Skepticky a nadějně

Úvod textu bude skeptický, uvidíme, zda se vypíšeme k naději. Je léto, cestujeme, vedle českých galerií vstupujeme i do velkých mezinárodních. To kulturní bohatství! Ta šíře a rozmanitost, o níž jsme snili, zvlášť patříme-li k ročníkům, které zažily epochu citelnější izolace. Nyní vplouváme jako do bazénu do shopů při galeriích: co vedle zážitku si odneseme do pokračování našich životů?

V galerijních obchodech jsme dnes obklopeni knihami nejen o výtvarnu: místa pro současné umění si vzala za své i uvažování o světě, skvěle! Proto tu nacházíme důkladné spektrum publikací o jizvách a traumatech naší společnosti. O Zemi, klimatu a budoucnosti, o genderu, problematizovaných sexuálních menšinách, o ženě a potřebě nastolit ještě zásadnější rovnost pohlaví než k jaké jsme pokročili dnes, o postkoloniální situaci a odpovědnosti prvního světa k ostatním, o příbězích, kterým bílá většina dosud nedopřávala dost silný hlas. Mnohé z těch textů jsou psány vynikajícími osobnostmi, jejichž inteligence, vzdělání, vizionářství a důvtip z nich činí silné mluvčí. Rozhlížíme se a cítíme se jako v nádrži naplněné úvahami o diktaturách posledního století i apely pro století příští. Jsou zde návrhy na odchod do introspekce, zároveň i provokace k těm nejveřejnějším performancím.

Čím větší obchod, tím více myšlenek – a tedy i hmotného hranatého zboží. Uprostřed navršených textů, v nichž je uloženo tolik snahy a apelativnosti, se nás může zmocnit pocit, že globální knihovna nijak nesouvisí se stavem světa okolo. Alespoň se nezdá, že by společnost tyto knihy vnímala a aktivně reflektovala, moudřela, zbavovala se xenofobie, že by dokázala reagovat na chuť mocenských center válčit, na postupující signály klimatické krize, na výzvu k sociálnímu smíru. Knihy, u nichž najednou vnímáme spíš hmotu a tíhu než obsah, mohou působit jako místo, kde snaha o pohyb vpřed nakonec zas jen podklouzne.

Tolik skepse, že? Snad souvisí s tím, že knihy, nezbytné a milované, vedou k individualismu, člověk čte sám. A to nejtěžší na dnešní přeměně (bez servítků bychom měli napsat: záchraně) světa spočívá v tom, že ji musí vyjednat společnost.

Skepse se začne přece jen drolit, když v galerii přejdeme od knihovny do živých akcí, diskusí, dílen, mezioborových setkání. Čím to, je tu snad blíž naději? Zdá se mi, že ano: skrze energii konkrétních kreativních osobností, skrze vitalitu, odevzdání tématu, živoucí potřebu podílet se na hledání.

Umění nemá za úkol nabízet řešení: ale rozviřuje status quo a nabízí funkční, užitečné platformy. Máme před sebou řadu živých setkání v rámci Bienále Ve věci umění: ženy s bezdomoveckou zkušeností z Prádelny jsou jedněmi z mnoha aktérů, přečtěte si s nimi v tomto Qartalu rozhovor. Léto a teplý začátek podzimu jsou navíc zostřenou sezónou vycházek, komentovaných prohlídek, dalších programů. Je tu BioTroja, znovuotevřená Bílkova vila, veletrh Art Book Fair. Pro každého a zvláště pak pro spíše introvertní typy, k nimž patří autor těchto řádek, je podnětnou korekcí případné skepse výprava mezi ty, kdo se zajímají a posouvají věci dál.

Petr Borkovec Plátno, olej na hladině, 122 × 87, inventární č. M-0523

Jako by plály
bledé a modré ohýnky v řece.
Čím přiložit,
aby hořely dál?

Slunce už svítilo a ohřívalo břehy a hladové volavky pomalu stoupaly k vrcholkům všenorských strání.
Plaval jsem.
A potom jsem je spatřil.
Tři různé shluky motýlic. V tom prvním, přesně uprostřed, ležela velitelka Odonata, ve druhém matka Zygoptera, ve třetím jejich sestra Calopteryx.
Ty motýlice spaly, všechny.
A jejich modrá těla volně dýchala.
Některé z nich si pod hlavou a křídly ustlaly větve vodních irisů. Jiné si lehly jenom tak, do stonků blatouchu a sítin. Oddychovaly klidně, mírně.
Spaly.
Nic z toho, co se o nich vypráví – o tom, že se opilé nad řekou honí za láskou a na březích zarostlých růžovými hyacinty hrají na flétny – nic takového jsem neviděl.
A náhle matka Zygoptera procitla – zaslechla asi, jak volavky plachtí – prudce se zvedla mezi motýlicemi a zahvízdla. Potom i volala a všechny budila. Motýlice chvatně procitaly, vstávaly a já se podivil, jak spořádaně se hned daly do příprav. Modré i modrozelené i ty s plamínky barvy staženého plynu na křídlech. Nejdřív si všechny rozpustily křídla. Utáhly pásky, šňůrky, stužky, které jim povolily ve spánku. Potom ty pásky, napnuté a plné lesků, opásaly hady. Vodní užovky a říční zmije se svíjely a proplétaly, olizovaly motýlicím hlavy.
Zahlédl jsem, že některé ze stejnokřídlých motýlic – byly to ty, co před nedávnem snesly – drží na křídlech říční škeble plné perleti. Ta perleť svítila jak stříbro a chvílemi jak dosud vláčný vosk. Všechny se ověnčily věnci z orobince a z ostřice a z lian rozkvetlého svlačce. Některé propletly křídla stonky křídlatek.
Jedna z nich – snad Odonata – potom zvedla rákosovou hůl a udeřila do kazínské skály, z níž začal proudit pramen křišťálové vody. Ale to nebylo všechno. Ta motýlice ihned vzala jinou hůl, tentokrát z bahenního česneku, a jen se jejím koncem dotkla vodní hladiny, říční bůh dopustil, že vytryskl proud vína. Vysoko, jako malý gejzír. Nevěřil jsem svým očím, když motýlice, které dostaly chuť na mléko, konečky křídel odhrnuly vysokou a ostrou trávu na břehu – a bílý nápoj tekl odevšad.
A abych nezapomněl, z rákosových holí kapal med.
Plaval jsem tiše.
Při tom si pomyslel: „Když některé z těch modrých krásek ulovím, kdo mi co udělá? Nikdo tu přece není.“
A tak jsem plaval ještě tišeji a číhal.
A seběhlo se tohle.
Jako by někdo zavelel, pozdvihl se les rákosových a česnekových holí a motýlice šílely a říční obřad započal. Děsivým třaskáním křídel zvaly řeku a tlučením a ranami volaly její bohy.
A s nimi třaskaly a hučely i všechny břehy, strže, stráně, svahy na řekou, divá zvěř v lesích i na řevnických skalách – všechno slavilo a točilo se, tančilo a uhánělo. Na svém místě nezůstalo nic. Vtom vidím Calopteryx, jak letí kolem v třpytivém, klikatém letu, a tak jsem vyskočil, až voda vystříkla, a chtěl ji zachytit.
A ona vykřikla:
„Mé modré sestry, poleťte ke mně! Je tady muž, co nás chce ulovit! Sevřete pevně rákosové hole – leťte, leťte! Tady! Tady!“
Měl jsem veliké štěstí, že jsem unikl.
Málem mě rozsápaly.
Běsnily.
Vrhly se na volavky, co klidně stály opodál. Viděl jsem, jak jedna z motýlic, úplně sama, na půlky trhá mladou šedou volavku. Slyšel jsem, jak nebohý pták naříká, zoufale mává křídly a tichne. A jiné motýlice rvaly těla ostatních, létalo peří, které řeka odnášela, a ozýval se smrtelný křik. Zahlédl jsem, jak motýlice usedají do volavčích očí a jak je vyjídají. Viděl jsem všechno. Rozšklebená žebra a zpřelámané nohy šedých vodních královen. To všechno se teď rozlétalo do výšky a dokola a zůstávalo zaklesnuté v kosatcích, z jejichž žlutých květů kapala krev.
Najednou všechno ustalo.
Motýlice se shromáždily uprostřed řeky nad hladinou tak jako krotký safírový mrak.
A vrátily se do míst, o nichž jsem už vyprávěl, ke všem těm pramenům, které jim přejí vodní bozi.
A tam si myly modrá křídla od krve.
Krůpěje na tělech jim olízaly užovky.

