František Bílek a Otokar Březina 21. 6. 2022 – 7. 4. 2024
Kurátoři: Hana Larvová a Pavel Myslín
Málokteré umělce spojoval tak vyhraněný vztah na bázi přátelství a současně tvůrčí inspirace jako sochaře Františka Bílka (1872–1941) a básníka Otokara Březinu (1868–1929). Pro oba umělce byl stěžejní důraz na duchovní poslání díla, které nadřadili formálnímu estetickému výrazu. Rozhodli se proto svá mystická poselství povýšit na hlavní smysl své symbolistní tvorby, ke kterému ale, přes zdánlivý soulad, každý z nich směřoval vlastní osobitou cestou.
Dopis nadšeného Bílka z roku 1899, reagujícího na Březinův cyklus Stavitelé chrámů, odstartoval tvůrčí spolupráci obou budoucích přátel, která trvala od okamžiku seznámení v roce 1900 téměř třicet let až do Březinovy smrti v roce 1929. Březina na dopis odpovídá stejně nadšeně a nabízí budoucí spolupráci.
Ještě dříve, než se oba osobně setkávají v Nové Říši, tak díky iniciativě kněží a literátů Sigismunda Boušky a Karla Dostála-Lutinova ilustruje Bílek v časopise Katolické moderny Nový život Březinovu báseň Tichý oceán a třemi litografiemi doprovází básnické sbírky Tajemné dálky a Svítání na západě.
Jedním z nejzajímavějších příkladů jejich duchovního dialogu je cyklus osmi mystických symbolistních kreseb, kterými Bílek doprovází v té době poslední Březinovu dokončenou básnickou sbírku Ruce. Březinou okouzlený Bílek vydává knihu vlastním nákladem hned na samém začátku vzájemného přátelství již v roce 1901. Platformou je mu opět Nový život.
Právě koncepce této knihy, jež se později dočká ještě tří vydání, je nejkomplexnějším příkladem vzájemného symbolického propojení slova a obrazu, které bylo středobodem kreativního vztahu Bílka a Březiny.
Ve stejném roce publikuje Nový život také první Bílkovu autorskou knihu Otčenáš, ke které Březina píše předmluvu. Soubor šestnácti textem doprovázených reprodukcí kreseb, litografií i sochařských prací propojuje Bílkova originální invence, která právě v té době umožňuje vznik nejpůsobivějších výtvarných realizací celého díla.
V dalších letech doprovází Bílek obsáhlým počtem kreseb a grafik celkem 13 vydání knih Březiny. Zároveň také v průběhu let realizuje řadu portrétů svého přítele ve dřevě, v sádře, grafice i kresbě. Březinův esej Hudba pramenů (1903) také přímo inspiruje Bílkův grafický cyklus Nejvyšší spravedlnost z roku 1914. Pod vlivem Březinova díla vzniká také mnoho sochařských děl, například sousoší Slepci (1901) inspirované básní Hudba slepců ze sbírky Ruce (1901) nebo Budoucí dobyvatelé (1931–1937), ovlivněné Březinovým esejem Smysl boje (1907). Jedno z nich, sousoší Tvůrce a jeho sestra Bolest (1929) si Bílek vymínil osadit na Březinův hrob i proti vůli mnohých, a dokonce i samotného Březiny.
Komorní výstava v Bílkově vile v Praze představuje stěžejní Bílkovy práce, inspirované Březinovými básněmi a prózou. Díla ze sbírky Galerie hlavního města Prahy doplňují zápůjčky z Muzea Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou a z významné sbírky soukromého pražského sběratele.