Měla jsem vlastně štěstí, že mě vyhodili
„Zachovala jsem se, jak lidé od instituce očekávali,“ vzpomíná bývalá ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá (AK) na svůj vyhazov z čela kulturní instituce.
Q. Když začala destrukce SNG, napsala jste pro Qartal, že nevíte, proč to ministryně kultury Martina Šimkovičová a její ideolog Lukáš Machala dělají. Už to víte?
AK. Tehdy jsem měla za to, že možná existuje nějaký hluboký důvod. Už si to nemyslím. Připadají si jako feudálové, chtějí místa pro své lidi, kteří jim za to budou vděční. Plus je v nich podivná touha zničit to pěkné, co bylo. Nechtěla jsem tomu věřit, přišlo mi, že s takovou interpretací přeháním. Případně, že se mě změny dotkly natolik osobně, že si je vykládám jako ničení. Ale po roce vidíme, jak tomu oni sami vlastně nerozumějí. Jejich postoj je: „Teď jsme tu my!“
Q. Lukáš Machala, generální tajemník služebního úřadu Ministerstva kultury, píše na svých sítích velkými písmeny o REVOLUCI PRAVDY. Jak té revoluci rozumíte?
AK. Slovenská národní galerie zažívá absolutní propad návštěvnosti. Myslím, že to naše publikum pojmenovalo jasně. SNG je „dům duchů“. Autobusy tam sice začaly svážet děti, ale ty dovezené děti bych k publiku nepočítala. Říkává se, že lidé hlasují nohama, což v tomto případě nastalo, veřejnost jasně řekla, že si to takto nepřeje. Pokud jde o ta jejich revoluční vyhlášení, postupem času je stále jasnější, jak jsou jejich činy prázdné. Už je to jen takové blábolení.
Q. Proč podle vás tato garnitura demonstruje moc na takovém, z hlediska politiky nebo ekonomiky, „měkkém cíli“, jako je Slovenská národní galerie?
AK. Machala je z rodiny komunistického spisovatele, vyrůstal „ve stínu Pamíru“, což je vtip narážející na krycí jméno jeho otce, agenta StB. Byl to člověk, který zmlátil spisovatele Janovice na poště. Asi je tak nastavený, nejspíš je pro nás těžké představit si, že někteří lidé jsou prostě zlí, zvláštně převrácení. Podle mého je zcela upřímně přesvědčený, že dělá kulturní revoluci. Jeden den reformuje televizi, druhý den ničí galerii… Podle mě se mu jednoho dne rozskočí hlava.
Q. Nová garnitura mění instituce, protože může. Nebo existuje jiný motiv?
AK. Infantilita. Je to dětinské chování jako někde na hřišti, kde druhému rozšlapete hrad z písku jen proto, že jste silnější, nebo se to druhé dítě zrovna otočilo zády. Je v tom určitá pubertální dětinskost. A zároveň absolutní amatérismus. Oni ani nevědí, co všechno nevědí. Je to poznat i v té galerii. Možná by to chtěli dělat lépe, aniž bych se nového vedení chtěla zastávat, určitě chtějí mít výsledky. Ale nedokážou to.
Q. Je to podle vás oportunismus?
AK. Spíš hochštaplerství.
Q. A jaké poučení plyne z vývoje na Slovensku pro nás v Česku?
AK. Zaprvé, v takové situaci vám velmi dobře pomůže humor. Pomůže, když se veřejně ozvete. A velmi pomáhá solidarita. Nejvíc mě šokovalo, že se nikdo ze skutečných odborníků na Slovensku nenechal zlákat do čela této instituce. Nikdo nekolaboroval. Byli absolutně solidární. Co mě překvapilo, a nebude to ode mě znít mile, že ve skutečnosti současný stav na Slovensku normalizují lidé z Česka. Šéfkurátor SNG je Martin Dostál, z Česka pochází i šéf programu v televizi Markíza Michal Kratochvíl. Nechci je démonizovat, zřejmě si neumějí dobře představit, co se uvnitř slovenské politiky děje, tak na uvolněná místa dosedají béčkoví odborníci. Tím nikoho z nové garnitury neomlouvám, ale ani si nemyslím, že nás přišli programově zničit.
Q. Měla jste možnost například s Martinem Dostálem mluvit?
AK. Neměla a myslím, že ho nic z toho nezajímá. Věděl, do čeho jde. Pokud člověk do své koncepce opíše heslo z Wikipedie a bez problému tam uvede rozprodávání sbírek, není to někdo, koho zajímá vedení instituce.
