Topologie angažovanosti: s Lucy Lippard o síle aktivistického umění a jeho odlišnosti od politického umění Martin Nitsche

Aktivistické umění nelze ztotožňovat s politickým uměním. Ačkoli se obojí může prolínat, dává dobrý smysl aktivistické a politické umění rozlišovat. To je jedna z klíčových myšlenek jednoho z prvních textů věnovaných aktivistickému umění, eseje z roku 1984 Trojan Horses: Activist Art and Power, kterou napsala Lucy R. Lippard, významná teoretička konceptuálního umění, kurátorka a sama aktivistka. Lippard neposuzuje umění primárně podle jeho tématu, proto ani nebere za rozhodující znak aktivistického umění politické téma. Rozhodující je pro ni postoj zaujímaný ve vztahu k naléhavým společenským otázkám, které politická témata zakládají. V tomto ohledu rozlišuje postoj zaujetí od postoje angažování (v přesných vyjádřeních odlišuje „socially concerned“ a „socially involved”). Zatímco politické umění je nějakým společenským problémem zaujato a komentuje ho či se k němu nějak vyjadřuje, aktivistické umění se snaží přímo vstoupit do procesů jeho řešení. Aniž by podléhali iluzím, že sociální problémy vyřeší, využívají aktivističtí umělci umělecké způsoby vyjádření k tomu, aby tyto procesy alespoň nastartovali. K tomu patří schopnost daný problém vůbec zviditelnit a pomoci vytvořit prostor, v němž se může setkávat komunita, jíž se problém týká.
Ten prostor může být fyzický i virtuální, ta komunita může být seskupením několika místních sousedů, obyvatelstvem regionu i celou společenskou vrstvou. Lippard zajímavě zdůrazňuje, že umění má dvě základní schopnosti (a tedy i dvě funkce): na jedné straně nějaký jev zpřítomnit, zviditelnit, ztělesnit – a k tomu disponuje velmi širokou škálou znázorňujících technik, na druhé straně pak umí vytvořit také rámec pro toto zpřítomnění – a k tomu slouží techniky, které se nezaměřují na znázornění, ale na kontext, scénu, instalaci a komunikaci. Umění tedy nejen zpřítomňuje, ale také zpřítomněné specificky ukazuje a komunikuje. Já bych doplnil, že vedle technik zviditelňování disponuje umění také technikami práce s neviditelnem a že právě jim lze rozumět topologicky, protože pracují s prostorem – ať již je to prostor scény, textu, mezilidské či mezidruhové komunikace. Zatímco klasicky se umění primárně soustředí na znázorňující funkci, aktivistické umění je významné nejen tím, že obě tyto funkce bere jako stejně důležité, ale dokonce bere druhou funkci za východisko k té první. Aktivistické umění si je vědomo síly topologických technik kontextualizace a komunikace a využívá je angažovaně ve službě řešení sociálních problémů.

Lippard proto také, pozoruhodně, neodvíjí dějiny aktivistického umění ani od protestních hnutí šedesátých let ani od jim předcházejících politických protestů vycházejících z prostředí předválečné umělecké avantgardy,
ale nabízí jeho genealogii od aktivistického hnutí v rámci minimalistického a konceptuálního umění. Toto hnutí usilovalo o proměnu chápání uměleckého prostoru, v němž se lze s uměním setkat. Šlo mu o dvojí, jednak o to začít chápat jako umělecké i veřejné prostory, jako jsou například ulice nebo virtuální prostředí, tedy prostory za hranicemi institucionalizovaných galerií a jiných scén, a paralelně k tomu i o to, aby koncepty a minimalistická gesta, s nimiž se v těchto neinstitucionalizovaných prostorech setkáváme, byla chápána jako umělecká díla. Tomuto (neorganizovanému) hnutí nešlo primárně o politiku, ale politický význam jeho úsilí získalo tím, že se nutně obracelo proti komodifikaci umění v zavedených, a často mocensky či kapitálově manipulovatelných, uměleckých prostorech. Aktivismus se tedy, podle této genealogie, formuje v souvislosti se snahou získat pro umění autonomii i ve druhé, výše vyjmenované, funkci umění. Nemá to být politická nebo ekonomická moc, která rozhoduje o povaze uměleckých prostorů, ale umění samotné, jehož funkcí není jen znázorňovat, ale také formovat prostory, v nichž má znázorněné význam.

