Svět podle Milady Helena Musilová

Paměť dějin, a tedy i dějin umění, funguje zvláštním způsobem. Některé autory promění v ikony ještě za jejich života, jiné nechá zmizet téměř beze stopy. Někdy přitom nejde ani o kvalitu díla ani o jeho význam. Stačí souhra okolností, několik šťastných setkání, nebo naopak jejich absence. Příběh Milady Schmidtové Čermákové (1922–2015) osciluje mezi oběma.

O Miladě Schmidtové jsem, podobně jako většina lidí zabývajících se českým výtvarným uměním, neměla asi do roku 2016 nejmenší povědomí. Zmínil se mi o ní Ladislav Daněk, kurátor olomouckého Muzea umění, s poznámkou, že spolu s Alenou Pomajzlovou připravují pro Krajskou galerii výtvarného umění ve Zlíně a Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě její výstavu. Zněl fascinovaně (znám ho dlouho a málokdy jsem u něj podobnou fascinaci zažila), podobně i Alena; oba se podivovali nad tím, jak rozsáhlé, vnitřně soudržné dílo se jim dostalo do rukou k vůbec prvnímu zpracování.

Jihlavskou výstavu jsem bohužel nestihla, nicméně čerstvě vydanou monografii mi přivezl pan Milan Kadlíček, člověk, který bez nadsázky zachránil její dílo. Už v osmdesátých letech rozpoznal, že za pověstmi o podivínské samotářce žijící na samotě nedaleko Bystřice nad Pernštejnem, kde oba žili, se skrývá mimořádná osobnost. Nepodlehl legendám o „šílené malířce“, které se kolem ní šířily, ale začal ji navštěvovat, poslouchat její vzpomínky a vyprávění a postupně také trpělivě zachraňovat její obrazy, kresby i rukopisy. Bez jeho dlouholeté práce a celorodinného nasazení bychom dnes o Miladě Schmidtové pravděpodobně věděli jen velmi málo.

První setkání s dílem Milady Schmidtové je pro každého trochu šok. Zkoušíte ho dosadit do známých vzorců, interpretací, časových schémat… a zjistíte, že vám nejsou nic platné. Žádné z kritérií, která vám proběhnou hlavou – figurace, krajinářská tvorba, ženské umění, outsider art… – nevysvětluje celek, ale jenom některý z jeho aspektů. Životopisná data sice pomůžou s orientací v prostoru a čase, ale nejsou přímou cestou k pochopení její tvorby.

Její životopis je stručný: umělecké začátky jsou spjaty se Zlínem a prostředím Školy umění, v té době vznikl Válečný cyklus (1944), soubor kreseb, inspirovaný i osobní tragédií – smrtí přítele Václava Chada – a patřící k nejvýraznějším příspěvkům k druhé vlně českého surrealismu. Od roku 1950 studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, odkud byla roku 1954 krátce před dokončením studia z politických důvodů vyloučena a vrátila se na Českomoravskou vysočinu. V roce 1961 se provdala za geologa Bohumila Čermáka, který na konci šedesátých let emigroval do Kanady. Žila na hájence poblíž Domanínského rybníka u Bystřice, pracovala jako včelařka u Státních lesů. V sedmdesátých letech jí byla diagnostikována schizofrenie, rodinou byla zbavena svéprávnosti. Po roce 2009 byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Jihlavě, kde v roce 2015 zemřela.

Ukládat své sny

a touhy do obrázků,

do slov…

Stojím u hájenky na břehu rybníka, kde Milada Schmidtová prožila většinu života. Je únor, bezlisté stromy a námrazou pokrytá tráva zintenzivňují melancholii krajiny. Snažím se pochopit ženu, která se rozhodla žít naprosto po svém – sama, bez elektřiny (ale s tranzistorovým rádiem a množstvím knih), fyzicky těžce pracující, věnující veškerý volný okamžik tvorbě. Rytmus jejího života určovalo světlo – za denního se pracovalo venku, malovalo nebo kreslilo, za tmy u petrolejky psalo či poslouchalo. Pravidelně chodila do městečka pro nákup, její pověst „čarodějnice“, „jezinky“ zdůrazňovalo i vlastní oblečení, které zachytila i na řadě autoportrétů: pestré kalhoty, něco jako pracovní vesta, na hlavě šátek uvázaný téměř jako turban. V žádné fázi svého života nepře stala pracovat: stovky obrazů, tisíce kreseb, rozsáhlé cykly Postav a Hlav, desítky autoportrétů i rozsáhlá literární pozůstalost. Psala povídky, pohádky, úvahy, polemiky i komentáře ke světu kolem sebe. Okolní svět si k sobě pouštěla po svém.

Byla solitérka. Pravděpodobně jedna z největších solitérek v českém poválečném příběhu dějin umění. Co to ale ve skutečnosti znamená a proč se jí máme v současné době zabývat?

Tvorba Milady Schmidtové vzniká ve zvláštní pozici uvnitř i vně dějin umění zároveň. Jednotlivé práce nevytvářejí sled stylových proměn, jak jsme zvyklí u většiny moderních umělců. Jakmile nalezla vlastní obrazový jazyk, začala jej rozvíjet s mimořádnou důsledností. Neměnila způsob vyjádření, ale znovu a znovu promýšlela několik základních motivů: lidskou postavu, rodinu, práci, krajinu – v abstraktnějších pojmech samotu, paměť a každodennost. Její práce lze časově vztáhnout k válečnému surrealismu, později k období nové figurace, s oběma těmito okruhy však sdílí spíše určitou atmosféru, než že by následovala či rozvíjela jejich program. Figury vznikající paralelně s (novou) figurací šedesátých a sedmdesátých let jsou obsahově velmi odlišné od stávajícího chápání nové figurace, nejsou reakcí na masmédia, politiku ani krizi reprezentace. Maluje je jako jednoduše přítomné bytosti. Stejně tak krajina u Schmidtové není symbolem ani metaforou transcendence. Je konkrétní, obývaná, fyzická: svět dvorů, stodol, polí, cest, hospodářských budov a práce. Její tvorba zůstává ukotvena v každodennosti a tělesné zkušenosti života.

Bylo by velmi jednoduché o ní psát jako o „zapomenuté malířce se schizofrenií“, nicméně ve skutečnosti jde o pozoruhodnou autorku, která si zvolila vlastní, nesnadnou cestu. Její tvorba ukazuje, že moderní umění nemusí být založené pouze na neustálém hledání nového výrazu, ale i na zachycení jedinečného osobního prožitku a chápání současného, tedy „moderního“, právě žitého života.

Její tvorba působí neuvěřitelně současně. Minimálními prostředky dokázala zachytit mnohé z toho, co dnes zakoušíme: prožitek izolace, traumatu, křehké mezilidské vztahy, ale i lásku ke krajině, k lidem, k okolnímu světu, jakkoliv obtížné či neřešitelné se to občas jeví. Milada Schmidtová zároveň, a to víme díky Milanu Kadlíčkovi, nikdy nepochybovala o hodnotě své tvorby. Věřila, respektive byla přesvědčena, že je její tvorba výjimečná a že jednou dojde uznání. Možná, že ten čas nastává právě dnes.