Diskuze kolem cenotvorby uměleckých publikací, které vznikají ve specifickém prostředí, pokračuje v dnešním Tématu Q. O názorové texty jsme pořádaji tři oborové insidery. Barbora Baronová má za sebou deset let zkušenosti s vlastním nakladatelstvím wo-men, orientujícím se na umělecké literárně-fotografické dokumentární knihy a vyhraněná témata. Anna Štičková se profesně věnuje výzkumu knižního trhu a nezávislé literatuře, podílí se na vedení nedávno založené Asociace malých nakladatelů a knihkupců. Jan M. Heller je vůdčím kormidelníkem nakladatelství institučního a akademického: jako ředitel vede NAMU, nakladatelství pražské Akademie múzických umění.

Barbora Baronová

Člověk, který pracuje v české kultuře, nasbírá za roky svého působení obrovský sociální a kulturní kapitál. Finančně se nicméně saturuje jinde. Platí to i o nás, malých nezávislých nakladatelstvích, v rámci nichž se snažíme vydávanými publikacemi zaplňovat intelektuální, tematické, obsahové i žánrové mezery v knižním provozu.
Od roku 2012 vedu artové nakladatelství wo-men, kde vydávám především dokumentární literárně-fotografické publikace s důrazem na kvalitu grafického provedení. Knihy nechávám tisknout v Brně a na kvalitní ekologické materiály vyráběné v Evropě. Publikace chápu jako kolaborativní umělecká díla (a to na rovině autor/ka – fotograf/ka – editor/ka – korektor/ka – knižní designér/ka – kurátor/ka – DTP – tiskárna – nakladatel/ka), a i proto se snažím platit všem složkám v procesu maximálně férově.
To, že se snažím chovat zodpovědně ke spolupracovníkům, vůči knihám, na kterých pracuji, i směrem k nakladatelství, znamená, že naše knihy prostě stojí víc než lepený paperback vyrobený v obřím nákladu v Číně. Ustát spravedlivou cenovou politiku knih, zvlášť v kontextu extrémně rostoucích cen papíru, služeb i přepravy, je dnes před soudci-čtenáři dost náročné.
Zvlášť u naší poslední knihy Proč jsme tak naštvané? levicové odborářky Šárky Homfray jsme to teď s autorkou schytávaly naplno. Jedna čtenářka o nás na¬psala, že kvůli zakoupení Šárčiny knihy má teď hlubo¬ko do kapsy. Opravdu? A to máme radši knihy prodávat za polovic s tím, že autorka nedostane zaplaceno, my knihu vytiskneme kdesi v zemích třetího světa a ona se za týden rozpadne a zežloutne? Touha urvat všecko zadarmo a nárokovat si slevu i v kultuře mě v dnešním světě děsí – zvlášť když zrovna Šárčina kniha stojí jako tři obědy nebo osm latéček. Oproti nim si ale publikaci čtenáři pro její obsahovou a uměleckou hodnotu ponechají v knihovničce napořád.
Ono se totiž málo komunikuje, co taková cena knihy zahrnuje. Více než polovinu z prodejní ceny bere distribuce, která se o svou marži dělí s obchody. Z poloviny částky, která nakladatelství zůstane, jde dalších 10 % státu. Za nějakých čtyřicet procent prodejní ceny se musí kniha vyrobit, musí se z ní uhradit veškeré honoráře a taky musí něco zůstat na provoz nakladatelství – na pronájmy skladu a kanceláře, na placení účetní, na externí spolupracovníky, na kilometry lepicích pásek na zásilky i papír na faktury, na taxíky, které rozvážejí knihy po malých obchodech, na cesty na festivaly, kde pak dvanáct hodin po dobu třeba pěti dnů za sebou stojím a naše knihy prodávám. Abychom na tohle my, malí nakladatelé a nakladatelky měli, pracujeme jinde na plné úvazky, nebo minimálně pravidelně pronajímáme své in¬telektuální, časové, energetické a fyzické kapacity.
Každá poznámka o tom, že máme knihy předražené, mě proto strašně mrzí – ony totiž mají mnohem vyšší hodnotu, než jaká se vůbec dá penězi vyčíslit a taky kolik bych si za ně reálně měla říkat. V zahraničí by si čtenáři za naše ceny nekoupili ani paperback.
