S. O. S. Chalupecký Jana Klusáková

S Jindřichem Chalupeckým jsem se seznámila ve slavném pražském ateliéru sochaře Olbrama Zoubka na dvorku plném Olbramových soch. Pan Chalupecký jevil živý zájem o tvorbu ruských nekonformních výtvarníků. V roce 1974 se konala takzvaná „buldozerová výstava”: odehrála se na předměstí Moskvy pod širým nebem a záhy ji rozjezdily buldozery a zničila vodní děla. Jedním z vystavujících byl můj kamarád, moskevský výtvarník Eduard Štejnberg. Poznala jsem na vlastní oči život tamějších umělců v nepředstavitelné chudobě. Štejnberg si vydělával vytvářením scénografie pro nepříliš významné loutkové divadlo.

Byla jich celá řada, neoficiálních a nesmírně zajímavých umělců: Vladimir Jankilevskij, Oleg Kabakov… Pan Chalupecký měl už svá léta a nekypěl zdravím, ale rozhodl se, že je chce poznat osobně, včetně jejich tvorby.

Bydleli většinou na okraji Moskvy, měli malé byty, ateliéry byly na úrovni suterénů. Chalupecký chodil během jedné zimy po těchto sklepních ateliérech. Přál si jim pomoci.

Napsal pak velký materiál pro britský časopis o umění.

Začali si navzájem psát, veškerá korespondence šla přese mě. Chalupecký mi přeposílal poštou jejich dopisy. Překládala jsem Chalupeckému korespondenci ze SSSR a potom jsem zase do ruštiny překládala jeho odesílané odpovědi. Někdy jsem musela překládat se slovníkem, odborné výrazy šly za běžnou slovní zásobu. Jako samoživitelka na volné noze jsem se musela dost ohánět, a tak jsem občas nestíhala překládat tak rychle, jak by si pan Chalupecký přál. To mi pak od něj přišel koresponďák se stručným textem: „S. O. S.!”

Když mě v roce 1975 zjara zavřeli, Jindřich Chalupecký to zjistil jednoduchou cestou. Přestaly mu chodit poštou zpět moje překlady. Zatelefonoval k nám domů, kde mu má maminka s pláčem řekla, že „Janička je na Ruzyni”. To se mu vůbec nelíbilo: nejen z lidskoprávních důvodů, ale že potřeboval, abych dopřeložila dopisy pro něj. Záhy nato nastoupil hospitalizaci s ischiasem, myslím, že ležel v nemocnici Pod Petřínem, nemohl se pořádně hnout. Přesto si aktivně zavolal do nemocnice vyslýchající orgány a žádal o výslech v mém případě v nejbližším možném termínu přímo u lůžka. To vyznělo absurdně: těžko by se našel někdo druhý, kdo by se dožadoval výslechu od StB. Fízlové se mě ptali: „Je von normální?!” Chalupecký ale prostě věděl, že dokud nebudou vyslechnuti všichni svědci v mojí kauze, nebude vyšetřování u konce. A kromě lidské podpory prostě pragmaticky chtěl mé překlady. Když jsem pak po letech viděla jeho výpověď v odtajněných spisech, četla jsem jeho charakteristické suverénní prohlášení: „Jana Klusáková udělala pro československo-sovětské přátelství víc než vaše tanky.”

Během mého pobytu ve vazbě se u nás konaly domovní prohlídky, při kterých StB odvezla i jedno nezarámované plátno – obraz, který jsem dostala od Eduarda Štejnberga. Při výslechu se mě vyšetřovatelé ptali: „Co to je?“ Řekla jsem, že dárek od kamaráda z Moskvy. Muž, který se mi představoval jako major Svoboda, poznamenal: „To bych si nepověsil ani jako vikslajvant k vodovodu.“ A na rozdíl od dlouhé řady věcí, které jsem už nikdy v životě neviděla, Štejnbergovu abstrakci nezabavili a vrátili.

O překladech jsme jednávali většinou u nás na dvorku, tam a zpátky se chodilo domem. Při jedné z návštěv u nás zavadil Jindřich Chalupecký botou o roh koberce, který se po celé roky odchlipoval. Bylo to protivné, ale už jsme se s tím sžili. Chalupecký řekl:“ „Máte hřebíček a kladívko?” Klekl si na zem a adjustoval koberec, o který jsme léta zakopávali. Byl jediný, kdo to nevydržel a dal věci do pořádku.