Slovenská soda
Petr Minařík
Krátce po vzniku Slovenské republiky se tehdejší premiér Mečiar sešel se zástupci kulturního a společenského života. Jako vojáky si elitu postavil do řady, ke každému přišel, potřásl mu pravicí a prohodil pár slov. Prý měl geniální paměť, a tak to nebyla slova obecná ve smyslu: ať vám to dobře píše, hraje, tančí, ale osobně zabarvená, aby to vypadalo, že se vyzná nejen v nejrůznějších oborech lidské činnosti, ale taky na každého něco ví. Spisovatel Feldek mi říkal, že jemu Mečiar svěřil, že nemůže spát vzrušením, jak moc nedočkavý je na výsledek, kterým bude román, básnická sbírka či kniha úvah o době, kterou právě nyní žijeme. Drobné lichocení vždy funguje, zabralo i tenkrát.
Mečiar a jeho tank jménem HZDS rozvrátil Slovensko nebývalým způsobem. Únosy, atentáty a kompletní proměna celé společnosti. Slovenská devadesátá léta dělila například spolky rybářů, ale i jednotlivé rodiny na ty, kteří jsou pro, a ty, kteří jsou proti. Nezůstala uchráněna ani kultura. Spisovatelské či jiné umělecké spolky se lišily podle sympatií k vládnoucí garnituře. Umělci a umění měli být vyhladověni, odpojeni od jakékoliv veřejné podpory, prostoru v televizi a rozhlase.
Vzácným momentem solidarity byly zahraniční kulturní instituty a ambasády evropských zemí, které poskytovaly finanční podporu, a ta zase vlastně dotovala slovenskou nezávislou kulturu. Významnou roli sehrávalo České centrum s tehdejší dramaturgyní Lenkou Zogatovou. Byla doba havlovského punku a svobody, platilo se všechno, nikdo nezkoumal účelnost vynaložených prostředků ve vztahu k propagaci české nebo jiné kultury. Britové a Francouzi platili například debutové knížky slovenských básníků, Češi divadla nebo kapely. Nikdo nepochyboval, že je to podstatnější, než vozit filharmoniky z Olomouce, aby provedli Mou vlast a tvářili se, že se nic neděje.
Pád Mečiara znamenal postupné odumírání mafiánských struktur, které měly vliv i na dění v kultuře. Ať byla u moci jakákoliv vláda, včetně vlád Roberta Fica, bylo umění mimo její rozlišovací schopnost. Básníci psali, herci hráli a zajímalo to pouze jejich diváky či čtenáře. Pro mocné země nebylo umění tématem, jímž by bylo třeba výrazně se zabývat. Situace podobná jako kdekoliv jinde v Evropě.
Během Ficova předešlého vládnutí došlo v oblasti kultury k několika významným systémovým krokům, jež inicioval ministr kultury Marek Maďarič (SMER-SD). Byl to zejména vznik nezávislých fondů na podporu kinematografie (AVF), umění obecně (FPU) a na podporu kultury a aktivit národnostních menšin (KULTMINOR), které vyvádějí finanční prostředky určené ke grantové podpoře kultury mimo ministerstva a jejich distribuci nechávají na odbornících. Donedávna jsme tohle Slovákům mohli tiše závidět.
Loňský nový příchod Roberta Fica a jeho páté vlády je ovšem zcela něco jiného. Gulášovou oligarchii, kdy stačilo nebýt proti nebo být nevýznamným a byl klid, nahradila soda, kterou dostane každý, kdo není náš. Fico si nepochybně myje ruce a mstí se, současně ale postupuje s jasnou manažerskou vizí, která se stala jeho novou ideologií. Už žádné koketování s nepřáteli a předstírání, jen nemilosrdné dosahování vlastních cílů.
Fico je mimořádně inteligentní a schopný člověk, postrádající jakýkoliv morální či etický kompas. Sám se sebou si nevěděl rady. Chvíli se uvažovalo, že bude vládnout se svým kmenem, ale bude proevropský a třeba jednou skončí někde v Bruselu. Pak chtěl být prezidentem, předsedou ústavního soudu, a když nic z toho nevyšlo, musel se stát opět předsedou vlády a kumulovat ve svých rukách všechnu moc. Fico padesátník pochopil, že nejlepší cestou je mu úplné popření politiky a její nahrazení účelovým manažerským jednáním. Nikoliv stát, ale jeho strana má být dobře fungující firma, organizace, která přerozděluje bohatství a vyžaduje poslušnost. Ztracený Robert Fico se konečně našel a ví, že „nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. Samozřejmě nás čeká hledání spoluodpovědnosti za proměnu Roberta Fica, konečný účet viny za své činy ponese ale především on sám.
Fico jako lídr státní strany přizval k vládnutí dvě další partaje. Jednou je strana Hlas – SD, jakési béčko SMERU- SD, druhou lidé tzv. národní orientace sdružení na platformě SNS. Právě SNS má úkol zatopit slovenské kultuře a vyslat umělcům jednoduchý a srozumitelný vzkaz. Opovrhovali jste Ficem, váš osud bude mít odteď v rukách národní komando pro špinavou práci.
