Q. Dlouhodobě se zabýváte aktivistickými zásahy do veřejného prostoru. Dokáže umění ve veřejném prostoru měnit veřejné mínění?

VT. Celou tu dobu, co vystupuji ve veřejném prostoru, bojuji s označením „aktivistické umění”. Na jedné straně máme aktivistické happeningy, které často používají výtvarné techniky. Aktivity vycházející zespoda, z komunit, které tímto způsobem prosazují politické změny a bojují o základní lidská práva. Bylo tomu tak historicky třeba u boje za volební právo pro ženy, u původní verze hnutí Pride, antirasistických hnutí a dnes zejména u hnutí za klimatickou spravedlnost. Bez těchto hnutí by naše společnost byla stále bigotním skanzenem. Trochu jinou polohu mají umělci, kteří vyběhnou z bezpečného prostředí a jdou ven, kde tvoří třeba i bez oficiálních povolení nebo institucionální finanční podpory. Oba světy propojuji a díky svojí profesi filmaře můžu étos svobodného jednání zprostředkovat divákům. Otázka, zda mohou tyto aktivity něco změnit, je tedy zodpovězena historicky. Ať už je politický režim jakkoliv v přesile, imaginaci lidí nikdy nezlomí. Úspěšné příklady jsou třeba hnutí Situacionistické internacionály nebo holandské Provo, které z anarchistických kořenů vykvetlo do vysoké politiky, a tak se jim podařilo zprovoznit první bikesharing strategie, omezit počet aut v centru Amsterdamu nebo zlegalizovat squatting.

Q. Oč ve snímku Veřejně prospěšné práce jde?

VT. Je to můj první celovečerní film, jehož upravená verze bude následně ke shlédnutí i na výstavě Umění aktivismu pod kurátorským vedením Jitky Hlaváčkové. Film doprovodí kniha, která vyjde v nakladatelství Utopia Libri. Kromě aktuálních akcí ve veřejném prostoru, které by někdo třeba ani neoznačil za umělecké, ve filmu ukazujeme zhruba patnáct let archivů různých protestních hnutí, komunitních happeningů a kreativního vandalismu, který byl v našich městech od nepaměti a vždy zespoda reagoval na aroganci establishmentu. Filmem chci divákům ukázat vrstvu města a společnosti, kde se jednotliví aktéři neptají na povolení a jednají v duchu „všechnu moc imaginaci”. Svým jednáním tak přispívají do diskuze o tom, jak by mohla vypadat o něco svobodnější města s důrazem na solidaritu a empatii.

Q. Ve filmu vystupuje několik českých osobností, které pracují s veřejným prostorem, umělec Epos257, novinářka Táňa Zabloudilová, sochař a performer Martin Zetová, autor projektu Vetřelci a volavky Pavel Karous nebo Marie Foltýnová, kurátorka a vedoucí Oddělení Umění veřejného prostoru v GHMP. Co je spojuje?

VT. Projekt neukazuje pouze guerillové umělce středně-mladší generace, ale i jiné postavy, které jsou špičkami ve svém oboru a ze svých pracovních pozic dlouhodobě zvelebují kulturu veřejného prostoru. Ve filmu tak vidíme postavy různých profesí a generací, kdy se každá z nich svou prací dotýká aktuálních městských témat, společných většině evropských metropolí. Vidíme příklady radikální guerillové praxe, kdy skupiny lidí odstraňují nelegální billboardy, vysoce postavenou kurátorku či etablovanou novinářku. Spojuje je schopnost kritického myšlení, analýzy tématu a schopnost snít o světě, kde lidé rozhodují o svých životech a jednají s vědomím toho, že každodenní jednání ovlivňuje chod společnosti. Odtud název filmu Veřejně prospěšné práce.

Q. Film začíná procházkou po pražských brownfieldech na periferiích města. Jsou majetkem developerských firem k budoucímu přetvoření. Jaká je role brownfieldu ve městech a co by se s těmito „územími nikoho“ mělo dít?

VT. Jakkoliv film jasně reaguje na nefunkční urbanismus, bytovou krizi, téma tepelných ostrovů a podobně, přece jen jsme umělci, nikoli profesionálové ve všech těchto oborech. Bylo by skvělé, kdyby se rozvoj Prahy podmiňoval dlouhodobými a udržitelnými plány. Vidíme ale od privatizace, že u nás stačí vlastnit kus půdy a pak už si na něm můžete dělat cokoliv, i když je to škodlivé pro okolí. Anabáze s Územním plánem nebo neexistující participace obyvatel na lokální politice jsou problémy, které už lidi ani nepřekvapí. Problém pražských brownfieldů je takový, že je skupují obří korporace, jejichž plán je maximalizovat zisky. Logicky v protikladu s tím, co lidé napříč sociálními skupinami od města 21. století potřebují. Praha je skanzenem privatizace a zhmotněním hry Monopoly.

Q. U současného pražského „anarchismu“ se často zdá, že jde spíše o krátkodobé happeningy, umělecký vandalismus a spekulativní žurnalistiku než o smysluplnou politickou organizaci. Tato hnutí jsou pak politickým establishmentem často vnímána jako stoupenci okrajové ideologie či narušovatelé veřejného pořádku. V čem spatřujete sílu těchto gest, jakkoli se mohou zdát malá?

