Rozhovor s kurátorkou Terezou Stejskalovou TS, kurátorem Vítem Havránkem VH a výkonnou ředitelkou platformy tranzit.cz Veronikou Janatkovou VJ se ohlížíme za výrazným a rozsáhlým Bienále Ve věci umění / Matter of Art. První ročník nového bienále se uskutečnil ve spolupráci tranzit. cz a GHMP: otestoval, jak může spolupracovat mladší nezávislá organizace s veřejnou institucí.
Q Nový časopis, na jehož stránky směřuje náš rozhovor, se chce zabývat i rolemi galerie pro dnešní uměleckou scénu a širší společnost. Redefinuje se v dnešní době úloha galerie?
T S Diskuse na tohle téma probíhá už nějaký čas. My v Tranzitu jsme její součástí. Je pro nás podstatné neprezentovat témata jen ve formě vybraných uměleckých děl, ale i institucionálním fungováním. Teď narážím na to, že Bienále bylo přístupné zadarmo a že bylo striktně bezbariérové. Už při přípravě výstavy jsme se dohodli, že na těchhle aspektech budeme trvat za všech okolností.
Q Bienále bylo rozsáhlé. Co jste si přáli vystavit především?
V H Jak vyplývá z názvu Pojď blíž, výstava se snažila zprostředkovat typ prožitků, emocí a zkušeností, které v mainstreamovém diskurzu zůstávají stranou. Nabídnout výlet do opomíjených míst, která běžně nejsou divákovi přístupná. Přáli jsme si co nejautentičtěji nechat mluvit lidi z těchto oblastí, které jsme chtěli z okrajů posunout do centra Bienále. Příklady? Minoritní zkušenosti Romů. Diaspory cizinců, kteří žijí v Čechách. Ale také feministické zkušenosti, queer tématika, sexualita a další okruhy, o kterých se vinou určitých tabu veřejně mluví jen omezeně. Zprostředkování „chybějící” zkušenosti pro nás bylo leitmotivem výstavy.
V J A vždycky platí, že se zaměřujeme na dlouhodobé spolupráce. Nejde o to, aby vznikl jeden vydělený projekt. U každého z partnerů, s nimiž spolupracujeme, chceme poznat, jaké mají zájmy a kam směřují. Pokud možno si vzájemně naslouchat, vědět, kam míříme a zda můžeme postupovat společně. To byla hlavní motivace – ať už jsme rozvíjeli společné projekty s Mothers Artlovers, společností Freya pro asistenci postiženým a jejich sexuálnímu životu, nebo neziskovkou Slovo 21, která zlepšuje postavení Romů a cizinců u nás. Takhle jsme spolupracovali se všemi.
T S V Bienále se odrazila i dlouhodobá „tranziťácká” snaha nevidět věci jen v západo-východní perspektivě, které jsme v Česku tak přivykli. U nás přežívá dichotomie: existuje evropský Východ, ke kterému jakoby nechceme patřit, jakkoli nás k němu občas řadí; a oproti němu existuje civilizačně pokročilejší Západ. Tahle perspektiva nás příliš nezajímá. Chceme se na věci dívat spíš z perspektivy globální, Vítek tomu říkává třetí hlas. Dějiny umění i další jevy si prohlížíme z nezápadního úhlu pohledu, třeba prizmatem globálního Jihu nebo jihovýchodní Asie.Q Proto je pro vás tématem i vietnamská komunita v Česku: skrze ni nahlížíte českou koexistenci s kulturní odlišností.
T S Pozvali jsme umělce jménem Tuan Mami. Dlouhodobě jsme spolupracovali, dojížděl k nám (i když kvůli pandemii byl v poslední fázi osobní kontakt zase omezený). Tuan už dřív spolupracoval s vietnamskými diasporami na různých místech světa. My jsme chtěli navázat na rešerši, která se ptá, proč u nás vůbec žijí Vietnamci. Byl by omyl myslet si, že jsme před rokem 1989 byli důsledně mezinárodně izolovaní: československá diplomacie se vztahovala k zemím globálního Jihu včetně Vietnamu. Tuan Mami je dost komunitní typ: kontaktoval první i druhou generaci našich Vietnamců a vedl s nimi dialog. Připomněl místním, že jsou také členy vietnamské diaspory, která je rozptýlená po mnoha místech světa a vzájemně spolu čile komunikuje. Česko-vietnamské soužití a integrace bývají prezentované jako úspěšný příběh. Ale Tuan Mami vytvořil pro výstavu tři videa, která poukazují spíš na temnou, odvrácenou stránku: že to konkrétní Vietnamci u nás nemají jednoduché. Potýkají se s problémy, o nichž česká majorita víceméně nemá ponětí.