Proto teď kladu tuto provokativní otázku: Copak sku¬tečně musíme všechno (nejlíp hned) vlastnit? Od čeho tu máme knihovny? Po roce 1989 jsme si rychle zvykli mít doma vše lusknutím prstu – a taky patřičně komentovat, když si něco nemůžeme dovolit hned. Mně třeba baví na věci se těšit a přát si je – třeba k Vánocům.
Ano, pro knihovny jsou naše artové publikace taky „drahé“, jak často slýchávám přímo od knihovnic a knihovníků. Nicméně – na publikace našeho typu vypisuje ministerstvo kultury speciální grant Česká knihovna, prostřednictvím kterého si knihovny naše publikace mohou pořizovat. Bohužel se tak však neděje, na což jsme letos ministra kultury upozornili – při bližším ohledání výsledkové tabulky vychází najevo, že mezi nemainstreamovou literaturu se dostávají i bestsellery velkých knižních hráčů, byť grant má cíleně směřovat na podporu knih nezávislých subjektů… Možná není nutné ze strany MKČR přihazovat do nakladatelské praxe (respektive na vydávání knih) více peněz, možná by stačilo jen spravedlivěji nasměrovávat finanční toky do kultury.
Mou ideou nakladatelství je: Vydávat projekty nemainstreamové, posilovat hlasy těch, kdo nejsou vždy dostatečně ve společnosti slyšet, otevírat známá témata, ale jiným způsobem, než je obvyklé, respektive přinášet alternativní perspektivy. To všechno vyžaduje čas a velké množství energie ze strany všech zúčastněných tvůrčích subjektů. Knihy v drtivé většině případů děláme jen v jedné edici – bez dotisku. Má to řadu důvodů – od ekologických a uměleckých (sběratelských) po ryze pragmaticky finanční. Dělat dotisk artových knih je prostě příliš velký luxus.
O našich knihách s nadsázkou říkám, že si přeju, aby se pak předávaly z generace na generaci jako křišťálová váza. Jestli mi totiž něco vadí, tak skartování zbytečně naddimenzovaného nákladu knih, potažmo i odklánění neprodaných céčkových titulů produkovaných v obřích nákladech do zemí třetího světa, které navíc přispívají ke kulturní kolonizaci.
Nedávno jedna moje známá pronesla důležitou myšlenku – kdybychom u všech levných produktů spočítali jejich ekologickou a zejména pak i sociální stopu (jak říká kolegyně nakladatelka: my aspoň víme, že naše knihy neprodukovaly dětské ručičky), teprve by se ukázalo, jak levné jsou ve svém důsledku zodpovědně vyráběné produkty, v našem případě knihy. Jenže svět ještě pořád fandí spíš velkým hráčům – investorům, kteří dokážou dělat profit a nekonečně růst – a jsou pro tyto hodnoty obdivováni. Mě ale víc baví vnímat svět v širším kontextu a starat se (byť pomalu, ale s o to větší pečlivostí) o lidi i projekty, o kterých se domnívám, že v sobě mají potenciál pozitivní změny.
Jestli něco může situaci malých nakladatelství zlepšit, tak důraz nejenom proklamovaný, ale i kladený na důležitost kultury v životě člověka. Skrze kulturu se kul¬tivuje svět, rozšiřuje naše vnímání, zlepšuje kvalita živo¬ta. Lidé se stávají humánnějšími, když mají možnost obo¬hacovat svůj život pohledy a zkušenostmi druhých. Ze strany elit je nezbytně nutné kulturu podporovat, aby vůbec vznikala (a netvořili ji jen privilegovaní a ti, co měli štěstí), pomáhat ji šířit, adekvátně ji financovat. Na kul¬tuře stojí to, jestli umožníme lidem žít dobrý život, nebo dopustíme, že se společnost ještě více fragmentarizuje a radikalizuje k nenávisti.
Už dlouhou dobu mám pocit, že český stát úplně zbytečně přichází o obrovské intelektuální kapacity svých obyvatel, které by mohl využít ve prospěch spo¬lečnosti jako celku, a to jen proto, že tvůrčím lidem ne¬vyjadřuje dostatečnou podporu, například v podobě důstojných stipendií nebo férové projektové podpo¬ry. Kvalitní překlad se prostě nedá dělat za tabulkových 120 korun za normostranu a knihu ve wordu taky do tisku poslat nejde. Ale o peníze jde vlastně až v poslední řadě. Protože kdyby kolem kultury existoval jiný narativ – že je klíčem k demokracii, k dobrému a bohatému životu i k naší odolnosti (jak teď zjišťujeme s filosofkou Alicí Koubovou v rámci našeho projektu o politikách resilience) –, i to financování by se už nějak vyřešilo.
