Obyčejný hrnek, talíř a Jitka Svobodová Petr Vizina

Q Sedíme v ateliéru, kde vznikají všechna vaše díla. V ulici, kde jste vyrostla a chodila do školy, dodnes bydlíte a tvoříte. Jak důležitá je pro vás věrnost místu, stabilitas loci?
J  S Kontinuita i místo pro mě vždy byly určitě důležité. Narodila jsem se na Vinohradech a dodnes tady žiju. Na emigraci jsem nebyla typ, na to je třeba průraznosti a na to já úplně kašlu. Moje umělecká generace prakticky neexistuje, zůstali jsme tu po roce 1968 snad tři z nás a každý jsme úplně jiný. I tvorba souvisí s tím, kde a jak člověk žije.

Q Jak vypadá váš denní rytmus?
J  S Dříve jsem pracovala dlouho, teď už nemám tu energii. Pro mě je důležité dobré denní světlo, v zimě proto pracuji jen do brzkého odpoledne. Když je tma a je třeba rozsvítit, mizí nuance, umělé světlo mění barvy. U nějaké razantnější práce by to nejspíš šlo, u té mojí ne. Kreslím většinou pastelem. Má rozptýlené světlo, malba je hmotná a jinak světlo lomí. Osobně se domnívám, že ke kresbě je nutné dojít. Je možné, že existují případy těch, kdo od začátku rovnou celý život kreslí, ale jsou to výjimky. Buďto ke kresbě dojdete, nebo kresbu aplikujete jinak. Kdo jde na akademii, chce malovat. I malbou by si člověk měl projít. Třeba sochaři většinou dobře kreslí. Platí to i pro mě, malovala jsem osm let a teprve poté ke kresbě došla. Kresba má neskutečné množství vyjádření. Můžete kreslit jako Dürer, proč ne, byli tu takoví kreslíři. Nebo naprosto spontánní, to záleží na vašem rozpoložení a typu. Můžete dojít k instalacím, objektům, k materiálům, a je to stále kresba. Moje kresba se mění vždy s tématem, stejně jako způsob práce.

Q Které téma je pro vás aktuální?
J  S Právě jsem uzavřela velké téma Ubrusy. Pro člověka, který si nepřečte název, mohou Ubrusy působit jako abstraktní záležitost. Ovšem stále je v kresbách cítit určitý obsah, ten tam je. Mám doma spoustu ubrusů po mamince, klasické a nádherně zdobné, ale snažím se vizualitu popřít. Dnešní svět je velmi vizuální, internet, televize a reklamy na nás útočí. U každého ze svých témat chci dál pokračovat ve větší redukci. Důležité je, že kresba vzniká rukou. Nikdy mě proto nezajímala grafika, poněvadž pracuje s otiskem, ale já potřebuju dotek ruky. Otisk vám udělá úžasné věci, ale mně o to nejde. Já se chci dostat k určité podstatě věci.

Q Jak se to dařilo s ubrusy?
J  S Uvědomila jsem si, že ubrus je ve skutečnosti téměř vždy obdélník nebo čtverec. Když ho rozložíte a položíte na stůl, zase je z něj jen ten obdélník nebo čtverec. Původně jsem vycházela jen z obrysů, ale potom mě u větší obdélníkové kresby, 170 × 135 centimetrů, napadlo, že když ubrus složíte a potom rozložíte, zůstane na ubruse jakási mřížka. Nakreslila jsem tedy v obdélníku mřížku složeného ubrusu, ale bohužel už mi další varianty nepřicházejí. Tím pro mě téma ubrusů skončilo.

