Invaze

Tahle výstava vznikala rychle, z vnitřní nutnosti i z potřeby spojit možnosti galerie s přímou reakcí na ruský vpád na Ukrajinu. Nakonec se kurátorky Oksana Maslova a Sandra Baborovská rozhodly pro svědectví o okamžité reakci umělců na „novou situaci ničení”, jak říká jeden ze zúčastněných tvůrců.

Výstavní projekt Invaze ukázal válku očima současných ukrajinských umělců – Danyla Movčana (ze Lvova), Igora Guseva (z Oděsy) a Alexandra Naselenka (také z Oděsy). Všichni stále zůstávají na Ukrajině a od prvních dnů invaze umělecky reagují na aktuální dění. Originály nebylo možné do Prahy dopravit: proto byla díla na výstavě zprostředkována pomocí digitálních kopií. Prostor Kobka 17 na smíchovské náplavce se stal ve dnech 28. 4. – 22. 5. 2022 místem komunity, která se scházela nad živou ukrajinskou kulturou mnoha podob. Centrem však byla výstava maleb, koláží a fotografií.

Nemohl jsem dál pracovat jako dosud

Dominantou výstavního projektu byla práce Danyla Movčana (* 1979, Lvov). Ten na papíře ve skvrnách akvarelu kontinuálně od počátku ruské invaze zachycuje lidská těla a osudy, které pohltila válka. Danylo Movčan má bohaté zkušenosti s malbou ikon, což se v jeho tvorbě odráží. Současná výstava představila aktuální díla ze série Dny invaze.
Danylo Movčan: „Za poslední dva měsíce se moje město několikrát stalo terčem útoků ruských bomb. Některé objekty byly poškozeny nebo zničeny, umírali lidé. První dva dny jsem se ještě snažil tvořit současné sakrální umění. Třetí den jsem ale pochopil, že v této nové realitě, realitě ničení, nemůžu pracovat jako dosud. Začal jsem vytvářet sérii proti invazi a namaloval jsem kolem padesáti akvarelů. Svou pozornost jsem obrátil na několik momentů, které se teď v ukrajinské společnosti odehrávají. A právě tyto práce můžete vidět na výstavě.
Za současné války byla ničena některá muzea a bylo poškozeno několik uměleckých institucí na východě a jihu Ukrajiny. Pro ukrajinskou kulturu to bude mít velmi negativní důsledky. Ale teď, dokud to ničení probíhá, je velmi těžké určit jejich rozsah. Všechny následky uvidíme až po válce. Chtěl bych moc poděkovat za pomoc přátelům z Evropy a z Ameriky, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží podpořit umělce z Ukrajiny, šířit informace a ukázat jejich díla ve světě.“

Sarkasmem a ironií proti říši zla

Díla Igora Guseva (* 1970, Oděsa) jsou prostoupena jemnou ironií a absurditou. Igor přehodnocuje zavedené stereotypy v umění, vytváří koláže inspirované největšími hrozbami současnosti. Je účastníkem a organizátorem mezinárodních akcí, představení, výstav a také zakladatelem několika galerií. V pražské galerii Kobka 17 byla vystavena díla ze série Třetí světová válka, kterou započal 24. února dílem The Russians Are Coming a pokračuje dosud. Své dílo komentuje s neodmyslitelnou ironií.
Igor Gusev: „Rusové už dlouhou dobu vynakládají veliké úsilí, aby dokázali, že ukrajinská kultura neexistuje. Kupují si televizní kanály, noviny a žurnalisty, kteří domýšlivým způsobem vykládají, že ukrajinská kultura je jen fake. Ale témata vítězství, spojování a národní identity jsou teď na Ukrajině tématy číslo jedna. Abychom zvítězili, díváme se zpět a vidíme naše předky, kteří bojovali proti Rusku za svobodu.
Dlouhou dobu jsem se zabýval uměním, ve kterém hrála hlavní roli estetika, ale to se teď nikoho nedotýká, protože válka hodně z toho vzala. Například dříve bylo téma smrti nepřípustné, lidé mohli mluvit o sexu, jak chtěli, ale v žádném případě ne o smrti. Teď je všechno jinak. Teď je téma smrti mezi lidmi ústředním tématem a je taky hlavním tématem v životě i v umění. Kultura i dnes skutečně existuje. Ukrajinci vítězí nad říší zla pomocí humoru. V boji proti zlu nám dnes nakonec nepomáhá jenom vlastenectví, ale taky humor.“

Dokončit jednou svůj projekt

Díla Alexandra Naselenka (* 1992, Oděsa) vznikla pár dní před ruskou invazí na Ukrajinu. Hlavním cílem cyklu Nedokončené studie ukrajinského jihu je vizuální studie antropologických, historických a environmentálních aspektů jižní Ukrajiny, zejména v okolí ústí Dněstru, kraji autorova dětství. Naselenko je ukrajinský fotograf, fotografuje portréty, dokument, geometrické a noční motivy. Spolupracoval s populárními ukrajinskými umělci a kapelami Jamala, Sunsay, Onuka a s dalšími představiteli současné ukrajinské kultury.
Alexander Naselenko: „Můj fotografický projekt, na který se díváte, je spojen s velmi promyšleným, klidným a pomalým chozením po krajině. Ale pak jsem začal pociťovat, že do projektu vstupuje jakási invaze – a nejvíc ze všeho jsem si přál, abych měl možnost jej vůbec dokončit. A dosud bych chtěl. Ale v současnosti se více vracím k fotografiím, chci fotit, ačkoliv si teď svůj foťák neberu a fotím jen na telefon. Působím teď jako fixer, to je taková profese, která pomáhá zahraničním novinářům překládat, organizovat jejich setkání s místními obyvateli, s vojáky, s těmi, kteří můžou světu říct, co se děje na Ukrajině. Myslím, že je to důležitá práce.
Také do Kyjeva jsme přijeli proto, abychom navštívili města v Kyjevské oblasti, jako je Buča, Hostomel nebo Irpiň, abychom je viděli na vlastní oči. Myslím, že o těchto městech všichni víte. Asi nemá smysl, abych vám vykládal o tom šoku, o těch emocích, které vyvolávají činy ruských vojáků. O tom, co po sobě zanechávají. Přál bych si, abyste pochopili, že jsou to nádherná a pokojná místa, v nichž lidé chtěli žít v míru. My se o to snažíme.“
Výstava v Kobce 17 se zároveň stala platformou, kde byla představena současná ukrajinská kultura v širším kontextu. Doprovodný program mimo jiné zahrnoval čtení moderní ukrajinské poezie za doprovodu hudby, promítání ukrajinských filmů, čtení textů současných ukrajinských autorů a workshopy pro děti.
Během trvání projektu proběhla sbírka finančních prostředků na podporu žen a dětí trpících ruskou vojenskou agresí.

Invaze 
28. 4. – 22. 5. 2022 
Kobka 17, Smíchovská náplavka 
Kurátorky: Oksana Maslova (Oděsa, Ukrajina) a Sandra Baborovská (Galerie hlavního města Prahy) 
Výstava Invaze vznikla ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy v rámci programu Umění pro město a Českého centra Kyjev. 

Výstava proběhla pod záštitou: primátora hl. m. Prahy MUDr. Zdeňka Hřiba, MgA. Hany Třeštíkové, radní pro oblast kultury, výstavnictví a cestovního ruchu Magistrátu hl. m Prahy, Чеський центр Київ / Českého centra Kyjev, Українка в Чехії / sploečnosti „Ukrajinka v České republice“ a společnosti Pražské náplavky, TCP a.s.

Danylo Movchan, Nemocnice, 22.03.2022, akvarel na papíře, 35×30 cm
Danylo Movchan, Nemocnice, 22. 3. 2022, akvarel na papíře, 35×30 cm

Fyziognomie současnosti v Evropském parlamentu

Česká republika se 1. července ujímá předsednictví v Radě Evropské unie, což je jedna z klíčových rolí vyplývajících z členství v EU. Přípravy na české předsednictví probíhají několik let, soustředí se na důležitá politická, hospodářská a reprezentační témata. Nedílnou součástí aktivit souvisejících s předsednictvím je i celá řada kulturních akcí. Mají představit české umění v jeho nejrůznějších podobách, a to jak přímo v Česku, tak na různých místech v zahraničí. Jedním z nich je i Brusel, sídlo řady institucí EU.
Magistrát hlavního města Prahy a Galerie hlavního města Prahy byly Kulturním výborem Evropského parlamentu skrze Úřad vlády České republiky osloveni, aby uspořádali výstavu českého současného umění v jednom z výstavních prostorů Spinelli Building.
Výstavy současného umění pořadatelských zemí mají v této budově dlouhou tradici. Ta je dána i tím, že samotný Evropský parlament vytváří vlastní kolekci složenou z děl všech unijních zemí. V jejím podtitulu je motto EU „jednota v rozmanitosti“.
Sbírka začala vznikat v roce 1980, její založení vycházelo ze sdílené představy, že umění má jedinečnou roli v komunikaci a propojování jednotlivců i celých zemí. Spravovaná kolekce je velmi pestrá. Jak je možné se dočíst v oficiálních materiálech, „sbírka symbolizuje úspěchy, spolupráci, aspirace a jednotu za téměř půl století – od integrace současných členských států po základní hodnoty, jako je svoboda projevu, lidská důstojnost a proměny životního prostředí“, a to včetně akcentu na významné osobnosti, které utvářely Evropskou unii.
Představitelé Kulturní komise spolupracují s řadou odborníků v jednotlivých zemích a vyhledávají autory, kteří ve svých dílech reflektují principy, na kterých stojí Evropská unie.
Ve sbírce je i několik děl z České republiky, vedle busty Václava Havla nebo série Havlových portrétů od Tomkiho Němce jsou zde práce od Stanislava Kolíbala, Petra Písaříka, Petra Pastrňáka, Marka Meduny, Jana Šerých i dalších autorů. Sbírku nyní tvoří více než 500 děl ze všech médií a stále roste.