Aktivistické umění se tedy v aktuálních společenských problémech angažuje tak, že se snaží navrhnout prostory, v nichž by byly řešitelné. Z hlediska teorie umění lze konstatovat, že nadřazuje druhou funkci umění té první. Ve prospěch sociální angažovanosti upozaďuje umělecké znázornění a zjednává prostor, v němž jsou pak nejen prezentována umělecká díla, ale také, a především, tam spolu komunikují lidé, kterých se daný problém týká a kteří by se jinak nemuseli sejít. A jak se takový prostor zjednává uměleckými technikami? Jde především o tvorbu konkrétních míst, od nichž se pak prostory angažovanosti odvíjejí.  Projekty aktivistického umění jsou často dlouhodobé, obvykle participativní a uplatňují celou škálu různých uměleckých forem prostřednictvím různých technik a médií. Prostory vytvářené aktivistickým uměním jsou proto vícedimenzionální a odvíjejí se, v hrubé typologii, od základní tvorby těchto míst: 1. reálných míst ve fyzickém prostoru; 2. virtuálních míst v klasických i sociálních médiích, včetně těch alternativních či undergroundových; 3. přechodových míst, která nejsou primárně vázána na reálné ani virtuální, ale na imaginárně-reálné prostředí, které se vynořuje na bázi lidské imaginace v mezerách reálného světa. Této typologii míst odpovídá i různá povaha uměleckých technik; podle typů místa jde: 1. o práci s existujícími věcmi nebo o tvorbu nových objektů pomocí performancí, murálů, streetartu a podobně; 2. o tvorbu virtuálního či virtuálně sdílitelného obsahu (to zahrnuje velmi široké spektrum technik, patří sem i práce s textem); 3. o podněcování imaginace (nejen té politické, ale ta je tu důležitá). Na takto vytvořená místa jsou k fyzickému i virtuálnímu setkávání přímo anebo nepřímo zváni ti, kterých se příslušný sociální problém týká. Vytvořená místa zároveň umožňují scénograficky pečovat o průběh komunikace a kontextualizace příslušného problému v rámci komunity těch, kdo se na nich setkávají. A teprve takto konstituované prostory se v aktivistickém umění stávají také prostředím pro realizaci první funkce umění, tedy pro umělecké znázornění nějakého jevu.

Síla aktivistického umění nevyplývá primárně z politických zdrojů, ale má topologicko-sociální kořeny – vyplývá z vazby mezi komunitou a místem, jichž se nějaký společenský problém týká, a realizuje se péčí o tato místa anebo přímo jejich tvorbou. Sociální angažovanost aktivistického umění, jinými slovy, nemusí mít primárně politické důvody. Lippard při úvahách o rozdílu mezi politickým a aktivistickým uměním zmiňuje ještě jednu pozoruhodnou věc. Aktivistické umění není podle ní tolik zranitelné vůči komodifikaci jako politické umění. Umělecká díla politického umění se snadno začleňují do uměleckých sbírek a stávají se předmětem obchodu a investic, naproti tomu tranzitivní aktivistická tvorba míst se tak snadno uchopit a neutralizovat nedá.

Subverzivní síla aktivistického umění také souvisí s upřednostněním toho, co jsem se tu pokusil vyjmenovat jako druhou funkci umění, s tvorbou scény, kontextu, komunikačních prostorů. Jde o svého druhu práci s neviditelnem. A právě proto má aktivistické umění politickou sílu, ačkoli politiku nemusí nutně tematizovat. Politická praxe totiž pracuje nejen s viditelnem, ale také s neviditelnem – a to často i manipulujícím způsobem. Aktivistické umění má velký subverzivní potenciál, protože topologická povaha sociální angažovanosti mu umožňuje demaskovat manipulace, které se odehrávají v neviditelném spektru politické praxe, a ukázat, že toto neviditelno je vždy neviditelnem nějakého viditelného problému. Subverzivní praxe totiž narušuje substancializaci politického neviditelna, k němuž vedou například konspirační strategie. Zároveň
aktivistické umění nezůstává u subverze, svou sociální angažovanost naopak plně realizuje tvorbou, jak jsme ji popsali s pomocí rozlišení dvou funkcí umění.

Vrátíme-li se k rozlišení politického a aktivistického umění, lze závěrem říci, že politické umění upřednostňuje znázorňující funkci umění. Politické umění společenský problém uchopuje, definuje, nasvěcuje, ironizuje, prostě pracuje s ním nějak jako s tématem a s tématem pak jako s objektem. V aktivistickém umění se naproti tomu primárně pracuje s tvorbou míst, s rámováním setkávání a komunikace, proto vznikají-li za účelem této tvorby také umělecká díla – graffiti, plakáty, videa, performance – neníjejich primárním smyslem tematická reflexe problému, ale zjednání prostoru pro cestu k jeho řešení. A toto řešení přitom nemusí být definitivní ani přímočaře funkční, může jít i „pouze“ o experimentální řešení, může jít i „pouze“ o hledání cesty k řešení, o rozvinutí politické imaginace. To je právě důležité: umění dokáže rozvinout politickou imaginaci nejen tematizováním problému, ale také aktivistickou cestou tvorby participativních prostorů komunikace.

Autor působí ve Filosofickém ústavu AV ČR a na Fakultě umění a designu UJEP