Umění pro město. Nová energie ve veřejném prostoru Tereza Butková, Pavel Klusák

Jako když najdeš! Program Umění pro město se během uplynulého roku vyjevil coby platforma, na které může tvorba žít dál i v době zavřených galerií. Přitom byl formulován několik let před pandemií. Historii i zprávu o aktuálním stavu programu Umění pro město líčí následující blok textů: Včetně svědectví umělkyň a umělců, jejichž rešerše, akce, objekty a jiná díla proměňují terén Prahy a vyzývají k setkání. Nenápadně i ambiciózně, od periferie po centrum.

Za_carou
convikt_
Kevin V. Ton, Vltavská
Kevin V. Ton, Vltavská

Tereza Butková je publicistka. Od roku 2018 přispívá do Salonu Práva. Je součástí tvůrčího týmu podcastu Vysílač v rámci festivalu Žižkovská noc. Externě pracuje pro server iROZHLAS.cz.

Starat se o podporu umění ve veřejném prostoru znamená zdědit staletou tradici. Byla tu éra podpory mecenášů, církevních i světských institucí. Byla tu éra poobrozenecká, kdy národ zakládal sbírky, nadace a spolky pro budování pomníků. Meziválečná první republika přinesla výzdobu na fasádách, ale i kultivaci městských tříd a parků uměním. Pro náš příběh je zajímavá éra socialismu. V roce 1965 byl usnesením vlády zavedený takzvaný čtyřprocentní zákon. Tak vznikla povinnost věnovat část (v rozmezí 1–2 %) z rozpočtu stavby na její výzdobu. Do roku 1989 tak u nás vznikly desetitisíce děl ve veřejném prostoru. Konsensus historiků říká, že kvantita převyšovala kvalitu, vznikla však i cenná a z dnešního pohledu zásadní díla.

Tato podpora byla v roce 1991 zrušena: změnilo se všechno, stát přestal být výhradním zadavatelem velkých stavebních projektů. Když přišla snaha systémovou podporu umění ve veřejném prostoru obnovit alespoň na území Prahy, znamenalo to počátek programu Umění pro město. V roce 2017 došlo ke zlomovému rozhodnutí. Na pražském magistrátu byly systematicky vyčleněny prostředky na realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru. V rámci Programu 2 % na umění ve veřejném prostoru byla alokována dvě procenta z plánovaných stavebních investic Prahy. Tato rezerva tvořila 135 216 000 korun. Spolu s jejím vyčleněním vznikl dlouhodobý plán na financování soutěží a trvalých realizací umění v pražském veřejném prostoru. Všechno vzniká ve spolupráci institucí: IPR je plánovačem, GHMP má status kurátora a odborného garanta, magistrátní Odbor kultury a cestovního ruchu řídí rozdělování peněz.

Kurátorka Marie Foltýnová, která projekt za GHMP vede, ovšem záhy zjistila, že vytvořit nová pravidla v magistrátním systému nějaký čas potrvá. „Ukázalo se,” říká, „že od prvotní myšlenky k realizaci sochy zpravidla neuplyne méně než čtyři roky. Vyjednat místo pro nový artefakt, zanést plánované dílo do urbanistických studií, obstarat povolení: to všechno dělá z vzniku nové generace veřejného umění běh na dlouhou trať.“

Následuje terminologická vsuvka: sochy, pomníky, plastiky, to jsou veřejná díla trvalá. V situaci, kdy se jejich vývoj ukázal jako časově náročný, podařilo se upnout pozornost na možnost druhou, v čemsi velmi současnou: dočasná umělecká díla. Z celkové částky bylo alokováno 10 milionů korun na umělecké projekty menší, realizovatelné mnohem pružněji. I původní název programu „2 % pro umění ve veřejném prostoru“ se změnil: Od roku 2020 operuje na řadě míst Umění pro město.

