Příležitost a vůle Petr Vizina, šéfredaktor

Otevíráte první vydání Qartalu v roce 2024. Pozornost jsme tentokrát věnovali uměleckým sbírkám v péči veřejných galerií a muzeí. Možná neexistuje lepší příklad, na němž se dá ukázat rozdíl mezi hodnotou a cenou. Řekněme, že ta drobná malba, na níž muž v bílém hábitu s knihou na klíně vyhlíží oknem k horám, má pro mě svou nevyčíslitelnou hodnotu. Řeholník se možná snaží vpravit do myšlení „doctora angelici“ Akvinského, který tvrdil, že všechno má svou příčinu, tedy nutně musí existovat příčina prvotní. Znalci umění by ale nejspíš zjistili, že ten drobný obraz v naší kuchyni nemaloval známý autor, patrně nemá valnou cenu. Objektivním měřítkem ceny je ochota kupujících zaplatit. Ředitelka GHMP Magdalena Juříková vzpomíná na dobu tuzemských restitucí, kdy se vlastníkům či jejich potomkům vracela komunisty ukradená umělecká díla, která však restituenti často obratem nabízeli k prodeji, aby si mohli pořídit vlastní bydlení z privatizace. Hodnota uměleckých děl pro ně spočívala v ceně, která jim umožnila bydlet. Jiří Fajt, šéf mezinárodních projektů Státní umělecké sbírky v Drážďanech, v rozhovoru zmiňuje koncept uměleckého díla jako veřejného nebo společně sdíleného majetku, a to hned ve dvou historických souvislostech. V první, z pohledu myšlení, které má kořeny u Akvinského a ještě daleko hlouběji v čase, se spíš než o vlastnictví dá mluvit o správcovství. V druhém, současném kontextu Fajt zmiňuje velké firmy, které jsou v Německu zvyklé vracet společnosti za to, co jim umožnila vydělat. Nadace značek Volkswagen, Bosch, Thyssen, Carl Zeiss nebo Siemens působí jako významní hráči na trhu s uměním, přičemž jejich rozhodování při aukčních akvizicích je o dost pružnější, než u veřejných institucí, které z logiky musejí investice plánovat a vykazovat oprávněnost nákladů komplikovaným byrokratickým způsobem. Barbora Kundračíková z Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra (SEFO) mluví o uměleckých sbírkách veřejné muzejní instituce jako o „zlatém dnu, krmné huse a nenasytné hydře“, když popisuje hodnoty symbolické i finanční, kterými muzeum operuje. Jde o paradoxy a dynamiku něčeho tak zdánlivě statického, jako je sbírka umění. Vztah mezi hodnotou a cenou patří mezi jednodušší rébusy. Ve světě peněz ztrácejí nejrychleji na ceně drahá sportovní auta, naopak velmi rychle se může zhodnotit prozíravá investice do umění. Složitější otázky jsou ty méně nápadné. Třeba jak se dobová ideologie a přesvědčení a estetický kánon promítají do sběratelských úvah a rozhodnutí veřejných institucí, co koupit. Jak mohou konkurovat soukromým vlastníkům a nadacím. „Nejvýraznější akvizice byly kombinací příležitosti a politické vůle,“ píše o současných nákupech umění za veřejné peníze v úvodním textu Tématu Q Tomáš Klička, šéfredaktor časopisu Art Antiques. Aktéři akvizice, které Klička jmenuje, by se jistě vyjímali na obraze, který by zpodobnil potýkání soukromého s veřejným, odborného s diletantským, populismu s elitářským či dokonce snobským, ceněného s hodnotným. Žádná taková figurální malba samozřejmě neexistuje. Kdo by se namáhal, když to brzy odvane čas. Při četbě textů v tomto čísle si takovou dobovou fresku alespoň můžete představit.

Dobrý začátek roku přeje tým GHMP.