Táta byl sportem posedlý. Zároveň si uvědomil, že je to díra na trhu. Táta byl sportem posedlý. Zároveň si uvědomil, že je to díra na trhu Marie Foltýnová

Socha sice stojí na exponovaném místě, ale dlouhodobě se o ni nikdo nestaral, neměla určeného správce. Teprve v roce 2022 magistrát sochu zařadil do svého vlastnictví a svěřil ji do správy GHMP. Nově přijaté dílo zřejmě od doby vzniku nikdo nijak zásadně neopravoval, nicméně se nezdálo, že by bylo ve výrazně špatném stavu. Aby se hliníková plastika dostala do plánu restaurování rychleji, zařadili jsme ji do projektu Adoptuj sochu a s pomocí příspěvků od dárců začali s restaurováním. Předpoklad byl hlavně očistit dílo od nečistot a povrchových krust, restaurovat poškozené obklady podstavce a na závěr zajistit povrch hliníku konzervací, a to vše na místě, v exteriéru. Při podrobném průzkumu pomocí vizuální sondy do vnitřku podstavce se ovšem vyjevilo, že vnitřní konstrukce, na které stojí jak Hokejista, tak jsou na ni upevněny desky obkladu, je v patách podpěr naprosto zkorodována a de facto v havarijním stavu. Následovala rychlá akce sejmutí sochy a převezení do ateliéru restaurátorů. Pasířství Houska a Douda se pak stalo také scénou pro předání významného daru od hokejových klubů Sklepovští sršáni a Čeští lvi, jejichž slavní členové se rozhodli restaurování Hokejisty podpořit. O vzniku sochy jsem vedla rozhovor s Janem Němečkem, designérem a spoluzakladatelem studia Olgoj Chorchoj, které dodnes sídlí v ateliéru jeho otce, sochaře Zdeňka Němečka, na Libeňském ostrově.

M.F.: V našem rozhovoru bych tě ráda požádala, aby ses s našimi čtenáři podělil zejména o své autentické vzpomínky na vznik Hokejisty. V roce 1972 jsi sice byl kluk, ale s otcem už jsi v dílně býval často. Často se uvádí, že Hokejista byl před sportovní halu osazený až v roce 1985, ale ty jsi mi říkal, že to tak není.

J.N.: Ano, socha se určitě odhalovala v rok mistrovství světa v roce 1972. Pamatuji si, jak maminka tátovi v kuchyni lakovala vlasy Lybarem, aby mu při odhalování sochy nelítaly kolem hlavy. Nevím, kde se ten údaj o osazení v roce 1985 vzal, ale už jsem se s tím také několikrát v tisku setkal.

M.F.: Kromě ikonicky známé sochy hokejisty se zdviženou hokejkou jsou zajímavé také tabulky připomínající tři mistrovství světa v hokeji, která se konala v Praze, s pořadím prvních tří týmů: 1972 (I. ČSSR, II. SSSR, III. Švédsko) / 1978 (I. SSSR, II. ČSSR, III. Kanada) / 1985 (I. ČSSR, II. Kanada, III. SSSR). Na bočních stěnách jsou tabulky s vlastnoručními podpisy hráčů vítězných družstev. Jak se vlastně stalo, že deska s podpisy vítězů z roku 1972 byla hotová už na samotné odhalení sochy, které podle všeho probíhalo ještě ten týden, co se hrálo finále?

J.N.: Celý ten princip byl vlastně hrozně jednoduchý a byl založený na tom, že existovalo jen málo možností, kdo by se mohl na prvních třech místech umístit. Tehdy, když ještě nehráli Američané, se to v podstatě pokaždé odehrávalo mezi Rusy, námi, Švédy a Finy. Nepředpokládalo se, že by se na medailových pozicích objevil někdo jiný. V první polovině 70. let se proto předem připravily varianty pro tyto čtyři týmy. Táta pak s těmito předpřipravenými voskovými deskami jezdil přímo za hokejisty po hotelech a ti se tam do nich podepisovali. Vosk se jen lehce vyryl, pak se to ještě poupravilo, aby byly podpisy dostatečně hluboké a čitelné. Tohle se udělalo hned na začátku mistrovství a odlily se všechny čtyři varianty. V den finále se pak ty tři, které nakonec vyhrály, osadily přímo na místo. Samotné odlití totiž trvalo třeba týden, takže to muselo být hotové dopředu. Později už to ale bylo složitější, protože do hry vstoupily USA a Kanada, takže těch variant, které musel táta dopředu připravit, bylo mnohem víc, aby se všechno stihlo.