Art Book Fair: Podruhé a větší

Po roce se vrací veletrh věnovaný knihám o umění do Zámku Troja. Druhý ročník přináší širší spektrum nakladatelů a zároveň zaostřuje na konkrétnější témata. Přináší specifický program pro publikum i nakladatele. Představuje nové knižní tituly, v doprovodných akcích myslí i na rodiny s dětmi. O budování akce a o lákadlech nadcházejícího ABF No. 2 mluvíme s jednou z hlavních organizátorek, manažerkou ediční a veletržní činnosti GHMP Annou Kulíčkovou.

Q Jak byste vyjádřila specifičnost Art Book Fairu? Co nabízí stran jedinečnosti?
A K Jeho jedinečnost spočívá především v samotném zaměření veletrhu. Vedle knižních veletrhů zaměřených na malá nakladatelství nebo na širokou škálu publikační činnosti se snažíme představit nejvýznamnější nakladatele s uměleckým zaměřením – galerie, umělecké školy, instituce. To je vlastně na české scéně rarita. Jedinečnost mu určitě dodává i místo, kde se koná – tedy barokní skvost Zámek Troja. Důležitý pro nás je i fakt, že veletrh je pro návštěvníky zdarma.
Q Co jste jako pořadatelé zjistili díky prvnímu ročníku? Jaká zjištění přinesl?
A K Velmi příjemně nás překvapila vysoká návštěvnost, a to i přesto, že se veletrh konal v listopadu v poněkud nepříznivé kovidové situaci. Letos jsme ale rádi, že se nám podařilo zajistit termín, který nám umožní veletrh rozšířit i do krásných zahrad zámku. Díky tomu bude program bohatší o koncerty, čtení v zahradě a další „letní” aktivity.
Q Kromě rozšíření řad prodejců o zahraniční nakladatele je asi největší změnou oproti loňskému ročníku nová struktura doprovodného programu.
A K Ano, v minulém roce jsme stavěli program především na představení publikací jednotlivých nakladatelů, letos jsme se ho ale rozhodli dramaturgicky uchopit jako celek. Zaměřujeme se na silná témata, která chceme
návštěvníkům přiblížit. Ta reflektujeme ve spolupráci s vybranými institucemi a odborníky.
Q S jakými dalšími proměnami přichází druhý ročník?
A K V letošním ročníku nás čeká hned několik novinek. V první řadě návštěvníkům představíme také zahraniční produkci uměleckých knih. Těšit se můžou na nakladatele z Rakouska, Nizozemska, Německa a dalších zemí. K tomu nově přicházíme i s další skupinou prodejců, tu představí sekce pro tvůrce autorských knih a zinů. Ve spolupráci s ArtMap jsme vypsali otevřenou výzvu, do níž se mohli hlásit všichni tvůrci autorských publikací, kterým chceme dát za minimální poplatek šanci představit svou práci. Prostor v letošním roce dostává i BioTroja, projekt Galerie hlavního města Prahy, který má svou základnu právě v Zámku Troja. Od roku 2020 se zde věnuje aktuální situaci životního prostředí a projevům vědomí o zhoršující se ekologické situaci a krizi klimatu. Návštěvníkům představí výběr zásadních publikací na tato témata a uskuteční vlastní program v zahradách.
Q Mluvíme-li o „knihách o umění”, jaké okruhy nakladatelů se akce účastní?
A K V první řadě bychom širší veřejnosti rádi představili nakladatelskou činnost tuzemských galerií, která mnohdy nebývá příliš známá. Všichni mluví o výstavách, ale málokdo zná také publikační činnost galerií. Prostor na Art Book Fairu dostávají především menší nakladatelé, kteří se věnují umění, umělecké školy, instituce, periodika. Oproti předchozímu ročníku zasaženému covidem pak v letošním roce dorazí také zahraniční nakladatelé a již zmínění tvůrci autorských knih a fanzinů.
Q Mají na ABF specifickou roli umělecké školy?
A K Mají nezastupitelné místo – už kvůli tomu, že se jedná o veletrh zaměřující se na umělecké knihy. Už vloni se veletrhu účastnily UMPRUM, Fakulta umění a designu J. E. Purkyně z Ústí, nakladatelství Karolinum či VUTIUM. V letošním roce se k nim přidává i Akademie výtvarných umění v Praze.
Q Co nabídne doprovodný program? A jak se vztahuje k hlavnímu knižnímu programu?
A K Vedle představení nových zásadních publikací bude hlavními tématy cenotvorba knih a autorská kniha. V rámci problematiky cenotvorby jsme se spojili s Asociací malých nakladatelů a knihkupců (jistě znáte jejich knižní jarmark Knihex), konkrétně s Annou Štičkovou, se kterou k tomuto tématu připravujeme velkou debatu, na niž navážeme spolu s Tomášem Hrůzou z ArtMap menší diskuzí s titulem Cena versus hodnota knih. Rádi bychom otevřeli nejen otázku ceny publikací, ale také návštěvníkům přiblížili,
kdo všechno stojí za tvorbou knih, co je při ní zásadní a čemu stojí za to věnovat pozornost.
Q Které publikace čeká speciální uvedení?
A K Představíme knihu Nad očekávání, kterou uvedou přímo Krištof Kintera společně s Petrem Vizinou, nebo publikaci O sochách a sochařích Petra Wittlicha, již vydalo nakladatelství Karolinum. Galerie hlavního města Prahy zde představí publikaci Heroin Crystal k právě proběhlé výstavě.
Q Pokračujete ve snaze dát na Art Book Fairu dobrý prostor i rodinným návštěvám?
A K Publikum pro kvalitní knihy je třeba vychovávat od útlého věku, takže nezapomínáme ani na dětské návštěvníky. Stejně jako v minulém roce pro ně připravujeme bohatý program ve spolupráci s edukačním oddělením GHMP. Po celou dobu veletrhu budou v oranžerii Zámku Troja probíhat workshopy nejen pro děti, ale i celé rodiny. S nakladatelstvím Meander pak připravujeme autorské čtení. Po loňském úspěchu máme opět připraveny i komentované prohlídky nejen zámku, ale i zahrad. A v neposlední řadě na sobotní večer chystáme koncert přímo v zahradách Zámku, kam by se letos měl veletrh v rámci doprovodného programu rozšířit.
Q Co ABF nabízí vystavovatelům? Je tu prostor a příležitost, aby se nakladatelé setkali nad tématy a problémy, které se jich dotýkají?
A K V rámci doprovodného programu chystáme i blok s názvem Pracovní stůl, kde připravujeme debaty komornějšího charakteru nad tématy, která se přímo dotýkají právě nakladatelů. Spolu s ArtMap se v další debatě setkáme nad tématem distribuce knih do zahraničí, se kterou má mnoho tuzemských nakladatelů dlouhodobě problém. Rádi bychom proto vytvořili platformu, kde by nakladatelé mohli otevírat témata, která je tíží, nebo se naopak podělit o své zkušenosti.
Q Je GHMP výhradním organizátorem akce?
A K Galerie hlavního města Prahy je pořadatelem veletrhu. Jak jsem již ale zmínila, v letošním roce jsme navázali několik spoluprací. Tou nejvýznamnější je bezesporu ta s ArtMap, kteří se s námi podílejí nejen na organizaci části doprovodného programu, ale spolupracujeme s nimi i v rámci nové sekce prodejní části veletrhu určené pro tvůrce autorských knih a zinů. Dále v letošním roce spolupracujeme s Asociací malých nakladatelů a knihkupců či nakladatelstvím Meander.
Q Uchováváte ve své knihovně nějakou knihu, kterou jste objevila díky Art Book Fairu?
A K Přiznám se, že první ročník jsem si prožila natolik pracovně, že jsem neměla příliš prostoru pro prozkoumání skvostů, které nakladatelé na veletrhu nabízeli. Doufám však, že v letošním roce to bude jiné a budu mít prostor pro objevování. Osobně se možná nejvíc těším na sekci fanzinů.

