Erika Bornová: Šílenství je stráž noci

Erika Bornová je vypravěčkou silných, mnohoznačných příběhů. S groteskní nadsázkou reflektuje banalitu života, s náruživostí sobě vlastní se snaží rozklíčovat složité předivo lidské představivosti a snů a se vší vážností ohledává komplikovaný vztah člověka ke světu, k druhým, k sobě samotnému i k přírodě.

Pod povrchem na první pohled obyčejných motivů v díle Eriky Bornové jsou často skrytá zneklidňující poselství – frustrace, nejistoty, úzkosti, (sladko)bolné obsese –, jež oživují zapomenuté zážitky anebo potlačované city a postoje. Důležitým leitmotivem autorčina díla byly od počátku návraty do minulosti, ať již do osobní nebo kolektivní historie. Zprvu se cesty zpět v čase zhmotňovaly skrze mytologická témata, avšak v posledních dvaceti letech se stále častěji objevují prostřednictvím mýty opředených příběhů významných, avšak také rozporuplných a rozpolcených osobností. Bornová skrze jejich osudy ukazuje, jak křehká je hranice mezi „normalitou“ a bláznovstvím, mezi genialitou a poblouzněním stejně jako mezi oddanou láskou, závislostí a zničující posedlostí a že nepříčetnost či zcestnost je lidské existenci blíže, než by si racionalizovaná moderní společnost byla ochotna připustit.

Název výstavy Šílenství je stráž noci odkazuje k verši z básnického cyklu Kniha hodinek Rainera Marii Rilkeho, estéta, nevyrovnaného samotáře, neurotika, svůdce i exaltovaného básníka. Rilke však na výstavě nefiguruje jen jako jedna z postav, s níž Erika Bornová (coby horlivá čtenářka) rozehrává imaginární představení pojednávající o milostných vztazích plných vášně, traumat, obětí i intrik (Rilke a jeho ženy, 2018–2019; Alma a její muži, 2018–2019), ale rovněž jako neviditelný duchovní průvodce rozsáhlými cykly autoportrétů a fantaskních, velkoformátových „podobizen“ podmořských rostlin a živočichů.

Bornová je sice spojována v první řadě s médiem prostorovým – tedy se sochou, ale v posledních deseti letech se stále častěji vrací k malbě, disciplíně, kterou vystudovala, avšak na dlouhou dobu opustila. (V jejích sochách hrála nicméně barva vždy důležitou roli.) Je to vlastně paradoxní. Cyklus kompulzivně malovaných autoportrétů totiž vznikal v období autorčiny dočasné a částečné ztráty zraku, kdy by se bývala materialita a haptičnost plastického tvaru mohla zdát jako vhodnější než výsostně zrakové médium dvojrozměrné malby či kresby.

V cyklu Autoportrétů (2018) Erika Bornová během několika měsíců umanutě a popaměti zachycovala unikající podobu vlastní tváře. Jakkoli by identický formát papíru a monotematičnost mohly vést k rutině, autorka ve více než 60 akrylových podobiznách provedených spontánními malířskými gesty ukazuje nestálost lidské identity stejně jako nedokonalé, rozostřené, „tápavé“ vidění, jež narušuje hegemonii zraku pro smyslové poznání. Rysy jejího obličeje se rozpíjejí v barevných skvrnách, jako by vystupovaly ze snu, delirického stavu mysli anebo amnézií zakalených vzpomínek; zrak je zastřený, oči působí jako rány a propadliště do nicoty, jsou spíše okny do duše než recepčními orgány. S postupnou obnovou zraku se Bornová nicméně odvrátila od introspektivních podobizen a začala objevovat dílem bizarně krásný a dílem znepokojivý (a pro člověka i nebezpečný) život v hlubinách oceánu.

Ve výrazně imaginativních velkoformátových kresbách, z nichž nejdelší dosahuje sedmi metrů, se nechala volně inspirovat rostlinami a roztodivnými, někdy odpudivě slizkými, avšak výrazně ornamentálními těly bezobratlých vodních živočichů, skrytých lidskému oku v hlubinách moří a oceánů anebo viditelných pouze pod mikroskopem. Podivuhodné tvary a barvy hydrogamní flóry, trubýšů, hlavonožců, žahavců, korálnatců, mořských mlžů, plžů a slimáků, z nichž mnozí byli objeveni teprve nedávno a na svá fantastická jména teprve čekají, společně vytvářejí vizuálně opulentní a současně surreálný „přírodopis“. Jakkoli Erika Bornová nezastírá svou fascinaci nevídanou přírodní ornamentikou stejně jako zázračnými schopnostmi některých vodních tvorů (například mořských slimáků, kteří díky autoregeneraci dokáží oddělit hlavu od těla a vypěstovat na ní tělo nové), jde jí o více než formu a rozhodně ne o naturalistickou ilustraci. Cykly Rostliny (2019–2020) a Vodní bytosti (2021) jsou – částečně i environmentální – odpovědí na stále umělejší, umělohmotnější, virtuálnější a racionalizovanější existenci lidstva. Jak uvádí sama autorka, jde „o únik z betonu a virů do přírody a do světa, který je pro člověka neuchopitelný“.

Martina Pachmanová