme dobrovolně, ale budeme k ní – jak se říká – „donuceni okolnostmi“.

Celebrita západního uměleckého světa, ředitel londýnské Serpentine Gallery a kurátor Hans Ulrich Obrist, vydal loni v únoru veřejné prohlášení, že ekologie bude nyní hrát ústřední roli v jeho kurátorském programu a že radikálně redukuje své oblíbené poletování po světě.

Spolková kulturní nadace Kulturstiftung des Bundes podporuje nový pilotní projekt Klimabilanzen in Kulturinstitutionen: Auf dem Weg zur Klimaneutralität im Kulturbereich, díky němuž se německá muzea, galerie, divadla, koncertní sály i památníky zavazují k tomu, že jejich uhlíková stopa a zacházení s odpady budou v produkci mít důležitější místo, než tomu bylo doposud. Jsou mezi nimi například Deutsches Nationaltheater Weimar, Gedenkstätte Sachsenhausen, Kunsthalle Rostock nebo Zentrum für Kunst und Medien v Karlsruhe. U poslední zmíněné instituce je zřetelné, že uhlíková stopa ZKM musí být gigantická a že i když jde o museum otevřené až v roce 1995, jde o relikt z minulé epochy.

V posledních deseti letech řada „ekologicky uvědomělých“ výstav a uměleckých projektů vznikla jako strategické uvažování o bodech v grantovém řízení. Je však pravděpodobné, že s takovým přístupem se už dnes realita pomalu rozchází. Součástí projektu Bio Troja je série diskuzí nad těmito poněkud nepopulárními otázkami, na kterých se budou podílet další organizace z Prahy i ze zahraničí.

 

Politika návratu přírody

Někdy se zdá, že na šancích pro udržitelnou budoucnost se skutečně pracuje. Senát České Republiky schválil 15. října 2020 usnesení na podporu strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030, tzv. Navrácení přírody do našeho života. Strategický dokument Evropské komise znamená reálné rozpracování Zelené dohody pro Evropu. Mezi jeho základní cíle patří:

• chránit nejméně 30 % půdy a 30 % mořských oblastí EU
• přísně chránit nejméně jednu třetinu chráněných území EU
• zvrátit úbytek opylovačů
• snížit celkové používání chemických pesticidů o 50 %
• zajistit ekologické obhospodařování na 25 % zemědělské půdy v EU
• obnovit 25 tisíc kilometrů říčních toků zachovat rybolovné zdroje a ochránit mořské ekosystémy