 

Autorka vede nakladatelství wo-men.

Anna Štičková

Knižní trh tvoří široká škála různých nakladatelských přístupů. Souvisí to často právě s hodnotou knihy. Jedním pólem spektra je nahlížení na knihu spíše jako na zboží, druhým pak akcent na její kulturní hodnotu. Z logiky fungování nakladatelství je nezbytné více hledět na ekonomickou stabilitu a vytváření zisku tehdy, když má společnost zaměstnance, kanceláře a s tím logicky spojené fixní náklady: jinými slovy, když jste spíš větší než menší. Naopak malí a nezávislí si mohou dovolit více hledět na to, zda je titul přínosný pro kulturu a rozvoj bibliodiverzity, než jestli bude ziskový. Oba přístupy a jejich odstíny jsou zcela legitimní. Problém nastává, když jeden začne významně převyšovat a vytlačovat ten druhý. Pravděpodobně tušíme, kterému z přístupů se více daří v rozvinutém kapitalismu se stále přítomným étosem devadesátých let. V systému, který upřednostňuje volnou ruku trhu před ostatním.
Český knižní trh je – na rozdíl od mnohých jiných evropských trhů – pořád ještě dost diverzifikovaný. Za většinou produkce u nás stojí menší nakladatelství, nikoli velké firmy. Proč potřebujeme, aby to tak zůstalo? Odpovědí je bibliodiverzita a právě kulturní hodnota knihy, která měla v dějinách vždy tradičně přednost před finanční, a mělo by to tak zůstat. Hodnota knihy spočívá ve službě, kterou knihy plní – boří hranice, rozvíjejí kognitivní schopnosti, fantazii, kritické myšlení, zprostředkovávají zkušenosti napříč světem i desetiletími. To je a bude víc, než kolik peněz se v knižním byznysu otočí.
Vydat knihu dnes stojí bez nadsázky statisíce. Jednou z aktuálních výzev, které všichni nakladatelé bez ohledu na velikost čelí, je celosvětový nedostatek papíru. Papír chybí, neboť chybí buničina, která po dva roky primárně směřovala do respirátorů. Současné ceny papíru jsou astronomické a funguje prakticky přídělový systém. Jak poznamenal na začátku Frankfurtského knižního veletrhu Enrico Turrin, hlavní ekonom Federace evropských nakladatelů, dopady této situace jsme ještě plně nepocítili, ale stane se tak brzy. Vzápětí položila zásadní otázku argentinská autorka Débora Mundani: „Jak dopadne na bibliodiverzitu a její nositele, tedy malá nakladatelství, tato ‚papírenská krize‘?“ Nevíme, ale máme se čeho obávat, shodli se diskutující.
Nedostatek papíru je nový problém, nikoli však jediný. Jiné problémy se táhnou už léta. V první řadě je to monopolizace trhu skrze velké firmy, neúnosná výše rabatů především právě pro malá nakladatelství (pro ně jsou rabaty kolem 55 % z doporučené ceny knihy). Počet nezávislých knihkupectví se stále snižuje: to představuje problém pro ty, kdo nejsou součástí maxifirem. Vždyť nezávislou produkci umí nejlépe prodat zase někdo nezávislý, kdo rozumí svému řemeslu, náročnějším titulům i čtenářstvu.
O těchto problémech „se ví”, ale máloco se mění. Takže každá další rána jen zhoršuje situaci těch, kteří jsou léta opomíjení. Je nasnadě, na koho dopadají nerovné podmínky na trhu – na knižní profesionálky a profesionály a samozřejmě i na čtenářstvo. Někdo musí zaplatit zvyšující se náklady. Buď ti, které a kteří knihy tvoří, nebo ti, kdo čtou, nejčastěji pak obě strany procesu.