Krátkodobé aktivity realizované pod společnou zkratkou UM 2020 mají výstupy mnoha forem a médií. Jednou z nápadnějších aktivit je výstava Umění za čarou: ve spolupráci s pražským Dopravním podnikem byly do stanic metra umístěny fotografie performancí a intervencí, které se v minulosti odehrály v prostorách veřejné dopravy či u stanic (Jiří Kovanda, Markéta Othová, Krištof Kintera, Timo, Lukáš Jasanský – Martin Polák a další). Černobílé fotografie v prostoru nástupiště na Můstku či Florenci výrazně vystupují: v prostoru, kde po léta lze potkat jen informační nebo reklamní sdělení, má svědectví o umění hodnotu připomínky, že svět není přespříliš zúžený. Určitou tajemnost dává fotointervencím absence popisek (cestující je záhy setřeli, to se ve veřejném prostoru stává): ať si nezvyklé místo každý interpretuje po svém, bez jediného návodu.

Oživit pět lokalit na pražské periferii pomocí dočasných uměleckých intervencí si dal za cíl projekt CirculUM 2020. S galerií na něm spolupracuje umělec a urbanista Jan Trejbal a další členové transdiciplinární platformy Neolokátor/Design for Landscape. Multidisciplinární komise (prý vůbec první v rámci soutěží GHMP) vybrala účastníky pro pět lokalit – Satalice, Dolní Počernice, Komořany, Motol, Ládví. Symbolem Circula se staly bílé stavební buňky, které poskytovaly umělcům azyl přímo v terénu. „Buňky se skvěle osvědčily, někdo se na nich stal skoro závislým a tenhle dočasný domov na periferii nechtěl opustit,“ říká Jan Trejbal, který terén periferních lokalit vesměs dobře znal. „Unikátnost Circula spočívá v tom, že umělci mohli působit na poměrně velkém prostoru a dělat si na něm de facto co chtěli. Vedle umělců se mohli přihlásit také architekti nebo designeři, což byl pro mě osobně velmi silný moment. Projevilo se to pak neformální spoluprácí přímo v terénu – zástupci různých oborů spolu komunikovali a vzájemně se podporovali, což jejich projekty posouvalo. Většinou se jednalo o nemateriální výstupy, s výjimkou megalitického kruhu z betonových svodidel od Adama Wlazela na Ládví nebo mechanických soch Elišky Perglerové v Komořanech.”

O tvůrčích „pobytech na pražské periferii” Šárky Zahálkové (Satalice), Idy Chuchlíkové (Motol) a dua Convict (také Motol) se dočtete v jejich svědectvích. Doplňuje je text fotografa Kevina V. Tona, který jako první oživuje „zátočinu u metra”, novou veřejnou Galerii Vltavská. Cestu od okraje města do jeho středu uzavírá Martin Zet. V rámci projektu SOKL byl instalován mezi starou a novou budovou Národního muzea objekt Tvárnice. Betonová abstraktní socha podle návrhu Zetova otce Miloše váží 42 tun: je zvětšeným prvkem, který sochař vytvořil v 70. letech pro dělící dekorativní zeď na sídlišti Pankrác II. Stojí tu (na místě budoucí tramvajové dráhy) od prosince a má být součástí muzejní zóny dva roky. Jděte se na podivuhodnou Tvárnici podívat: tiše tu spočívá, dost blízko Štursova pomníku svatého Václava. Je mohutná, dá se jí i prolézt: je to sice umělecké dílo, ale betonový masiv něco vydrží. Pokud některé výstupy Umění pro město mají charakter nenápadné publikace či pomíjivé akce, pak tady jsme na druhém pólu: u artefaktu jako velkolepého zápasu s hmotou.

Kdo chce něco nalézt, musí se umět ztratit
ŠÁRKA ZAHÁLKOVÁ pracovala na svém projektu Ztratit se v lokalitě Praha-Satalice

Ztrácení se je pro mě momentem zpomalení. Při běžném pohybu z bodu A do bodu B se okolní prostor úplně vytrácí a zůstává jen domov, práce nebo škola. Celý můj projekt v Satalicích byl proto o zvědomění prožitku pohybu a připomenutí, že má smysl se toulat. Člověk při tom může nalézt mnohé – nové myšlenky nebo také zjištění, jak chůze a okolní prostor ovlivňují skupinové uvažování.

