PO SILNICI SE STROMY (DVA POKUSY) Petr Borkovec

1.
Ve vzdáleném třesku a ranách
kopec nabíral obrys.
Pár blízkých bodových světel
v páře nejbližších borovic.

Nasedali jsme, usínali, ukazovali
zaječí oko napíchnuté na hrůzu,
odlitky poštolek, temnější
anebo žhavá místa tomu, kdo už spal.

Budili jsme se k vlastním očím, co
čekaly – už jen u rytmu protisvětel –
jak vesla nad noční řeřavou vodou.
Zabírali jsme. Hluchoněmí, rychlí.

2. V autě bylo málo místa, špatný vzduch; jelo jich pět. Venkovská silnice lemovaná ovocnými stromy jako by neustále ohlašovala vstup do vsi, který se neukazoval. Stmívalo se, uprostřed polí ještě ležel sníh. Káně, nehybně sedící snad na jabloni, si pro pozorování vybrala uschlou oloupanou větev, co z nejvyššího patra koruny trčela do silnice. Ale nikdo v autě nepustil ze zřetele očekávaný vstup do vesnice, první mírně klesající zatáčku s prvními domy, rozsvícená okna ve světlé omítce chalup a snad štěkot a asi hlasy a další světla, které je – konečně už, vzápětí – musejí vlídně obklopit. A zrovna když hlídkující káni beze slova upozornění minuli (zaznamenali ji všichni, jistě), ona přešlápla na větvi, litina její siluety nečekaně pukla a rozvinula se jako nějaký hnědý vějíř nebo jako svitek tenké kůže, do něhož se v tu ránu opřel vítr, co na poli nabral sílu – a do silnice, jež jako by se v tu ránu propadla, proměnila v jámu – se snesla hrst posledních jisker.

 

Petr Borkovec je básník, spisovatel a překladatel