Figura prochází moderními dějinami

Výstava připravovaná Galerií hlavního města Prahy měla vycházet z této kolekce a doplnit ji o další díla. Jako kurátorky jsme byly, Magdalena Juříková a já, postaveny před řadu omezení – výstava není volně přístupná veřejnosti, „výstavní prostor“ je spíše širokou chodbou, na zdech je celá řada výrazných prvků jako ochranné lišty, osvětlení, jedna část je pokryta křiklavě barevným kobercem. Cílem bylo tedy vybrat taková díla, která si budou schopna i v tomto nesnadném prostoru nalézt své místo a dobře komunikovat s divákem.
Východiskem byl jeden z obrazů ze Sbírky současného umění EU, dílo Ideální zářící IV Jana Merty, mimořádná práce plná napětí a mnoha významů. Což nás vedlo i rozhodnutí postavit celou výstavu na různých formách figurativního ztvárnění, které provází lidstvo prakticky od počátků umění, respektive zrodu lidské kreativity. To bylo spojeno s různými formami kultu, zobrazovalo každodenní i posmrtný život, mělo vysvětlovat, předávat i zušlechťovat. Radikální proměnou prošlo po vynálezu fotografie i nástupu abstraktního umění. Ve figurativním umění 20. století se odrážely všechny politické proměny, válečné konflikty, doby relativního klidu a šťastných zítřků. Figurativní umění po roce 1960 a později zejména konceptuální umění otevřely řadu témat spojených s rolí jedince ve společnosti, genderových otázek a identity, poukázalo na roli jazyka a na to, do jaké míry jsme skrze texty a obrazy ovlivněni a manipulováni. Postmoderna definitivně relativizovala všechny možné i nemožné hodnoty a přinesla široké, často protichůdné pohledy na jednu a tutéž věc či událost.
České umění, respektive umění vzniklé na území bývalého Československa a nynější České republiky, se nedílně zapojilo do světového uměleckého dění. Někdy více viditelně, třeba v době mezi válkami, kdy se Praha stala centrem uměleckého života, nebo v roce 1968, kdy sem směřovala celosvětová pozornost, jindy se umělecký život odehrával více vskrytu, hlavně v dobách Evropy rozdělené na Východ a Západ. Posledních třicet let a zejména současnost jsou už globalizované. Více než národní povaha umění začíná převažovat otázka témat, od osobních mytologií až po otázky ekologie a udržitelnosti; ono „národní“ se projevuje víc podprahově a pocitově.

Člověk groteskní i nepřítomný

V rámci projektu pochopitelně není možné představit to podstatné z figurativního českého umění systematičtěji. Výstava spíše v základním přehledu ukazuje široké spektrum
děl, která prostřednictvím figurativního zobrazení reflektují současný svět. Při výběru jsme respektovali jak generační, tak genderovou vyváženost, a je tak zřetelné, jak různá témata procházejí napříč tvůrčí komunitou. Řada současných autorů reaguje na problémy a traumata dnešního člověka (Jakub Janovský, Eva Koťátková), jsou dialogem s obdobím moderny, které se zásadním způsobem propsalo do vizuální podoby současnosti (Anna Hulačová), dotýkají se obecnějších problémů spojených s ekologií a udržitelností (Tadeáš Kotrba). Někteří autoři se vracejí k médiu malby, ukazují, že malba jako taková, přes mnoho proklamativních prohlášení v minulých letech, není překonána a je důležitým způsobem vyjádření – ve výběru představujeme vysokou výtvarnou kvalitu současného českého závěsného obrazu, často spojeného s přístupem, který by se dal nazvat osobní mytologií (Jan Merta, Patricie Fexová, Josef Žáček aj.), a ovlivněnou i přístupem jiných médií, například filmu (Daniel Pitín).
Do výběru jsme vřadili i práce zdánlivě bez lidí (Ivan Pinkava, Pavel Dušek), které však svým charakterem reagují na člověka, respektive na jeho nepřítomnost a zároveň rámují jeho životní prostor. Ve vybraných dílech můžeme nalézt jak tradici české grotesky (Kryštof Kintera, Jiří Petrbok), tak odrazy existenciální linie českého umění (Eva Koťátková). Zajímavou pozici zaujímá v českém umění angažovaný přístup, respektive přímá reakce na aktuální dění – vzhledem k mnoha historickým událostem panovala v našem prostředí vždy spíše nedůvěra k deklarativním postojům a vztah k žité současnosti byl spíše abstrahován –, dobře to dokládají například práce Kateřiny Vincourové či Daniela Balabána.
Větší část publika, které výstavu uvidí, představují lidé nějakým způsobem spjatí s administrativou Evropské unie. Europoslanci, asistenti, úředníci, politici z unijních zemí… Jsme přesvědčeni, že právě nejrůznější výrazné figurativní práce vyvolávající okamžitou názorovou reakci, že jsou cestou, jak něco sdělit o českém současném umění a hlavně o tématech, kterými se zabývá. Současné figurativní umění, české, evropské i světové, je mnohovrstevnaté. Pro diváka je dobrodružstvím, nenabízí líbivé příběhy či jednoduchá sdělení, ale znejišťuje, dotýká se krajních poloh, osobních hranic, hledá systém v chaosu a náhodu v řádu. Pomáhá nalézt cesty v komplikovaném světě. Anebo naopak. Věříme, že právě tohle může v Evropském parlamentu zarezonovat.

Figurální tendence v současném českém vizuálním umění
Budova Evropského parlamentu, Brusel (Spinelli Building)
kurátorky: Magdalena Juříková, Helena Musilová
1. 7. – 31. 12. 2022

Jak probíhá partnerství se žulou

Mluvíme polohlasem, za tenkou stěnou studia Bubec v Řeporyjích právě uléhají účastníci kulturně-komunitní akce Art Safari na matrace. Světla zhasínají, DJ pouští jemně ševelící ambient k usínání. Tématem každoroční umělecké události pořádané Čestmírem Suškou je totiž letos spánek.

