Jediné, oč se většina veřejných muzeí a galerií formálně opírá, je profesní etický kodex Mezinárodní rady muzeí (ICOM), který sice definuje určité oblasti chování těchto institucí, ale nenabízí konkrétní návody. Ve svých zřizovacích listinách galerie a muzea, které vlastní a obhospodařují sbírku – muzea přírodovědná, vlastivědná, etnografická i muzea umění –, obvykle na zmíněný kodex odkazují. Pro identifikaci etických rizik a praktické rozhodování ve sporných případech ovšem žádné z nich nedisponuje mechanismem či alespoň artikulovaným postojem k potenciálnímu střetům zájmů. K obraně vlastní autonomie vůči ekonomickým a politickým tlakům, které se jejich činnosti mohou dotknout.

Etické otázky spojené s fungováním muzeí se však i ve světě začaly opravdu intenzivně řešit v zásadě až před nějakými dvaceti lety. Osmdesátá a devadesátá léta minulého století totiž primárně sledovala logiku neoliberálně pochopného růstu výkonnosti muzeí a galerií, veřejné instituce se nejen z nutnosti orientovaly na prodej služeb a doping ze soukromých peněz – od sponzorů přes stále intenzivnější milostné aférky s trhem s uměním – a jejich chování se začalo podobat fungování klasické obchodní společnosti či (abychom použili oblíbený pojem ordoliberálů) podniku.

Tehdy se zdálo, že jsme nalezli jedinou správnou (rozuměj: byznysovou) cestu. Asi nejobludnějším příkladem byla éra ředitele newyorského Guggenheimova muzea Thomase Krense, který prosazoval při jeho rozvoji model nadnárodní korporace s franšízami, ziskovými investicemi a politikou agresivního pronikání globálního produktu na stále nové trhy. Většina kulturních institucí u nás vlastně o něčem podobném stále sní.

Během posledních dvaceti let však muzejní scéna v Německu, Velké Británii, Francii či USA přece jen rozpoznala nebezpečí, které spočívá v rostoucí míře závislosti veřejných kulturních institucí na jejich obchodním obratu a zájmech soukromého sektoru. Za privátní podporou totiž není jen a pouze altruismus, podporovatelé nebývají osvícenými mecenáši, ale mají své ekonomické, politické, statusové a symbolické zájmy. A podporou či symbiózou s muzei je mnohdy realizují a prosazují na úkor jejich veřejné funkce. Rostoucí míra ekonomizace, tlak na zvyšování procenta samofinancování či na takzvané vícezdrojové financování kulturních institucí je jen jiná stránka stejného nebezpečí – děláte věci nikoli kvůli jejich smyslu, ale kvůli tomu, že se vyplatí.

Jiným rizikem je rostoucí závislost na politické reprezentaci a politické podpoře, pokud se tedy rovnou nebavíme o přímých mocenských zásazích a zadáních pro veřejné kulturní instituce, které jsou bohužel běžnou součástí společenského života v sousedním Polsku nebo v Maďarsku. Určitá personální či ekonomická rozhodnutí týkající se muzeí a galerií, která činí v posledních letech politické reprezentace v Holandsku či Francii, jsou svou povahou také mocenským a ideologickým nátlakem.

Co dělat?

Na druhou stranu specifická část debaty, kterou sledujeme v poslední dekádě, eskaluje, a to často i s pozitivním přispěním politických elit. Souvisí především s etickými otázkami spojenými s původem muzejních sbírek. U nás tenhle problém není v širším, celospolečenském měřítku významněji přítomen. Diskutují o něm vyhraněné skupiny kurátorů, kritiků a lidí na univerzitách, respektive se objevuje v oborových médiích jako je Artalk. Tato debata vede v zahraničí nejen k často radikální změně způsobu prezentace, interpretace a kontextualizace sbírkových předmětů získaných během posledních zhruba dvou set let z kolonizovaných či vyrabovaných zemí, ale dokonce až k navracení sbírek a předmětů do míst, odkud pocházejí.

