Nové pražské Orloje Komentář Petra Fischera

Zvláštních speciálních výstav (výjimkou byla první výstava Tima Burtona v Domě U Kamenného zvonu, ale Burton je globální filmový tvůrce), které by přitáhly cizí pozornost, je také v české metropoli poskrovnu. A přece se česká výtvarná díla propracovala do bedekrů a zahraniční návštěvníci si je zařadili mezi „pražské highlighty“, které zkrátka musejí vidět. Když už ne mezi TOP 5, pak v TOP 10 určitě. Ne proto, aby poznali, co čeští umělci dokážou a jak tvoří, na to turisté nikde na světě nemají čas, ale jednoduše proto, že je to turistická atrakce. Něco jako London Eye nebo kolotoče v kodaňském Tivolli.

Ne, to není zjištění ze studia pražské cestovatelské literatury, nýbrž osobní zkušenost – přiznám se, že dost překvapivá. Člověk si při procházení Prahou nemůže nevšimnout srocení turistů před Orlojem na Staroměstském náměstí, to dávno patří ke koloritu Prahy turistické. Na podobné shromáždění turistů ale narazíte také u Hlavy Franze Kafky za prodejní galerií Quadrio na Národní třídě. Otáčivá socha Davida Černého za třicet milionů korun je zejména pro mladší lidi jakýsi „nový pražský orloj“: otáčí se také jednou za hodinu a připomíná tak (ne)smrtelnost díla, když naprogramovanou mechanickou „dekonstrukcí“ hlavy oživuje tajemství jednoho pražského spisovatele, jenž se pro své zvláštní knihy, které už dnes sotvakdo čte, stal světovou jednotkou magicky přitažlivé podivnosti.

Je to fascinující podívaná, když po začátku hlavové produkce začne paralelní představení v lese mobilních telefonů, jež se ve videích, fotografiích a selfíčkách snaží zachytit nejen rozkládajícího se a zase se skládajícího Kafkova génia, ale také talent umělce, jenž tuto „moderní krásu“ vytvořil. Kunsthistorici a kritici by se jistě okamžitě dlouho do krve pohádali o význam a kvalitu tohoto díla, lid obecný, převážně evropský, ho ale už dávno adoptoval a zařadil mezi výtvory hodné pozoru světové cestovatelské veřejnosti.

Totéž se, s ještě daleko větší a delší rezonancí, povedlo skulptuře Idiom, umístěné nad vstupními schody pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí. Její autor, dnes sedmašedesátiletý slovenský umělec Matej Krén, vystavěl osm tisíc knih do působivé zužující se šroubovice, v níž mohou diváci v zrcadlových odrazech pozorovat dojem nekonečného lomu a prostoru. Turisté si na internetu přečtou, že jde o symbol Nekonečné studny myšlenek a slov, jakési bezedné hloubky vědění knižního věku, která vzdor moderním obrazovým technologiím pořád ještě neodchází, jakkoliv všichni desetiletí sledujeme její vytrácení. Turistický zájem o tuto knižně-výtvarnou atrakci v samotném srdci Srdce Evropy, jež spoluvytváří prostor knihovny už 27 let, je dlouhodobě obrovský. Denně tu narazíte na dlouhou frontu, v níž často stojí i rodiče s malými dětmi, aby se ve studni slov a vědění mohli společně vyfotografovat. Takové fronty na výtvarné umění se v Praze naposledy stály na Kupku ve Valdštejnské jízdárně nebo na Kinteru v Rudolfinu.

Fronta je většinou výrazem populárního masového zájmu, například o plošné slevy v rámci Black Friday, levné oděvy v Primarku nebo o výjimečně kuřecí americké kuře Popeye. Doufejme, že občas, jako v případě Idiomu, pořád ještě také o věci, které takříkajíc „stojí za to“.

Jak dlouho ještě budou nové pražské Orloje přitahovat členy společenství globální turistiky, je ve hvězdách. Buďme ale rádi za tuto trochu nečekanou výtvarnou přízeň, a nechme na chvíli stranou nikdy nekončící debaty o tom, že místní výtvarné umění dokáže nabídnout opravdu, ale opravdu daleko víc.

Konečně, mohlo to přece dopadnout mnohem hůř. Dokud lidé jezdí do Prahy mimo jiné proto, aby se vyfotili s věží knih a jednou rotující chytrou hlavou, není to vůbec špatné.

Autor je novinář a filosof