Jan Jedlička J J se vypravuje do krajiny od sedmdesátých let. Bohatství forem a jedinečnost přístupu odrazí retrospektivní výstava v prostorách Městské knihovny. Lze s ní putovat časoprostorem Jedličkova života. Po letech s italským jihotoskánským krajem Maremma se malíři, grafikovi, fotografovi a dobyvateli pigmentů otevřela i česká krajina.
P K Vaše první práce s pigmenty vznikly na ostrově Elba. Jak se to stalo?
J J Jsou tam opuštěné doly, všechno na bázi železa. Kromě rudy, která se tam těžila, byly na Elbě i rudky: obarvená slisovaná zemina v přírodním stavu, ze které se přímo na ostrově vyráběly rudky na kreslení. Takže v dolech zůstaly hlavně červené kousky, ale překvapivě i odstíny fialové a modré. To mě fascinovalo. Začal jsem z nich dělat barvy.
P K Je to váš postup, nebo starý recept?
J J To je proces starý jako lidstvo. Dřív se barvy braly výhradně z přírody, odkud jinud? Louhování barev si samozřejmě nějak musíte zažít: Některé pigmenty jsou těžké a klesnou dolů, některé naopak vyplavou…
P K Jak jste objevil „svůj kraj”, jihotoskánskou Maremmu?
J J Geologický pás se od Elby táhne na pevninu. Tak přišel impuls, abych se vypravil do Maremmy: italského kraje, který jsem poprvé navštívil v roce 1977 a vracím se tam dodnes. Navštěvoval jsem tu svého přítele Mikuláše Rachlíka, kamaráda ještě z akademie. V sedmdesátých letech jsme podnikali cesty po intervencích Ertusků v krajině. To mě vždycky nesmírně zajímalo: co udělají čas a příroda s dávnými zásahy do krajiny. Systematicky začal pracovat v krajině Maremmy.
P K Která technika u vás přišla jako první?
J J Důležité je, že jsem začal dělat všechno dohromady. Chodil jsem ověšený jako vánoční stromeček: fotoaparáty, desky s papíry, kufřík. Výpravy za pigmenty jsem „dokumentoval” kresbami tužkou i fotograficky, svého času i polaroidem.
P K Na pražské výstavě nechybějí vaše mezzotinty.
J J Mezzotinta byla první reprodukční technika: v sedmnáctém století se s ní reprodukovaly obrazy. Tato spojitost s fotografií pro mě byla podstatná: jsem to já, kdo u nich vyvolávám světlo. Původní desky jsou úplně černé: mají jemnou strukturu, před vámi je čistá sametová černá. Místa, která mají být v tisku světlá, leštím: a tím vnáším do obrazu světlo. Fotografie v sobě nemá nic haptického. Procesem tisku se do obrazu vrací tělo, fyzický prvek. Některé mezzotinty jsou až dvoumetrové. Nejsou to malé formáty, skici, anekdotky. Mezzotinta má takovou důstojnost, jakou má sama krajina.
P K Co vás přitahuje na kraji, s jehož permanentní proměnou vedete jako tvůrce dialog už pátou dekádu?
J J Maremma má v průměru čtyřicet kilometrů. Když tam přijedete, otevře se před vámi obrovský prostor se zvláštním světlem. Člověk ho hned neobsáhne: krajina ho přiměje prochodit ji, pěšky projít její jednotlivé úseky. Má až americké proporce. Medicejští tu zahájili odvodňovací práce, protože kraj byl nasáklý vodou, nebylo to tam obyvatelné, v létě se celé město vystěhovávalo kvůli komárům. Existují písně jako Maremma amara – Hořká Maremma. O kraji se mluvilo jako o otráveném. Ještě za Medicejských tu přeložili tok dvou řek. Ve velkých rybnících sedimentovala zem, postupoval proces zbažinatění. Postupně se tak pustina přeměňovala na úrodnou půdu.
P K Takže jste viděl, že kreativní práce se zemí, s hornatým obalem Země, má v Maremmě velkou historickou roli.
J J Snažil jsem se to propojit. Jasné barvy, které jsem odsud vydobyl, pocházejí z kopců a dolů, jsou to oxidy železa, manganu, mědi. Pigmenty nebarevné, tedy barevně nevýrazné, jsou sedimenty z krajiny.
