Oko fotografky si ze světa vybírá Petr Vizina
Nakladatel Viktor Stoilov a editor Jan Šulc poznali Dagmar Hochovou (1926–2012) i její dílo zblízka. V nakladatelství Torst (T) jí vydali tři knihy fotografií. Výstava, kterou GHMP od října 2025 uvádí v Domě fotografie, je pražskou verzí expozice, kterou o rok dříve uvedla Moravská galerie v Brně po dvanáctileté práci s archivem fotografky, již proslavily snímky dětí nebo nekonformních umělců v socialistickém Československu.
Q: Co se vám vybaví, když si na Dagmar Hochovou vzpomenete? Co v její práci bylo důležité a co méně podstatné? Čím pro ni byla fotka a fotografický aparát? Odhadnete, jakým způsobem organizovala realitu, kterou fotila? Byla plachý pozorovatel, nebo ráda vstupovala do děje?
T: S Dagmar Hochovou jsme se stýkali hodně a často. Vydali jsme tři její knihy, Dagmar Hochová: Česká fotografka – Photographe Tchèque (s textem Frédérica Ripolla), Dagmar Hochová: Konec chleba, počátek kamení… a Dagmar Hochová: Narodila jsem se za bouřky, pečlivým editorem tohoto svazku byl Jaromír Slomek. Vedle toho nám poskytla množství portrétních fotografií Vladimíra Burdy do prvního svazku jeho spisů. Ty fotila v roce 1967 na verandě chaty Ivana Diviše v pražském Hloubětíně, v níž Diviš v padesátých a šedesátých letech bydlel se svou ženou Jindřiškou a synem Martinem. Tato série jejích portrétních fotografií je unikátní, vedle Vladimíra Burdy zachycují mimo jiné Ivana Diviše, Zbyňka Havlíčka a Bohuslava Blažka. Všichni tito autoři hráli po více než čtvrtině století důležitou roli v nakladatelské práci Torstu. Dagmar Hochová byla ovšem především neobyčejně příjemná, milá, veselá a kamarádská žena, s níž jsme měli – bez nadsázky – velice přátelský vztah, v němž generační rozdíl nehrál vůbec žádnou roli. Navštěvovali jsme ji v jejím podkrovním bytě s věžičkou na Jiráskově náměstí, kousek od „tančícího domu“. Honza ve své knize O lidech a knihách popisuje, jak ji navštívil v nemocnici na Bulovce v době její hospitalizace a jak se tam dlouho vesele bavil s ní a s Alexandrem Klimentem.
V práci byla pro Dagmar Hochovou důležitá hlavně radost. Snad proto tolik fotila děti. Jednu část její tvorby tvořily portréty, zajímavý je cyklus jejích fotografií z Vietnamu, důležité jsou fotografie seniorů. Dagmar Hochová se dívala kolem sebe a hodně fotila. Potom z fotografií vybírala. Takhle náhodně vznikl její portrét Matky Terezy, kterou spatřila za plotem na zahradě nedaleko izraelského velvyslanectví na Špejcharu. Matka Tereza si všimla, že ji Dagmar Hochová přes plot fotí, a rozběhla se k plotu jí aparát vytrhnout z rukou. Křičela na ni. Fotografka naštěstí utekla a její portrét Matky Terezy se nám dochoval.
Myslíme si, že realitu, již fotila, neorganizovala. Možná občas promluvila na děti a ty se na ni začaly křenit, možná si samy v nějaké póze stouply před aparát. Ale jejím zájmem nebylo fotit něco organizovaného. Do děje vstupovala tím, že byla veselá a lidé ji bavili. Určitě nebyla jen plachý pozorovatel světa, jako byli třeba Eugen Wiškovský či Jan Reich.
Q: Jak rozumíte jejím fotkám? Mluví se o tradici humanistické fotografie, což zní příliš vznešeně a málokonkrétně. Proč fotila děti a seniory, co ji na těch životních obdobích přitahovalo? Zároveň, snad díky práci pro Literární noviny, portrétovala umělce – dá se odhadnout podle jejich výběru, kdo jí byl blízký? Kdybychom Československo neznali, jak bychom si tu zemi v době 50. a 60. let díky fotkám Dagmar Hochové představili?
T: Její fotky jsou radostné. Tím se liší třeba od osudově tíživých fotek Jana Lukase. Podobnou radostnost můžeme najít třeba na fotkách Bohdana Holomíčka či později u Karla Cudlína. Děti fotila proto, že jsou veselé a radostné bez ohledu na dobu, v níž žijí. Seniory fotila proto, že jí připadali krásní. I stáří může být krásné a důstojné. A právě tohle Dagmar Hochová svými fotkami ukázala. Samozřejmě: fotograf s jinou povahou by mohl fotit smutné děti a bolestmi a chorobami zkroušené seniory. Z toho se dá vyvodit, že Dagmar Hochová fotila svět radosti a krásy, protože sama byla taková. Její slunečná povaha se promítala do jejího díla. Portréty fotila profesionálně, zachycovala autory různých povah a životních osudů. Jistě, řada z nich jí moc blízká nebyla, jiní byli, ale z těch portrétů se to moc poznat nedá. Zajímali ji všichni. Československo 50. a 60. let nedokumentovala, zajímali ji lidé. Kdyby se zaměřila na politiku, oprýskané domy, na pouliční hesla a výzdobu výloh – jako později Iren Stehli –, vznikly by úplně jiné cykly fotografií a jejich vyznění by bylo jiné. Fotografovo oko si ze světa vybírá. A fotografova povaha se promítá do jeho díla. Na fotografiích Dagmar Hochové tedy vidíme poněkud radostnější český svět, než jak nám ho zachytil ve svých textech třeba Jan Zábrana. Ale ty dva světy se nevylučují. Jan Zábrana a Dagmar Hochová vypovídají svým dílem nejen o světě, jenž je obklopuje, ale i o sobě samých, o svých povahách a vnitřním nastavení.