Rozsévače potkal osud zvonů Martin Jindra

„Socha Mojžíš je Bílkova raná, monumentální plastika, neobyčejné výraznosti, která obohacuje naši výtvarnou kulturu a jejím zánikem by české výtvarné umění utrpělo nenahraditelnou škodu,“ napsal v roce 1940 jeden z předních českých moderních sochařů přelomu 19. a 20. století a umělecký poradce města Prahy Ladislav Šaloun. Jeho posudek měl být jazýčkem na vahách, zda bude Bílkovo dílo roztaveno. Přes Šalounovo kladné hodnocení výtvarně pojatá meditace nepřežila barbarství nacismu.

Od roku 1909, kdy František Bílek začal připravovat architektonický a myšlenkový návrh vlastního rodinného domu s ateliérem v Praze na Hradčanech, byl pevně rozhodnut zbudovat „duchovní tvrz nebo chrám“ symbolizující „Život jako pole plné zralých klasů, skýtajících výživu bratří na každý den“. Do komplexu vily se zahradou projektoval perikopy z oblíbeného Janova evangelia (J 6,27–50) o Kristu jako chlebu života. Bílek hodlal postavit domov s pracovnou, který by svojí architektonickou expresivitou a duchovním obsahem evokoval chrám, v němž se organicky propojuje biblická zvěst s přírodou a rodí se nová duchovní setba.

V eseji Stavba, který při poválečné správě Bílkovy galerie z otcova rukopisu přepsala umělcova dcera Berta Mildová-Bílková, se můžeme setkat s příznivým přijetím jeho novátorsky pojaté vily u renomovaných architektů Jana Kotěry a Josipa Plečnika. „Přišel jeden z předních architektů (J. Kotěra) a prosil: ‚Mám podat v Berlíně něco svérázného a nového, dovolte v našem rakouském oddělení vystavit Vaši pracovnu.‘ Plečnik při cestě tramvají črtá jen letmo stavení a posílá je do Stylu: ‚Za každou cenu dům tiskněte a na prvním místě‘.“

Do svého myšlenkového konceptu pražské ateliérové vily František Bílek od počátku počítal s postavou Mojžíše, starozákonního rozsévače a hospodáře, jenž se měl stát dominantním prvkem volného prostranství před vilou, jak nám dokládají dochované plány ze září 1910. Jak z pramenů poprvé ozřejmil Martin Krummholz, svůj záměr ale počátkem roku 1915 změnil a před odvážnou stavbu, nesoucí poselství křesťanského symbolismu, v roce 1926 umístil pískovcové sousoší J. A. Komenský se loučí s vlastí.

Prorocká postava Mojžíše v Bílkově cyklu duchovních dějin lidstva reprezentuje představitele „nové cesty, vidění zaslíbené země a blízkosti pravého života“. Sochař na díle pracoval od roku 1904, v litografické úpravě byl Mojžíš v souboru Cesta publikován v roce 1909. Když se v roce 1906 Mojžíš objevil na jarní výstavě Mánesa, patřil k nejoceňovanějším. Naturalistická postava klečícího proroka s propracovanou hlavou, spirituálním výrazem a mohutným poprsím v poměru k spodní části trupu symbolicky zachycovala a podtrhovala drama a zápas, kterým Mojžíš procházel. „Všechno pověděno tu čistě sochařskými výrazovými prostředky. Ani stopy po duchu oněch skulptur, které byly zároveň literaturou,“ psala dobová kritika. V zahraničí se dílo objevilo hned v roce 1904 v Mnichově nebo o třicet let později v Římě (1934). Z Německa sochař dokonce obdržel několik nabídek k prodeji díla, ale odmítl je a socha čekala na svůj další osud v ateliéru.