Proto pro mě bylo důležité nejen toulat se sama, ale setkávat se i s místními nebo s kýmkoliv, kdo se chtěl připojit. Společně jsme se potom bavili, co konkrétní místo pro každého z nás znamená, a objevovali jsme prostředí jinak. Zajímavé bylo, že i místní najednou dokázali ohledávat další vrstvy, dívat se jinýma očima a využívat jiné smysly. Roli nehraje jen zrak, ale také vědomý poslech a dotek s krajinou.

Chůze a cesta ke zvědomění však vyžaduje čas. Obvykle trvalo pětačtyřicet minut, než se lidé zklidnili, popustili své myšlenky a začali objevovat, co pro ně místo může znamenat. Procházkami potom pronikaly různé vzpomínky. Snažila jsem se nebýt invazivním moderátorem, ale zajímalo mě, jak pojem ztratit se každý z nás vnímá. Přes vzpomínky na minulost se pak někteří z místních dostali k tomu, co jim na současné podobě veřejného prostoru vadí a chybí. Procházky tak dostaly i sociálně urbanistický rozměr.

Tím, že se ztrácíme vědomě, přestáváme mít strach a jsme připravení objevovat, něco nalézt. Na procházkách jsme sdíleli zážitky ze ztrácení se v dětství i v dospělosti, které jsou obvykle spjaté spíš s negativními emocemi. Nechceme se bát a uvrhnout se do nejistoty. Také proto jsem do svého ne-průvodce přidala dodatek: jak se ztratit a najít se. I neúmyslné ztrácení nás ale může dovést k novým objevům, negativním emocím navzdory.

Mít rád svou skládku
IDA CHUCHLÍKOVÁ pracovala na svém projektu Motolské příběhy / Transparentní lobbing v pražské lokalitě Motol

Zajímá mě rozhraní jako prostor, kde se na svět můžeme dívat jinak. Rozhraní nabízí možnost vystoupit ze své pozice a získat jinou perspektivu. Samotná motolská skládka v sobě má zakódovaných spoustu jemností, které se rozhraní týkají. Přitom není vůbec propojena s okolím, s vnějším světem ji spojuje jen úzká pěšina.

Když jsem do toho prostředí vstoupila, říkala jsem si, že musím místo vnímat v kontextu celého údolí. Proto jsem začala hledáním siluety, která se navážkou vytvořila. Během průzkumu jsem se potom dostávala do nečekaných situací, které samy navedly můj příběh. Přišla jsem s představou, že se budu věnovat rozhraní, a došla jsem k tomu, že se musím soustředit na pochopení skládky v mysli lidí.

Kopec původně vznikl na negativním základě, v korupčním prostředí, a já jsem chtěla, aby se jako nový horizont začlenil do mentální mapy pozitivně. Skládka je sice problematická, ale má svoje nesporné výhody. Vytvořila nezalesněný výhled a uzavřenou krásnou divočinu, jejíž složení se neustále vyvíjí.

Celý projekt jsem proto postavila na obrazu: na úpatí motolského údolí se usídlila velryba, která zpívá nerozpoznatelnou temnou hudbu. Její píseň neslyší všichni, ale když už ji jednou zachytí, funguje jako magnet. Je to přitom hudba kontaminace. Ten, kdo velrybu slyší, je člověk, který aktivně hledá.

Jednotlivé obrazy tak používám jako prostředníky, které uhladí drsné hrany problému, vytvoří vábení a začlení nový horizont do okolní krajiny. Mým cílem je přivést klíčové hráče na místo, aby na ně ono samo působilo. Dochází tím zároveň k překonávání rozhraní neznámého. Transparentní lobbing ale nemůžu začít jen bolestí, a tak se snažím o otočení perspektivy, z níž se na problém motolské skládky díváme. Chci nacházet lidi, kteří rezonují s velrybí písní a chápou, že jde o zprostředkování toho, co je ukryto pod nimi. Teprve přijetím nového horizontu je možné začít diskusi o jeho významu

Co bude zítra: zátočina na Vltavské
KEVIN V. TON fotí lidi z Vltavské a vystavuje tu v nové venkovní galerii

Vltavská je specifická svou autenticitou. Potkávají se tam jak domácí, tak lidé jedoucí za prací i ti, co žijí na ulicích. Turistům zatím spíš uniká. Spolu s Karlínem a okrajem centra zároveň tvoří trojici oblastí, které v Praze dlouhodobě sleduju ve svých dvou velkých projektech Daily Life, každodenní život, a On the Egde, na okraji. Část z obou teď visí venku na Vltavské – šest fotek za šest let – a znázorňují pestrost a živost místa.