Kolektiv Prádelna: Každý má právo jít do galerie

Prostory GHMP se letos znovu otevřely Bienále Ve věci umění / Matter of Art, jehož druhý ročník se soustředí na témata identity, křehkosti, odolnosti nebo na opomíjené pohledy. Mezi umělkyněmi a umělci, které kurátoři spolu s iniciativou tranzit.cz oslovili, je také kolektiv Prádelna. Ten tvoří ženy se současnou nebo minulou zkušeností s bezdomovectvím, kterou se rozhodly pro letošní bienále zpracovat a sblížit tak život na ulici se světem umění.

Kolektiv Prádelna: Monika, Balu, Helena, Linda, Magdalena, Aranka

Videa, potisk triček, občerstvení, místo k odpočinku a poznávání. Umělecká performance kolektivu Prádelna nemá za cíl jen představit vlastní tvorbu, ale vytvořit také prostor k setkání a překonání bariér, které obvykle mezi návštěvníky uměleckých institucí a lidmi bez stabilního domova stojí. Pravidelné úterní schůzky kolektivu se proto během bienále přesouvají do galerijních prostor, kde Linda, Monika, Balú, Helena a Magda oba světy propojují a vytvářejí prostředí, které přijímá všechny bez rozdílu.
Po zbytek týdne kolektiv zastupují promítaná videa, jejichž ústředním tématem jsou předsudky a stereotypy, které lidi z různých prostředí rozdělují. „Různě jsme si proměňovaly role, jednou byly holky ty umělkyně se zázemím a já jsem byla ten, kdo obstarává peníze. Zkoušely jsme, jak se umělci chovají k člověku z ulice, a naopak jak lidi z ulice vidí umělce. Jaké stereotypy panují z jedné strany na druhou a obráceně. Taky jsme natáčely o chování lidí, kteří jdou kolem, nadávají a není jim blbé přijít s kamerou přímo k obličeji člověka a bez dovolení ho natáčet,“ popisuje polsko-česká umělkyně Magdalena Kwiatkowska, která má jako jediná z kolektivu stabilní domov. „Vždycky si člověka v nouzi představíme jako někoho, kdo je závislý na druhých. Jako by nebyl samostatný a svéprávný, jako by nedokázal mluvit za sebe. Což tak často je, protože my jim to neumožníme. Shazujeme je tam, kde jsou, protože jim nedáváme slovo,“ dodává.

Možnost zkusit si umění

Právě příležitost převzít iniciativu a realizovat vlastní nápady byla pro členky kolektivu zásadní. Jak zdůrazňují, život na ulici příliš prostoru ani času na kreativní tvorbu nedává. Zlomový okamžik přišel, když Magdalena získala na přelomu let 2019 a 2020 tříměsíční rezidenci v INI Gallery. Zde se rozhodla spolu s organizací Jako doma vytvořit zázemí pro ženy bez domova a společně tam pracovat na uměleckých instalacích. „Magdalenka nám vždycky přinesla papír s nějakým tématem a řekla – jedeme, na tohle téma bychom měly o sobě něco říct nebo vytvořit. Takže jsme se natáčely, vymýšlely jsme různý věci. Ukazovaly jsme třeba, jak se v zimě na ulici pere prádlo ve sněhu,“ vzpomíná Linda.
Většina z žen, které v současnosti kolektiv tvoří, přitom měla k umění blízko i dřív. Monika píše verše, Helena hraje v divadle a Linda ráda zpívá, s divadlem má také zkušenosti. Teprve zajištění základních potřeb a možnost se umění naplno věnovat ale umožnily vznik současného kolektivu.
Ačkoliv od doby společné tvorby a pobývání v INI Gallery uplynuly už dva roky a některé ze členek kolektivu stále čelí bytové nouzi, kolektiv pracuje dál. Zázemí zajišťuje iniciativa tranzit.cz, kde umělkyně každý týden diskutují o další práci. „Je to proces, nevíme, jak to bude na konci vypadat. Bavíme se o tom dohromady,“ přibližuje Balú tvůrčí metody. Limituje je jen fakt, že Magda jako jediná disponuje stabilními domovem a na rozdíl od ostatních může na projektech pracovat i doma. „Každá z nás by Magdě ráda pomohla, ale nemáme tu možnost. Já se snažím pomáhat s gramatikou, Helenka umí čtyři jazyky a může pomoct s překladem. Musíme pak ale chodit k Magdě domů,“ popisuje Monika.