M.F.: Ty jsi s tátou jezdil na návštěvy za hokejisty a zažíval to osobně?

J.N.: Ano, byl jsem u toho, když se tam hokejisté podepisovali. Všechny ty sportovce jsem osobně potkal a viděl. Nemluvil jsem s nimi, ale zažil jsem je zblízka. Naše výprava byla vždycky ubytovaná v Průhonicích, kde byl klid. Autobusem se pak převáželi, kam bylo potřeba. Měli tam skvělé zázemí, ne snad luxusní co do kvality hotelu, ale z hlediska klidu a pohody. Takhle to bylo připravené, aby se deska v den finále mohla hned osadit.

M.F.: Socha je odlita z poměrně netradičního materiálu. Odlehčený hliník nebyl pro Zdeňka Němečka úplně typický, on většinou odléval svá díla do bronzu. Proč padla volba zrovna na hliník? Bylo to kvůli rychlosti, nebo spíš z finančních důvodů?

J.N.: Já si osobně myslím, že hlavní roli hrály peníze. Čas podle mě nebyl ten klíčový faktor, i když se hliník svařuje hůř než bronz. Finanční důvody mi přijdou nejlogičtější. Většina těch věcí se tehdy odlévala v Zukovu, než si táta postavil vlastní slévárnu. Teoreticky by se dalo dohledat, kde všude ty slévárny byly. Mám takovou matnou vzpomínku, že jedna z nich byla v areálu Parku kultury, hned po levé straně za bránou, jak se dnes vyjíždí k plaveckému bazénu. Jsou tam takové technické baráky a mám pocit, že jsme tam tehdy byli za nějakým cizelérem a tam se ten hliník odléval. Ale ruku do ohně bych za to nedal, paměť už může trochu klamat.

M.F.:  Zdeněk Němeček je vnímán jako autor, který se specializoval na sportovní tematiku. Traduje se, že své sochy modeloval podle konkrétních lidí. Jak to bylo u této sochy hokejisty?

J.N.: Občas mu někdo stál modelem, když si nebyl jistý pohybem nebo anatomií. Ale zrovna u téhle sochy hokejisty se často říká, že je to Golonka. Od táty vím bezpečně, že to tak není. Novináři ho s tou otázkou pořád otravovali, protože je hrozně zajímalo, kdo konkrétně to je. Táta měl Golonku z nějakého důvodu rád, tak jednou z legrace prohodil: „No, tak je to třeba Golonka.“ Oni se toho chytli a vymysleli si to, ale ve skutečnosti ta socha personifikovaná není. Je to obecná figura hokejisty – vítěze. U těch pozdějších, realističtějších věcí mu občas někdo stál. Třeba u basketbalistů. Dokonce i já jsem mu stál modelem! Ten driblující basketbalista má ruku s míčem vytvarovanou podle té mojí.

M.F.: Jak došel Němeček k záměru specializovat se ve svém díle na sportovní tematiku? Bylo to cílené úsilí, nebo se to tak prostě vyvinulo například na základě státní zakázky?