Q Jak souvisí usínání hostů za stěnou s vaší prací?
Č S Je to logické vyústění toho, co dělám celý život. Jedna věc je vlastní dílo, které vytvářím. Další pak, že jsem se od začátků vždycky pohyboval v komunitě. Vytvářet něco v určitém společenství je důležité. Vždy mě fascinovalo, jak to dříve chodilo v sochařských hutích. Pochopil jsem, že jde o nejlepší model, jak umělci mohou fungovat. Že nejsou roztříštění, ale starší a zkušenější vychovávají mladší, navzájem se podporují. Odehrává se proces, jehož výsledkem je zaprvé realizace společného díla, zároveň je to i forma vzdělávání. V mojí práci se dá od počátku tohle téma vystopovat; chtěl jsem se účastnit nebo organizovat. Proto jsem založil Bubec, studio vlastně funguje na způsob sochařské huti.
Q Kdo sem přichází?
Č S Kluci a holky ze středních nebo vysokých škol na praxi. Někteří potřebují překlenout vzduchoprázdno, které cítí na začátku vlastní umělecké dráhy. Pracují na mých projektech, nebo na projektech studia, než si najdou vlastní parketu. Dovedl jsem studio až sem a teď je předávám mladší generaci. Ta přináší svá vlastní témata, třeba ten dnešní „sleepover“, téma zdravého spánku nebo snění. Pokračují v tom, co jsem začal.
Q Má snění nějakou spojitost s ocelovými objekty, které vytváříte z vyřazených cisteren a jímek?
Č S Nebylo to tak myšlené, ale souvislost se dá najít. Úvaha, jak na ty objekty přenést pravidelné vzory, nevychází jen z racionality. Kdybych o nich nesnil, rozumem bych na ně nepřišel. Vznikají v představě, je za nimi hledání, které je naplněním snu. Jen k té realizaci je potom třeba racionální rozvahy. Člověk jako umělec hledá naplnění a mě vždy zajímaly tvary, které vycházejí z jakéhosi zárodku. Oslovuje mě hledání smyslu, nekonečného rození a umírání. Rození je vajíčko, semeno, nebo kukla. A to vše je eliptického tvaru. Elipsoid je pro mě něco zásadního, tvar spojený s příčinou toho, že žiju a něco dělám.
Q Ve vašich obřích nádržích a cisternách z oceli se tedy dají vidět zárodky života?
Č S Jako sochař jsem tyto eliptické tvary vytvářel, ale zároveň mi byla blízká jistá skromnost. Nebavilo mě velké vizionářství, výroba modelu, který pak zvětším do obrovského rozměru. To mi přišlo trapné. Vyráběl jsem elipsy z kamene, z hlíny, ze dřeva. Železu jsem se vyhýbal, jak se říká, jako „čert kříži“. Byl jsem vždycky přírodní typ. Ale potom, v roce 2005, jsem v americkém Vermontu narazil na úžasný tvar polokoule z oceli. Nález mě uvedl do období, kdy jsem pracoval s ocelí a kdy jsem začal objevovat svoje vysněné nebo pracně vytvářené tvary jako hotové objekty, které už existují v industriálním světě a léta sloužily třeba jako průmyslové nádoby.
Q Čím vás fascinovaly?
Č S Ne snad že bych si chtěl ulehčit a zjednodušit práci. Spíš mě vzrušovalo zjištění, že tvar už existuje a můžu ho přibrat do hry. Podobně, jako si lidé berou na dožití z Anglie chrty, kteří už nemohou závodit, „zachraňoval“ jsem ty nádoby před rozřezáním. Z něčeho opovrhovaného se stávala atrakce, třeba věž. Práce s kovem byla nejen pro mě, ale i pro diváky naplňující a fascinující,
všechno to perforování a otevírání. V kovu jsem si ověřil, jak je pro mě důležité téma recyklace. Když něco vyhodíš, neznamená to, že je to bezcenná věc. I v našich životech, když člověk něco zkazí, neznamená to konec, může se omluvit, věc napravit. Ne že všechno zahodím a začnu znova, často to ani nejde. Baví mě představa druhého života, nejen u kovu. I dřív jsem pracoval třeba s kmeny pokácených stromů, které nikdo nechtěl. Stejně tak jsem zachraňoval kameny. Kamarád mi kdysi nabídl kameny, staré náhrobky vyhozené ze hřbitova. Začal jsem z nich vymýšlet svoje první sochy.
Q Právě v nové etapě, svázané s kamenem, se podle textu k vaší současné výstavě v Zámku Troja nacházíte.
Č S V Troji mám skutečně obsáhlou výstavu jen z kamene. Často se vracím k obdobím, která jsem nedořekl. Přinejmenším posledních pět let jsem se toužil ke kameni vrátit. Však to znáte, když člověk něco začne a nedopoví. Cítil jsem potřebu vrátit se k plným tvarům, ke hmotě. Je mi souzená. Myslím, že mám dar s hmotou pracovat. V postoji, který by hlásal, že jsem pán tvorstva, a proto odleju svůj nápad z bronzu a teď na něj všichni koukejte, vidím jistou aroganci. Narodil jsem se v roce 1952, zažil jsem komunistické pomníky, i proto jsem měl od mládí odpor k bronzu. Ta doba už je pryč, ale stejně raději udělám sochu z recyklovaného materiálu.
Q Jaké téma vás nejvíc zajímá?
Č S Tohle přece je velké téma; nejde mi o to nechat po sobě na světě stopu, protože mě nic okolo nezajímá. Jde mi o to, abych světu neškodil. Jsem už stará generace, ale chápu tu dnešní, klimatickou, že je nešťastná z toho, co zdědila. Ve svém „železném“ období jsem dospěl k tomu, že spíš než předvádět své nápady chci dělat věci, které uživatelsky slouží lidem. Zajímají mě vnitřní prostory, vznikly rozhledny, socha – kavárna, sochy – opuštěná obydlí jako reakce na migrační vlnu. Pokud jde o témata v práci s kamenem, zajímají mě třeba schody. Cesta vzhůru, prakticky, ale i jako metafora. Vzhůru jako do nebe, k Pánubohu. V kameni mám sochu nazvanou Schody, která pokračuje v tom, co jsem dělal v oceli, totiž vytvořit dvojici s tím, co jsem z materiálu vyřezal. Pracuji tradičním způsobem, kdy je pro mě materiál výchozí zdroj. Samozřejmě, že podobně jako konceptuální umělec přemýšlím nad tím, co chci říct, ale jako partnera k tomu chci přizvat zvolený materiál. Tím pádem se o zvoleném materiálu musím co nejvíc dozvědět. Jak ho můžu použít, jak mi může být nápomocný, beru materiál jako partnera. A to je velmi důležité; materiál je pro mě partnerem v rozhovoru. Proto mě materiál posouvá tam, kam bych jen svým vlastním přemýšlením nemohl dojít. Poslední dobou jsem pracoval se žulou, s mramorem a pískovcem. Každý z těch kamenů se chová úplně jinak, jako byste se bavil s jiným člověkem. Pokud se s lidmi chcete bavit, pak komunikujete jinak s fotbalistou, jinak s úředníkem, intelektuálem. Podobně je to s rozdílností mezi materiály. Hledám způsob, jak se s kamenem dorozumět. Když si k partnerovi nenajdu cestu, můžeme se leda pohádat. Vlastně čím jsem starší, tím si víc uvědomuju, že musím cokoli na tomto světě brát jako partnera. U kamene to platí obzvlášť.
Q Jak vypadá partnerství třeba s žulou?
Č S Žula je tvrdá, má to své výhody i nevýhody. Hůř se opracovává a dále vydrží. Má hezčí řez, dá se vyleštit. Pískovec nevyleštíte.
Q Co by po umělci mělo na světě zůstat?
Č S V ideálním případě nic. Vím, že si jako sochař protiřečím. A vím, že třeba sochy ze starého Egypta dodnes přinášejí svědectví o tehdejším životě a jsou plné života.
Q Co ta metafora cesty vzhůru?
Č S Život mi změnilo, že jsem ve třiapadesáti uvěřil, že existuje stvořitel světa. Ale na mojí práci to nepoznáte. Nedělám beránky nebo tak něco. Tak si lidi představují křesťanského sochaře. Podstatou umění je přece hledání. Už nehledám, jak prosadit sám sebe, ale jak porozumět světu. Dokonce i ve vzorech, které jsem vyřezával do nádrží, se to moje pátrání po smyslu nějak projevilo. Kamarád mi poslal 3D model uhlíkové nanotrubky, což je mikroskopická záležitost. Vypadala stejně jako moje socha, kterou jsem vyřezal, inspirovaný vzorem babiččiny zástěry. Rozumíte? Můžete ty vzory považovat za ornamenty, ale já jsem je nikdy nepovažoval za pouhou ozdobu. Zjistil jsem, že vzory, které známe z historie z různých kultur, jsou si podobné. Navíc se podobají struktuře uvnitř hmoty. To přece není náhoda.

pohled do výstavy Suška – Kameny / Škoda – Objekty, Zámek Troja, 2022. Objekt Čestmíra Sušky. Foto Gabriel Urbánek
pohled do výstavy Suška – Kameny / Škoda – Objekty, Zámek Troja, 2022. Objekt Čestmíra Sušky. Foto Gabriel Urbánek

Jasné určení, kde se nacházejí hranice fotografie, neexistuje

Co se můžeme dovědět o možnostech, podobách a dopadech fotografie v naší postmediální době? Jaká je její role poté, co ji adoptoval internet a sociální sítě? Na výstavu Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky přizvala Jitka Hlaváčková desítku kurátorů. Ti přivedli na výstavu umělce a díla. „Prostřednictvím odpovědí od desítky teoretiků nabízíme fragmentární sondu do postmediálního fotografického a digitálního obrazu, který alespoň symbolicky zachycuje hybridní a výsostně prosíťovaný charakter naší situace,” píše Jitka Hlaváčková. Konkrétní uzlové body v síti přibližují rozhovory se čtyřmi participujícími umělci: jsou jimi Alena Kotzmannová, Alexandra Vajd, Markéta Othová a Ivars Gravlejs.

Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček

Alena Kotzmannová
Aparáty imaginace

Q Výstavou v Domě fotografie prolétá jako meteorit série vašich děl z roku 2019. Jak tehdy Oumuamua vlastně vznikala?
A K Dlouhodobě se zajímám o kosmický výzkum a témata spojená s vesmírem. Baví mě zkoumat něco, co nás přesahuje a čemu úplně nerozumíme. Zpráva, že do sluneční soustavy vlétlo těleso, se kterým se astronomové do té doby nesetkali, mě tím pádem okamžitě zaujala. Oumuamua znamená havajsky „posel z dávné minulosti“. Ukázalo se, že ono těleso, než vlétlo do sluneční soustavy, muselo už nějakou dobu putovat vesmírným prostorem. A jak se tu objevilo, zase zmizelo. Nebyla možnost ho zachytit, vyfotografovat, takže následně začaly vznikat různé vizualizace, které připomínaly kámen podlouhlého, doutníkového tvaru. Kameny mě zajímají dlouho, fascinuje mě, že tu byly daleko dřív než lidstvo. Posel Oumuamua do mého uvažování jednoduše zapadl a rozhodla jsem se, že vytvořím fiktivní záznam jeho návštěvy v naší sluneční soustavě.
Q Zvolila jste k tomu techniku skenování. Proč právě tu?
A K Protože znám i její limity. Třeba že skenováním objektu nikdy nedocílím bílého pozadí. To mě při myšlence na noční oblohu hned napadlo. Navíc jsem si říkala, že částečky nečistot na skle můžou dobře evokovat hvězdný prach. Díky projíždějícímu světelnému paprsku také objekt nevrhá jeden stín, není jasně osvícený z jedné strany, takže celý prostor kolem něj je tak nějak neuchopitelný. S tím souvisí i možnost úplně se vyhnout vstupu člověka s fotoaparátem do celého procesu. Nejsem tam já, lidská bytost, která ten jev zachytila a dokumentuje, to se totiž v případě Oumuamua také reálně nikdy nestalo. Při pohledu na instalaci návštěvník podléhá znejistění. Stejně jako o fotografii si lidé o vesmíru myslí, že ho celkem dobře chápou; pak sem ale vlítne neznámé těleso a celou představu posune jinam.
Q Takže vás baví posouvat hranice fotografického zobrazení?
A K Myslím si, že jasné určení, kde se nacházejí hranice fotografie, neexistuje. Pro mě je to vždycky spojení intuice, různých typů myšlení a volby aparátu. Jakéhokoliv. Vývoj fotografie je od jejího vynálezu překotný. Mně vyhovuje být otevřená všemu, co přichází. Už při studiu, kdy jsem ještě fotila na film, jsem s možnostmi média ráda experimentovala; a to se ještě vůbec nepočítalo s digitální postprodukcí, která přidává další možnosti kreativních postupů.
Q Budete teď na UMPRUMce učit nastupující generaci fotografů. Jak moc je povedete k technickým kořenům fotografie?
A K Když studentky a studenti získají technický základ, otevírají si dveře k dalším kreativním vrstvám. Nestřílejí pak od boku. A jsem vlastně až překvapená, jak je současná generace otevřená používání analogových postupů, focení na filmy, dobrodružství s camerou obscurou a podobně. Je to stejné jako obecně s historií, pořád se v kruzích nějak opakuje, vrací zpátky. Já také používám střídavě různé druhy aparátů a vyhovuje mi, že se to dá prolínat. Dnes je pro mě běžná třeba i svým způsobem bizarní kombinace skenovaných negativů, které tisknu digitálně. Proč ne? Všechno je možné, ale hlubší smysl mi to dává jen v případě, když neupřednostňujeme technickou povahu fotoaparátů, ale zůstanou především aparáty imaginace.
Q To vlastně ukazuje i výstava v GHMP.
A K Podle mého názoru výstava naznačuje, že imaginace není pouze abstrahováním naléhavých témat současného světa, ale může být konkrétní cestou k pojmenování aspektů, které si jinak těžko uvědomíme nebo přiznáme. Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky výstižně vypovídá o neuchopitelnosti hranic média. Podobně nezachytitelných jako Oumuamua.

Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček

Aleksandra Vajd
Ve vztahu s papírem

Q Vaše část společné instalace s Markétou Othovou se obrací k technice fotogramů. Kudy jste k ní ve své tvorbě došla?
A V Médium fotografie se od devadesátých let, kdy jsem nastoupila na FAMU, neskutečně proměnilo a mění se pořád dál. A s ním se posouvá i vnímání reality obecně, protože svět už daleko více nahlížíme přes obraz. Po patnácti letech především konceptuální práce jsem najednou měla potřebu zavřít se do fotokomory. Nakládání s materiálem totiž přináší úplně jiný způsob přemýšlení a práce. Mám pocit, že digitalizace ji trochu oddálila od umělce. Vrátit se ke kořenům mi tím pádem dávalo smysl. Zvlášť proto, že se k nim vracíme se znalostí všeho, co z nich za tu dobu vyrostlo.
Q Vnímáte tenhle návrat jako všeobecnou tendenci dnešní fotografie?
A V Rozhodně to není nijak ojedinělá cesta. Vznikl celý proud nazvaný New Materiality, který se obrací k samotnému základu fotografie. Právě skrze New Materiality na nás materiál znovu mluví. Objevují se dávné techniky jako kyanotypie, albuminový papír, slaný proces nebo kalotypie. Není to však konzervativní návrat k tradicím, pořád se vracíme zpět a zároveň jdeme dopředu, fixní identitu to médium nemá. Diskurz analog versus digitál už skoro ani není podstatný. Jde spíš o to, že forma může být vlastně obsahem daného díla. To se myslím ukazuje i na výstavě v Domě fotografie.
Q Co z ní pro vás osobně vyplývá?
A V Je to zastavení vývoje fotografie. Na chvilku, v tomto momentě. Jakási inventura média, kterou by instituce jako GHMP dělat měla. Odpovědi ale nedává, protože odpovědi neexistují. Nikde není dané, jak má fotka vypadat. Je to multiplicita způsobů práce, materiálů, instalací… Mě osobně vždycky nejvíc zajímá celý proces, který dílu předcházel, jaké myšlenky byly do jeho vzniku investovány. Právě z procesu se člověk učí, i když ve finální práci třeba nemusí být snadno čitelný.
Q Jak o svých dílech uvažujete vy? Víte dopředu přesně, jak budou vypadat, nebo je tam prostor pro improvizaci v poslední fázi?
A V Když v určitém médiu pracujete přes dvacet let, tak o něm přemýšlíte dost detailně. Všem mým věcem předcházejí skici, ty pak v komoře přenáším na papír. Každý jednotlivý obraz je plný rozhodnutí, je naprosto komplexní. Zároveň je ale jeho čtení zcela subjektivní, pro mě může znamenat úplně něco jiného než pro vás. I tak ale chci, abychom si na nějaké metaúrovni porozuměli, aby se k vám jako recipientovi dostal můj zájem, abyste mohla přemýšlet ne skrze zachycenou situaci, ale skrze moje uvažování, které je v ní obsažené. U fotky je zajímavé, že i když je abstraktní, člověk k ní pořád přistupuje jako k fotce, která zákonitě něco zdůrazňuje, její obsah vždycky vnímáme jako reálný, což se třeba nedá říct o abstraktní malbě.
Q V Domě fotografie se vaše dílo potkává právě s kresbou Markéty Othové. Jak váš tvůrčí dialog vypadal?
A V Lákalo mě v první fázi přesně to společné uvažování, ten proces. Markétiny jiné věci jsem znala. Líbí se mi, že propojuje grafickou, pečlivou práci s fotkou, v níž má svou jasně danou vizualitu, svůj individuální způsob přemýšlení, který neovlivňují žádné přechodné módní vlny. Když jsme se setkaly, začaly se rodit různé nápady. U některých mých rozpracovaných věcí jsme přišly na to, že už stojí samy o sobě, že k nim Markétin vstup nic nepřidá. Pak jsem jí ukázala další skici a ona s překvapením řekla, že má vlastně úplně stejné kresby. Najednou jsme narazily na styčný bod, ze kterého lze vyjít. Stejně podstatná potom byla schůzka s Vojtou Märcem. Jednu neděli jsme se na tři hodiny sešli na takový asociativní pohovor. Provokoval nás dobře mířenými
otázkami, probudil celý ten proces a navíc pak napsal text, který je naprosto integrální součástí instalace. Tohle naše konkrétní spojení je ale jedinečné, za jiných okolností by k němu nedošlo. A asi už se nikdy nezopakuje.

Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Kateřina Fialová

Markéta Othová
Obrázky z výstavy

Q Na výstavě v Domě fotografie se vaše díla potkávají s díly Aleksandry Vajd. Jak tohle spojení vnímáte?
M O Sašiny fotogramy mám ráda už dávno, jsou překrásné, čisté, přesné a efektní. Když jsme hledaly společnou cestu, uvědomila jsem si, že mám sérii kreseb, které jsou v podstatě stejné jako některé Sašiny fotogramy. Za jiných okolností bych tyhle drobné kresbičky spíše trapného charakteru vůbec nevytahovala, ale v ateliéru jsme najednou viděly, že skutečně jedno druhému pomáhá. Naprosto precizní fotogramy se naruší z principu nedokonalou kresbou. Trapnost, kterou jsem pociťovala, zásadně zmírnil svým textem Vojtěch Märc. Síla intelektu dokázala povýšit obkreslený popelník do nebes. Díky němu naše společná práce dostala krásný smysl. Můj stud se proměnil skoro v hrdost.
Q Kresby vznikaly v devadesátých letech. Co vás k nim tehdy dovedlo?
M O Neměla jsem žádné intelektuální záměry. Prostě jsem brala předměty, které mě obklopovaly, obkreslovala jsem je na papír a vytvářela z nich abstraktní kompozice. Nebo je kladla jen vedle sebe. Vnímala jsem to jako terapeutickou činnost spíše než uměleckou. Byla to pro mě forma zpomalení a uklidňování mezi focením.
Q S nástupem digitálu se fotografie zrychlila ještě víc.
M O Možná proto se dneska mnozí vracejí zpátky do komory. Myslím, že nám chybí rukodělná práce. Máme potřebu z digitálního světa na chvíli odejít a fotokomora je nádherné místo. Shodou okolností se tam dělají fotky, ale třeba by se tam dalo jenom tak sedět.
Q Takže technologický vývoj nevnímáte tak úplně pozitivně?
M O Nepochybně má výhody i nevýhody. Když foťák dokáže všechno, musíte o to víc dopředu korigovat výstupy. Fotek je všude spousta a všechny jsou až moc dokonalé. Ovšem jakmile začnete uvažovat o tom, že nechcete, aby takové byly, je to také problematické, protože pak příliš přemýšlíte o formě. V tom nepřeberném množství obrazů kolem nás je velká potíž. Všechny navíc můžeme vidět hned, stačí kliknutí, už nemusíme v knihovnách čekat půl roku, až někdo vrátí knížku, abychom si v ní prohlédli černobílou reprodukci barevného obrazu.
Q Přemýšlení o formě je jednou ze zásadních linií výstavy v GHMP. Jak na vás tedy působí?
M O Na mě je vlastně příliš estetická. Já mám ráda, když je fotka udělaná tak trochu mimoděk, ať už digitálem nebo v komoře. Tady je všechno až moc krásné. I proto jsem nakonec ráda, že do instalace vstupuju kresbou. Celoživotně se nerada účastním fotografických výstav. Jakékoli seskupení fotografů mi nějak nevyhovuje a vždycky dávám přednost samostatné výstavě nebo té se sochaři či malíři. Tam mě baví, že lze obrazem jenom tak něco podotknout. Žádný velký projekt, jen taková malá glosa. Moc mi nesedí, když je moje práce prezentovaná jako fotografie, protože jako fotografie mi připadá nedostatečná. Bývám z toho hrozně rozpačitá. Zařazením do takového kontextu se na tu věc lidé automaticky začnou dívat jinak, a já si vlastně nepřeju, aby se na ni tak dívali.
Q Vy sama tyhle dva světy kombinujete – jste fotografka a grafička. Jak moc při tvorbě „přepínáte“ mezi těmito dvěma rolemi?
M O Nedokážu to nějak moc oddělovat. Ke každému úkolu přistupuju samostatně. Koncem devadesátých let jsem chvíli malovala abstraktní tvary přímo na fotky a taky jsem kdysi vytvořila knížku básní a fotek – což je kombinace, do níž bych se teď už nepouštěla. A nedávno jsem vystavila fotky knih, které jsem sama dělala. Ale když fotím, většinou nemyslím na to, že někdy dělám knihu, a když pracuju na knížce, nemyslím na to, že jindy fotím. Teď zrovna připravujeme knihu detailů z interiérů Rothmayerovy vily, kterou fotí Martin Polák, a já mu kreslím, jak by ty záběry měly zhruba vypadat. Sama si
tam pak, když se nikdo nedívá, pokoutně vyfotím svůj neprofesionální snímek. Všechno je to tedy propojené mnou. Asi tak, jako kdybyste si ušila šaty, pak v nich šla na výstavu nebo dělala rozhovor… Jste to pořád vy.

Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček

Ivars Gravlejs
Kebab náš vezdejší

Ivars Gravlejs se vynořuje po čase méně nápadných aktivit se silným příspěvkem pro expozici v Domě fotografie. Lotyšský umělec, který zdomácněl na naší scéně podobně jako kebab ve střední Evropě, vypráví o kořenech svého díla, s nímž ho do výstavy postmediální fotografie přizval kurátor Palo Fabuš.

Q Jak se ocitla série tvých snímků kebabu na výstavě Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky?
I G Překvapilo mě, když mě kurátor Palo Fabuš oslovil pro výstavu v Domě fotografie, nevěděl jsem, že se mu moje práce líbí. Přál jsem si, aby Kebaby nebyly vystavené stejně jako poprvé na Nádraží Holešovice. Tam měly přirozené místo, kterým byly válce na jízdní řády. Tvar paralelní vůči kebabu. V té době už se válce nepoužívaly a já si přál, aby mohly ještě něco nabídnout. Nyní, v Domě fotografie, jsme už od válců ustoupili. Téma jídla mě dlouhodobě zajímá a kebaby mě, zvlášť v době vzniku snímků, doslova fascinovaly.
Q Proč? Čím tě fascinoval právě kebab?
I G Kebab je už nějaký čas něčím velmi běžným, každodenním. Zároveň mu tak úplně nerozumíš, nevíš, co je uvnitř. Ztělesňuje levný fastfood. Vychází z jiné kultury: i to mu přináší určité tajemství, nepoznanost. Zároveň je to trash food: fascinace trashem tu jistě hraje roli.
Q V Německu je kebab běžnější a také logičtější: zdomácněl tam s migrací Turků.
I G Však také vystavené kebaby jsou napůl německé a napůl české: polovinu jsem jich fotil v Berlíně. Nějaký čas jsem tam žil. Setkával jsem se tehdy s tématem kebabu u různých umělců opakovaně: v podobě obří sochy nebo ratingové mapy berlínských prodejních míst kebabu podle kvality.
Q Čím byly podle tebe atraktivní pro další umělce?
I G Kebab je banální, běžný: a přitom klade otázky. K tomu se přidává vizuální fascinace. Kebab je téma, které se poměrně snadno integruje do různých kontextů. Mimochodem, mezi moje nejvystavovanější díla patří také soubor se salámy. Stejně jako kebab i salám má výraznou formu a o obsahu moc nevíme. Jídlo je základní věc, jeho banálnost si lidé mohou v galerii interpretovat jinak než obvykle.
Q Bavil ses při fotografování s kebabáři?
I G Moc ne. Ne že by mě nezajímali, ale byl z nich leckdy cítit stres, podezřívali mě, že jsem někdo jako kontrolor z hygieny. Přál jsem si navázat na projekt přednáškami a workshopem, především v Lotyšsku, nikdy se však nepovedlo realizovat je. Přál jsem si vytvořit performanci, kdy by prostorem přecházeli lidé-kebaby s velkými noži v ruce. Podařilo se uskutečnit verzi, kdy byly za malé kebaby převlečené děti různého věku.
Q Jíš kebab?
I G Nijak často, udržuji jiný životní styl. Snad když potřebuji nečekaně utišit hlad ve městě.

Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček
Fotografie z výstavy Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky, Tomáš Souček

Skepticky a nadějně

Úvod textu bude skeptický, uvidíme, zda se vypíšeme k naději. Je léto, cestujeme, vedle českých galerií vstupujeme i do velkých mezinárodních. To kulturní bohatství! Ta šíře a rozmanitost, o níž jsme snili, zvlášť patříme-li k ročníkům, které zažily epochu citelnější izolace. Nyní vplouváme jako do bazénu do shopů při galeriích: co vedle zážitku si odneseme do pokračování našich životů?

V galerijních obchodech jsme dnes obklopeni knihami nejen o výtvarnu: místa pro současné umění si vzala za své i uvažování o světě, skvěle! Proto tu nacházíme důkladné spektrum publikací o jizvách a traumatech naší společnosti. O Zemi, klimatu a budoucnosti, o genderu, problematizovaných sexuálních menšinách, o ženě a potřebě nastolit ještě zásadnější rovnost pohlaví než k jaké jsme pokročili dnes, o postkoloniální situaci a odpovědnosti prvního světa k ostatním, o příbězích, kterým bílá většina dosud nedopřávala dost silný hlas. Mnohé z těch textů jsou psány vynikajícími osobnostmi, jejichž inteligence, vzdělání, vizionářství a důvtip z nich činí silné mluvčí. Rozhlížíme se a cítíme se jako v nádrži naplněné úvahami o diktaturách posledního století i apely pro století příští. Jsou zde návrhy na odchod do introspekce, zároveň i provokace k těm nejveřejnějším performancím.

