Nerozptýlená bohatstvím světa Hana Hlaváčková

Mít příležitost vidět najednou téměř celou tvorbu Jitky Svobodové je opravdu štěstí. Rozsáhlé dílo je totiž – při své rozmanitosti – velmi komplexní. Změny v něm – ať už v použité technice (těch není mnoho) nebo v jeho proměnách od přírody po předměty vyrobené lidskou rukou, od ploch papíru a textilu až po živly a kosmické jevy – nejsou nikdy náhodné ani vyvolané jen vnějším podnětem. Jsou postupným zkoumáním našeho světa, našeho prostředí k životu a vyvíjejí se jen v rámci tohoto principiálního problému. Vším prostupuje autorčin zkoumavý pohled s touž lapidární otázkou: co znamená tato věc, tento jev? Čím je věc sama o sobě? Autorka nezkoumá prostředí našeho života jako celku, vědoma si jeho složitosti. Zkoumá jej v konfrontaci s každou jednotlivou věcí, se kterou se setkává. Znovu a znovu kreslí hadici, polštář, záclonu, ubrus, tenké kmínky stromků. Malbou se Jitka Svobodová vyjadřovala jen zpočátku, během studií na Akademii výtvarných umění a krátce po něm. Ani tehdy však její barevnost nesměřovala k iluzívnosti, ale svou lapidární zemitostí vytvářela něco jiného: neohraničenou hmotnost. Už tady se ukazuje tendence nemalovat iluzívní vizuální skutečnost, ale jen ty její vlastnosti, které jsou vlastně nezobrazitelné. Ze skalnaté země se jen skrytě objevují zárodky tváří jako při stvoření světa. Brzy ale barevnost zcela mizí a autorka pracuje už jen kresbou, kterou je schopna vyjádřit vše, co ji zajímá: předměty, u nichž zkoumá jejich speciální vlastnosti, hmotnost, plochost, ohebnost, ale i dutost, prázdno. Některým z těchto vlastností se věnuje trvale, setrvává u nich ještě u posledních obrazů s textiliemi, látkami.

V roce 1978 měla Jitka Svobodová výstavu v Českém Těšíně. Psala jsem jí text do katalogu a kolega Pavel Zatloukal pak text přímo k výstavě. Byla jsem velmi překvapena, že Zatloukal ve svém textu objevil něco, co jsem já nepostřehla: vycítil zde překážky, zábrany v komunikaci, které jsem sama nemohla odhalit, protože to byly i mé vlastní překážky, mé vlastní zábrany, skrze něž zápasím se světem, a připadaly mi proto zcela přirozené. Tyto zábrany jsou ale současně překážkami, které autorce brání rozptylovat se v dojmovém bohatství světa a vedou k hlubokému soustředění na jeho určitý detail a současně jeho určitý aspekt, skrze který lze svět hlouběji poznat. Ne šíře, ale hloubka je metodou práce Jitky Svobodové. V tvorbě autorky se ale odvíjí ještě druhá, trochu překvapující linie, komplementární k obrazům kresbou. Jsou to objekty, opět minimalisticky tvořené jen z drátu a papírové hmoty. Téma těchto objektů je ale zcela jiné: slunce, vítr (stromy ve větru), oheň (svíce). Tedy opět nezobrazitelný, ale principiálně zcela odlišný svět živlů, kterým odhaluje jiný aspekt jsoucna. Jitka myslí obrazem a zároveň jím zkoumá i své místo ve světě. Zkoumá dobrost (areté) jednotlivých předmětů ne v jejich funkčnosti, ale jako věcí samých o sobě. V souhlase s tím prostor redukuje z nekonečnosti na aristotelské místo věcí. I prázdný prostor je propracován subtilní kresbou (stočená hadice, dutost nádob). Hmotnost prvních maleb se tematizuje znovu v posledních pracích, kde se tíha kamene, z něhož sestává prvotní svět, transformuje v odlehčené, měkké draperii, která současně zahaluje, skrývá. O díle Jitky Svobodové pojednává zajímavě obsáhlá publikace, kterou v loňském roce vydal a zasvěceně zpracoval Karel Srp s uvedením kratších úvah dalších autorů. Dílo Jitky Svobodové, byť na první pohled jednoduché, je ve skutečnosti současně filozofickým pojednáním. Vyžaduje proto soustředěnou pozornost, ale zato nás velmi obohacuje.