J.N.: Byl to stoprocentní záměr. Táta sport miloval, byl jím úplně posedlý. Pamatoval si atletické rekordy, znal jména všech fotbalových i hokejových reprezentantů. Sám sice nikdy aktivně závodně nesportoval – s tátou od Vlasty Buriana sice hrál hokej a občas jezdil na běžkách, ale vrcholový sportovec nebyl. Nicméně už během studií zjistil, že má schopnost vyjádřit v soše pohyb a dynamiku, což každý sochař neumí. Zároveň si uvědomil, že je to „díra na trhu“, že se sportu nikdo programově nevěnuje. A v neposlední řadě byl sport do jisté míry apolitický. Táta byl sice až do své smrti přesvědčený komunista (což je pro mě těžké hodnotit), ale byl to idealista. Sport pro něj představoval únik od těch primárních politických témat, která tehdy v 50. a 60. letech vládla. Byla to směs přirozeného talentu a racionálního kalkulu.

M.F.: Současníci ale Němečka vnímali tak, že jeho pozice dvorního sochaře sportovních námětů byla neotřesitelná a že mu k tomu pomáhalo i jeho politické angažmá.

J.N.: Rozhodně mu pomáhalo, že byl ve straně, to nebudeme zastírat. Na druhou stranu, v době prověrek po roce 1968 to taky neměl lehké, protože nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk na naše území. Pár let pak žil v nejistotě, než se to zase srovnalo. Je pravda, že kdyby v té straně nebyl, měl by to nepochybně těžší a devadesát procent jeho věcí by asi nevzniklo. Podobné analogie ale najdeme v dějinách umění běžně – Myslbek dělal pro katolické objednavatele, a proto nechtěl dělat pomník Jana Husa, aby si je nerozházel. Martin Sladký zase dělal monumentální mozaiky na státní zakázku, protože sám by to finančně neutáhl. Tehdejší doba prostě takhle fungovala.

M.F.: Ovlivnila otcova práce a tvoje přítomnost u zrodu těchto zakázek tvoji vlastní kariéru, když ses rozhodoval, co jít studovat?

J.N.: Já jsem nikdy nechtěl dělat nic společného s výtvarným uměním. V tom prostředí jsem sice vyrůstal, táta mě bral na výstavy a lidi z oboru mě znali, ale mě to nelákalo. Chtěl jsem být doktor, konkrétně chirurg, protože jsem manuálně zručný. Jenže jsem nebyl studijní typ. Na gymplu (kam jsem šel jen proto, abych mohl na medicínu) jsem měl průměr 3,5, takže bylo jasné, že mě na medicínu nevezmou. Tehdy táta přišel s myšlenkou, abych šel na řemeslo – konkrétně na pasíře. Představoval si, že mu pak budu pomáhat realizovat jeho sochy. Táta hrozně rád věci vrstvil a logisticky násobil – když se někam jelo, muselo se u toho stihnout dalších pět věcí, někoho navštívit, něco odvézt, což bylo občas kontraproduktivní. Problém byl, že po maturitě tehdy nebylo možné jít hned studovat další střední školu v denním studiu, člověk musel studovat při zaměstnání. Moje máma tehdy osobně vyžádala výjimku na ministerstvu školství, abych mohl jít na denní studium na Střední odbornou školu uměleckořemeslnou v Podkovářské ulici, obor umělecké zámečnictví a pasířství. Tam nepochybně sehrál roli i tátův původ. Nastoupil jsem do učebního poměru v Ústředí uměleckých řemesel. Pasířská dílna byla v suterénu vily na Ořechovce v bývalé dílně Leonarda Beitlera, který tam tehdy s rodinou žil a ještě pár let před mým příchodem učil. Protože tam ale tehdy nebyla kapacita, museli jsme jako učni nejprve strávit rok v Karlíně u Rudolfa Poláka, což byl vynikající kovář. Takže jsem vlastně dělal rok kováře a zámečníka a teprve pak jsem přešel na pasířství na Ořechovku.

M.F.: Takže jsi plánoval, že budeš pasířem a otevřeš si vlastní dílnu?