Čím větší obchod, tím více myšlenek – a tedy i hmotného hranatého zboží. Uprostřed navršených textů, v nichž je uloženo tolik snahy a apelativnosti, se nás může zmocnit pocit, že globální knihovna nijak nesouvisí se stavem světa okolo. Alespoň se nezdá, že by společnost tyto knihy vnímala a aktivně reflektovala, moudřela, zbavovala se xenofobie, že by dokázala reagovat na chuť mocenských center válčit, na postupující signály klimatické krize, na výzvu k sociálnímu smíru. Knihy, u nichž najednou vnímáme spíš hmotu a tíhu než obsah, mohou působit jako místo, kde snaha o pohyb vpřed nakonec zas jen podklouzne.

Tolik skepse, že? Snad souvisí s tím, že knihy, nezbytné a milované, vedou k individualismu, člověk čte sám. A to nejtěžší na dnešní přeměně (bez servítků bychom měli napsat: záchraně) světa spočívá v tom, že ji musí vyjednat společnost.

Skepse se začne přece jen drolit, když v galerii přejdeme od knihovny do živých akcí, diskusí, dílen, mezioborových setkání. Čím to, je tu snad blíž naději? Zdá se mi, že ano: skrze energii konkrétních kreativních osobností, skrze vitalitu, odevzdání tématu, živoucí potřebu podílet se na hledání.

Umění nemá za úkol nabízet řešení: ale rozviřuje status quo a nabízí funkční, užitečné platformy. Máme před sebou řadu živých setkání v rámci Bienále Ve věci umění: ženy s bezdomoveckou zkušeností z Prádelny jsou jedněmi z mnoha aktérů, přečtěte si s nimi v tomto Qartalu rozhovor. Léto a teplý začátek podzimu jsou navíc zostřenou sezónou vycházek, komentovaných prohlídek, dalších programů. Je tu BioTroja, znovuotevřená Bílkova vila, veletrh Art Book Fair. Pro každého a zvláště pak pro spíše introvertní typy, k nimž patří autor těchto řádek, je podnětnou korekcí případné skepse výprava mezi ty, kdo se zajímají a posouvají věci dál.

Petr Borkovec Plátno, olej na hladině, 122 × 87, inventární č. M-0523

Jako by plály
bledé a modré ohýnky v řece.
Čím přiložit,
aby hořely dál?

Václav Špála, Berounka, 1926

Slunce už svítilo a ohřívalo břehy a hladové volavky pomalu stoupaly k vrcholkům všenorských strání.
Plaval jsem.
A potom jsem je spatřil.
Tři různé shluky motýlic. V tom prvním, přesně uprostřed, ležela velitelka Odonata, ve druhém matka Zygoptera, ve třetím jejich sestra Calopteryx.
Ty motýlice spaly, všechny.
A jejich modrá těla volně dýchala.
Některé z nich si pod hlavou a křídly ustlaly větve vodních irisů. Jiné si lehly jenom tak, do stonků blatouchu a sítin. Oddychovaly klidně, mírně.
Spaly.
Nic z toho, co se o nich vypráví – o tom, že se opilé nad řekou honí za láskou a na březích zarostlých růžovými hyacinty hrají na flétny – nic takového jsem neviděl.
A náhle matka Zygoptera procitla – zaslechla asi, jak volavky plachtí – prudce se zvedla mezi motýlicemi a zahvízdla. Potom i volala a všechny budila. Motýlice chvatně procitaly, vstávaly a já se podivil, jak spořádaně se hned daly do příprav. Modré i modrozelené i ty s plamínky barvy staženého plynu na křídlech. Nejdřív si všechny rozpustily křídla. Utáhly pásky, šňůrky, stužky, které jim povolily ve spánku. Potom ty pásky, napnuté a plné lesků, opásaly hady. Vodní užovky a říční zmije se svíjely a proplétaly, olizovaly motýlicím hlavy.
Zahlédl jsem, že některé ze stejnokřídlých motýlic – byly to ty, co před nedávnem snesly – drží na křídlech říční škeble plné perleti. Ta perleť svítila jak stříbro a chvílemi jak dosud vláčný vosk. Všechny se ověnčily věnci z orobince a z ostřice a z lian rozkvetlého svlačce. Některé propletly křídla stonky křídlatek.
Jedna z nich – snad Odonata – potom zvedla rákosovou hůl a udeřila do kazínské skály, z níž začal proudit pramen křišťálové vody. Ale to nebylo všechno. Ta motýlice ihned vzala jinou hůl, tentokrát z bahenního česneku, a jen se jejím koncem dotkla vodní hladiny, říční bůh dopustil, že vytryskl proud vína. Vysoko, jako malý gejzír. Nevěřil jsem svým očím, když motýlice, které dostaly chuť na mléko, konečky křídel odhrnuly vysokou a ostrou trávu na břehu – a bílý nápoj tekl odevšad.
A abych nezapomněl, z rákosových holí kapal med.
Plaval jsem tiše.
Při tom si pomyslel: „Když některé z těch modrých krásek ulovím, kdo mi co udělá? Nikdo tu přece není.“
A tak jsem plaval ještě tišeji a číhal.
A seběhlo se tohle.
Jako by někdo zavelel, pozdvihl se les rákosových a česnekových holí a motýlice šílely a říční obřad započal. Děsivým třaskáním křídel zvaly řeku a tlučením a ranami volaly její bohy.
A s nimi třaskaly a hučely i všechny břehy, strže, stráně, svahy na řekou, divá zvěř v lesích i na řevnických skalách – všechno slavilo a točilo se, tančilo a uhánělo. Na svém místě nezůstalo nic. Vtom vidím Calopteryx, jak letí kolem v třpytivém, klikatém letu, a tak jsem vyskočil, až voda vystříkla, a chtěl ji zachytit.
A ona vykřikla:
„Mé modré sestry, poleťte ke mně! Je tady muž, co nás chce ulovit! Sevřete pevně rákosové hole – leťte, leťte! Tady! Tady!“
Měl jsem veliké štěstí, že jsem unikl.
Málem mě rozsápaly.
Běsnily.
Vrhly se na volavky, co klidně stály opodál. Viděl jsem, jak jedna z motýlic, úplně sama, na půlky trhá mladou šedou volavku. Slyšel jsem, jak nebohý pták naříká, zoufale mává křídly a tichne. A jiné motýlice rvaly těla ostatních, létalo peří, které řeka odnášela, a ozýval se smrtelný křik. Zahlédl jsem, jak motýlice usedají do volavčích očí a jak je vyjídají. Viděl jsem všechno. Rozšklebená žebra a zpřelámané nohy šedých vodních královen. To všechno se teď rozlétalo do výšky a dokola a zůstávalo zaklesnuté v kosatcích, z jejichž žlutých květů kapala krev.
Najednou všechno ustalo.
Motýlice se shromáždily uprostřed řeky nad hladinou tak jako krotký safírový mrak.
A vrátily se do míst, o nichž jsem už vyprávěl, ke všem těm pramenům, které jim přejí vodní bozi.
A tam si myly modrá křídla od krve.
Krůpěje na tělech jim olízaly užovky.

Art Book Fair: Podruhé a větší

Po roce se vrací veletrh věnovaný knihám o umění do Zámku Troja. Druhý ročník přináší širší spektrum nakladatelů a zároveň zaostřuje na konkrétnější témata. Přináší specifický program pro publikum i nakladatele. Představuje nové knižní tituly, v doprovodných akcích myslí i na rodiny s dětmi. O budování akce a o lákadlech nadcházejícího ABF No. 2 mluvíme s jednou z hlavních organizátorek, manažerkou ediční a veletržní činnosti GHMP Annou Kulíčkovou.