P K Vybudoval jste překvapivě široký vzorník. Až nad ním si leckdo uvědomí bohatou barevnou škálu neživé přírody…
J J Na to je potřeba jeden život. Než něco najdete, trvá to. Věci se taky dějí náhodou. Chodil jsem k stavebním pracím, k silnici nebo když proráželi kopec pro nový průjezd. Vrstvy hornin tam byly jako dort, stačilo nabírat. Musel jsem hned, po prvních deštích se vrstvy na povrchu spojí do jediné neutrální hmoty.
P K Co se v přírodě nedá najít?
J J Poměrně vzácné jsou odstíny modři. Azurity se najdou jen po úlomcích – pokud tedy nevíte, kam jít a kde kopat.
P K Je to práce sólisty?
J J Ano, protože musíte mít trpělivost. Když jdu občas s rodinou, s klukem, je to pěkný výlet. Ale převážně jsem chodil do krajiny sám. V dokumentárním filmu vypadám jako pěší poutník, ale je tam vidět i auto, bez kterého by to nešlo. Když někde naberete pět kilo kamení a jste k tomu ověšený aparáty, musíte to nějak transportovat.
P K Jaký je rytmus vaší práce v kraji Maremma?
J J Pro práci v Maremmě jsem se rozhodl v roce 1977. Od té doby se tam vracím, každý rok několikrát. Potřebuji ale pauzy: jakmile se pro vás stane krajina každodenní záležitostí, začnete ztrácet citlivost. Přestanete vidět rozdíly. Pokaždé, když jsem tam nějaký čas pracoval, začal jsem, řekněme po měsíci, cítit, že už tolik nerozlišuji. Tak to byl čas zmizet. A po čase znova: ono se taky mezitím v kraji něco změní. Krajina se mění pořád: už jen během ročních období prodělávají místa vývoj. Záběry z identického místa během roku se opakují v knize The Circle / Il Cerchio.
P K Od konce sedmdesátých let do dneška se svět proměnil tak, že by to nikdo nepředpověděl: společensky, politicky, technologicky, environmentálně a klimaticky. Jaké konkrétní změny vidíte na „své krajině”?
J J Především: Dnes už bych tam všechny ty věci nemohl dělat. Maremma prošla zásadní proměnou. V sedmdesátých letech to bylo ještě divoké. Příroda tam vládla podle svých zákonů: všude spousta hmyzu a ptáků, bylo to živé. Dnes už jsou ta místa vypráškovaná – kvůli turistům. Nepotkáte jediného komára, ale tím pádem mizí i ptáci. Všechno je organizované. Dříve jsem mohl svobodně chodit krajinou, dnes je všechno kontrolované zákazy a kamerami. Vznikl národní park. Dnes už bych nemohl realizovat dlouhé pěší chůze po stezkách a hrázích.
P K Z téhle situace vznikla vaše nedávná fotografická kniha nazvaná 200 m.
J J Ano, zjistil jsem, že dnes se můžu na pobřeží pohybovat svobodně na úseku pouhých 200 metrů – ty zbývají, nezařazené. Fotografoval jsem písečnou pláž, moře a oblohu jen z tohoto vyděleného místa. Každá fotografie je čtvercová a černobílá, i prostor, v němž jsem se pohyboval, byl čtvercem o hraně 200 metrů.
P K S pigmenty pracujete i v Česku. Dokonce vás kontaktovala komise při UNESCO, která chtěla prosadit použití přirozených „pražských” pigmentů v nových stavbách a rekonstrukcích.
J J Oni si tenkrát ode mě vypůjčili můj pražský vzorník barev. Sbíral jsem v Prokopském údolí, na Bílé hoře, v Divoké Šárce, u Kbel. Zkrátka tam, kde se zachovala původní příroda. Komise si přála prosadit, aby se právě tyto „přirozené” barvy v Praze používaly. Vlastně nevím, v co přesně celý návrh vyústil. Ale když teď chodím po Praze, na stavbách ty barvy vidím.
P K Mají Čechy svou specifickou barvu?
J J Země zelená česká! S barvou tohoto jména pracovala italská gotika, sienská škola jí podkládala inkarnát, tedy pleť. Snad to byli Benátčané, kteří od nás tehdy českou zelenou vyváželi jako cennost. Ještě v osmdesátých letech minulého století ji vykupovali v západním Německu od českých restaurátorů, kteří ji tam občas dovezli. Dnes už se země zelená česká nenajde. Zbylo mi pár kousků.
