Pozor na rovnováhu! Petr Vizina

Moment, kdy se šest metrů vysoká a patnáct metrů dlouhá plastika předpolí Barrandovského mostu rozlomí na několik kusů a zřítí se, zaznamenaly z dálky průmyslové kamery. Nejspíš však neexistuje zvukový záznam chvíle, kdy vnitřní entropie a gravitace nakonec udolaly vnitřní soudržnost monumentálního díla, které jeho autor, sochař Josef Klimeš, nazval Rovnováha. Kvůli úlomkům betonu musela být v tomto úseku uzavřena cyklostezka A22 vedoucí přes most. Při nehodě nebyl nikdo zraněn, konstatují lakonicky internetové servery. Byl by to zajímavý zvukový dokument, kdybychom si mohli poslechnout, jak se tekutá směs nejprve valí z míchaček do „šalunku“, který se obtiskne do povrchu elegantní betonové vlny, odvozené z profilu dna Vltavy pod Barrandovským mostem. Nakonec, jako coda za příběhem, po šestatřiceti letech, v pátek 17. července po ránu, kdesi uvnitř cosi povolí a rupne, načež se nejspíš ozvalo zadunění, jak tuny betonu dopadnou na asfaltovou cyklostezku.

Zánik Rovnováhy, díla na rozhraní epoch, kdy se komunistická doktrína poroučí k zemi, přičemž nový, demokratický systém ještě nestačí zatuhnout v teprve hledaných formách, nabízí možnost sebereflexe. Praha a GHMP se o Rovnováhu v posledních letech začaly zajímat, to je bezpochyby dobrá zpráva o vykročení z ideologického sevření, které pro veřejné plastiky z doby socialismu nemá velké pochopení. Dílo v roce 1990 vytvořil akademický sochař Josef Klimeš (1928–2018) pro Barrandovský most, který měl původně nést jméno „prvního dělnického prezidenta“ Antonína Zápotockého, přičemž dopravní stavbu měla ozdobit socha právě tohoto muže, s jehož odkazem si dodnes nevědí rady ani v Zákolanech na Kladensku, odkud Zápotocký pocházel. A kde jeho socha, poněkud rozpačitě v parčíku u cesty, dodnes postává. Přesto by bylo přehnané tvrdit, že Klimešova Rovnováha, modernější a umělecky cennější řešení, byla ve své době bezvýhradně přijímána. „Komunisti psali, že je to mrhaní materiálem, kterej je nedostatkovej. Opozice psala, že je to bolševická megalománie. Čili oba tábory se shodly, že se to nemělo dělat. Pravda je, že v dnešní době by to nebylo možný udělat,“ vzpomínal později samotný autor. V jistém smyslu zůstala Rovnováha celou dobu až do svého rozpadu iritující stavbou. „Neumím vlastně dodnes říct proč,“ přiznává jeden z kritiků. „Asi jako kdyby odešli dělníci odněkud ze stavby, neuklidili po sobě a nechali tam neumytou míchačku, poházené roxory a jiný stavební materiál.“ Možná pro svou rozmáchlost a zdánlivou rezignaci na detail Klimešova Rovnováha svým kritikům připomínala dobu, která nebyla dost pozorná k detailům individuálních lidských životů. Současnost může mít opačný problém, jestliže z jednotlivostí nevytvoří vzájemně soudržný celek. V tom smyslu je možné rozpad Klimešovy
Rovnováhy u Barrandovského mostu vnímat jako symbolický moment a vzkaz pro budoucnost. Robustní společenské útvary a instituce mohou vnitřně degradovat natolik, že se vlastní váhou a přičiněním nepříznivých vlivů stane něco do té doby nepředstavitelného. Skácejí se k zemi.