Ve stínu lamp Agáta Hošnová

V přemíře vjemů dnešního urbanizovaného světa asi všichni občas toužíme po utopii absolutního ticha – zachumlat se do útulného vakua, kde nás nic ani nikdo neruší. Podobně marný je hon za absolutní tmou či hledání prostor bez jakéhokoli umělého osvětlení, o to víc v městském prostředí. Umělé světlo značí pro lidstvo mnohé – pocit bezpečí a domova, symbol tepla, záchytný bod či usměrňovač dne a noci. Světelné záření je ambivalentním jevem. Na jednu stranu člověku dodává výše zmiňované pocity a vjemy, které se mohou jevit jako veskrze pozitivní a harmonicky rytmizované. Na stranu druhou ale mohou tyto naše antropocentrické preference a zvyklosti destabilizovat přirozené pochody přírodní říše a ovlivňovat tak specifické vztahy mezi živými organismy. Nejvýrazněji jsou tato narušení cítit v noci, kdy je míra umělého osvětlení, a tady i její dopad, nejvyšší.

Čas noci představuje specifické ekologické a kulturní prostředí, které není pouze časem spánku – jak noc vnímá většina lidí –, pro některé organismy a systémy představuje naopak prostor k aktivitě. Při vzniku zmíněného filmu vychází Roman Štětina z dlouhodobého mezioborového uměleckého výzkumu. Jedním z prvotních impulzů jeho vzniku byla chystaná Světelná zahrada Krištofa Kintery a jeho spolupracovníků. Monumentální sochařsko-urbanistická intervence, kterou Kintera popisuje jako botanickou zahradu světel, bude sestávat z desítek lamp veřejného osvětlení z celého světa. Skrze své audiovizuální dílo vstupuje Štětina s Kinterou do vzájemného dialogu. Místnost potemní, Fototaxe začíná a výchozí černota promítaného obrazu se rozsvítí. Filmovému materiálu přirozené procesy světlocitlivosti rozšiřují své pole působnosti. Stáváme se součástí hloučku turistů a pražských rezidentů, kteří následují lampáře rozsvěcujícího jednotlivé lampy na Karlově mostě. Mnohé z těchto můr si zastiňují výhled mobilní obrazovkou, světlo plynových lamp se mísí se studenou září telefonů. Zmatený hmyz si plete lampu se svitem měsíce, podle kterého se orientoval po miliony let, kdy ještě nebyl narušen řád střídání dne a noci. Lákavá a zhoubná hřejivost lampy je silnější než pud se množit a shánět potravu. Procházíme se po zlíchovské náplavce světelnou globální džunglí pouličního osvětlení. Vědci na střeše Fakulty elektrotechniky VUT v Brně provádějí měření svitu měsíce a kalibraci jasového analyzátoru, přístroje pro určení intenzity světelného znečištění. Na obrovské digitální mapě kontrolují pracovníci na velíně Technologií hlavního města Prahy (THMP) funkčnost a spolehlivost umělých světlušek jednotlivých ulic. Účastnice terapie tmou vchází do světla, mžourá vstříc proměněnému barevnému spektru. Skupinka entomologů a dalších nadšenců soustředěně zkoumá živočichy zachycené ve speciální plachtě na lov hmyzu, kam umístili zdroj světla – podobně jako je hmyz omámen zvýšenými lumeny, tak jsou i obrovští pozorovatelé fascinováni tancem pozorovaného živočišstva.

Vytyčené téma umělé světelnosti se může zdát bezbřehé – vstupuje do sféry ekologie a chování zvířat, psychologického vnímání či technického řízení –, na tuto všudypřítomnost ale autor odpovídá různorodostí filmových formátů a hloubkovými rozhovory s odborníky. Výsledné dílo se tak pohybuje na pomezí dokumentu, videoeseje a experimentálního videa, kdy dochází k mnohočetnému vrstvení uměleckých perspektiv, vědeckých pohledů, technických infrastruktur či osobních zkušeností se světlem a tmou. Film autor popisuje následovně: „Zajímá mě světlo nikoliv jako technický problém, ale jako kulturní gesto – a tma ne jako jeho opak, ale jako prostředí s vlastními rytmy, vztahy a formami komunikace, které jsme si zvykli přehlížet.“ Štětina se tak nesnaží apelovat či pojmout problematiku v absolutní celistvosti, ale spíše vytvořit prostor pro pozorování a naslouchání.

Zvláštní prostor ve filmu dostávají úvahy o hmyzu a proměně jeho chování zapříčiněné všudypřítomností umělého osvětlení, které často pochází ze soukromých zdrojů, jako je například osvětlení hal, parkovišť či vizuální smog reklam. Přirozená světelnost noci se proměňuje technickým osvětlením a noc tak přestává být autonomním prostředím, které sloužilo jako bezpečný prostor pro noční opylovače, netopýry či některé druhy rostlin. Absence tmy se tak pro některé jiné-než-lidské organismy stává rušivou či destruktivní skutečností – noční osvětlení slouží pouze lidem. Již od dob industrializace představuje světlo pro člověka symbol moderní civilizovanosti a rozvíjející se elektrifikované urbanizace, kterou je zdánlivě třeba rozšiřovat. Koneckonců i dnes se zdá, že ty nejvyspělejší metropole jsou ty nejzářivější. Světlo ale představuje rovněž polutant, který narušuje přirozené cirkadiánní rytmy mnoha rostlin a živočichů včetně nás.

Název Fototaxe si hraje s dvojsečností moci světla. V odborných termínech představuje negativní fototaxe únik do tmy a adaptaci na temné prostředí, pozitivní fototaxe zase přitažlivost pohyblivých organismů ke světlu a symbolicky odkazuje i k lidské fascinaci světlem. Projekt poukazuje na provázanost těchto vztahů a představuje je jako síť rozmanitých biologických a kulturních strategií přežití. V jejich centru tak stojí rytmus lampy, která se noc co noc rozsvěcí – ať již v prostředí lidských domovů, nebo jako součást městské infrastruktury – a nevědomky tak ustanovuje vykonstruovaný řád.

Audiovizuální projekt by měl být poprvé představen letos při retrospektivě Krištofa Kintery v Museu Kampa.