Q Větší kresba tří prostřených okrouhlých stolků, kterou tu máte opřenou o stěnu, k tématu ubrusů patří?
J  S Pokoušela jsem se kreslit zastřené stoly, jak vidíte na obrazu na zdi, ale pro mě je to příliš vizuální téma. Spíše na odreagování se. Rozumíte, nefunguji stále v té veliké redukci, občas udělám něco reálnějšího. Ale potom mám znovu obrovskou chuť dostat něco do té minimální polohy. Fascinuje mě třeba, že hrnek nebo talíř jsou takřka neměnné formy. Designéři sice vymýšlejí všechno možné, ale to je blbost. Obyčejný hrnek s talířem jsou to nejpodstatnější. Nejvíc mě fascinoval jejich vnitřní prostor. Kupo-divu i když jsou věci statické, tak většinou statiku nemají. Nakláním je. Poněvadž to tak cítím. Plocha, na které kreslím, je sama statická a pasivní, proto třeba hrnek, který kreslím, několikrát denně posunuju. Nebo trochu nakloním. Ale nesmí to být moc, jen trochu. Perspektivou se vůbec nezabývám, zajímá mě téma a prostor. Když se díváte do hrnku, má vnitřní prostor. Ke své současné tvorbě bych přiřadila témata Polštáře, Stoly, Záclony, před tím byly mým velkým tématem Oči. Známkou velkého tématu pro mě je, když na něm mohu pracovat déle a ono se stále otevírá. Někdy ale udělám jen pár věcí a tím to končí.

Q Jaké téma se vám nepovedlo „otevřít“?
J  S Kouře bylo úžasné velké téma, které se mi nepodařilo zcela přehodnotit. Jezdila jsem vlakem do Ústí nad Labem, míjeli jsme komíny, z nichž se úžasně kouřilo. Ne že by to byla ta inspirace, ale kouře mají určitou dynamiku. V kresbě ovšem vycházel kouř příliš staticky. Uvědomila jsem si, že by to bylo dobré například nafilmovat. Ve filmu by kouř byl určitě zajímavější, ale nechci se pouštět do jiných médií, přestože je to dnes moderní. Tím bych se musela hodně zabývat, ne si jen nafilmovat kouř. U mě to nejde hned.

Q Jak si svá témata – ubrus, polštář nebo kouř – vlastně vybíráte?
J S Vždy je dobré, když podnět přijde zvenčí. Impuls znamená, že mě něco osloví a já se k tomu musím nějak postavit. Ten impuls potřebuji přehodnotit. Někdy to jde, jindy méně. Občas mě to až překvapí, jindy naopak nejsem s tématem schopná nic udělat. Vychází to ale vždy z určitého impulsu z vnějšku. To je náhoda, která musí přijít shůry. Samozřejmě si můžete témata vymýšlet, ale u mě to úplně nefunguje. Samozřejmě pak to promýšlím a vymýšlím dál. Potom o tom úkolu uvažuju. Buďto téma odezní, nebo ne.

Q Ke zdánlivě prostým tématům kreseb jste ale vlastně došla nedobrovolně, pod existenčním tlakem normalizace zkraje 70. let. Bylo to tak?
J  S Vystudovala jsem na Akademii malbu a neustále průběžně tvořila. Jenomže maminku, která uměla tři jazyky a pracovala v zahraničním obchodě, tehdy z kádrových důvodů vyhodili a otec dostal infarkt. Uvědomila jsem si, že se musím na situaci dívat realisticky a musím si umět vydělat. Není možné být u rodičů a mít výhodu, že někde bydlím a můžu se najíst. Rozhodla jsem se dostudovat k malbě restaurátorství. Byla to dobrá technologická lekce, pomohla mi i v mojí vlastní práci. Umím si opravit obraz nebo kresbu. Brala jsem to čistě jako výdělek, ale ta práce vás zároveň musí bavit, je nesmírně náročná na čas a trpělivost. Většinou jsme pracovali na stropech, což nikdo dělat nechtěl, ve strašných podmínkách. Deset pod nulou, na místě nebyly dveře ani okna, ucpávali jsme otvory igelitem, byla děsná zima, ale práce musela být hotová. Vodovod byl omotaný pytlovinou, nosili jsme kýble s vodou, která nám cákala do bot. Neměla jsem už čas na malbu. Měla jsem za to, že jsem s tvorbou skončila. V té osobní krizi ke mně kresba v tu chvíli sama přišla. Řekla jsem si, že budu pořizovat malé záznamy svého okolí. Kreslila jsem prkna, po kterých jsem chodila, lešení, dráty, žárovku, žebřík. Do té doby jsem se věnovala malbě, například abstraktním krajinám. Najednou mě začaly upoutávat úplně běžné věci, které mě obklopovaly. Od toho se odvinula obrovská jednoduchost světa, v němž jsem fungovala. V ten moment jsem pochopila, že mi sedí jednoduchost. V módě byl tehdy jakýsi socialistický realismus a moje cesta byla tedy samotářská. Jiří Kolář mi něco koupil, ale to bylo asi všechno. Jindřich Chalupecký mě nijak nezatracoval, ale říkal, že dává přednost umělkyním, které pracují vlastním tělem. Tak třeba Eva Kmentová se otiskovala do sádry, rovněž Adriena Šimotová tematizovala ženskost, ale mně to nikdy nešlo. Na volné noze jsem byla téměř do svých padesáti, než jsem se dostala díky Knížákovi na školu. Vymyslel si školu kresby. Samostatně jako obor kresba nikdy neexistovala, na škole byla jen přípravka, kterou absolvoval každý v prvních dvou letech studia.

