Přesuny a přechody: Poznámky k výstavě Terra Incognita. Přesuny a přechody: Poznámky k výstavě Terra Incognita Martin Netočný

Patřím k lidem, kteří si v dětství mohli ještě vyzkoušet přepravu některými vlaky vyšších tříd s otevíratelnými okny. Dodnes jsem přesvědčen, že tento – dalo by se říct – drobný designový detail nabízí cestujícím zcela jiný zážitek z jízdy než vozy, v nichž okna otevřít nelze. Jeden z posledních okamžiků, kdy jsem si tuto skutečnost mohl intenzivně uvědomit, se odehrál přibližně před pěti lety při přesunu z Brna do Prahy. Přestože jsem tenkrát cestoval spojem vedeným po kratším a rychlejším koridoru, nikoliv po pomalé trati vinoucí se napříč celou Vysočinou, byla vlaková souprava sestavena pouze z klasických vagonů užívaných pro osobní vlaky. Venku bylo léto v plném proudu a panovalo nebývalé horko; většina oken napříč celou vlakovou soupravou proto zůstávala otevřená.

Seděl jsem u jednoho z nich, cítil sílu a slyšel zvuk šlehajícího větru, podobně jako randál náprav, které se takovou rychlostí pravděpodobně nikdy předtím nepohybovaly, a četl jsem článek, jejž v 90. letech publikovali sociologové vědy a technologií John Law a Ingunn Moser. Jeho ústředním tématem je skrumáž úkonů nezbytná k tomu, aby se jistá norská paraplegička mohla spolu s invalidním vozíkem a zavazadly přepravit po železnici z města X do města Y. Zvláštní pozornost je přitom věno vána takzvaným „dobrým“ a „špatným přechodům“ – okamžikům, kdy spolupráce lidí a věcí probíhá hladce a pohyb vozíku i jeho majitelky odpovídá plánu, i chvílím, ve kterých se tato souhra začne rozpadat a technologie či lidské jednání jednoduše přestávají fungovat tak, jak se od nich očekává.

Klíčové ovšem je, že Lawa a Mosera na celém procesu nezajímají pouze liminální praktiky, v nichž je tělo paraplegičky prostřednictvím vozíku, výtahu, auta, vlaku, eskalátoru, zdvihací plošiny či dalších zařízení posouváno vstříc vytyčenému cíli. Řetězce těchto situací chápou hlavně jako způsob, jímž se v souhře technologií a lidského jednání dělá – ano, dělá – prostor. Cestu napříč Norskem tudíž neinterpretují jakožto výpravu předem daným homogenním rámcem vymezeným osami výšky, šířky a hloubky, nýbrž jako něco, co je touto souhrou přímo performováno – někdy „dobře“ a někdy také „špatně“. V takovémto pojetí se prostor jednoduše nedává předem coby konstantní kategorie; došlo mi to tenkrát na kožené sedačce vlakového kupé kousek od České Třebové, zatímco se můj mozek snažil odfiltrovat rachot a otřesy starého vagonu.

Transport vlakem, o kterém zde píšu, byl spíše „dobrým“ přechodem. Souhra lidí a technologií zafungovala a do Prahy jsme dorazili pouze s menším zpožděním. Přesto se pro mě spolu se zmiňovaným článkem stala východiskem pro další uvažování nad zdánlivou jednotou prostoru a času, v němž žijeme. Kde se vůbec vzala ona představa kartografických modelů krajiny, napříč kterými se lze pomocí různých prostředků přenášet jako v hermeticky uzavřené bublině? Existuje kulturní předobraz, ze kterého vychází inženýrské realizace vytápěných, klimatizovaných a odpružených interiérů aut, železničních vozů či kabin letadel? Proč už dnes nelze ve většině vlaků stahovat okénka a proč jsme nuceni ztrácet kontakt s tím, co se odehrává vně vozu i v jeho technologických útrobách?