Cítit se rovnocenně

Tíha každodenního potýkání se s tím, kde sehnat jídlo, nabít si telefon a vyhnout se přitom konfliktům, se v hovoru objevuje neustále. Mohlo by se zdát, že v takové situaci nemá umění žádné místo, kolektiv ale pro členky představuje možnost si od takových existenčních problémů na chvíli odpočinout a cítit se rovnocenně. Jak Monika dodává, „na ulici se na tebe furt někdo dívá a sleduje tě. Tady to je aspoň na pár hodin únik z reality. Nepřijdeš si jak vajgl na zemi“.
Na pocit vyloučení a nepatřičnosti ve veřejném prostoru, který by měl být z principu přístupný pro všechny, kolektiv Prádelna upozorňuje dlouhodobě. Monika, Balú, Helena i Linda se shodují, že je kvůli neustálým nepříjemným pohledům a odsuzování ani nenapadlo, že by do muzea, galerie nebo do kina samy šly, i když by je to zajímalo. „Já jsem to ani nezkoušela. Říkala jsem si stejně, na co tam půjdu, když tam nebudu přijatá a budou se na mě blbě koukat. Tak jsem radši nikam nešla,“ líčí Helena a Monika ji doplňuje: „Když jsme ještě před Prádelnou byly s Magdou na Vltavský, tam co je venkovní galerie, bylo evidentní, že patříme k Magdě a asi i proto se na nás všichni usmívali. Jakmile jsem byla dál a nebylo to jasný, tak se už všichni dívali divně a pohrdavě. A to nemám zapotřebí.“
Cílem účasti na letošním bienále je proto na tyto bariéry upozornit a umělecké instituce přimět k větší otevřenosti, a to třeba i praktickými změnami, kterými vyjdou lidem v nouzi vstříc. Ty začínají u přístupnějších textů, které jsou srozumitelné i lidem bez uměleckého vzdělání, přes vlídný personál až po možnost si nabít telefon nebo mít pod kontrolou své věci. „Lidi v nouzi nejsou tak důvěřiví jako jiní návštěvníci, aby odevzdali svojí tašku a věřili, že tam zůstane a nikdo ji nevezme. Mají tam třeba jen noviny, kelímky, ale jsou na tom závislí, protože to je jejich živobytí,“ vysvětluje Balú. Za příklad dává závěsný systém na stropě v galerii INI, kam si každý mohl pověsit batoh a stále ho mít pod dohledem.
„Chcete udělat něco, aby to bylo blíž lidem, který nemají možnost. Já mám trochu obavy, aby to nebyla taková podívaná ve smyslu: Galerie se snaží vyjít vstříc bezdomovcům. Ale my jsme taky lidi. A myslím si, že máme právo na to mít otevřený dveře,“ podotýká Monika.

Dialog napříč skupinami

Navzdory stále přítomným předsudkům a překážkám členky kolektivu vidí určitou šanci na změnu. Jak vyzdvihuje Monika, dlouhodobá práce Prádelny a iniciativa Magdaleny jim pomáhá otevírat nové možnosti i v zavedených institucích a pomalu tak přístup většinové veřejnosti měnit. K rovnosti a otevřenosti ale ještě zbývá velký kus cesty.
„Pokud se chce galerie změnit a stát se přístupnější, musí začít u svých pracovníků. Oni musí chápat, proč to dělají,“ připomíná Magda a navrhuje například zaměstnávat lidi se zkušeností s bezdomovectvím, kteří mají pro potřeby lidí v nouzi pochopení. Zdůrazňuje zároveň, že je potřeba slyšet hlas všech, což znamená také kustodů, šatnářek, kurátorek a kurátorů a lidí ve vedoucích pozicích. „Důležitá je kontinuita. Jde o to, aby galerie byly otevřené všem, nejenom zaměřené na sociálně slabší lidi. Aby každý mohl přijít a strávit tam čas, popovídat si.“
Na potřebě společného dialogu napříč různými skupinami se ostatně shoduje celý kolektiv a přiznává, že někdy je potřeba větší trpělivost. Důležité je ale podle nich si uvědomit, že lidé v nouzi mají stejné emoce jako jiní, jen ráno vstávají s jinými starostmi. „Já pořád přemýšlím tady nad tou otázkou, co mají instituce dělat. Pokládá nám ji skoro každej a já tomu rozumím. Ale neměli byste si ji položit vy, a ne se ptát nás?“ uvažuje Monika. „Nejdůležitější nakonec je přijmout člověka, ať je jakejkoliv. A nebýt lhostejný. To je přece nakonec maličkost,“ uzavírá.

Playlist Q07

Roman Štětina o svém playlistu: „Koncipoval jsem ho jako výběr songů o Praze… A napadlo mě doprovodit ho výšivkou, kterou dělala moje babička. Pragensie z roku 1962.“ Autorem playlistu pro toto vydání Qartalu je tedy umělec, jehož zájem o zvuk (někdy ve spojení s videem, a jindy ne) zanechává na české i mezinárodní scéně výraznou stopu. Jeho tvorbu charakterizuje vztah k archivnímu materiálu, který Roman aktualizuje a přetváří do řemeslně výrazných realizací, jimž nechybí inteligentní humor ani nápaditý obsah. Zabývá se mediálním prostředím jako takovým, přičemž vychází z praxe aktivního hudebníka a dlouhodobého spolupracovníka Českého rozhlasu.
Díky Romanu Štětinovi přinášíme nejvíce konceptuální playlist v historii tohoto formátu v našem čtvrtletníku. Najdete v něm žánrově zcela neohraničený mix písní a tracků jako Na Pankráci (František Filipovský), Praha (Dollar Prync), High jako Petřín / Kamínka (Yung Kočke & co.), Synkáč hoří (post-hudba), Václavák (Iveta Bartošová), Jen se tak projdi po městě (Psí vojáci), Praha (PSH feat. LA4), Letná (Plusminusnula), Bílá Hora (Dukla), Praha 90210 (CA$HANOVA BULHAR) nebo Vršovice Alé (Bohemians 1905 FanChants).

Playlist Q06

Producent Karaoke Tundra, vlastním jménem Viktor Tverdochlibov, patří od nultých let k české i slovenské scéně. Se smyslem pro nadžánrovou volnost propojuje impulsy z hip hopu s experimentální elektronikou. Je autorem respektovaných titulů Gastarbeiter nebo Kačica s hlavou tygra. Počínaje albem Futurologický kongres patří k labelu Bigg Boss. Vyrůstal v ukrajinském Charkově, kam se dodnes vrací. Po vpádu ruské armády na Ukrajinu žije v Bratislavě. Pro playlist Qartalu vybírá „skladby bojovného ducha, které odrážejí momentální nálady většiny Ukrajinců”.