VT. Anarchistické hnutí je neustále se měnícím živým organismem a nikdy tak nebude „smysluplnou politickou organizací”, protože institucionální politika vychází ze struktur založených na hierarchii, akumulaci moci a technokratickém vnímání světa. Anarchisté stáli vždy na straně slabších, a tak logicky nikdy nebudou uznáni těmi nejsilnějšími. Ne každý anarchista vypadá subkulturně, a také existuje hodně lidí, kteří vlastně netuší, že je jejich emancipované myšlení blízké antiautoritářským idejím. To, že budou mediální domy vlastněné oligarchy marginalizovat grassroots aktivity jako „narušování veřejného pořádku”, znamená, že potřebujeme právě více takových narušení. Jinak nás podobně jako před sto lety semele konzervativní hypernormalizovaná společnost, která snadno sklouzne k jedné z aktuálních podob neofašismu. Anarchisté jsou všude mezi námi, staví domy, sedí vedle vás v kancelářích, píší do novin, dělají sociální pracovníky a o díky ani o uznání se nikoho neprosí. Až budeme tančit na troskách této společnosti, budeme zpívat „my jsme vám to říkali”.

Q. Dokážete si představit nějakou alternativu k současnému způsobu městského plánování a práce s veřejným prostorem?

VT. Není to žádná jaderná fyzika, stačilo by si občas udělat rešerši a vzít si příklad odjinud. Kdykoliv nám pražští politici říkají, že něco nejde, tak se dá najít pozitivní příklad ze světa, kde to šlo. Potřebujeme decentralizovanou politiku, silné komunity, toleranci vůči jinakosti a solidaritu napříč společností. Dokud tomu ale v cestě bude stát zkostnatělý systém několika málo politických partají, které mají nulový kontakt se svými voliči, tak se nic nezmění. V Praze pravděpodobně bude další dekádu jenom hůře, protože jsme se stali investiční příležitostí pro spekulanty a vládne nám parta dinosaurů, kteří si dotáhli ke korytům mladší generaci testosteron diesel heads. Bariéra je politika, kterou ovládají korporátní síly, v našem případě hlavně nebezpečná kasta fosilních miliardářů.

Q. Film se staví kriticky ke komercializaci umění u předem dojednaných developerských plánů, kdy je investor vládcem „svého vlastního“ veřejného prostoru. Zmíněno je i kýčovité, korporátní street artové umění Pasty Onera, které na tomto typu „veřejného“ prostranství funguje jako reklama. Může být marketizace a komercializace veřejného umění k něčemu dobrá?

VT. Nejviditelnější český umělec ve veřejném prostoru je dvorní klaun kapitalismu David Černý. Prací a vystupováním nám dennodenně ukazuje, že jediný správný světonázor je honba za penězi a úspěchem, ze které dokázal udělat opulentní kýč. Jeho tvorba je svazácká propaganda konzumního světa, kdy je arogance zadavatelů, tedy developerů, ilustrována jeho veřejným vystupováním hájícím tuto garnituru. Příběh Pasty Onera, kdysi uznávaného writera, ke kterému jsem jako teenage writer vzhlížel, je ohraná písnička o komodifikaci subkultur. Streetartisti se stali dekoratéry gentrifikačních procesů, kde aerosol z jejich sprejů tvoří kouřovou clonu kapitalismu. Chybí nám obecně pochopení umění a jeho role v tomto století. Více než dekorovat věže ze slonoviny bychom měli soustředit energii do propojování, vzdělávání a kultivace empatické společnosti. Takové umění ukazujeme v našem filmu.

Q. Jaké proměny ve veřejném prostoru vás v poslední době naopak těší?

VT. Mně dělá radost, když vidím české Fridays for Future, Iniciativu nájemníků a nájemnic nebo třeba rostoucí odhodlání cyklistů jezdit po Praze na kole, i když je to boj o život. Smekám před odhodlaností týmu Arniky, kdy v projektu Město pro život dennodenně kontrolují jednání funkcionářů, obyvatelé Prahy se tak mohou dozvědět fakta o netransparentních rozhodovacích procesech městského vedení. Co se týče umění ve veřejném prostoru, tak je občas vidět nějaké odvážnější instalace, ale mimo Prahu. Cením váš projekt Umění pro město, kdy se prostředky rozdělují do menších site-specific projektů místo toho, aby si Praha koupila třeba jednoho Anishe Kapoora, u kterého by si turisté dělali selfie, což byl záměr bývalé primátorky Adriany Krnáčové. Jediné, co mě v Praze pořád dokáže překvapit, je nová generace graffiti crews. Jinak mi z vizuální kultury našeho města krvácí oči a měl bych se soudit se státem kvůli vizuálnímu smogu, který má nevratné následky na mém zdraví. To, jak dlouho se nedařilo odstranit nelegální předzahrádky v historickém centru Prahy anebo fakt, že bylo ještě loni sedmdesát procent billboardů na území Prahy nelegálních, ukazuje dlouhou cestu, kterou musí občanská společnost ujít, abychom z Prahy měli živé město pro všechny, a ne mauzoleum kýče a arogance.

Autorka je členkou týmu Umění pro město