I my bychom se měli ptát, jestli v našich sbírkách není něco, co bychom měli vracet, nebo alespoň jinak prezentovat. Naše paměťové instituce už mají zkušenost například s restitucemi židovského majetku, tedy uměleckých a jiných předmětů zcizených během druhé světové války. Ovšem na rozdíl od aktuální debaty v zahraničí česká muzejní scéna reagovala až tehdy, když k tomu byla dotlačena zvenčí – politikou. Společenský konsensus devadesátých let umožnil rozsáhlé vyrovnání s tou částí sbírek, které se do muzeí a galerií dostaly v důsledku represí a vyvražďování velké skupiny občanů. Byly zároveň zpracovány důkladné reporty a publikace o sbírkových předmětech, které mají původ v zabavených majetcích.

Ale – a to je podstatné – naše muzea nevnímala restituce jako výzvu k interní debatě o etice sbírkotvorné činnosti: mluvilo se jenom o politickém vyrovnávání s režimy 20. století. Podobně jako v celé společnosti, i v muzeích totiž vládla obecná shoda na tom, že za to mohou „oni“, tedy někdo jiný, že muzea a galerie, která ve svých sbírkách tyto předměty uchovávala, byla také pouhou obětí. Muzea zkrátka nepochopila, že konkrétní problém je součásti daleko zásadnějších otázek etické a politické odpovědnosti paměťových institucí. Zastavila se u toho, co bylo nařízeno zákonem, ale nikoho ani nenapadlo ptát se po mechanismech, které muzeum jako veřejnou instituci dostávají do eticky problematických situací průběžně.

Navzdory své nechuti se však kulturní instituce musejí ptát po vlastní odpovědnosti, je třeba, aby vedly vnitřní debatu bez toho, že by jim ji někdo nařídil, a aby aktivně a prospektivně formulovaly svou pozici. Jestliže reagují až na společenskou nebo politickou poptávku, neplní svou základní funkci a můžeme je činit spoluzodpovědnými za mizerný stav celé společnosti. V tomhle smyslu si naše veřejné kulturní instituce za posledních třiceti let zvykly na etickou pasivitu a jsou v podobné defenzivě jako před rokem 1989. Společenské, politické a personální kořeny dnešního stavu a nechuti jej změnit sahají zpět až do devadesátých let.

Naštěstí se ocitáme na určitém přelomu: zejména mladší generace kurátorů a kurátorek či teoretiků a teoretiček se začíná nahlas ptát po společenské odpovědnosti muzeí a galerií. Je to samozřejmě trochu móda a trochu z nouze ctnost, neboť se tu objevila neobsazená profesní nika, kterou lze díky diskurzům etablovaným v zahraničí poměrně snadno zabrat, ale zároveň se jedná o zcela zásadní otázky společenské relevance a důvěryhodnosti veřejných kulturních institucí.

Už nikdy klid 

Ale vraťme se k otázce dekolonizace. My jsme kolonie neměli, přesto není onen dekolonizační aspekt pro české prostředí ničím zcela vzdáleným a odtažitým. Nás se intenzivně dotýká prostřednictvím Náprstkova muzea (jako nynější součásti Národního muzea) a může se týkat i sbírek mimoevropského umění Národní galerie. Jak máme dnes rozumět misi Muzea Aleše Hrdličky v Humpolci či Muzea Emila Holuba v Holicích? Jsme okázale hrdí na odkaz Hanzelky a Zikmunda, jejichž spanilé jízdy světem však byly určitým pokusem o mentální
kolonialismus po roce 1948. Expanze firmy Baťa do Indie a Jižní Ameriky vykazuje všechny rysy ekonomické kolonizace a tak dál. To jsou všechno témata, s nimiž se má naše společnost vyrovnat prostřednictvím svých kulturních institucí, které disponují věcnými i intelektuálními nástroji pro jejich kritické zkoumání. Nebo by je k dispozici měly mít.