Když k Bílkovým šedesátinám ministerstvo školství a národní osvěty sochu od umělce za 50 000 Kč získalo, nechalo ji odlít do bronzu a hledalo pro ni vhodné umístění. Dílo přímo v Bílkově ateliéru v prosinci 1932 vybral a ve zprávě pro ministerstvo charakterizoval významný kunsthistorik Václav Štech: „Svérázné umění Bílkovo je touto plastikou znamenitě charakterizováno a nad to ona hodí se k umístění do volného vzduchu.“ Přesto trvalo další tři roky, nežli se našlo vhodné místo ve veřejném prostoru. Koncem dubna 1935 z jednání pražské městské rady vzešla žádost na ministerstvo o věnování bronzové sochy Mojžíš k umístění ve veřejném sadu u Staronové synagogy. Kladnou odpověď ministerstvo zaslalo v březnu 1936 a návštěvníci Knihovny hlavního města Prahy se s Mojžíšem mohli dočasně setkávat v jejím vestibulu. Po vstřícných jednáních s židovskou náboženskou obcí rozhodla hospodářská komise města Prahy o umístění plastiky u Staronové synagogy. Vedení židovské komunity se k umístění sochy stavělo neutrálně a nikterak do celého procesu nezasahovalo. I přesto se v některých denících objevily domnělé zprávy o námitkách vznesených ze strany židovské obce, vrchní rabinát je ale posudkem uvedl na pravou míru. Nic tedy nebránilo umístění díla do šťastně zvolené lokality veřejného sadu u Pařížské ulice. Sochař s umístěním rovněž souhlasil, vyslyšeno ale nebylo jeho přání, aby socha byla postavena do středu travnaté plochy na čtyřmetrový podstavec.

Ztvárnění Mojžíše, píšícího na svitek jméno Adam a rozpomínajícího se tak na osudný pád prvního člověka, je figura spojující naturalistní a téměř ještě novobarokní složku se secesní stylizací. Socha je komponovaná tak, že v klíně klečícího proroka vzniká konkávní prostorové lůžko, v němž se shromažďuje světlo. To je míněno jako ohnisko duševního světla, zdroj nové síly, jak připomněl profesor Petr Wittlich. Ačkoli prorok klečí, živelná síla výrazu prozrazuje pevnost ducha. Starozákonní figura symbolizuje začátek lidské pouti světem, pád i vzestup člověka.

v létě 1937, tedy v době, kdy nacistické Německo roztáčelo mašinérii genocidního antisemitismu, a Adolf Hitler zosnoval plány na napadení Československa. Na žulovém hranolovém soklu není vyryto, o jakou postavu se jedná. Mnozí kolemjdoucí tak netušili a dodnes netuší, že hledí na starozákonního proroka.

Mojžíš v nadživotní velikosti se stal od středy 28. července 1937 součástí urbanistické kompozice okolí Staronové synagogy, tedy místa, které právě v roce Mojžíšova zrodu (1905) procházelo bolestivou asanací. Kovově se lesknoucí socha byla v severním cípu sadu obrácena zády k synagoze a k Maislově ulici s obchodem se starožitnostmi a veteší. Před pomníkem naopak pulzovala moderní doba: jezdily tramvaje, u benzinové pumpy se zastavovala auta a pár kroků od Mojžíše si člověk mohl zavolat z telefonní budky.

Koncem března 1940 zůstal ve veřejném sadu u Pařížské ulice pouze opuštěný žulový podstavec. V pozadí události stál vládní komisař pro správu Prahy Josef Pfitzner. Příkaz k likvidaci „židovské“ sochy dostal v březnu 1940 na stůl pražský primátor Otakar Klapka, který byl tři měsíce nato za spolupráci s odbojem uvězněn a 4. října 1941 popraven. Rozhodnutí o odstranění a uložení sochy vydal hospodářský odbor města Prahy 22. března 1940. O týden později byla socha Mojžíše nákladem 400 korun odstraněna a uložena v obecním skladišti čp. 8 v Karlíně na Invalidovně.