Jakkoliv by bylo možné najít vícero odpovědí, jedno je jisté: značnou roli v tom sehrává způsob, jakým evropská civilizace minimálně od renesance koncipovala prostor a jejž postupně rozšířila na další kontinenty. Jde o pojetí, v němž lze tělesa redukovat na jejich geometrickou strukturu, abstrahovat od jejich konkrétní podoby a beze změny je i přenášet. Toto prostorové uspořádání vyrůstá z nástrojů jako lineární perspektiva a eukleidovská geometrie a dnes bývá nejčastěji chápáno jako projev uvažování dle pravidel tzv. mechanického materialismu. Přesněji řečeno materialismu, jehož mechanika je založena na univerzální opakovatelnosti a neměnnosti pravidel, nikoliv však na rozlišování mezi „dobrým“ a „špatným“ fungováním. Kužel, krychli či jehlan, jež se přesouvají, přibližují a vzdalují či rotují dle trojice výše zmíněných os, tak můžeme považovat za svého druhu ideál, k němuž v jistém smyslu směřuje například designové řešení oněch vagonů bez otevíratelných okýnek.

Problém je však v tom, že ona opakovatelnost a neměnnost prostorových operací je představou vzešlou z teoretického modelu. Ve chvíli, kdy ji začneme realizovat se skutečným materiálem, uslyšíme skřípění a ucítíme také tření. Univerzální přesun se jednoduše změní v performativní a jedinečný přechod – a to nejen v případě vlaků, ale uvnitř celé materiální kultury, která se dnes rozpíná po většině zemského povrchu. A píšu-li o celé materiální kultuře, mám na mysli také vzájemně propletené sítě mediálních technologií, které se his toricky – od sextantu až po křemíkový čip – podílely na konstrukci glóbu. Tedy homogenní prostorové sféry, která již několik staletí obepíná celou planetu a redukuje v našich myslích všechny věci (vlaky nevyjímaje) na geometrické struktury či, chceme-li, bubliny domněle odříznuté od zbytku reality.

Úkolem, který jsem výstavě Terra Incognita z kurátorské pozice vytyčil, je uměleckými prostředky zdůraznit ono skřípění a tření, k němuž při procesech zobrazování dochází přímo v jádrech jednotlivých mediálních technologií. Dalo by se dokonce říci, že se tím budu společně s diváky snažit sestoupit až ke kořenu samotného problému a poukázat na skutečnost, že za každou vizualizací univerzálních přesunů eukleidovských těles stojí řada performativních a jedinečných přechodů – nejen „dobrých“, ale rovněž „špatných“. Metaforicky řečeno se tak budeme přímo v galerii, v kontextu mediálních technologií, pokoušet o totéž, jako bychom stahovali okénko vagonu rychle jedoucího vlaku. Namísto šlehání větru, rachotu či otřesů náprav budeme ovšem zkoušet naslouchat různým materiálním konstelacím podmiňujícím fungování záznamových a prezentačních aparátů.

A proč přesně budeme toto vše podstupovat? Motiv je v zásadě stejný jako v textu o norské paraplegičce: spočívá ve zpřítomnění naší ekologické provázanosti s okolním světem. Law a Moser si totiž případ jejího cestování nevybírají náhodou – prostřednictvím situací, v nichž se pohyb stává explicitně závislým na množině technologií, odhalují kyborgickou povahu mobility obecně, tedy i mobility těch z nás, kteří k ní nepotřebujeme tolik pomůcek. Rozptylují tím bublinu odvozenou z mechanického materialismu a zviditelňují prostorotvornou podstatu vztahu mezi lidmi a jimi vytvořenými věcmi. Výstava Terra Incognita na toto snažení naváže a vykročí ještě o krok dál. Zaměří se přímo na aparáty, které nás naučily pozorovat realitu z odstupu a modelovat ji podle euklidovských principů. Ukáže přitom, že ani jimi se prostor pouze nezobrazuje, nýbrž především aktivně dělá. To, co nás mělo od světa oddělovat, se tudíž v konečném důsledku představí jako jedna z vazeb, která nás k němu poutá.