Ne, raději knihu

Pavel Klusák

Moskva, Praha, čaj a něha

„S tím vším se v tvorbě Viktora Pivovarova setkáváme: s melancholií, úzkostí, strachem, ale i s blažeností, radostí a hravostí. Se vzpomínkami na dětství, maminku, Moskvu, přátele, pití čaje i vodky. A něžnost? O tu jde především.” První monografie, jež zpracovává dílo a život Viktora Pivovarova, volí šťastný tón zahrnující přesnost i lyriku. Pokud by se někdo pozastavoval nad tím, že autorka monografie je zároveň dcerou umělce, pak tuto okolnost Máša Černá Pivovarová tematizuje hned na první straně textu. Míra odstupu od otcova díla, píše, se u ní měnila a dodnes mění: ví, že „úplný odstup (…) nikdy nezískám a možná vlastně ani získat nechci”. A ponechává na čtenáři, zda její úhel pohledu na „Víťu”, jak otce od dětství oslovuje, přijme, nebo ne.
Kniha Ach! Život a dílo Viktora Pivovarova má třídílnou strukturu. První část Život, doba, kontexty je silným vhledem do před-české části umělcova života. Ptáme-li se na českých výstavách, co Pivovarovův výraz formovalo osobně a kulturně, tady leží odpovědi. Nejen v osobním a rodinném příběhu, ale taky ve zmapování neoficiálního uměleckého prostředí Moskvy od padesátých do sedmdesátých let: to je silná přidaná hodnota monografie. Pokud autorka fakta interpretuje, děje se tak skrze citáty samotného Pivovarova. Rychle zjistíme, že má tendence osvětlovat věci skrze kontrastně širokou škálu výroků – od filozofujících úvah přes osobní a absurdní příhody až po poetizující obraznost. Zvlášť ta vrhá jemný stín na celé Pivovarovo dílo a poznamenává náš – tedy čtenářský – pocit.
Pivovarovo přestěhování do Prahy dává jemu i autorce příležitost k tázání: V čem se „moskevský” umělecký okruh zásadně liší od výtvarné scény západního světa? Dovoluje nám už odstup od bipolarity studené války vidět nepředpojatěji specifika Východu i Západu?
Druhá část monografie, Tvorba, nepostupuje chronologicky, ale sdružuje různé momenty z autorovy mnohaleté tvorby tematicky. Zprostředkovává se tu Pivovarovův postoj k různým okruhům: patří mezi ně reflexe dětství, díla věnovaná Moskvě a jejím osobnostem, humor a groteska, metafyzické obsahy… Někde by se chtělo polemizovat: Patří Pivovarovovy obrazy tvořené výhradně textovým popisem (vizuálně nepřítomné) scenerie opravdu mezi mystifikace? Koneckonců v době prvního vystavení (1992) se dočkaly seriózního přijetí (mj. od Martiny Pachmanové). Ale přes tyto momenty, kdy by se chtělo vést s monografií dialog, nabízí kniha především široký, autorsky komentovaný vhled do díla v takové šíři a s tak soustředěnou pozorností, že je jí čtenář především vděčný. Třetí část knihy – Kalendárium – shrnuje fakta umělcova života a tvorby, ovšem přes všechnu preciznost tak činí zase s potutelným osobním dotykem.
Výhrady ke knize? Máša Černá Pivovarová někdy dává prostor dobovým ohlasům z tisku (i kritickým), jejichž názory se přece jen po čase mohou zdát dílčí a osobní. Občas se v textu najde zvláštní rusismus („bezmocný dětský obrázek”), lze jim však rozumět a vlastně to posiluje specifičnost Pivovarovova světa.
Vztah k Rusku, vrstevnatý, vnitřně rozporuplný a především nepostradatelný, lze skrze knihu vnímat cenným způsobem: z různých úhlů, v jeho dynamice a – nejspíše – neřešitelnosti. Tady se asi dostáváme s Pivovarovem do hlubin: jeho rozpomínání unáší Moskvu, Rus a vlastní zážitky přes mnoho imaginativních filtrů, a když připočteme schopnost nacházet vlastní formy (album je jen jedním z nich), vidíme, že původní impuls (odloučenost) vede nikoli k rekonstrukci skutečnosti, ale k novým vysněným vztahům, paradigmatům, světům.
Odbornost publikace (s odbornou redakcí Marie Rakušanové a konzultované Pivovarovem, Milenou Slavickou a Tomášem Glancem) se naprosto nevylučuje se vším osobním, citovým a atmosférotvorným. U tohoto autora je to tak zásadní: přátelství mezi ruskými umělci, euforie i obavy v undergroundu, překonávání určité vydělenosti, vztah s Milenou Slavickou, konstrukční a kompoziční práce otevřená i nevědomí, iracionalitě a mystice. Nacházení spřízněných duší, mezi něž patří i básník Ivan Wernisch. „Toska” žitá, ale i spalovaná v inspiraci. Jakkoli kniha představuje především poctu protagonistovi, po jejím vstřebání máme jiný pocit: je gestem obdivu k nehmatatelným a neobjasnitelným silám imaginace, prýštícím z lidského i transcendentálního světa.

Máša Černá Pivovarová:
Ach! Život a dílo Viktora Pivovarova
Vydaly Arbor vitae socieatas, Nadace Viktora Pivovarova a Artguide, 2021

Andrea Průchová Hrůzová

Více než kalhoty. Rozdvojený obraz ženy v prvorepublikové vizuální kultuře

Pod názvem Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury se na podzim minulého roku představila domácímu publiku nejen výstava v Moravské galerii v Brně, ale také obsáhlá monografie sloužící zároveň jako výstavní katalog. Hlavní autorkou obou projektů je historička umění Martina Pachmanová, v českém kontextu dlouhodobě známá pro svou orientaci na feministická badatelská témata a tvorbu domácích umělkyň. Jak v případě výstavy, tak knihy výzkumný záběr Pachmanové rozšiřují vydařené mezioborové spolupráce s historičkami a historiky z dalších oborů, od architektury a literatury až po film, kdy za všechny jmenujme alespoň filmovou historičku Kateřinu Svatoňovou a literární historičku Libuši Heczkovou.
Mnohovrstevnatost fenoménu zobrazení a zobrazování ženy v prvorepublikové vizuální kultuře naznačuje už samotná struktura knihy. Ta je členěna do šesti částí nabízejících vhledy do různých, vzájemně propojených sfér společnosti, ve kterých se ženy – a tedy i jejich reprezentace – pohybovaly. Široký záběr publikace odpovídá zájmu autorky, který sahá za výtvarné umění k dobové masové kultuře. Ta pracovala s mnoha novými médii vizuální komunikace: například profesionalizující se reklamou, filmem, typofotem či s aranžérstvím výkladních skříní. Neměla jen bavit, ale také vzdělávat. Publikace tak v dynamické a čtenářsky vstřícné grafické sazbě z dílny Toman Design nabízí detailní vhled do rozsáhlého vizuálního pole, v němž se formoval a reprodukoval nový společenský rádius československé ženy.
Šestice kapitol se soustředí především na období od poloviny 20. do začátku 30. let minulého století a ukazuje expanzi žen do sféry veřejného života. Ženy veřejně jednaly v rolích političek (například Františka Plamínková či Alice Masaryková), sportovkyň (mezi mnoha Eliška Junková), novinářek (jistě známá Milena Jesenská) či umělkyň (z oblasti tance Milča Mayerová či z vizuálního umění Božena Rothmayerová Horneková). Zároveň nám však texty neustále připomínají, nakolik obrazy ženské emancipace měly ve svém jádru také disciplinační potenciál. Sociální expanzi žen totiž doprovázela vizuální a verbální rétorika jejich objektifikace.
Na toto vnitřní dialektické napětí upozorňuje kniha již ve svém podtitulu, když se zmiňuje o „ideálu i paradoxu“. Poválečný technologický a společenský pokrok, který vyústil v rozsáhlou transformaci a akceleraci společnosti, byl na jedné straně hravě i experimentálně rozvíjen uměleckou avantgardou, přičemž na straně druhé stály pevně zakořeněné konzervativní pohledy nejen na tradiční rozdělení a sehrávání genderových rolí, ale také na vývoj a stav moderní západní společnosti. Jako vhodný vstup do knihy se proto jeví studie Pachmanové, jež je věnována klíčovým brněnským výstavám Výstava moderní ženy (1929) a Civilisovaná žena (1930) a která okamžitě ukáže, jak byly nové činnosti a podoby ženy pevně svázány s jejím zpředmětněním, zde doslova vystavením coby exponátem. Tělesná stránka ženy je i nadále napříč knihou představena jako zásadní nástroj, pomocí něhož byl emancipující se mentální a společenský obraz ženy normalizován a kontrolován.
Prostřednictvím populární kultury, tisku, výstav, ale také nových vynálezů spojených s všeobecným zvědečtěním dobového života (například v podobě nových domácích spotřebičů), mohly meziválečné ženy tento předmětný pohled internalizovat. Jak se však kniha snaží demonstrovat, existovaly československé tvůrkyně a intelektuálky, které nikoliv stavění, ale vystavování ženského ideálu kritizovaly a dokázaly přinášet svébytný ženský pohled na společnost. Do veřejného prostoru vnášely sociální otázky a reprezentace chudiny, menšin, života na periferii, stejně tak jako pomocí módy a pojetí vlastní tělesnosti (například prostřednictvím androgynního vzhledu či otevřeným přihlášením se ke queer komunitě) narušovaly zavedené společenské linie pevně rozlišující sexuální a genderové role. Ty byly navíc v době první republiky významně spojeny s národoveckou rétorikou.
Právě s ohledem na zdůrazňování významu ženského těla jako rozmanitého zdroje, ať již konzumu, neplacené domácí práce, vyjádření emancipačních myšlenek formou módy či tance a v neposlední řadě reproduktivní schránky národa, by bylo zajímavé dozvědět se více o výchově nových generací civilizovaných žen. Existovala „nová osvěta“ v oblasti výchovy dětí, zejména malých dívek? Přestože práce badatelského kolektivu pod vedením Pachmanové je detailní, dozvídáme se někdy méně o sociálním obrazu celku společnosti, tedy širším kontextu vizuální kultury, který s ní vždy souvisí. Jak se propisoval ideál civilizované ženy do různých dobových sociálních vrstev, a tedy jakou roli sehrávalo třídní, ale i národnostní rozdělení meziválečné společnosti? Nakolik byly ženy různého etnického a společenského zázemí novým ideálem kontrolovány, anebo jej kontrolovaly? Poslední otázku přináší prezentace intervence výtvarnice Mileny Dopitové do knihy, která je rozhodně vítaným momentem. Vstup umělkyně je zařazen na samý konec titulu, kde působí lehce formálně a bere na sebe roli doslovu. Nabízí se přitom srovnání s další nedávnou publikací věnující se prvorepublikové vizuální kultuře, a to s Divadlem ulice Lady Hubatové-Vackové. V ní se objevuje vstup Evy Koťátkové, jenž přímo reaguje na jednu ze studií a je také v úvodu opatřen komentářem umělkyně. Díky takovémuto přístupu se zdá pak působit jako více integrální součást publikace.
Přestože úkolem recenzentky je nastražit kritické oko, jímž bude titul prohlížen, zůstává i po položení výše formulovaných otázek navýsost zřejmé, že si kniha zaslouží širší čtenářskou a badatelskou pozornost. Dokáže zaujmout jak výzkumným obsahem, tak i atraktivní formou a zůstává srozumitelným, čtivým a zásadním příspěvkem k poznání (nejen) vizuální kultury meziválečné společnosti a obrazů žen(ství), jež tato doba vytvářela a které ji zároveň formovaly.