Daily Life je o klasické pouliční fotografii, která pak časem nabírá na dalším významu. Oproti tomu v souboru On the Edge se soustředím na lidi žijící na okraji, přitom často v samém středu města. Jsou stále stejní, mění se spíš s proměnou městské krajiny, hlavně s developerskými projekty. Například na Rohanském ostrově se skupina lidí, kteří tam žijí už mnoho let, musela kvůli postupující zástavbě posunout o stovky metrů. Vltavská se oproti tomu moc nemění. Dřív byla zapadlejším koutem, kam se lidé báli zacházet, působila trochu jako zátočina. Dneska mi přijde mnohem vstřícnější.

Komunity lidí na okraji se neustále mění, někdo přichází, jiný zmizí, jinak ale drží spolu. I komunita na Vltavské je relativně stálá. Dneska za mnou zrovna přišel kluk z ulice a říkal, že na jedné z vystavených fotek je jeho babička. To mě potěšilo.

Propojení každodenního života s tím na okraji ale přichází jen výjimečně. Jde o paralelní světy, žijící na stejném místě, které se často navzájem ani nevnímají. Nejviditelnější je to v centru, kde ještě nedávno proudily davy místních i turistů a o pár metrů vedle existoval ve stejných kulisách úplně jiný svět. Hranici potom prolamují třeba ti z nich, kteří se na ulicích živí hudební produkcí.

O přestavbě Vltavské, plánované stavbě koncertní síně, tamní komunita nejspíš ví. Noviny čtou, mají internet, ale neřeší to. Je to život ze dne na den. Budoucnost nehraje velkou roli, když nevíš, co bude zítra.

Centrem a divočinou
DUO CONVICT, Conrad Eric Armstrong a Viktor Valášek, pracovalo na společných plátnech Pouť na motolskou zavážku v pražském Motole

Celá zkušenost s motolskou skládkou, s tím, být na okraji lesa a přitom uprostřed Prahy, byla silná. Navíc jsme měli skvělé místo s úžasným odpoledním světlem. I když jsme s obrazy cestovali a nemalovali jen u navážky, skládka se stala naší základnou. Mohli jsme tak pozorovat vývoj, přicházející podzim, barvy. A počasí – ačkoliv se snažíme být vždycky venku, párkrát jsme byli donuceni malovat v buňce. Na jednom obrazu nám dokonce déšť smyl barvy. I to je ale součást procesu, nechat se ovlivňovat časem, prostředím.

Výběr konkrétních míst, kde a kdy jsme malovali, byl dán hlavně praktickými otázkami. Každá lokace na nás působila jinak, ale všechny se dají z obrazů vyčíst. Na malbách se tak hodně projevuje čas, který jsme s nimi strávili. Publikum je bude číst úplně jinak než my – vidíme v nich konkrétní stromy, o které byla plátna opřena, proměny světla v daný moment. Je v nich zakódovaný zážitek. V ateliéru člověk může kontrolovat světlo, hudbu, čas. Venku je to dobrodružství.

Dvojí charakter motolské navážky, její umělý původ i divočina, která tam je dnes, pro nás byl od začátku důležitý. Prolínání vrstev nás zajímá všude a snažíme se je na obrazech zachycovat. Nepřikláníme se ale ani na jednu stranu, pohybujeme se na hraně. V samotné malbě se pak snažíme zachytit konkrétní obrazy z okolí, ale i věci a témata, které leží za nimi a které nelze pouhým sledováním pochopit. Jde nám o dialog mezi oběma světy.

Důležitý tak může být vítr, podolská dlažba i interakce s kolemjdoucími. Někdo nás na ulici ignoroval, někdo si po čase zvykl, v jiných jsme vyvolávali šok nebo nadšení. Potkali jsme paní, která byla z obrazů v úplné extázi, fascinovanou malou holčičku, ale i pána, který nám vytýkal míchání stylů. Všechna taková setkání a vjemy nakonec hrají svou roli.