Před definitivním rozhodnutím o roztavení Bílkova díla a po naléhání primátora Klapky souhlasil Pfitzner s vypracováním odborných uměleckých posudků. Za německou stranu posudek vypracoval Quido Bachmann, za českou Ladislav Šaloun. Jak už bylo naznačeno, umělecký poradce města Prahy vyzdvihl úspěch sochy na výstavě S. V. U. Mánes v roce 1906 a na závěr posudku shrnul význam díla: „Dle mého náhledu je tato práce nejzdařilejším Bílkovým plastickým výtvorem.“ Přestože také německá strana uznávala umělecké kvality tohoto Bílkova díla, Pfitzner nadále požadoval, aby socha byla dána k dispozici pro říšskou sbírku kovů. Bronzového Mojžíše čekal osud tisícovek zrekvírovaných zvonů. Pod patronátem Říšského úřadu pro železo a kovy byl Mojžíš převezen do Hamburku, kde byl roztaven ke zbrojnímu využití.

koncepce obnovy násilně odstraněných a během války zničených veřejných uměleckých památek prvorepublikového Československa. Vůbec první s myšlenkou na opětovné vztyčení díla přišel v říjnu 1945 někdejší náměstek primátora Msgre. Alois Tylínek. Poté, co rada Ústředního národního výboru hlavního města Prahy v roce 1946 rozhodla o znovupostavení Mojžíše, musela se vypořádat se ztrátou původní sochy. V pražské Bílkově vile byl ale naštěstí stále k dispozici sádrový model z roku 1905.

V únoru 1946 podpořila znovuodhalení pomníku Mojžíše na původním místě u Staronové synagogy Židovská náboženská obec v Praze. Zástupci města kontaktovali Bílkovu manželku Bertu, která model k odlití nové sochy ochotně zapůjčila. Náklady byly vypočítány na 190 000 Kčs. Realizace bronzového odlitku se ale podle dostupných materiálů neúměrně protahovala. Za zhotovitele byla vybrána karlínská slévárna Václava Maška, která ovšem byla ve stejné době pověřena odlitím jezdecké sochy

Jana Žižky pro pražský Vítkov. Právě monumentální jezdecká plastika Bohumila Kafky pohltila veškerou pracovní kapacitu firmy a na Mojžíše nezbýval čas ani dostatek pracovníků. Další problém nastal při jednáních s ministerstvem průmyslu, které odmítlo na pomník Mojžíše vyčlenit potřebné množství mědi (670 kg), cínu (45 kg) a zinku (38 kg). Až osobní intervencí zástupců města Prahy a Židovské náboženské obce v Praze u ministra Bohumila Laušmana se podařilo patovou situaci odblokovat a po jednání 17. dubna 1947 bylo potřebné množství kovů na odlití Mojžíše uvolněno.

Nezanedbatelnou roli při jednání sehrál zájem domácího i světového tisku o obnovení židovských památek. O znovupostavení pomníku hodlal referovat Svět v obrazech. Ministerstvo informací připravilo dokonce fotoreportáž pro USA, o obnově Bílkova Mojžíše a Šalounova Rabi Löwa si 8. října 1947 nechal podrobně referovat dopisovatel izraelského deníku Ha’arec. Socha Mojžíše nakonec byla v tichosti firmou Mašek na své původní místo postavena 2. července 1948 v předvečer vyvrcholení XI. všesokolského sletu v Praze. Původně zamýšlené slavnostní odhalení s osobní účastí komunistického primátora Václava Vacka bylo ale zrušeno.

Františka Bílka celoživotně ovlivňovala touha nalézat v umění prostředek k naplnění života. Stejné poselství v sobě nese jeho pražská ateliérová vila. Původní koncepce a Bílkův významový záměr tak může obohatit naše současné vnímání tohoto místa jako symbolického prostoru duchovní cesty a výživy, do něhož měl Mojžíš – starozákonní rozsévač a hospodář, zvát každého z příchozích.

 

Troje dveře do chrámu v nás. Symbolista František Bílek a jeho rodina v osidlech 20. století