V H Tahle konkrétní spolupráce navazuje na naše dlouhodobé aktivity a rešerše. Před několika lety jsme pořádali sympozium s českými Vietnamci zaměřené na jejich život u nás od padesátých let dodnes. Vystoupila celá řada místních Asiatů z různých oborů, literatury, filmu, výtvarného umění; bylo to zajímavé a plodné a navázali jsme kontakty pro další práci.
T S Když do záhlaví výstavy umisťujeme slogan „Kultura není nevinná”, máme na mysli právě absence těchto témat ve většinové kultuře u nás.
Q Bienále vznikalo v koprodukci Tranzitu s GHMP: jedna z expozic byla umístěna v prostorách pražské Městské knihovny. Jaká byla ta spolupráce? Přece jen Tranzit patří k nezávislé scéně a metropolitní galerie je institucí klasického typu.
V J Jako Tranzit vytváříme akce jiného typu než GHMP, ale u příležitosti Bienále jsme si přáli spojit se s „institucí”. S etablovaným subjektem, který by měl spolu s námi zájem na tom, abychom oslovili širší veřejnost s tématy, kterým se Tranzit věnuje už dlouho. Bylo to svého druhu strategické rozhodnutí. Bez GHMP by se Bienále těžko podařilo udělat v dostatečném tvaru a šíři.
T S Spolupráce dopadla, myslím, opravdu produktivně. To neznamená, že by odehrála bez střetů – ale k těm dochází vždycky. Myslím, že jsme přišli s impulsy, jejichž naléhavost velká galerie pociťuje také, ale zatím na ně neměla kapacitu a dostatečnou možnost soustředění. Přišli jsme třeba s důrazem na to, že nebudeme nic dělat v bariérových prostorech. Bylo to ultimátum, které jsme nastavili sami sobě: a přeneslo se i na spolupracující GHMP. Věřím, že naše postoje mohou v Galerii nastartovat procesy, které by si jinak nezjednaly takovou váhu.Q Jakou novou zkušenost jste jako Tranzit udělali při spolupráci s GHMP v jejích prostorách?
T S Možná se budete divit, ale velmi zajímavá pro nás byla spolupráce s kustody. Často si ani neuvědomujeme, že každou výstavu a její atmosféru silně ovlivňují lidé, kteří jsou dlouhodobě na místě. Tím, zda se na vás usmívá, zda vás peskuje nebo vám poskytuje doplňující informace: jakou kolem sebe šíří náladu. Pro Tranzit to bylo zajímavé setkání: včetně komunikace o tom, jak výstavu vnímali. V J Ta výstava není zrovna oddechová, potřebovali jsme na místě spojence, kteří by návštěvníkům dokázali případně něco objasnit, dovysvětlit.
Q Mohli jste ovlivnit složení kustodů?
T S Dokonce museli. Vůči umělcům jsme museli naplnit určité závazky a ty se práce kustodů dotýkaly. Měli jsme konkrétní videoinstalaci Labour, zachycující v určitém kontextu porody, a tam vzešla od autorky Candice Breitz řada konkrétních požadavků: že je v galerii budou hlídat jen ženy a o čem budou s návštěvníky komunikovat. Bylo pro ni důležité, aby kustodi dílo skutečně chápali, rozuměli intenci autorky a kontextům díla. Vinou pandemie nemohla Candice být v bezprostředním kontaktu s kustody, ale natočila pro ně video.
V J Musím říct, že z jejího vztahu ke kustodům jsem se učila. Nebrala je jako součást muzejní instituce, navazovala osobní kontakt, kladla důraz na porozumění.