Q. Jakým způsobem se podle vás na normalizaci poměrů podílí soukromá televize Markíza?
AK. V minulosti měli dlouhodobě nejlepší, nejkritičtější zpravodajství a celou zpravodajskou divizi zlikvidovali.
Q. Majitelé z PPF argumentují, že jim politika kazila byznys, dá se to chápat?
AK. Nejde o to, že by Markíza skutečnost nějak křivila, jen se rozhodli, že jejich hlavním cílem je vydělávat peníze a věnovat se lehkým žánrům. Byla to vlastně unikátní situace, soukromá televize měla silné zpravodajství se silnými osobnostmi, a ta je teď pryč. Ale pořád doufám, že z té situace vzejde i něco dobrého. Například pro mě přinesla solidaritu. Na Slovensku jsme do té doby navzájem tak solidární nebyli.
Q. Co je hlavní zpráva výstavy Slobodná národná galéria v GHMP?
AK. Zaprvé, že na protest odešla stovka lidí z vynikajících pozic v dobře se rozvíjející instituci, protože věděli, že nemohou svoji práci dělat správně, to je pro mě ve světě hypoték unikání věc. I destrukce, kterou si SNG prošla, je v jistém smyslu unikátní. Na těch příkladech lze ukázat, jak se něco takového může vůbec stát. Další věc, která mě na tom zajímala, byla otázka, jak z něčeho takového uděláte v Praze výstavu. Je to vlastně institucionální kritika; jedna galerie dělá výstavu o druhé, což je podle mě v dějinách umění nová věc. Jde mi o zprostředkování emoce. Vidím, že tady v Česku si neumíte představit, co se u nás děje. Ani my bychom si nic takového představit nedovedli – kdyby se to u nás nestalo. Ani jsme nic takového neviděli přicházet.
Q. Ani teď, zpětně nic nevidíte?
AK. Často se mě ptají, jestli jsem své odvolání z čela SNG čekala. Byl to šok, ale došlo mi, že jsem to čekala už od začátku. Některé věci si neuvědomujeme a nemáme je pojmenované. Už to, jak vystupovali, jak mluvili, jak byli vulgární a hloupí, bylo absolutně nekompatibilní s naší institucí. Není to jiný svět, je to jiný vesmír! Mají jiné gravitační zákony, jejich Země není kulatá.
Q. Když se o slovenském scénáři mluví v Česku, často se naráží na fakt, že v takovou chvíli kulturní instituce potřebují zastání od veřejnosti. A že také proto si musejí veřejnost svou prací získat. Souhlasíte?
AK. Velmi. Měli jsme výhodu, že jsme po rekonstrukci museli galerii vybudovat vlastně od nuly. Díky tomu jsme žili roky v závětří a lidé v galerii svou činnost chápali jako budovatelskou. Rozhodli jsme se galerii vybudovat jako instituci, z níž návštěvníci nebudou odcházet ponížení. Kdosi řekl, že jsme vytvořili love brand. Pomohlo nám, že v době, kdy už slovenská společnost byla v depresi, jsme národní galerii otevřeli bez VIP recepce, uspořádali jsme den pro veřejnost. Dávali jsme si záležet, a pracovalo na tom celé oddělení marketingu a vlastně celá galerie, abychom k lidem mluvili vstřícným jazykem. Co se teď děje, je poklona práci lidí, kteří v galerii pracovali. Návštěvníci nám svou přízeň vracejí a přestali do normalizované galerie chodit. Aby se vás lidé zastali, musíte se prvně stát jejich oblíbenou značkou, jejich love brandem.
Q. Existuje dilema podle historky s králem Šalamounem, v němž se matka vzdá svého dítěte, než aby si právem odnesla polovinu. Zažila jste při nepřátelském převzetí galerie něco podobného?
AK. Měla jsem vlastně velké štěstí, že mě vyhodili. Kdybych později musela podat výpověď společně s dalšími, bylo by to pro mě velmi těžké. Určitě bych si říkala, že mám zůstat a pomoci zevnitř. Takové lhaní do kapsy. Viděli jsme, co vyvádějí dosazení ředitelé. Vážně nebylo možné zůstat, nešlo to vydržet. Nebyli jsme zvyklí na to, že nás někdo šikanuje. Ale jsem ráda, že jsem tohle dilema řešit nemusela. Doufám, že bych se rozhodla správně. Když ze Slovenského národního divadla vyhodili ředitele Mateje Drličku, věděla jsem, že jakmile se ozvu na jeho obranu, ihned poletím. Nezaváhala jsem ani vteřinu. Zachovala jsem se tak, jak lidé od naší instituce očekávali.
