Příteli – osud zešílel!. Příteli – osud zešílel! Václav Maxmilián

Dopisy Vladimíra Boudníka přátelům 1952–1968.
Praha: Revolver Revue, 2025

Dopisy umělců, již měli tak prokletý osud, jaký měl grafik a malíř Vladimír Boudník, jsou často podobné, až stejné. Kromě náhledu do tvůrčí dílny, jež čtenáře takových knih zajímá nejčastěji, jsou dokladem nepříznivých poměrů, v nichž musel neoceněný umělec existovat. A tato kniha jen potvrzuje informace, jež si pamatujeme ještě ze středoškolských učebnic, tedy že zatímco měl Boudník velkou výstavu ve Spojených státech v Miami, v Praze vydělával minimální mzdu jako dělník v továrně, při rozvodu s první manželkou Teklou jej psychiatři najatí jeho tchánem označili za delikventa a psy chopata a on se nakonec ve finanční nouzi musel přestěhovat ke své matce, jež jej obírala o peníze i soukromí. Když už později nějaké uznání přichází, Boudník přiznává, že už na ně nemá sílu a čekal je před deseti lety.

Vzhledem k revoluci, kterou svými grafickými metodami Vladimír Boudník způsobil, je na dopisech nejzajímavější, že vznikaly v době, kdy už měl za sebou explosionalistické manifesty, objevoval aktivní a později strukturální grafiku a když v jednom z dopisů malíři Janu Koblasovi osvětluje záměry explosionalismu, je to už v době, kdy se v něm myšlení o nových výtvarných technikách ustálilo. Nejdůležitějším prvkem v Boudníkově chápání výtvarného umění bylo vytváření myšlenkových asociací, kdy ve skvrnách a náhodných čárách dokázal vidět celistvé tvary. Svými slavnými happeningy v pražských ulicích se snažil otevřít vidění v očích lidí, aby „získali vztah k obrazům v běžném slova smyslu“. V sobě i v ostatních se snažil prohlubovat hledání obrazů, jejich vyjevování v už zmíněných skvrnách, čárách nebo prasklinách ve zdi, u nichž stačilo jen sem tam něco dotvořit. Boudníka vždy popouzelo, jak jednoduše spojují kritici i laici explosionalismus se surrealismem. Sám tvrdil, že obrazy, jež vznikají pod vlivem všech módních ismů, ať jsou to surrealismus, kubismus, impresionismus nebo i naturalismus, učí lidi vidět asociačním způsobem a díla těchto tvůrců mohou sloužit za materiál pro fyziology a psychiatry, kteří díky nim dokážou rozpoznat diverzity vnímání skutečnosti: tedy překročí hranice módní umělecké manýry a doopravdy promění lidské vnímání. Tento proces je poměrně známý při zkoumání pozdního díla Vincenta van Gogha, jehož předmětem je, jak jeho psychické stavy proměňovaly vnímání skutečnosti a jak se to projevovalo v jeho malbě. Pro Boudníka ismy nefungují jen jako jedna ze dvou možností, jak se účastnit moderního umění: „zastánci xy ismů mohou nadělat tuny obrazů a ti, kteří ismy nenávidí, si mohou vytvořit během svého života desetitisíce obrazů k úplné své spokojenosti, aniž by byli odkázáni na ‚realistická‘ díla zkostnatělých akademíků.“ Je možné vykročit a tvořit mimo tyto dva proudy.

Boudníkovy způsoby myšlenkových asociací, jež vytváří vztah k obrazům, jsou podobné těm, s nimiž v osmdesátých letech pracovali tvůrci industriální hudby. Například na prvních deskách a v záznamech koncertů německé skupiny Einstürzende Neubauten i v sólových projektech jejich členů, například FM Einheita, je vidět zapojování běžných továrních strojů, zvuků industriálního zařízení, které bylo a stále je možné denně slyšet v ulicích měst a jehož zapojení vytváří prostor pro možnosti zvýšení citlivosti vůči těmto zvukům ne jako rušivým, ale jako souznícím součástem celistvé hudby.

Boudníkovy dopisy jsou ovšem dopisy přátelům, což značně omezuje okruh adresátů, protože, jak sám na mnoha místech říká, odesílá v tomto období značné množství dopisů do redakcí časopisů, kurátorům, ale i do zahraničních galerií. V dopisech je patrný silný rozdíl podle toho, kdo je jejich adresátem. Zatímco když píše přátelům z mládí, jako jsou Milan Bubák, Bohumil Flora nebo Jiří Svoboda, většinu listu zabírá skuhrání nad finanční situací, psychickým stavem, láskou a pochlebníky. Naopak když píše kolegům-umělcům – ať už Hrabalovi, Kolářovi nebo Koblasovi – jsou to dopisy psané jinou rukou. Ty Hrabalovi často obsahují krásné maximy jako „Mozek je turistická hůl s miliony zářezů“ nebo „Připadal jsem si jako člověk, který po vyléčení šílenství hledí na film pořízený bez jeho vědomí lékaři průběhem jeho záchvatů“. S Hrabalem je to ze začátku jen pár lístků, až v pozdějším čase, kdy se spisovatel proslavil, mu Boudník píše obsáhleji, protože se podle všeho nemají tolik příležitostí potkat. Stejně tak chybí i jiní adresáti, jež by člověk očekával, jako jsou Zbyněk Maryško nebo Egon Bondy, kterému je věnovaný jen jediný dopis. Nejčastějším adresátem Boudníkových dopisů se tak stává jeho přítel z mládí Milan Bubák, jeden ze středoškolských spolužáků, stále aspirující malíř a grafik, který Boudníkovi posílá svá díla k posouzení. V průběhu celé knihy lze sledovat pevnost, s jakou oba muži udržují přátelskou korespondenci, a bylo by zajímavé si přečíst i dopisy, které Bubák píše Boudníkovi, přestože všechny Boudníkovy dopisy jsou prakticky totožné: pochválí Bubáka za vitalitu v práci i v životě, sdělí mu novinky ze svého života a zbytek dopisu vždy zabere sloupec stížností. Na dopisech je vidět, že přestože vztah už je jen na dálku, oběma na něm záleží. Dokládá to i poslední dopis knihy, kde Boudník píše: „Ani nevím, zda jsem Ti poděkoval za přání k sňatku. Byl jsi snad jediný přítel, který zareagoval.“ Do Boudníkovy smrti tehdy zbývaly ještě více než dva měsíce. A nebyla to smrt, o které by předem tušil. Právě se oženil s o polovinu mladší ženou a sláva ve výtvarném světě jej předcházela.

Autor je básník a redaktor časopisu Host