Q S kým jste si v době, kdy jste kreslila jen po práci, své tvorbě mohla promluvit?
J  S Pokud byly něčí názory na moji tvorbu opravdu důležité, pak to nejspíš byla Adriena Šimotová. Několik let jsem jí pomáhala, pro mě to bylo velmi důležité, protože v té době jsem studovala restaurátorství a uměním jsem se odreagovávala. Adriena byla obklopena slavnými umělci, takže jsem mezi ně mohla nahlédnout. Jinak s nikým nic ohledně tvorby neprobírám. Rozumíte, zjistila jsem, že když mi někdo poradí, vlastně se mě to moc netýká. Jiná úvaha, proč ne. Jistě je dobré, když vám někdo řekne svůj názor na to, co děláte, ale že byste se tomu měl vždy přizpůsobit, si nemyslím.

Q V ateliéru máte, od malých po rozměrné, své objekty z drátů. Souvisí s kresbami?
J  S Objekty z drátů jsem většinou reagovala na své kresby. Když jsem kreslila nádoby, hrníčky, talíře, z drátů šly jejich obrysy dobře vytvořit. Dá se to všechno udělat i veliké, ale potom už potřebujete někoho, kdo vám to svaří. Nebo třeba Ohně jsem dělala samostatně. Kreslit ohně mi přišlo hloupé, zkoušela jsem to, ale je to takové nijaké. Zato v drátu to mělo ohromnou dynamiku. Když to obcházíte, tak se to mění a máte pocit skutečně ohně. Drát mě coby materiál vždy přitahoval. Připomíná kresbu, vždycky mě fascinovalo, že drát ohnete a je to, kdežto já než to nakreslím… Navíc dráty už dnes mají barevnou izolaci. Většinou pracuji jen s použitými materiály. Mají určitou patinu, navíc použité dráty nejsou úplně rovné. Mají svůj citlivý charakter. Teď dělám pavouky. Nejsou kreslení ani z drátu, ale z lepené vlny. Většina mých věcí je statická, pavouci se hýbou. Pavouků je mraky. Nevím, co se stalo, mám pavouky v koupelně i v kuchyni. Velký nárůst pavouků je i v Senohrabech, kam jezdím. Pavouky se bavím, ale nic víc s nimi, obávám se, nejspíš neudělám.

Q Stálým tématem jsou pro vás stromy. Jsou podle vás statické, nebo se hýbou?
J  S Stromy statické nejsou, strom se hýbe. Strom je jako člověk, každý je úplně jiný, roste jinak, šikmo, všelijak. Pokud ho někdo nezlikviduje, je jako člověk, žije dlouho. Když strom shodí listí, je zas úplně jiný, podobný lidské kostře. Je to zvláštní. Vlastně nevím, proč stromy dělám. Jsou pro mě opravdu průběžným tématem. Ráda bych svou výstavu stromy začala, protože ke stromům se, kupodivu, vracím pravidelně.

Q Která vlastnost je pro vás nejdůležitější, trpělivost?
J  S Trpělivost? Asi jo. Je mi jedno, když to nejde, prostě to pořád zkouším.