Martina Pachmanová: Civilizovaná žena: Ideál i paradox prvorepublikové vizuální kultury.
Vydala Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, 2021.

Pavel Klusák

Ester, její dílo a kočky

Výzkumný projekt popisující osobnost výtvarnice, scenáristky a všestranné umělecké osobnosti Ester Krumbachové (1923–1996) prošel v uplynulých letech řadou fází a dílčích aktivit – od menší expozice v pražském Tranzitu až po výstavu ve skotském Glasgow. Letos dospěl do dvou komplementárních dominant: jednou je zpřístupnění internetového Archivu Ester Krumbachové, druhou pak vydání publikace Ester Krumbachová.
Kniha navazuje na výstavu v Domě umění města Brna, která měla konkrétní ambici představit osobnost a dílo umělkyně v celé její multidisciplinárnosti. Působivý projekt, který lehce zpopularizovala i přítomnost živých koček z útulku, žijících dočasně ve výstavních sálech (připomínala se tak fatální, celoživotní vazba Ester na kočky), vytvořil týž tým jako publikaci. Také tu participovala nová díla – krumbachovské reflexe současných umělců přítomné i v knize (Daniela a Linda Dostálkovy).
Jak se však ukazuje, kniha je pro celou věc příhodnější médium: strojopisy, poznámky a náčrtky se na stránkách publikace vnímají snáz než ve vitrínách výstavy. Především se však lze pohybovat a opakovaně navracet mezi kapitolami, které na sebe síťovitě odkazují. Všechno doplňuje série krátkých studií, které zčásti popisují vrstvy díla Ester, zčásti je vykládají. Mnoho faktů a kontextů je zde publikováno poprvé.
Jak uchopit Ester Krumbachovou? Pevným bodem, odkud lze vyjít dál, je její filmová tvorba: gesto kostýmní výtvarnice, která brzy začala zasahovat do scénářů, ba dokonce být jejich významnou spoluautorkou. Jako výtvarnice kostýmů pracovala pro Barrandov od počátku šedesátých let, spoluurčila obraznost a atmosféru sci-fi Ikarie XB-1 nebo muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Už u druhého zmíněného snímku se ovšem stala kompletním „výtvarníkem filmu”, což je charakteristické pro její tendenci vnímat vypravěčské gesto jako celistvý akt. Na alegorii O slavnosti a hostech (1966) pracuje už od námětu přes scénář až k výtvarnému pojetí: spolu s režisérem Janem Němcem vybírá pro film neherce, znepokojivou lokaci pro hostinu u jezera, svícny, příbory, věhlasným se stalo její rozhodnutí mít na velké hostině každou židli jinou.
Filmy, které Krumbachová píše od roku 1966 jako scenáristka, jsou podivuhodnou postupkou: napříč různými styly všechny sdílejí silné ženské téma. Nejprve jsou to Sedmikrásky psané s Věrou Chytilovou a s podílem Pavla Juráčka, následuje Kladivo na čarodějnice (Otakar Vávra byl sdostatek všímavý, aby chtěl spolupracovat s výraznou Krumbachovou, byť z jiné generace i society), Ovoce stromů rajských jíme opět s Chytilovou (a nejblíž kategorii mýtu, kterou Krumbachová pokládala za nanejvýš relevantní), přeludný příběh dívčího zasvěcení Valerie a týden divů (režíruje Jaromil Jireš, Krumbachová je však evidentně paralelní autorkou) a pak jediná její vlastní režie, Vražda ing. Čerta. Je si velmi přesně vědoma toho, čím by měl její film být. „My ženy totiž již po tisíciletí víme své. My jsme totiž s ledasčím prudce nespokojeny. My totiž již dávno nesouhlasíme s tím, co jsme směly a nesměly, a furt se to táhne. Všechno, co jsme směly, bylo totiž vždy podmíněno jen mládím a krásou. Zatímco i staří a oškliví muži si klidně vládli (opraveno na: směli všecko).” To už jsme v roce 1970, začíná normalizace a další možnosti Krumbachové v československé kinematografii se omezují na minimum.
Všechny zmíněné filmy Ester Krumbachová nejen napsala, ale také se o ně starala výtvarně. Je to bytostný projev přesvědčení o „vesmírném” životním a tvůrčím řádu, který má zasáhnout jak obrazovou, tak verbální složku díla. Od filmu lze pak rozkrývat Krumbachovou dál: její ranou scénografickou tvorbu (autorkou studie je Věra Velemanová), význam v „kostýmech-fantomech” (Markéta Uhlířová), podíl na popkulturních písňových recitálech Kubišové, Hegerové či Gotta (Sylva Poláková), literární texty (Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová)… Zásadní je vhled do osobní zóny – tedy vyjevování osobnosti skrze pozůstalost a archiv (Pádraic E. Moore). Převládající část knihy, výtvarnou dokumentaci, uspořádala a strukturovala Edith Jeřábková: charakteristické je tu neustálé osobní vtištění (snímky z bytu, náčrtky, poznámky, varianty, ale i Esteřiny kočky) uprostřed „profesionálních” pracovních výstupů.
Některé pasáže studií v knize se až blíží vyznání – a je to asi dobrý způsob, jak tlumočit tak důležitou věc, jako je Esteřina povaha, dojem z ní. Věra Velemanová píše: „Takřka jižní uvolněnost, šarm, temperament a velkorysé gesto se u ní mísilo s tajemností židovského živlu a se středoevropskou nostalgií i inteligentním humorem. Centrem, k němuž se stáčí náš pohled do její tváře, jsou oči – zkoumavě ‚po kočičím způsobu‘ přivřené, pronikavé, neobalamutitelné a v dalším okamžiku zase doširoka dětsky otevřené. Tato plnokrevná, šťavnatá směs vyživovala tělo její tvorby i podstatu její osobnosti (…).”
Celý výzkum díla Ester Krumbachové mimo jiné tematizuje úskalí a specifika „rekonstrukce osobnosti”, zvlášť tak mnohostranné, jakou byla umělkyně působící v literárních, dramatických i výtvarných disciplínách. Ve sférách jednou jakoby služebně řemeslných a jindy zas povýtce autorských.
Nikdo nikdy neudělal pro Ester publikačně tolik (nepočítáme-li Věru Chytilovou a její celovečerní dokument), jako autorky a autoři knihy, respektive celého projektu. Mohli bychom se poněkud přísně ptát, nakolik „dlaždice” dílčích studií o jednotlivých oblastech činnosti Krumbachové mezi sebou nechávají spáry a mezery s nimiž není obraz mimořádné ženy celistvý. Ale živelnost Krumbachové, osobní nasazení, rozhodnost i zkoumání, pokusnictví i žánrovost, víra v příběh jako médium, skrze nějž se vyjevuje svět a v neposlední řadě z nitra prýštící feminismus bez použití onoho slova: to kniha nakonec sugestivně zprostředkovává. To hlavní se jí podařilo. Přičteme-li cennou loňskou publikaci 5 a 1/2 scénáře Ester Krumbachové (editorem a autorem studie je Jan Bernard, vydalo NAMU), můžeme říct, že čtvrtstoletí po její smrti začíná mít veřejnost přehled o tom, jak široké a specifické je dílo téhle nepokojné, bytostně kreativní osobnosti.