Q Jak byste vyjádřila specifičnost Art Book Fairu? Co nabízí stran jedinečnosti?
A K Jeho jedinečnost spočívá především v samotném zaměření veletrhu. Vedle knižních veletrhů zaměřených na malá nakladatelství nebo na širokou škálu publikační činnosti se snažíme představit nejvýznamnější nakladatele s uměleckým zaměřením – galerie, umělecké školy, instituce. To je vlastně na české scéně rarita. Jedinečnost mu určitě dodává i místo, kde se koná – tedy barokní skvost Zámek Troja. Důležitý pro nás je i fakt, že veletrh je pro návštěvníky zdarma.
Q Co jste jako pořadatelé zjistili díky prvnímu ročníku? Jaká zjištění přinesl?
A K Velmi příjemně nás překvapila vysoká návštěvnost, a to i přesto, že se veletrh konal v listopadu v poněkud nepříznivé kovidové situaci. Letos jsme ale rádi, že se nám podařilo zajistit termín, který nám umožní veletrh rozšířit i do krásných zahrad zámku. Díky tomu bude program bohatší o koncerty, čtení v zahradě a další „letní” aktivity.
Q Kromě rozšíření řad prodejců o zahraniční nakladatele je asi největší změnou oproti loňskému ročníku nová struktura doprovodného programu.
A K Ano, v minulém roce jsme stavěli program především na představení publikací jednotlivých nakladatelů, letos jsme se ho ale rozhodli dramaturgicky uchopit jako celek. Zaměřujeme se na silná témata, která chceme
návštěvníkům přiblížit. Ta reflektujeme ve spolupráci s vybranými institucemi a odborníky.
Q S jakými dalšími proměnami přichází druhý ročník?
A K V letošním ročníku nás čeká hned několik novinek. V první řadě návštěvníkům představíme také zahraniční produkci uměleckých knih. Těšit se můžou na nakladatele z Rakouska, Nizozemska, Německa a dalších zemí. K tomu nově přicházíme i s další skupinou prodejců, tu představí sekce pro tvůrce autorských knih a zinů. Ve spolupráci s ArtMap jsme vypsali otevřenou výzvu, do níž se mohli hlásit všichni tvůrci autorských publikací, kterým chceme dát za minimální poplatek šanci představit svou práci. Prostor v letošním roce dostává i BioTroja, projekt Galerie hlavního města Prahy, který má svou základnu právě v Zámku Troja. Od roku 2020 se zde věnuje aktuální situaci životního prostředí a projevům vědomí o zhoršující se ekologické situaci a krizi klimatu. Návštěvníkům představí výběr zásadních publikací na tato témata a uskuteční vlastní program v zahradách.
Q Mluvíme-li o „knihách o umění”, jaké okruhy nakladatelů se akce účastní?
A K V první řadě bychom širší veřejnosti rádi představili nakladatelskou činnost tuzemských galerií, která mnohdy nebývá příliš známá. Všichni mluví o výstavách, ale málokdo zná také publikační činnost galerií. Prostor na Art Book Fairu dostávají především menší nakladatelé, kteří se věnují umění, umělecké školy, instituce, periodika. Oproti předchozímu ročníku zasaženému covidem pak v letošním roce dorazí také zahraniční nakladatelé a již zmínění tvůrci autorských knih a fanzinů.
Q Mají na ABF specifickou roli umělecké školy?
A K Mají nezastupitelné místo – už kvůli tomu, že se jedná o veletrh zaměřující se na umělecké knihy. Už vloni se veletrhu účastnily UMPRUM, Fakulta umění a designu J. E. Purkyně z Ústí, nakladatelství Karolinum či VUTIUM. V letošním roce se k nim přidává i Akademie výtvarných umění v Praze.
Q Co nabídne doprovodný program? A jak se vztahuje k hlavnímu knižnímu programu?
A K Vedle představení nových zásadních publikací bude hlavními tématy cenotvorba knih a autorská kniha. V rámci problematiky cenotvorby jsme se spojili s Asociací malých nakladatelů a knihkupců (jistě znáte jejich knižní jarmark Knihex), konkrétně s Annou Štičkovou, se kterou k tomuto tématu připravujeme velkou debatu, na niž navážeme spolu s Tomášem Hrůzou z ArtMap menší diskuzí s titulem Cena versus hodnota knih. Rádi bychom otevřeli nejen otázku ceny publikací, ale také návštěvníkům přiblížili,
kdo všechno stojí za tvorbou knih, co je při ní zásadní a čemu stojí za to věnovat pozornost.
Q Které publikace čeká speciální uvedení?
A K Představíme knihu Nad očekávání, kterou uvedou přímo Krištof Kintera společně s Petrem Vizinou, nebo publikaci O sochách a sochařích Petra Wittlicha, již vydalo nakladatelství Karolinum. Galerie hlavního města Prahy zde představí publikaci Heroin Crystal k právě proběhlé výstavě.
Q Pokračujete ve snaze dát na Art Book Fairu dobrý prostor i rodinným návštěvám?
A K Publikum pro kvalitní knihy je třeba vychovávat od útlého věku, takže nezapomínáme ani na dětské návštěvníky. Stejně jako v minulém roce pro ně připravujeme bohatý program ve spolupráci s edukačním oddělením GHMP. Po celou dobu veletrhu budou v oranžerii Zámku Troja probíhat workshopy nejen pro děti, ale i celé rodiny. S nakladatelstvím Meander pak připravujeme autorské čtení. Po loňském úspěchu máme opět připraveny i komentované prohlídky nejen zámku, ale i zahrad. A v neposlední řadě na sobotní večer chystáme koncert přímo v zahradách Zámku, kam by se letos měl veletrh v rámci doprovodného programu rozšířit.
Q Co ABF nabízí vystavovatelům? Je tu prostor a příležitost, aby se nakladatelé setkali nad tématy a problémy, které se jich dotýkají?
A K V rámci doprovodného programu chystáme i blok s názvem Pracovní stůl, kde připravujeme debaty komornějšího charakteru nad tématy, která se přímo dotýkají právě nakladatelů. Spolu s ArtMap se v další debatě setkáme nad tématem distribuce knih do zahraničí, se kterou má mnoho tuzemských nakladatelů dlouhodobě problém. Rádi bychom proto vytvořili platformu, kde by nakladatelé mohli otevírat témata, která je tíží, nebo se naopak podělit o své zkušenosti.
Q Je GHMP výhradním organizátorem akce?
A K Galerie hlavního města Prahy je pořadatelem veletrhu. Jak jsem již ale zmínila, v letošním roce jsme navázali několik spoluprací. Tou nejvýznamnější je bezesporu ta s ArtMap, kteří se s námi podílejí nejen na organizaci části doprovodného programu, ale spolupracujeme s nimi i v rámci nové sekce prodejní části veletrhu určené pro tvůrce autorských knih a zinů. Dále v letošním roce spolupracujeme s Asociací malých nakladatelů a knihkupců či nakladatelstvím Meander.
Q Uchováváte ve své knihovně nějakou knihu, kterou jste objevila díky Art Book Fairu?
A K Přiznám se, že první ročník jsem si prožila natolik pracovně, že jsem neměla příliš prostoru pro prozkoumání skvostů, které nakladatelé na veletrhu nabízeli. Doufám však, že v letošním roce to bude jiné a budu mít prostor pro objevování. Osobně se možná nejvíc těším na sekci fanzinů.

Kolektiv Prádelna: Každý má právo jít do galerie

Prostory GHMP se letos znovu otevřely Bienále Ve věci umění / Matter of Art, jehož druhý ročník se soustředí na témata identity, křehkosti, odolnosti nebo na opomíjené pohledy. Mezi umělkyněmi a umělci, které kurátoři spolu s iniciativou tranzit.cz oslovili, je také kolektiv Prádelna. Ten tvoří ženy se současnou nebo minulou zkušeností s bezdomovectvím, kterou se rozhodly pro letošní bienále zpracovat a sblížit tak život na ulici se světem umění.

Kolektiv Prádelna: Monika, Balu, Helena, Linda, Magdalena, Aranka

Videa, potisk triček, občerstvení, místo k odpočinku a poznávání. Umělecká performance kolektivu Prádelna nemá za cíl jen představit vlastní tvorbu, ale vytvořit také prostor k setkání a překonání bariér, které obvykle mezi návštěvníky uměleckých institucí a lidmi bez stabilního domova stojí. Pravidelné úterní schůzky kolektivu se proto během bienále přesouvají do galerijních prostor, kde Linda, Monika, Balú, Helena a Magda oba světy propojují a vytvářejí prostředí, které přijímá všechny bez rozdílu.
Po zbytek týdne kolektiv zastupují promítaná videa, jejichž ústředním tématem jsou předsudky a stereotypy, které lidi z různých prostředí rozdělují. „Různě jsme si proměňovaly role, jednou byly holky ty umělkyně se zázemím a já jsem byla ten, kdo obstarává peníze. Zkoušely jsme, jak se umělci chovají k člověku z ulice, a naopak jak lidi z ulice vidí umělce. Jaké stereotypy panují z jedné strany na druhou a obráceně. Taky jsme natáčely o chování lidí, kteří jdou kolem, nadávají a není jim blbé přijít s kamerou přímo k obličeji člověka a bez dovolení ho natáčet,“ popisuje polsko-česká umělkyně Magdalena Kwiatkowska, která má jako jediná z kolektivu stabilní domov. „Vždycky si člověka v nouzi představíme jako někoho, kdo je závislý na druhých. Jako by nebyl samostatný a svéprávný, jako by nedokázal mluvit za sebe. Což tak často je, protože my jim to neumožníme. Shazujeme je tam, kde jsou, protože jim nedáváme slovo,“ dodává.