Tím se dostáváme k ceně jakožto finančnímu vyjádření hodnoty. V momentě, kdy ceny energií, papíru i logistiky stoupají, ale cena knih (zatím) tolik ne, se někde ušetřit musí. Profesní spolek Překladatelé Severu zveřejnil na jaře roku 2022 průzkum mezi 330 překladatelkami a překladateli. Prokázal, že průměrně honoráře za normostranu jsou zoufale nízké (180 korun) a že se v průběhu let zvyšují jen pomalu. Současnou splašenou inflaci však honoráře jednotlivých profesionálek*profesionálů neodrážejí ani trochu.
Při nástupu nezbytného šetření, jakého jsme svědky i dnes, stoupá význam nezávislých nakladatelství, protože mohou snáze měnit ediční plány a přizpůsobit se nastalé situaci, neboť jsou flexibilnější a také často své majitelky*majitele neuživí, ty*ti mají ještě jiný zdroj obživy a nejsou tedy závislé*í na příjmech nakladatelství. Za určitých podmínek tedy mohou i nadále vydávat nekomerční tituly, což je a hlavně bude podstatné třeba pro začínající autory*autorky. Velká nakladatelství se v první řadě budou muset zbavit nevýdělečných titulů či je minimálně omezit.
Kolika takových titulů se to dotkne, nevíme: neboť nedostatek dat a analýz celého kulturního sektoru je další problém, který nás aktuálně trápí. „Data jsou nová ropa,“ řekl Ronald Schild z organizace Make Books Visible. V České republice však netěžíme ani ropu, ani data. Když začala pandemie, bylo třeba zjistit, jak moc nová situace dopadne na celý knižní segment. Ale nevěděli jsme, jak to zjistit a jak tedy pomoci těm, o které se má stát starat primárně – malým, nezávislým. Státní aparát to uměl jen v intencích dosavadních podpor, které jsou však dlouhodobě problematicky postavené. V nové výzvě pro nakladatele se u většiny kategorií snížil počet možných žádostí ze tří na dvě. Navýšila se možnost uplatnění režijních nákladů, což ovšem nereflektuje fungování malých nakladatelství, která fungují z obývacích pokojů a režijní náklady, pravidelné mzdy a další vymoženosti jsou něco, co si skutečně nemohou dovolit. O tom, že státní instituce nevědí, jak reálně kulturní profesionálky*profesionálové fungují, už přede mnou napsali mnozí jiní.
Shrňme tedy situaci: knižní kultura je u nás na vysoké úrovni. Knihy jsou stále žádané. Pořád u nás funguje institut knihy jako kvalitního dárku, na což spoléháme vždy před Vánocemi. Pořád se také české čtenářstvo domnívá, že knihy kultivují. Co je ale nezbytně potřeba kultivovat, je prostředí, v jakém současné knihy vznikají. Je třeba zrovnoprávnit podmínky, akcentovat kulturní hodnotu knihy, zamyslet se nad kulturní politikou. Co by mohlo pomoci? V první řadě musí spojit síly jednotlivé složky knižního provozu. To už se naštěstí skrze příslušné asociace děje.
Zároveň je třeba začít aktivně žádat řešení, která jsou v zahraničí běžná: kvalitní sběr dat a jejich analýzu, pevnou cenu knih, snížení DPH, status umělce a umělkyně. Řešení existují. Je otázkou, zda ti, kdo mohou věci reálně měnit například skrze legislativu, tato řešení vidí a směřují k nim.
Faktické P. S.: Český knižní trh je z ekonomického hlediska vysoce samostatný a nezávislý, roční obrat je lehce přes 8 miliard (audiovize: 12 mld. za rok 2021, aukční síně: 1,4 mld.). Vychází u nás průměrně 15 000 titulů ročně, což je na malý knižní trh poměrně dost ve srovnání s jinými zeměmi (Francie: 67 milionů obyvatel a 80 000 titulů, Norsko: 5,4 milionů obyvatel a 10 000 titulů). Fungujeme se systémem tzv. doporučené ceny knih, což v podstatě znamená, že si každý může prodávat za kolik chce a zlevňovat stejně tak. Průměrná cena knihy byla v roce 2019 podle SČKN 275 Kč, což už dnes – při pohledu do knihkupectví a při cenách papíru a energií – nemůže být skutečná cena. Stanovovat průměrnou cenu je však celkově ošemetné. Spíše by bylo třeba zprůměrovat jednotlivé typy a žánry (beletrii, dětskou literaturu, výtvarné a odborné publikace, komiks atd.). K tomu nám však data chybějí. Nicméně podle dostupných čísel se knižnímu trhu daří a ani po pandemii se zatím výrazně nepropadl, jak mnozí predikovali.