Edith Jeřábková, Kateřina Svatoňová (eds.): Ester Krumbachová
Autory textů jsou Šárka Gmiterková, Libuše Heczková, Edith Jeřábková, Jesse Jones, Kyoo Lee, Francis McKee, Ruth Noack, Pádraic E. Moore, Sylva Poláková, Lukáš Skupa, Kateřina Svatoňová, Grażyna Świętochowska, Markéta Uhlířová, Věra Velemanová.
Grafický design Daniela a Linda Dostálkovy.
Vydaly Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a Are, 2022.

Portrét Ester Krumbachové od Libuše Jarcovjákové

Hra umění života

Neexistuje asi přesnější charakteristika devadesátých let než Topolův obraz „výbuchu času“. Jistě že tuhle metaforu stáhl spisovatel Jáchym Topol z okolního vzduchu chvíle a zapečetil navěky do románu Sestra až s jistým odstupem, protože teprve minimální mezera či fázový posun umožňují vidět stopy zanechané po odžitých životech. Odchylka, clinamen, je v Lucretiově kosmologii dokonce principem stvoření a dění. Ten se v 90. letech zjevil jako blesk z čistého nebe, vymodlený déšť, dávající vláhu všem, i těm, kteří vůbec pít nechtěli.
Výbuch času je vždy také výbuchem prostoru. Svobodné dění se rozpínalo do všech koutů, překračovalo hranice geografické, státní, umělecké, filozofické, mystické bariéry, hranice poznání. Tak jako v Topolově Sestře se i do veřejného prostoru vyvalila potlačovaná hmota minulosti, kterou bylo třeba nějak zpracovat, a to za současného přílivu všeho okamžitě nového. I proto souboj časů přiváděl leckoho až na hranici euforického šílení – ale jak jinak se dotknout reálného, jak zažít vhledy do dění, které jinak tak snadno uniká.
Život ve vybuchlém časoprostoru nabízel neuvěřitelnou pestrost, a to i proto, že zatím nebyly narýsované jasné kontury, jak se v nové otevřenosti orientovat. Každý se tak v této hutné kulturní polévce lehce stával originálem, každý byl umělcem, přesně tak, jak kdysi chtěl Joseph Beyus. Umění mohlo být chvíli totéž, co život, jakkoliv šlo o iluzi vytržení, jež však, zdálo se, může trvat věčně.
V divokosti nesměřování vydrželi plavat jen ti nejvytrvalejší, zatímco většina nakonec až překvapivě rychle a snadno přijímala ideologickou orientaci, prefabrikované směrovníky usnadňující život. Výbuch času (a prostoru) v 90. letech se s oblibou připodobňuje k velkému mejdanu, což je v jistém smyslu pravda, jenže až překvapivě tolik lidí spěšně utíkalo k běžnému obědu v automatu. Ze strachu ze sebe, z obavy z nového, z opatrnosti před tím, co by přinesla závislost a bolest hlavy v kocovině.
Velký třesk, otevírání světa, včetně světa umění, nakonec zcela přirozeně, řekl by klasik, přešel do fáze nového uzavírání. Chvíle, o které se v souvislosti s báječnými devadesátkami už příliš nemluví. I krajinu umění začaly více tvarovat trendy světového trhu, všechny ty věci, co letí a zabírají, než svědectví o překračování vlastních vnitřních a vnějších stínů. Umění vcelku bez odporu a ochotně přepral umělecký provoz, etablovaný a usazený, přehledně tříděný, katalogizovaný, ale také medializovaný, otevírající jeviště slávy k předvádění a sebestylizaci, ke zvýšení ceny umělce, jeho já i díla. Devadesátá léta definitivně končí ve chvíli, kdy se zcela vážně začínají vyučovat strategie napojení na umělecký provoz, kdy se z umění stává zaměstnání jako každé jiné, které potřebuje stejné jistoty jako život středního stavu, tradiční konzervativní kotvy moderních společností.
Po velkém třesku přichází velké uzavření, všechny ty rámce, platformy, trhy, veletrhy a festivaly umění. Snad je to skutečně dějinná nutnost, kterou musíme poznat a přijmout, jenže tomu se přece umění vždy vzpírá: přijmout status quo jako něco, co se opravdu nikdy nemění, protože „tak to prostě je“. Není jiné cesty (There Is No Alternative, TINA) nakonec na konci století, kdy se 90. letům už jen nostalgicky mávalo, začalo platit i v umění.
Na kocoviny velkých třesků se většinou rychle zapomene a zůstávají jen historky z mejdanu, který fakt stál za to. Po devadesátkách se stýská všem, kteří je prožili jako svou vlastní květinovou revoluci, jako možnost realizovat své sny, jako šanci odjet do světa a prožít své životní dobrodružství. Největší nostalgie ale pramení právě z oné přetrvávající kocoviny, v níž se stále ještě projevuje více či méně silná nevolnost z toho, že s otevřeností a tvarováním volného prostoru se nějak vytratila i svoboda hry, která byla společným principem umění (a) života po výbuchu času. Jestli má ještě vůbec smysl se k něčemu z těch opěvovaných i kritizovaných devadesátých vracet, pak právě ke hře jako ontologickému principu, ke hře, která je tou nejlepší obranou proti stereotypům všech dobře klapajících provozů…