Ve své koncepci pro Národní galerii jsem poprvé dokonce už před deseti lety formuloval vizi spojení jejích sbírek umění neevropských civilizací a kultur s podobnými sbírkami Národního muzea do nové, samostatné instituce. Národní galerie „čte” tyto své sbírky z perspektivy umění a estetiky, Národní muzeum, respektive Náprstkovo muzeum jako jeho součást pak z perspektivy antropologie, etnografie a  kulturní  historie.  Propojit obojí by znamenalo vytvořit platformu pro daleko sofistikovanější přístup k interpretaci a prezentaci těchto sbírek a vyjasnit tak i vlastní postkoloniální situaci české společnosti. Veřejná debata související s plánovanou rekonstrukcí Náprstkova muzea, na niž instituce přistoupila až pod tlakem odborné veřejnosti, je snad začátkem dlouhodobějších změn.

Na samotě u lesa

Zajímá mě tedy zejména sebereflexe, která má mít pro kulturní instituce praktické důsledky. A v jejím odsouvání vidím slabý článek české muzejní scény. Chápu, že jakákoli diskuse, která znamená určitou problematizaci navyklých přístupů a ustálených řešení, je nepohodlná.

Tím spíš když počítáte s konzervativním publikem a nepřipraveným či odmítavým postojem svého zřizovatele, jak ostatně ukázal nedávný případ rychlého odvolání ředitelky Památníku Lidice, která chránila autonomii paměťové instituce před politicky motivovanou denunciací. Z muzejní scény se nikdo nahlas neozval.

Představitelé muzeí se svému veřejnému angažmá jakožto muzejní pracovníci prostě ke své škodě důsledně vyhýbají, takže v debatách vedených na obecnější společenské či politické úrovni s nimi nikdo nepočítá jako s respektovaným, přirozeným partnerem.

Muzea a galerie nemají jen hodnotu svých sbírek a expozic, mají jako instituce také určitou symbolickou váhu. To, co vidíme, je ale slabost celého oboru, jeho marginální pozice. Veřejnost zkrátka nemá pocit, že paměťové instituce aktivně a jedinečně spoluvytvářejí kulturní identitu a aktivně formují společenskou debatu. Je to nejen tím, že velké instituce nejen že nenabízejí aktivní postoj ke společenským otázkám, ale po letech rekonstrukcí svých sídel dokonce nedokážou už roky ani nabídnout dokončené dlouhodobé expozice, které odpovídají odbornému a návštěvnickému standardu. Selhává Národní muzeum, velmi obezřetný přístup ke společenským tématům má Uměleckoprůmyslové museum, podobně mlčí Památník národního písemnictví. Jistě, muzea s dlouhou tradicí asi nikdy nebudou radikálními lídry diskuse, ale právě ona mají sílu, prostředky a lidi, aby se v přiměřené míře těmito otázkami zabývali. Ale nezabývají.

Bázeň a chvění

Už jsem zmínil, že v českých muzeích a galeriích nenajdeme na míru šité kodexy, které by definovaly etický rozměr jejich jednání. Všichni jsou si vědomi toho, že formulovat postoj instituce k některým věcem je zkrátka nebezpečné, takže volí cestu obezřetného oportunismu. Hodnotové deklarace jsou totiž logicky vnímány de facto jako politický akt, a pak – jasně formulovaná etická pravidla mohou instituci oslabit ekonomicky. Vytvářejí závazek, který je omezuje při získávání podpory (finanční i věcné) od silových hráčů: soukromých sběratelů, korporátních sponzorů či v případě muzeí umění také dealerů a aukčních síní. Je přitom paradoxní, že tyto zdroje prostředků jsou v České republice téměř zanedbatelné – či přinejmenším proporčně mnohem slabší než v okolních zemích. V okamžiku, kdy si rozhněváte potenciální donory, může ještě více opadnout podpora zřizovatelů, kteří obvykle nerozumějí smyslu autonomie veřejných kulturních institucí.

