Některé jeho snímky lze číst dvěma protichůdnými způsoby… Pavel Klusák

Karel Otto Hrubý (1916–1998) by neměl být vynechán z příběhu poválečné československé fotografie. Jako reportér, ale i jako pozorovatel krajiny a autor inscenovaných snímků uskutečnil možnosti svobodného vyjádření v nesvobodné době. Dílo a vliv všestranného fotografa, pedagoga a teoretika přibližuje po brněnské expozici výstava pro Dům fotografie. S jedním z trojice kurátorů, Lukášem Bártlem mluvíme o tvůrci, který dokázal prolnout poetiku avantgardy a socialistický realismus.

Nemýlím-li se, byl to pan Josef Švejk, kdo zjistil, že „každej jsme holt jinej“ a o nějaké desetiletí později to v jedné písni precizovali Voskovec a Werich, když konstatovali, že „ten umí to a ten zas ono“. Přiznám se že mně od útlého mládí pronásledovala snaha „bejt jinej“ a tvrzení písně V a W jsem se pak snažil aplikovat ve smyslu „ten umí to i ono“.
Karel Otto Hrubý, 1984

Q Co je jedinečného na osobnosti Karla Otta Hrubého?  L  B Jako fotograf byl Hrubý mimořádně univerzálním tvůrcem. Dokázal vytvořit vynikající reportáž, inscenovanou fotografii, krajinu, měl cit pro folklórní motivy nebo třeba pro člověkem zdevastovanou krajinu, kterou tehdy téměř nikdo nefotografoval. Kromě toho ale také pracoval s amatéry, učil, psal o fotografii. Tak renesanční osobnost se nepotká mezi fotografy často.
Q Proč si ji máme připomínat v dnešní době?
L  B Hrubý byl autorem „čisté fotografie“, která je dnes trochu upozaďována. Myslím, že je důležité si takové autory připomínat.
Q Po tomto autorovi zbyly v osobních šanonech desetitisíce fotografických snímků. Jak jste k takovému množství přistupovali, jak z něj je možné vytáhnout
„fotografův příběh”?
L  B Výběr jsme od počátku vytvářeli ve třech, Jana Vránová, Antonín Dufek a já. K. O. Hrubý měl velmi originální způsob archivace negativů: z vybraných políček filmů si udělal malé zvětšeniny, ty pak lepil na archy papíru a patřičně je označoval. Pracovali jsme s těmito archy vázanými do šanonů. Je to důležitý bod, protože jsme tím pádem pracovali už s poměrně radikálním výběrem samotného autora. Nešlo tedy o nový pohled, respektovali jsme pohled Hrubého. Je však logické, že ze všeho Hrubý nedělal zvětšeniny, nebo přinejmenším výstavní zvětšeniny. Takže to jsme někdy udělali. Naší úlohou tak bylo obraz doplnit, ne ho změnit.

Je až s podivem, v kolika textech o Karlu Ottovi Hrubém je zmiňováno jeho zázemí v jazzové hudbě, které holdoval především na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Většinou jsou tyto zmínky poněkud povrchní, ale o Hrubého naturelu a také o jeho díle můžeme skutečně říci, že preferuje autentičnost a improvizaci před nezřídka mrtvolnou promyšleností a sterilní dokonalostí. Hrubý byl opravdu jazzman i ve fotografii. Svému řemeslu sice absolutně rozuměl, věděl velmi dobře, kam jde, raději však hrál, než aby dlouho komponoval, raději fotografoval, než aby snímek dalekosáhle promýšlel.
Lukáš Bártl

K odreagování temných uměleckých pudů jsem využíval hudbu, samozřejmě nikoliv poslouchatelnou, nýbrž žánr, který tehdy platil za postrach slušných lidí – jazz. Jenže to ještě nestačilo a ohlížel jsem se po jiném výtvarném médiu: tentokrát to odnesla fotografie. Tu jsem sice už nějaký rok provozoval, ale asi tak, jako jiní kluci sbírali brouky nebo hráli fotbal. Teď už to vypadalo jaksi vážněji, ale roky války a okupace se postaraly o dostatečné rozptýlení v podobě pře-rušení studií, totálního nasazení a všelijakých jiných radostí. Za tuto dobu jsem asi poněkud dospěl a přišel k názoru, že nelze dělat všechno, pokud to člověk chce dělat trochu na úrovni. Zůstal jsem tedy po válce u fotografie a byl dokonce z mně ne zcela jasných důvodů povolán jako její učitel na tehdejší Školu uměleckých řemesel v Brně. Svědčí o solidních základech této důstojné instituce, že mě vydržela zaměstná-vat víc než čtvrt století, aniž nějak vážněji utrpěla její prestiž.
Karel Otto Hrubý, 1984