Seriózně o tom nelze uvažovat, psát, diskutovat. Je to neuvěřitelné. Ministryní kultury je někdejší televizní moderátorka, která po odchodu z TV Markíza pracovala pro fake news média. Od nástupu do funkce budila silné rozpaky svým vystupováním, projevy a všeobecnou nekompetentností, ať už to byl slavný dopis českému ministrovi kultury k výročí založení republiky, jehož slohem se bavil internet, nebo neméně zábavně-smutný záznam vystoupení na konferenci v Abú Dhabí, kterému kvůli lámané angličtině ale naštěstí nikdo nerozuměl.
Ministryně Šimkovičové nám ale musí být především líto. Sama je oběť, kterou na denní bázi řídí její okolí, a v širší perspektivě je pak loutkou samotného Fica. Jsem přesvědčený o tom, že ministryně Šimkovičová netuší, co a proč dělá. Je v pozici nevinných dětí, které jejich rodiče posílají žebrat na ulice evropských velkoměst.
Kromě úklidu na kultuře má Šimkovičová a její rezort, stejně jako celá ekipa kolem SNS, jediný úkol. Přinášet témata a rozruch, který natolik šokuje svou hloupostí a neprofesionalitou, že vytlačuje jinou agendu, které by se kritici společnosti měli věnovat. Zásahy v kultuře rozptylují pozornost a vytvářejí Ficovi a spol. prostor pro jejich hlavní práci, kterou je privatizovat stát ve prospěch strany.
Úkony v rezortu kultury probíhají nepřetržitě a jsou to všechno těžké údery, ze kterých se Slovensko bude dlouho vzpamatovávat. Nejviditelnější jsou z Česka čistky na pozicích klíčových kulturních institucí. Bezdůvodně byli odvoláni ředitelé Slovenského národního divadla, Slovenské národní galerie či Slovenského národního muzea. Vyhazováni jsou ale také lidé v regionech či úředníci ministerstva.
Pro celou oblast kultury budou nedozírné škody z vládnutí nového panstva v kulturních fondech, které chtěli nejprve sloučit, poté se rozhodli vyměnit členy rad fondů, jež rozdělují většinu grantových peněz pro nezávislé umění, tím je ovládnout a posílat peníze tam, kde nehrozí vlivy západu, LGBT ideologie, kde se hezky zpívá a vůbec nekritizuje.
Samostatnou kapitolou je pak poměrně snadné ovládnutí veřejnoprávního rozhlasu a televize, které už se podařilo. Aby se vláda mohla zbavit generálního ředitele, který vzešel z transparentního konkursu, a dosadit svého člověka, přejmenovali celou instituci. Mimoto jsou úspěšné tlaky na soukromou Markízu, která dokázala odolávat i Mečiarovi, jenže dnes ji vlastní skupina PPF, která potřebuje od Ficovy vlády zakázky, a tak je tamní kritika vlády opatrná a jemná.
Situace na Slovensku je kritická a my v Česku máme povinnost s tím něco dělat, alespoň do doby, než bude Jana Bobošíková ministryní kultury a Luboš Xaver Veselý ředitelem Národního divadla. V devadesátých letech byla naše společnost schopna produkovat solidaritu s lidmi, které postihla mečiarovská autokracie. Byli jsme svědky konkrétní pomoci, která držela nejen nezávislou scénu nad vodou. Ani dnes nevystačíme s deklaracemi a protestními dopisy.
Velké i menší české kulturní instituce musí přiložit ruku k dílu, zapracovat do svých dramaturgických plánů slovenské umění a umělce, kteří přicházejí o práci a možnost prezentace. Ano, bude to třeba na úkor vlastních projektů, ale vyplatí se to. Nejlepší, co nás jako sousedy může potkat, je ztroskotání Ficova plánu vyhubení nepřátel, protože bude-li úspěšný, bude hodný následování, obdivovatele tu už konečně má.
Velkou porci práce by mohl odvést Český rozhlas a Česká televize, nikoliv v přerušení kontaktů, ale naopak v napření sil spolupráce směrem ke Slovensku. Bylo by to z říše snů, avšak krásných, vznikla-li by kupříkladu Česká televize Slovensko, která by umocňovala česko-slovenské vztahy, ale současně by moha být alternativní stanicí pro diváky na Slovensku a příspěvkem k přežití nelehkých časů.
Umělci a umění ze Slovenska nezmizí, to je jasné. Naopak se může ukázat, že semknutí a práce pod tlakem přivede na svět celou řadu skvělých děl, nicméně za cenu strádání a nemožnosti pracovat v oboru pro stovky skvělých tvůrců. A pochopitelně kultura je jen zdrojem potíží pro Ficovu vládu, proto na ni poslal rozdivočelé národní kádry, jeho cíle jsou však mnohem dál a jsou výrazně pekelnější.
Autor je nakladatel a ředitel mezinárodního festivalu Měsíc autorského čtení