Za třicet let si muzejní obec prostě nevytvořila dostatečné stavovské a společenské sebevědomí, a to i přesto, že k tomu má nástroje jako jsou Asociace muzeí a galerií, ICOM či Rada galerií. Svou pozici a stanoviska představitelé kulturních institucí raději vůbec nevyjadřují z obavy, aby tím sobě a své organizaci neublížili. Všichni radši hrají poziční hru za sebe a nikdo na sebe nechce vzít roli lídra diskuse.

A kdo by ji měl vést? V oblasti výtvarného umění se samozřejmě nabízí Národní galerie bok po boku s Galerií hlavního města Prahy, Moravskou galerií v Brně, Muzeem umění v Olomoucí či Uměleckoprůmyslovým museem v Praze. Z druhé strany je musí podpořit Národní muzeum, Moravské zemské muzeum v Brně či Slezské zemské muzeum v Opavě.

Těžko si ale umím představit, že takové Národní muzeum bude v první linii diskutovat o etice muzejního provozu: jaký etický kodex by mohl připustit, aby se na půdě muzea odehrávaly předvolební debaty stranických lídrů? Vstup stranické politiky na půdu instituce, která má být z podstaty věci autonomní, je zcela unikátní úkaz, v civilizované zemi něco nemyslitelného.

Svět jako vůle a představa

Muzea a galerie výtvarného umění mají navíc jedno specifikum, pracují s průběžným vědomím ohrožení ze strany trhu s uměním a zájmů velkých sběratelů či soukromníků, kteří v posledních letech zakládají svoje privátní instituce a někteří z nich se do jisté míry logicky hlásí o veřejnou podporu.

Určitá lehkost, se kterou privátní aktivity dokáží získat pozornost veřejnosti, zkresluje váhu a význam veřejných muzeí umění a galerií. Tomuto tlaku na snadná řešení nemohou a ani nemají veřejné kulturní instituce konkurovat, nesmějí soutěžit o ekonomickou převahu ani přistoupit na soutěž v populismu. Jejich nevýhoda, totiž komplikovaná pravidla při zacházení s veřejnými zdroji a nezbytnost vyjednávat o tom, čemu se mají věnovat, je zároveň deklarací specifického typu jejich společenské odpovědnosti, jejž privátní aktivity prostě a priori nemají (na rozdíl od veřejných institucí) vepsán do své DNA.

S touto mírnou těžkopádností a nutností argumentovat však má jít ruku v ruce odpovědnost a důvěryhodnost. Pokud to považujeme za slabost, soukromý sektor si toho všimne. V posledních letech si skutečně uvědomil, že na výtvarné scéně může snadno sehrát významnější roli. Vlna zakládání soukromých galerijních institucí, které se nemusejí ohlížet na pravidla hry, jež se vztahují na užití veřejných peněz, je toho důsledkem.

Nové subjekty jsou efektivnější, nemusejí se dohadovat se zásadovými kurátory či dalšími aktéry veřejné diskuse, jsou to přece soukromé peníze, takže je jen na investorovi, co s nimi udělá. Jestliže i z důvodů popsaných výše veřejná muzea a galerie nepřesvědčily své partnery ze sektoru privátního, že je pro ně výhodné a vhodné podporovat veřejné instituce, doplácí na to. Pro ty, kdo investují do umění, totiž nemá cenu se mořit s veřejnou instituci, lepší je založit si vlastní. Symbolický kapitál veřejných kulturních institucí totiž poklesl pod míru, kdy se do nich vyplatí investovat.

Na počátku existence takového DOXu byla potřeba podpořit určité hodnoty. DOX plní dodnes dobře funkci místa, které vychovává určitý typ publika (řekněme střední třídu), dává jeho potřebám jistý směr, naplňuje určitou představu o kvalitě života. V okamžiku, kdy se ale začneme ptát, zda je všechno tak, jak to tahle soukromá instituce deklaruje, přichází velmi rozmrzelá reakce. Před několika lety DOX nedostal v prvním čtení grantového řízení žádanou vysokou částku, protože členové komise jeho projekt nedoporučili. Rozhovorů s představiteli téhle soukromé instituce o křivdě, která se jim udála, byla plná média. Běžná situace, se kterou se setkává kdekdo, ale jenom někdo má mobil na premiéra. Je to modelový případ: soukromá instituce žádá o podporu z veřejných peněz, ale je zaskočena tím, že ne všichni oceňují kvalitu její veřejné služby.