J.N.: Předpokládal jsem to. Jenže před rokem 1990 nebylo jednoduché začít podnikat na volné noze. Člověk musel být členem Fondu výtvarných umění, což byl složitý proces na mnoho let. Jednodušší cesta byla vystudovat vysokou školu v příbuzném oboru. Říkal jsem si, že vystuduju UMPRUM a pak si tu dílnu otevřu. Nejblíž k tomu měl obor design, tehdy se to jmenovalo Ateliér tvarování užitkových předmětů. Učil tam architekt Bedřich Hanák, který ale brzy zemřel, a vystřídal ho praktikující designér Alexius Appl. Když jsem to tátovi řekl, byl nadšený a úplně ho to nakoplo. Sestavil mi půlroční plán přípravy na talentovky – modeloval jsem portréty, kreslil, dělal prostorové kompozice. Když jsem pak poprvé v ateliéru modeloval hlavu podle živého modelu, máma vzpomínala, že táta přišel domů úplně zářící a říkal, že mi to docela jde. Byl z toho tehdy šťastný a doufal, že ze mě bude sochař. Když se pak člověk dostane na vysokou školu, otevře se mu svět. Na Hanákův ateliér se tehdy ostatní sochaři a malíři dívali trochu spatra – říkali nám: „Jo, designéři, vy tam zaoblíte roh a máte hotovo.“ Naše vyhlídky před revolucí byly takové, že skončíme v nějakém národním podniku a budeme kreslit fény a vysavače. Na volné noze tehdy dělalo jen pár designérů, které bys spočítala na prstech jedné ruky. Pak ale přišla revoluce, zvolili jsme si za vedoucího Bořka Šípka. Ten nám otevřel okno do světa. Vzal nás do Amsterdamu, poprvé jsme viděli světový design. Tam byli designéři za celebrity, studenti v Holandsku se chtěli s Bořkem fotit. Pro nás to byl šok a zjištění, že svět je otevřený. Po škole jsme pak v roce 1990 s Michalem Fronkem založili studio Olgoj Chorchoj. Bořek Šípek tehdy dělal pro Vitru a Vitra Design Museum pořádalo letní workshopy ve fabrice ve Weilu. Ředitel mu tehdy nabídl, že tam může poslat dva studenty zadarmo. Bořek řekl Michalovi, ať někoho vybere, a Michal tehdy vybral mě.

M.F.: Tvá rodina má stále tátův ateliér na Libeňském ostrově, který původně založil Jan Lauda. Byla to dočasná stavba, ale stojí tam dodnes. Jak to tam teď vypadá?

J.N.: Je to pořád dočasná stavba. V podstatě tam uchováváme tátovu pozůstalost, jsou tam modely a plastiky. Bohužel v nedávné době se tam někdo vloupal a některé věci zmizely, i když tam desítky let bezpečně stály. Pořád to tam ale opatrujeme. Kromě toho je v naší bývalé slévárně v Brázdimi uloženo velké množství tátových rozřezaných modelů určených k lití do bronzu.

M.F.: Restaurování sochy hokejisty se nakonec ujalo pasířství Houska & Douda. S Ivanem Houskou se znáš už od dob studií. Spolupracovali jste na tom nějak?

J.N.: Mladý Ivan, tedy syn, se mě ptal na nějaké technické detaily, ohledně kterých si nebyl jistý. Chtěl vědět, jestli existuje dokumentace k vnitřní ocelové konstrukci, která tu sochu drží. Pokud nějaká dokumentace existovala, tak ji bohužel odnesla voda při povodních v roce 2002. Já sám si nepamatuju, že by se tehdy takové věci schovávaly. Jezdil jsem se tam ale dívat, řešili jsme spolu patinu a byl jsem se podívat na kontrolních dnech. Je skvělé, že se restaurování děje za účasti pamětníků a dědiců autorských práv. Na závěr mě napadá jedna tehdejší perlička. Hodně se v té době řešilo, že ten hokejista má zvednutou hokejku nad hlavu ve vítězném gestu. Podle hokejových pravidel se tehdy hokejka nad úroveň ramen zvedat nesměla, považovalo se to za nebezpečnou hru. Tehdy se lidi dělili na dva tábory – jedni říkali, že je to špatně, druzí argumentovali tím, že ve chvíli, kdy padne gól a hra je přerušená, hokejista hokejku takhle zvednout může. Tak to byla taková tehdejší debata, co je a co není správné.