 

Autorka je spoluzakladatelkou Asociace malých nakladatelů a knihkupců a básnířkou.

Jan M. Heller

Akademická a univerzitní nakladatelství čelí potížím vyplývajícím z toho, že jsou jednak součástí svých institucí a šíře akademické komunity, jednak součástí knižního trhu. Musejí tedy vyhovět požadavkům obou světů, které se však někdy navzájem přímo vylučují. Tyto požadavky můžeme formulovat jako: 1. institucionální a ekonomické zabezpečení konzistence kvalitní práce, zejména redakční; 2. plnění úlohy akademických nakladatelství jakožto šiřitele vědeckovýzkumných (a v případě uměleckých škol i uměleckých a uměleckovýzkumných) výsledků.
Ekonomických modelů řízení akademických nakladatelství existuje řada a Nakladatelství AMU patří naštěstí mezi ta, která mohou počítat s osvíceným přístupem a podporou vedení instituce, jejíž jsou součástí. Bohužel to nebývá pravidlem a v českém prostředí lze najít i subjekty, které jsou formálně univerzitními nakladatelstvími, ve skutečnosti se však jedná o jeden pracovní úvazek, jehož obsah se vyčerpává přidělováním ISBN na materiály, které přijdou z jiných pracovišť instituce. Recenzní řízení a redakční práce, včetně jazykových korektur, je buď jen formální, nebo neexistuje. Je tedy mnoho míst na mapě, kde je potřeba zahájit cestu k hodnotě knihy kultivací její profesionální úrovně.
Tlak na univerzitní nakladatelství působí z obou v úvodu zmíněných stran a v obojím případě v posledních letech sílí. Prudký nárůst výrobních cen v návaznosti na celosvětovou krizi v polygrafickém průmyslu se jich týká samozřejmě stejně jako kteréhokoli jiného subjektu. Zároveň nelze dále přehlížet neudržitelnou situaci v odměňování externích spolupracovníků, tedy překladatelů, redaktorů, recenzentů nebo jazykových korektorů. V situaci, kdy řada komerčních nakladatelství nabízí za vysoce odbornou práci ceny odpovídající první půli 90. let, a tím pádem udržuje na čím dál méně přijatelné hladině „ceny obvyklé“, jsou již přímo ohroženy vydavatelské projekty nezajištěné vnitřním či vnějším grantem, protože externistům se práce pro knižní nakladatelství prostě nevyplatí. S postupující inflací se nůžky neustále rozevírají. V posledních letech ke zlepšení situace poněkud přispívají profesní iniciativy alespoň u překladatelů, ale jejich úspěšnost se teprve ukáže. Ve střednědobém pohledu bude nicméně nevyhnutelné drastické zvýšení cen knih na celém trhu.
Z tohoto pohledu jsou akademická nakladatelství ve výhodě v tom smyslu, že nejsou odkázána na financování vlastního rozvoje ze zisku, ale mají možnost využívat veřejné prostředky. Modelů je i v tomto případě řada, od naprosté závislosti nakladatelství na ministerských, respektive „rektorátních“ penězích (což znamená i variabilní míru přerozdělování peněz, které nakladatelství přinášejí prodejem svých produktů do rozpočtu instituce zpět), a tedy na politické vůli a preferencích právě vládnoucí reprezentace, po různé nastavení modelů hybridních.
Specifickou kapitolou jsou prostředky grantové, tedy účelově určené na konkrétní výzkumné projekty, jejichž součástí jsou ediční náklady. Z ekonomického pohledu jde vlastně o krytí přepokládané ztráty předem, což znamená umělé snížení pořizovací ceny knihy, které se pak může promítnout do její nižší ceny tržní – anebo naopak plíživé vmezeření povinnosti nabízet publikaci zdarma. Touto cestou se vydaly některé instituce na Slovensku; důsledkem nicméně je, že dotyčné knihy nejsou k dostání nikde, protože běžná komerční knižní distribuční síť nemá o šíření produktů nabízených zdarma zájem.