Nežádané neštěstí

Síla veřejných kulturních institucí musí proto spočívat v posilování jejich symbolické či společenské váhy, která kompenzuje ekonomický úspěch a politické konexe, a to i za cenu určitého konfliktu. Veřejné muzeum umění, tedy instituce, která vytváří sbírku, není a už nikdy nebude finančně konkurenceschopná na trhu s uměním. Na druhou stranu má všechny předpoklady k tomu, aby budovala vlastní silnou symbolickou pozici a dokázala přesvědčit, že kontext sbírky a tradice, do nějž žádané umělecké dílo vstupuje, vynahradí umělci či prodávajícímu finanční „ztrátu“. To znamená v první řadě investici do znalostí, interpretačního umu, zprostředkování významu uměleckého díla a podobně.

Zatím jsme byli svědky především opaku, kdy uskutečnění zápůjčky bývá závislé na dobré vůli či dokonce podpoře a vycházení vstříc soukromému subjektu, který si tak ošetřuje především svůj vlastní zájem. A tady se už ocitáme v eticky problematické oblasti. Privátní subjekty mohou půjčit dílo na výstavu či ho za určitých podmínek deponovat v muzeu s předpokladem, že se jeho cena na trhu časem zvýší díky „symbolické investici“ jako je jeho zařazení do určitého kontextu, kvalitativního či historického, posilujícího jeho význam a hodnotu. Přesně z tohoto důvodu vyžadují některé instituce například ve Velké Británii od zapůjčitele závazek, že dílo se po nějakou dobu zkrátka nesmí objevit na trhu.

U nás se ale naopak ve veřejných muzeích a galeriích setkáváme s výstavami fungujícími coby průtokový ohřívač hodnoty děl. Velmi zjednodušeně řečeno, zaplatím vám katalog, ale na obálku dáte obraz, který zanedlouho prodám za desítky milionů… Takové jednoduché a ponižující reciproční spolupráce, v nichž se veřejný sektor podřizuje soukromému zájmu, jsou v evropském kontextu nepřijatelné. Muzeum vystaví za drobný sponzorský příspěvek „dílo měsíce”, které se návazně objeví v aukci. Přiznávám, že ani mně samotnému před takovými patnácti lety nepřišlo takové jednání nepřijatelné. Uskutečňují se celé monografické výstavy ve veřejných kulturních institucích, které zaplatili z velké části ti, kdo s tvorbou daného umělce obchodují. A to bez jakéhokoli ujednání týkajícího se následné obchodovatelnosti obsahu. Ano, divák může být spokojen, ale co vlastně dostal? Zážitek podložený regulérním odborným zhodnocením umělecké tvorby, anebo byl na návštěvě ve specifickém showroomu dealera s uměním?

Nahý v trní

Poslední kauza se týkala retrospektivy Mikuláše Medka v Národní galerii, z níž soukromý sběratel stáhl velký soubor zapůjčených uměleckých děl – záminkou bylo neuvedení názvu sbírky u jednoho z nich. Chyba, kterou lze napravit v řádu hodin v případě popisky na výstavě – a v řádu dnů v případě katalogu. Média poskytla nebývalý prostor sběrateli, který nejenže vyslovil určitá podezření týkající se právě toho, že podoba projektu mohla být ovlivněna zájmy jiných hráčů na trhu s uměním, ale dokonce zpochybnil koncepci a podobu samotné výstavy. To je prostě skandál.