Možnost zkusit si umění

Právě příležitost převzít iniciativu a realizovat vlastní nápady byla pro členky kolektivu zásadní. Jak zdůrazňují, život na ulici příliš prostoru ani času na kreativní tvorbu nedává. Zlomový okamžik přišel, když Magdalena získala na přelomu let 2019 a 2020 tříměsíční rezidenci v INI Gallery. Zde se rozhodla spolu s organizací Jako doma vytvořit zázemí pro ženy bez domova a společně tam pracovat na uměleckých instalacích. „Magdalenka nám vždycky přinesla papír s nějakým tématem a řekla – jedeme, na tohle téma bychom měly o sobě něco říct nebo vytvořit. Takže jsme se natáčely, vymýšlely jsme různý věci. Ukazovaly jsme třeba, jak se v zimě na ulici pere prádlo ve sněhu,“ vzpomíná Linda.
Většina z žen, které v současnosti kolektiv tvoří, přitom měla k umění blízko i dřív. Monika píše verše, Helena hraje v divadle a Linda ráda zpívá, s divadlem má také zkušenosti. Teprve zajištění základních potřeb a možnost se umění naplno věnovat ale umožnily vznik současného kolektivu.
Ačkoliv od doby společné tvorby a pobývání v INI Gallery uplynuly už dva roky a některé ze členek kolektivu stále čelí bytové nouzi, kolektiv pracuje dál. Zázemí zajišťuje iniciativa tranzit.cz, kde umělkyně každý týden diskutují o další práci. „Je to proces, nevíme, jak to bude na konci vypadat. Bavíme se o tom dohromady,“ přibližuje Balú tvůrčí metody. Limituje je jen fakt, že Magda jako jediná disponuje stabilními domovem a na rozdíl od ostatních může na projektech pracovat i doma. „Každá z nás by Magdě ráda pomohla, ale nemáme tu možnost. Já se snažím pomáhat s gramatikou, Helenka umí čtyři jazyky a může pomoct s překladem. Musíme pak ale chodit k Magdě domů,“ popisuje Monika.

Cítit se rovnocenně

Tíha každodenního potýkání se s tím, kde sehnat jídlo, nabít si telefon a vyhnout se přitom konfliktům, se v hovoru objevuje neustále. Mohlo by se zdát, že v takové situaci nemá umění žádné místo, kolektiv ale pro členky představuje možnost si od takových existenčních problémů na chvíli odpočinout a cítit se rovnocenně. Jak Monika dodává, „na ulici se na tebe furt někdo dívá a sleduje tě. Tady to je aspoň na pár hodin únik z reality. Nepřijdeš si jak vajgl na zemi“.
Na pocit vyloučení a nepatřičnosti ve veřejném prostoru, který by měl být z principu přístupný pro všechny, kolektiv Prádelna upozorňuje dlouhodobě. Monika, Balú, Helena i Linda se shodují, že je kvůli neustálým nepříjemným pohledům a odsuzování ani nenapadlo, že by do muzea, galerie nebo do kina samy šly, i když by je to zajímalo. „Já jsem to ani nezkoušela. Říkala jsem si stejně, na co tam půjdu, když tam nebudu přijatá a budou se na mě blbě koukat. Tak jsem radši nikam nešla,“ líčí Helena a Monika ji doplňuje: „Když jsme ještě před Prádelnou byly s Magdou na Vltavský, tam co je venkovní galerie, bylo evidentní, že patříme k Magdě a asi i proto se na nás všichni usmívali. Jakmile jsem byla dál a nebylo to jasný, tak se už všichni dívali divně a pohrdavě. A to nemám zapotřebí.“
Cílem účasti na letošním bienále je proto na tyto bariéry upozornit a umělecké instituce přimět k větší otevřenosti, a to třeba i praktickými změnami, kterými vyjdou lidem v nouzi vstříc. Ty začínají u přístupnějších textů, které jsou srozumitelné i lidem bez uměleckého vzdělání, přes vlídný personál až po možnost si nabít telefon nebo mít pod kontrolou své věci. „Lidi v nouzi nejsou tak důvěřiví jako jiní návštěvníci, aby odevzdali svojí tašku a věřili, že tam zůstane a nikdo ji nevezme. Mají tam třeba jen noviny, kelímky, ale jsou na tom závislí, protože to je jejich živobytí,“ vysvětluje Balú. Za příklad dává závěsný systém na stropě v galerii INI, kam si každý mohl pověsit batoh a stále ho mít pod dohledem.
„Chcete udělat něco, aby to bylo blíž lidem, který nemají možnost. Já mám trochu obavy, aby to nebyla taková podívaná ve smyslu: Galerie se snaží vyjít vstříc bezdomovcům. Ale my jsme taky lidi. A myslím si, že máme právo na to mít otevřený dveře,“ podotýká Monika.

Dialog napříč skupinami

Navzdory stále přítomným předsudkům a překážkám členky kolektivu vidí určitou šanci na změnu. Jak vyzdvihuje Monika, dlouhodobá práce Prádelny a iniciativa Magdaleny jim pomáhá otevírat nové možnosti i v zavedených institucích a pomalu tak přístup většinové veřejnosti měnit. K rovnosti a otevřenosti ale ještě zbývá velký kus cesty.
„Pokud se chce galerie změnit a stát se přístupnější, musí začít u svých pracovníků. Oni musí chápat, proč to dělají,“ připomíná Magda a navrhuje například zaměstnávat lidi se zkušeností s bezdomovectvím, kteří mají pro potřeby lidí v nouzi pochopení. Zdůrazňuje zároveň, že je potřeba slyšet hlas všech, což znamená také kustodů, šatnářek, kurátorek a kurátorů a lidí ve vedoucích pozicích. „Důležitá je kontinuita. Jde o to, aby galerie byly otevřené všem, nejenom zaměřené na sociálně slabší lidi. Aby každý mohl přijít a strávit tam čas, popovídat si.“
Na potřebě společného dialogu napříč různými skupinami se ostatně shoduje celý kolektiv a přiznává, že někdy je potřeba větší trpělivost. Důležité je ale podle nich si uvědomit, že lidé v nouzi mají stejné emoce jako jiní, jen ráno vstávají s jinými starostmi. „Já pořád přemýšlím tady nad tou otázkou, co mají instituce dělat. Pokládá nám ji skoro každej a já tomu rozumím. Ale neměli byste si ji položit vy, a ne se ptát nás?“ uvažuje Monika. „Nejdůležitější nakonec je přijmout člověka, ať je jakejkoliv. A nebýt lhostejný. To je přece nakonec maličkost,“ uzavírá.

pohled do výstavy Bienále Ve věci umění 2022, Městská knihovna, 2. patro, 2022. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Bienále Ve věci umění 2022, Městská knihovna, 2. patro, 2022. Foto Tomáš Souček
IMG_6749
kolektiv Prádelna
kolektiv Prádelna
pohled do výstavy Bienále Ve věci umění 2022, Městská knihovna, 2. patro, 2022. Foto Tomáš Souček
pohled do výstavy Bienále Ve věci umění 2022, Městská knihovna, 2. patro, 2022. Foto Tomáš Souček

Playlist Q07

Roman Štětina o svém playlistu: „Koncipoval jsem ho jako výběr songů o Praze… A napadlo mě doprovodit ho výšivkou, kterou dělala moje babička. Pragensie z roku 1962.“ Autorem playlistu pro toto vydání Qartalu je tedy umělec, jehož zájem o zvuk (někdy ve spojení s videem, a jindy ne) zanechává na české i mezinárodní scéně výraznou stopu. Jeho tvorbu charakterizuje vztah k archivnímu materiálu, který Roman aktualizuje a přetváří do řemeslně výrazných realizací, jimž nechybí inteligentní humor ani nápaditý obsah. Zabývá se mediálním prostředím jako takovým, přičemž vychází z praxe aktivního hudebníka a dlouhodobého spolupracovníka Českého rozhlasu.
Díky Romanu Štětinovi přinášíme nejvíce konceptuální playlist v historii tohoto formátu v našem čtvrtletníku. Najdete v něm žánrově zcela neohraničený mix písní a tracků jako Na Pankráci (František Filipovský), Praha (Dollar Prync), High jako Petřín / Kamínka (Yung Kočke & co.), Synkáč hoří (post-hudba), Václavák (Iveta Bartošová), Jen se tak projdi po městě (Psí vojáci), Praha (PSH feat. LA4), Letná (Plusminusnula), Bílá Hora (Dukla), Praha 90210 (CA$HANOVA BULHAR) nebo Vršovice Alé (Bohemians 1905 FanChants).

Playlist Q06

Producent Karaoke Tundra, vlastním jménem Viktor Tverdochlibov, patří od nultých let k české i slovenské scéně. Se smyslem pro nadžánrovou volnost propojuje impulsy z hip hopu s experimentální elektronikou. Je autorem respektovaných titulů Gastarbeiter nebo Kačica s hlavou tygra. Počínaje albem Futurologický kongres patří k labelu Bigg Boss. Vyrůstal v ukrajinském Charkově, kam se dodnes vrací. Po vpádu ruské armády na Ukrajinu žije v Bratislavě. Pro playlist Qartalu vybírá „skladby bojovného ducha, které odrážejí momentální nálady většiny Ukrajinců”.