V H Kustodi jsou lidé, kteří ve výsledku stráví na výstavě nejvíc času ze všech – víc než návštěvníci, umělci a kurátor, jsou tam třeba v osmihodinových směnách. První, co tvůrce výstavy musí udělat, je, že se s nimi sejde a jedná s nimi jako s partnery: provede je výstavou a přátelsky i odborně jim ji vysvětlí. To na Bienále proběhlo. Další věc je, že na pozici kustodů nemusejí vždy pracovat jen uměnímilovní důchodci. Ohromně se to změnilo v bratislavské Kunsthalle, kde jsou ve výstavě studenti a na tričku mají výzvu, aby je návštěvníci případně oslovovali se žádostí o vysvětlení. Tohle úplně změní ambient ve výstavě, když cítíte, že je v ní někdo, kdo o ni má zájem.Q Rozhodli jste se pro nulové vstupné, tedy pro trvalou a úplnou přístupnost Bienále pro kohokoli. Jak se to promítlo do průběhu výstavy?
V H Nulové vstupné uvolňuje kurátorům ruce v tom, že divákům dává čas. Lze si říct: udělali jsme maximum pro to, že se lidé mohou vracet a někdy se třeba podívat výlučně na jeden film, mají-li právě dvacet minut času. Už nevymýšlíme jen lineární průchod výstavou: tady víc přemýšlíme o rozčleněném prostoru, který se dá vnímat v různých časových variantách.
T S Když jsme výstavu koncipovali, nemohli jsme ignorovat, že zařazujeme videa náročná a dlouhá. Počítali jsme s tím, že návštěvníci budou mít možnost vracet se k dílům, která je zaujala, nebo k filmům, které nezhlédnou najednou celé. Kustodi nám potvrdili, že lidé se na výstavu opakovaně vraceli.
Q Opakovaně se zmiňujete o výzkumech a rešerších. Staly se pro vás niternou součástí práce dnešních umělců a kurátorů?
V H V Tranzitu jsme vždycky měli sklony k výzkumným projektům. Zajímalo nás umění, které je ve společnosti ukotvené skrze vědomostní výzkum. Neznamená to, že by umělecká stránka pro nás byla nepodstatná: vůbec ne. Vždycky jsem se vyhýbal „suchařině”, kde převládají dlouhé texty a dílo připomíná vědecký časopis.
T S S Bienále jsme zacházeli tak, aby výstava byla i tělesný zážitek. Aby vyvolala silné reakce, které nejsou intelektuální.
V J Není náhoda, že v našem hovoru se opakují výrazy zkušenost a emoce. Skutečně jsme si přáli, aby Bienále komunikovalo i skrze emoce.
V H V umění je v posledních řekněme sedmi letech populární určitý neoromantismus. Jako by se postkonceptualismus zdál už moc suchý, moc orientovaný na mozek. Proto se mladí umělci začali obracet k iracionalitě a vyjádření jako je fantasy a sci-fi. I k romantickým formám. Na AVU potkáš studenty, kteří náhle zase obdivují Františka Skálu. My jsme se skrze dotyk emocí nechtěli bezhlavě vracet kamsi do minulosti, ale naopak – polemicky vyložit na stůl emoce, které jsou v sociálním a speciálně politickém prostředí dnes silnou devizou a paradoxně hýbou světem.
T S Sociální sítě jsou typickým prostředím, které vydělává na emocionálních reakcích lidí.
V H Volby se dnes vyhrávají přes emoce. I proto vyvolala emotivní stránka Bienále celé spektrum reakcí včetně kritiky: dovídali jsme se, že emoce přece používali v umění především populisti. Najednou se emoce publika jevily jako nebezpečné pole: právě proto, že byly v minulosti tolikrát zneužité.
T S Jistě, je to dvojsečná zbraň. Pro nás jsou emoce prostředkem empatie. Kultura má sílu provést vás zážitkem, který se neodehrál ve vašem životě, ale přesto byste mu měli rozumět. Může vás navést k tomu, jak překročit genderové, třídní a jiné rozdíly, aniž bychom druhého exotizovali, aniž bychom zdůrazňovali jeho odlišnost. Emoce jsou prostě nástroj, ne cíl.