Fakt, že osoba s bezprostředním sběratelským a ekonomickým zájmem na vystavených uměleckých dílech zpochybní symbolický rámec a autonomii rozhodování o podobě výstavy v nejvýznamnějším muzeu umění v zemi, je skoro neuvěřitelný. Jak má taková retrospektiva vypadat může být legitimním předmětem odborné debaty a kritiky, ale bez podivení naslouchat torpédování kompetencí Národní galerie z úst sběratele je nehorázné. Selhala ovšem také instituce sama, respektive její tehdejší generální ředitelka Anne-Marie Nedoma, která se ke kauze odmítla vyjádřit a bez diskuse a vysvětlení přistoupila na požadavek zapůjčitele. Podkopla tak nohy vlastní instituci a přičinila se o další, velmi výrazné oslabení její společenské váhy. Vy zíráte, my zíráme.

Je nepochybné, že veřejná a privátní sféra musejí spolupracovat. Právě proto je třeba najít společný modus vivendi. Nezpochybňuji zájmy a často i dobré úmysly privátních investorů a sběratelů. Jen není možné zamlčet, že se nutně nekryjí s veřejným zájmem. A ten musí garantovat veřejné kulturní instituce. Svou autoritu ovšem nesmí podrývat vlastními excesy a zbabělostí.

V sousedních státech na tuto diskusi nerezignovali. Když dnes Slovenská národní galerie přijímá velkou a kvalitní soukromou sbírku slovenského moderního umění, děje se tak ve vydiskutovaném, podrobnou smlouvou určeném rámci a bez podmínek, které by zasahovaly do veřejné funkce muzea umění. Podstatné je vytvořit transparentní manévrovací prostor, v němž lze za určitých podmínek naplnit zájmy obou stran. Veřejné kulturní instituce musí na své pozici trvat – i za tu cenu, že zkrátka nebudou mít k výkonu své funkce nějaký čas k dispozici žádoucí umělecká díla.

Filosofie peněz

V západní Evropě a USA už nějaký čas probíhá vzrušená debata na téma původu peněz. Tyto diskuse jsou někdy označované jako postmarxistické, ale otázky a argumenty, které v nich padají, nelze ignorovat obecně.

Je správné, že peníze pro galerijní provoz pocházejí z obchodu s chudobou, z vykořisťování prekarizovaných skupin a pracovníků v zemích s nízkou mzdou či ze zisků ekologicky nepřijatelného byznysu? Britská vlna ukončení vztahů předních muzeí s ropnou a energetickou společností BP (The British Petroleum), která po dekády patřila k největším sponzorům kultury a umění v zemi, je také důsledkem debaty o původu peněz. Bojkot výrobců návykových léků ve Spojených státech a tlak na to, aby se Metropolitní muzeum vzdalo jejich podpory a jejich zástupci nezasedali ve správní radě muzea, je další příklad.

Na každý pád se této debatě nemůžeme vyhnout ani my. U této roviny etických kodexů přitom sám nemám zcela jasno. Jsem sice pragmatik, ale také věřím, že stále ještě moje instituce dokáže dobře a užitečně použít peníze, ať už přijdou skoro odkudkoli. Musíme je dát na správnou věc a nevykupovat jimi hříchy, jichž se dopustil ten, kdo k nim takhle přišel. I tady ale existuje jasná mez, přes kterou nejede vlak: exekuce, dětská práce, hazard, systematické poškozování přírody.

Plným hlasem

Každá z velkých institucí by měla vtělit svůj postoj k těmto otázkám do jakési své ústavy nebo etického kodexu tak, aby její jednání bylo předvídatelné a konsekventní. Debata o tom, za jakých podmínek můžeme správně plnit svou společenskou funkci, by nakonec pomohla všem. Perspektivně by dokonce vyrovnala poměr sil, posílila symbolickou váhu veřejných kulturních institucí a vyvážila tak jejich relativní „slabost” vůči ekonomicky a politicky silným hráčům. Nic jiného než kulturní a symbolický kapitál naše instituce nemají.

Text vznikl na základě rozhovoru iniciovaného Pavlem Klusákem, jemuž děkuji za podněty a dřinu při přepisování mluveného projevu do první verze psané podoby.