Ztratit (se) a najít. Úvodní slovo Pavel Klusák

„Kultura a umění se staly bezdomoveckými, protože její stánky zůstávají zavřeny,” píše v tomto vydání Miloš Vojtěchovský. Když jsme v první polovině roku 2020 tříbili koncepci Qartalu, nenapadlo nás, že čtvrtletník věnovaný umění a dění v galerii vypustí svá první čísla do společnosti dlouhodobě nepřístupných výstavních síní. A že pandemie bude motivovat nejširší veřejnost všech generací k přehodnocování leckterých vztahů – i k tomu, co pro nás znamená umění, v čem skutečně spočívá a jak v něm pokračovat ve světle všech změn.

Tohle číslo nabízí řadu dílčích odpovědí. Na různorodé plody „outdoorového” projektu Umění pro město bylo zaděláno dlouho před první myšlenkou na karanténu: teď se můžeme rozhlížet po projektech jednajících v nenápadných lokalitách Satalic, Ládví, pražské motolské skládky. Umělci reagují na dějiny míst, jejich možnosti a estetiku, na místní komunity: to je samozřejmě během pandemie nejsložitější.

Nejde o vznik „nových soch” ve veřejném prostoru: spíš o kreativní střet s nimi ve velmi různých procesech a médiích. „Doba je, jaká je, ztratit se v čase i prostoru by chtěl snad každý,” říká Šárka Zahálková a ze své rezidence vydává i kazetového ne-průvodce. Kdo chce objevit něco nového, musí se nejdřív ztratit: a tady se k takovému ztracení nabízí audioguide. Je takové „bezpečné ztracení”, jež má vést k novým nálezům, snivou reflexí toho, co společně prožíváme?

Ztráty a nálezy odečítá a shledává i enviromentalistický přístup, jaký rámuje platformu Bio Troja: Další umělecká iniciativa pod širým nebem, tentokrát v zahradách Zámku Troja, má letos prokázat své možnosti: jak jako multifunkční centrum, tak jako myšlenka – společná platforma pro ty, kdo chtějí a potřebují vnímat umění v těsném vztahu ke klimatické krizi.

Výstava, která tvoří titulní téma předchozího prvního čísla Qartalu, má smůlu: Svědectví čínského Xiao Quana, v němž se jedinečně prolíná kronikářský dokument s uměleckou fotografií, je jednou z výstav nainstalovaných, trpělivě čekajících, nikým nespatřených po dlouhé týdny. S napětím sledujeme denní zprávy a doufáme, že živoucí, hravá a tajemná výstava ilustrátorského díla Františka Skály nebo tvůrčí dialog Jiřího Thýna se sochařským dílem Hany Wichterlové, o nichž píšeme tentokrát, už budou mít větší štěstí. A ožijí setkáním s publikem, které je samo o sobě ústředním motivem v rubrice Téma Q: Návštěvnost galerií se příliš často přepočítává kvantitativně, ale co tvoří kvalitu návštěvnosti?

Nad prací s publikem, vztahem k návštěvníkům, divákům a posluchačům se v Tématu Q zamýšlejí čtyři autoři: píší o prostředí galerijních institucí i veřejnoprávních médií. V předchozím čísle jsme uveřejnili text Marka Pokorného na téma etického kodexu. Mají naše galerie samy, bez legislativního tlaku, diskutovat o etice svého financování, o původu děl, o třecích plochách veřejného a soukromého sektoru? Bylo jasné, že tohle třaskavé téma nevyčerpá jeden text: Qartal si navíc přeje být místem pro širší, průběžně se rozvíjející diskuse. Nyní přinášíme tři reakce na Pokorného: dvě hovoří z pozic Národní galerie a Centra současného umění DOX, František Zachoval pak přináší konkrétní – a provokativně nesmlouvavý – návrh pravidel pro budoucnost. Přejeme inspirativní čtení!