Pracovna s vařičem a vzdálenými zvuky Petr Borkovec

Nechce se mi domů. Co mě tam čeká? Vařič a vzdálené zvuky. Myslí si cestovatel a dál poslouchá, jak sílící vítr smazává chrapot ozývající se z blízké houštiny. Nevrací se a dál saje pach zvířat a dívá se, jak se zapadající slunce odráží na fialových stehnech antilop. Ve větru objeví nový zvuk, který přichází z křoviska, a hlídá, jestli se ozve znovu, nebo ne. Zvuky jsou všude kolem něj, vítr vane jeho směrem, vítr a divoké pachy spolu splývají. Necítí žízeň ani hlad, nemá chuť přirovnávat ani spekulovat ani vzpomínat. Vítr vane jeho směrem.

Já se vracím do pracovny s vařičem a vzdálenými zvuky rád. Vařič je popravdě ohřívadlo. Laciná ohřívací plotýnka z čínského obchodu, místy zrezlá, se žlutohnědými skvrnami zaschlými v bílém plastu, která dovede tři až čtyři hodiny udržet kávu v hrnku vlažnou. Pokud jde o tu vlažnost a přiměřenou rozvleklost, připomíná moje ohřívadlo samotné psaní – v čemž spočívá, alespoň myslím, jeho obliba. Proč mi psaní připadá vlažné? Nevím. Registruji jenom, že psaní spočívá kromě jiného ve vytrvalém a bezvýsledném přemáhání vlažnosti a že pocit vlažnosti pokaždé na konci psaní převládá nad ostatními pocity.

Konečný úspěch se tedy chválabohu nedostavuje.

Objevil jsem, že synonymem ke slovu „vlažnost“ je „teplavost“.

V pracovně jsou všechny zvuky vzdálené. Dalekohled, který při psaní vždycky držím v ruce, dokáže různé zázraky – ale vůbec nic nepřibližuje. Také v tom spočívá štěstí psaní.

V knize jiného cestovatele jsem našel fotografii s popiskem: Můj pokoj v džungli byl zařízen velice prostě. Jeho nejdůležitější součástí byla moskytiéra, jediný bezpečný úkryt při napadení větším množstvím hmyzu. Na snímku stojí dřevěná rozestlaná postel s tenkou pokrývkou a podhlavníkem, vedle ubrusem pokrytý stůl a židle; za třemi kusy nábytku se nachází francouzské okno. Oko zkoumající fotografii onen „bezpečný úkryt“ nezachytí – moskytiéra se smísila s věcmi a se světlem v místnosti i v okně, leží na všem jako hustší vzduch. Zvuky a obrazy džungle, které psací stůl – za nímž bych opravdu rád seděl – ze všech stran obklopují, jsou šťastně vzdálené.

Píšu.

 

5. 7. 2026

Petr Borkovec je básník, spisovatel a překladatel