Myšlenka sdělovat světu výsledky vědeckého bádání zdarma je principiálně správná a lze ji jen uvítat. Kontroverze vznikají však hned v dalším kroku, kde je třeba vyjasnit způsob její implementace, která by byla udržitelná pro všechny zúčastněné. Částečnou cestou ven je samozřejmě digitalizace. Princip otevřeného publikování (open access) si už našel cestu na české univerzity a bude o něm slyšet čím dál víc, aktuálně například v souvislosti s mohutně financovaným evropským programem Open Science. Zároveň ovšem přivedl k životu problémy spojené s e-knihami obecně a těmi vědeckými zvláště; „všeobecnou nepřipravenost“ (odposlechnuto na konferenci Digital Book World v americkém Nashvillu v roce 2019) vystřídala „fundamentální nedůvěra“ (odposlechnuto na profesním fóru londýnského knižního veletrhu letos). Týká se všech zúčastněných včetně trhu: zatímco prodeje tištěných knih se v Nakladatelství AMU pohybují ročně v tisících kusů, u e-knih jsou to jednotky kusů. Zde dává zákazník jednoznačně najevo, jaké médium od nakladatele očekává.
Preferovaným médiem pro „vědeckou monografii“ je celosvětově stále tištěná kniha, nicméně digitální technologie pádí vpřed závratnou rychlostí. Nástup elektronizace knih (mluví se o „efektu Ingram-Amazon“) publikování informací všeho druhu relativně zjednodušil a zlevnil, zároveň umožnil šíření hybridních formátů, v poslední době dochází k zapojování umělé inteligence – ve vytváření publikačních zásad, v citačních nástrojích, v práci s metadaty a antiplagiátorskými nástroji, v personalizaci obsahu pro koncového konzumenta, nemluvě o tom, že dokonce už existuje první vědecká práce napsaná zcela umělou inteligencí.
To je sice ještě hudba budoucnosti, ale ne tak vzdálené – v anglickojazyčném světě umělou inteligenci už dnes v nějaké formě využívá neuvěřitelných 67 procent akademických nakladatelů. Jako o naprosté samozřejmosti se v témže světě mluví o automatickém strojovém překladu vědeckých textů do jakéhokoli jazyka, což by ještě před několika lety bylo přinejmenším sporné. Budoucnost je blíž, než si myslíme. Na řadě je zřejmě nahrazení přednášejících umělými humanoidními bytostmi podobnými těm, o kterých píšou ve svých románech Ian McEwan nebo Kazuo Ishiguro.
Než se však tak stane, bude třeba vyřešit ještě hromadu problémů autorskoprávních, ekonomických i ryze technických – nakladatel je konfrontován s potřebou zodpovídat nejen za obsah, výrobu a distribuci, ale i za hardware, software, konektivitu, digitální gramotnost uživatelů, ukládání dat a jejich bezpečnost… Nevyhnutelným důsledkem bude vstup třetích stran do nakladatelského potravního řetězce, technologických firem, které již řadu let vyvíjejí příslušná řešení pro publikování vědy, jež nabídnou institucím k vyplnění implementačního vakua jako na zlatém podnose, avšak nenávratně tak promění proces publikování jako takový. V takové situaci budou univerzitní nakladatelství s velkými obtížemi hledat obchodní modely, s nimiž by bez újmy propluly mezi komunitárními prioritami a setrvačností myšlení.
Jak řečeno, prestiž tištěné knihy – vědecké monografie – jistě ještě dlouhou dobu tyto procesy nepromění. Spíš nás čeká dlouhá cesta více či méně komplikované paralelní existence obojího modelu: výsledky výzkumu budou nabízeny v elektronické podobě třeba i po částech, formou research records, obohacené o doplňkové rich-media materiály a zdarma, a současně jako tištěná kniha, která je v mnoha oborech nezpochybnitelně fundamentálním nástrojem šíření (nebo, jak se v branži nejnověji říká, diseminace) nových poznatků. Můžeme zmínit už jen první kámen úrazu pro nakladatele: má ji nabízet jen za výrobní cenu, už tak vysokou, když obsah byl už z veřejných prostředků zaplacen; anebo má zákazníka nechat si zaplatit za přidanou hodnotu, jíž je skutečnost, že vypadá dobře v knihovně?
 

Autor je ředitelem nakladatelství NAMU.