Karel Otto Hrubý, Kouzelník, 1953, černobílá fotografie, 36×30 cm

Q Dá se říci, jak komunismus a jeho kulturní politika vstoupily do díla Karla Otty Hrubého? S jakými požadavky doby se fotograf vyrovnával a jak?
L  B Hrubý vstoupil do československé fotografie hned po konci druhé světové války. Než se vypracoval na vše-obecně známou osobnost, přišel únor 1948 a i on – pokud chtěl své snímky publikovat – musel zčásti respektovat oficiální proud umění, tedy socialistický realismus. V případě K. O. Hrubého je ovšem velmi zajímavé, jak se s tímto dobovým požadavkem vyrovnal. Mnohé fotografie sice zaznamenávají dobově nutné náměty jako rolníky, dělníky, slavnosti či děti, ale po formální stránce často vycházejí z meziválečné avantgardy. Její poetika byla tou dobou zavržena, označována jako formalismus. Hrubý používal běžně formální jazyk avantgardy, podhledy, diagonály. Procházelo mu to, protože náměty byly ideologicky „v pořádku“. Ještě zajímavější je ale obsahová stránka, kdy Hrubý nedával fotografiím jasně ideologické názvy. Interpretaci obrazu tak nechával na divákovi a jeho snímky lze opravdu číst ambivalentně, někdy vyloženě protichůdně. Například fotografii Poledne můžeme vnímat jako ideologický námět „zkrášlování vesnice“, nebo také jako ukázku flákačů a povalečů, kteří jsou v práci a nic nedělají. Stejně tak snímek Diskuze může být vnímán jako ukázka kolektivizace vesnice v pozitivním slova smyslu, také však jako veřejné a postupné okrádání člověka. Hrubý nám nechává prostor snímky číst různě. V tomto ohledu je jeho dílo naprosto unikátní.
Q Jak lze vystihnout jeho tvůrčí vývoj? Je jeho postupná proměna součástí jeho pozoruhodného odkazu?
L  B Hrubý hned na počátku své kariéry definoval žánry nebo snad linie, které ho pak zajímaly po dlouhou dobu. Byly to krajina, folklór, reportáž a všední den. Tohle všechno fotografoval do konce své aktivní kariéry, pochopitelně v různé době v různé intenzitě. Svojí prací pak také dokázal spoluurčovat některé trendy v tehdejší československé fotografii, především pak – trochu vynuceně – socialistický realismus, později takzvanou poezii všedního dne a na počátku šedesátých let inscenovanou fotografii.

Zcela svébytnou kapitolu v díle Karla Otty Hrubého tvoří fotografie lidskou činností zdevastované (většinou průmyslové) krajiny. Tyto snímky mohou na první pohled vypadat poněkud paradoxně, neboť Hrubý byl jedním z nejvýznamnějších fotografů průmyslových podniků a jejich pracovníků po celá padesátá a šedesátá léta. Přestože zaznamenával pozitivní aspekty lidské práce, zdá se, že chápal velmi dobře i její negativní důsledky. Svědčí o tom nejen pojetí některých snímků, které tyto dopady zdůrazňují, ale i vzpomínky kolegů nebo kapitola ve zmiňované knize Krajinářská fotografie nazvaná „Krajina soudobé civilizace, město“, která toto téma opatrně reflektuje. Jen složitě se ovšem dá určit, od jaké doby či fotografie lze tyto postoje autorovi přičítat, protože všechny myslitelné snímky časově předcházejí první ekologické iniciativy, a to i ve světovém měřítku. Názvy fotografií jako Krajina (60. léta), Socialistický průmysl (1967) či Civilizace (1967) v kombinaci s vyobrazenou destrukcí krajiny a znečištěním nás však nenechávají na pochybách o značné ironii jejich autora a snad i o jeho ekologickém smýšlení.
Lukáš Bártl

Q Myslíte, že musel uplynout nějaký čas, abychom lépe viděli význam díla a aktivit K. O. Hrubého?
L  B Za svého aktivního života byl K. O. Hrubý opravdu velkou a ctěnou autoritou. Je za ním nejen velké dílo, ale řada dalších aktivit. Fotografii ovlivňoval jako člen mnoha porot, kritik, ale také trochu méně viditelně, třeba jako člen nákupní komise Moravské galerie v Brně: spoluformoval tehdy vznikající kolekci. Dále byl třeba členem umělecké rady Kabinetu Jaromíra Funka a z toho titulu vybíral umělce do jedné ze dvou tuzemských výstavních síní, které se věnovaly fotografii. Když však Hrubý odešel do důchodu, nijak zvlášť se o své dílo nestaral. Postupně upadalo v zapomnění. Retrospektiva tak vrací Hrubého na místo, které si zaslouží: na místo jedné z nejvlivnějších osobností československé fotografie druhé poloviny 20. století.

 

Karel Otto Hrubý: Retrospektiva
Dům fotografie, 7. 3. – 21. 5. 2023
Kurátoři: Lukáš Bártl, Antonín Dufek, Jana Vránová
Citáty z textů Lukáše Bártla a Karla Otty Hrubého pocházejí z publikace Karel Otto Hrubý – fotograf, pedagog, teoretik, kterou vydal Dům umění města Brna ve spolupráci s nakladatelstvím Barrister & Principal a Moravskou galerií v Brně v roce 2017.
Tato monografie je k dispozici i na aktuální výstavě.

Karel Otto Hrubý, Úkoly, 1959, čb. fotografie, v.280 mm, s.398 mm
Karel Otto Hrubý, Madona z JZD, 1970, čb. fotografie, v.279 mm, s.403 mm
Karel Otto Hrubý, Krajina u Váhu, 1948, čb. fotografie, v.295 mm, s.349 mm
Karel Otto Hrubý, Civilizovaná krajina, 1967, čb. fotografie, v.294 mm, s.372 mm