Krajina s našimi ptáky

1

Je ptáček, který přilétá, ale uvidíš ho málokdy. Je vzácný, ale obyčejný. Obyčejnější než běžné ptačí druhy. A ještě drobnější než nejdrobnější střízlík, nežli šoupálek, úplně lehký stehlík, vyhladovělý brhlík, čížek lesní. Tak malý, že je menší nežli náš nejmenší králíček obecný. Tak si to představ!
Tobě to nejde?
Je nenápadnější než sýkorka, nežli hubený vrabec. Rád sedá na jednu spodní větev túje, kterou zimní vítr vychlípl od kmene. Sedí tam v předjarních mrazech jako sympatický sršeň. Jako nejopatrnější smotek. Každou chvíli se tak celý do hloubi ošije a zase strne. Vypadá to, jako by na vteřinu někam zmizel a objevil se celý nový, obnovený. Tak už to malí ptáci v našich očích dělávají. Každou vteřinu odlétají a přilétají zpět.
Rád myslím na to, že se něco osudového stane, až ten nejlehčí ptáček někde něco vyhladí, vyhloubí, vymele. Třeba že jednou za rok slétne na kámen, který leží na špičce hory, a při tom sletu z kamene odloupne neviditelný kousek. A tehdy až v tom kameni vyhloubí jamku tak velkou, aby do ní mohl snést vajíčko, snese ho, a tím pádem přijde konec světa (kámen se asi převáží, shodí horu, ta shodí jinou, začnou padat celá pohoří atd.). Do té doby je čas.
Anebo myslím, že v jedné poušti stojí dům plný zlatých obilných zrnek a ten nejdrobnější ptáček se živí těmi zrnky. Ale tak, že mu stačí jedno zrnko za pět let. A čas plyne a pták jednou za pět let přilétá a sezobne jedno zrnko. A dokud všechna zlatá zrnka nevyzobá, dokud dům na poušti nebude prázdný, bude náš svět trvat. Pak se ponoří do tmy. Ale to je daleko.
Jsem na zahradě, v níž stromy začínají kvést, a dívám se na nejskromnějšího z nenápadných ptačích druhů, který sem zrovna přilétl od kamene na nejvyšší hoře a z domu uprostřed pouště. Sedí na té nešikovně vykloněné větvi tak jako by horu ani poušť v životě neviděl.
Konec světa je v nedohlednu.

2

Je to už dávno, kdy jsem v koruně rozkvetlé švestky, která rostla na naší zahradě, objevil veliké ptačí hnízdo. Ta švestička vlastně žádnou korunu neměla, jak byla ubohá, jenom pár silnějších větví. Hnízdo uprostřed, které připomínalo kornout, možná zas tak veliké nebylo. Vylezl jsem na švestku, ale jen kousek – stromek se polekaně nakláněl, hned jsem se strachoval, že praskne. Výš, až k hnízdu to stejně nešlo, větve byly příliš slabé. A tak jsem vsunul ruku do hnízda nad sebou, aniž bych tušil, co v něm je. Naslepo. Trochu jsem se bál.
Co když tam číhá malý navztekaný had? Anebo nebojácná ptačí matka, která mě klovne a štípne do ruky? Co když sáhnu na živé ptáče?
Ale zavřel jsem oči a překonal strach.
Nahmatal jsem několik – ani malých, ani velkých – vajíček. Teplých! A jedno z nich jsem opatrně vytáhl. Dodnes si dobře vzpomínám, jak jsem zůstal ohromený, když se ruka zjevila. Vejce bylo zelené a po té světlé zeleni stékalo fialové mramorování. Odnesl jsem si ten poklad domů, opatrně vyfoukl a položil do krabice s vatou. Ale nedalo mi to, nemohl jsem myslet na nic jiného, ani spát, tolik snů se mi o hnízdu s vyhřátými mramorovými vajíčky zdálo – a druhý den jsem hned ráno vytáhl druhé. A večer třetí. Nakonec jsem ukradl a vyfoukl celou ptačí snůšku.
Měl jsem v krabici dvanáct zelenofialových vajíček a ptačím rodičům jsem nenechal nic.
Tak jsem se stal sběratelem ptačích vajíček.
Takový jsem byl!
To by Bosse z Dětí z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, které jsem tenkrát tak rád a pořád dokola četl, nikdy neudělal. A jaký byl sběratel ptačích vajíček! Vzal by do své sbírky jenom jedno. A věděl by – i když jiné věci často trochu pletl – co je to za ptáka s takovými krásnými vajíčky.
Já to nevím dodnes.
A to vajíčko, které jsem kdysi uloupil z hnízda, už nemám.
Celou moji sbírku v krabici vystlané vatou odnesl vítr, roztavilo slunce, vzala voda, spolkl oheň a moje maminka kdysi dávno vyhodila do smetí.
Ale někdy na zahradě, když na to hnízdo a vajíčko myslím, zdá se mi, že ke mně přilétají ptačí rodiče, ti samí, kteří si tehdy zaletěli protáhnout křídla nebo se najíst, a když se vrátili, v jejich hnízdě bylo o jedno vajíčko míň. A pak o dvě. Zdá se mi, že se ke mně slétají ti samí ptáci, kteří kdysi už jen v úzkostech seděli na vedlejším stromě a dívali se, jak jim vykrádám vyhřáté hnízdo. Až do dna.
A za tím ptačím párem přilétají další ptačí páry. A další. Je jich hodně, pořád víc. Nic mi nevyčítají. Nevšímají si mě. Ani já se za to staré darebáctví už nestydím. Ale dělat jsem to tenkrát neměl!
Stojím ve staré zahradě a dívám se na švestkové stromy plné ptáků.
Svítí oranžové slunce.
Ale švestky tady už dávno nerostou.

3

Na konec historka, krátká.
Kdysi dávno jsem pracoval jako saniťák městské zvířecí záchranky. Jezdil jsem s doktorem záchranářem za zvířaty, kterým se něco stalo. Když lidé našli zraněné zvíře, zavolali a my jsme přijeli. Jednou na jaře do zvířecí sanitky volala holčička, že našla zraněného ptáka. Jeli jsme zrovna po hlučné dálnici a pustili jsme si ten hovor opravdu nahlas. Holčička řekla, že ten pták vypadá jako motýl. Záchranář chtěl zjistit víc, protože mu to přirovnání připadalo podivné a myslel si, že by mohlo jít o králíčka obecného, našeho nejmenšího ptáka, což ho zajímalo. Ale z dívky nemohl nic dostat, dokola opakovala, že ptáček je hnědej a že asi umře. Záchranář se – asi už z bezradnosti – zeptal, kolik ten pták asi tak váží. Myslím, že ani nečekal odpověď. Ta ale přišla. Dívka na chvilku zmlkla a potom na maximum zesíleným hromovým hlasem oznámila do auta:
„Nevím, ale myslím, že kdyby byli dva, vážili by asi tak jako normální dopis.“
Hned jsme se tam – na moje naléhání, protože jsem tu dívku chtěl vidět – rozjeli, ale nenašli jsme ani králíčka obecného, ani tu dívku, ani normální dopis.

Kde Vltava opouští Prahu

Jaká budoucnost čeká Trojskou kotlinu, domov galerie v Zámku Troja a jednu z nejpodivuhodnějších pražských lokalit? Na jeden z dlouhodobých koncepčních projektů pražského Institutu plánování a rozvoje se ptají v rozhovoru zakladatelé programu GHMP Bio Troja.