Ne, raději knihu Magdalena Juříková, Pavel Klusák, Tereza Matějčková, Miloš Hroch

literatura_
svankmajer3-3d
myslet_
zitrky

Tip Magdaleny Juříkové
Karlíkův kanál naděje
Viktor Karlík: Literatura
Plastiky a objekty Viktora Karlíka z let 2012–2019. S texty Petra Jindry, Michaela Špirita a Marka Vajchra. Fotografie Ondřej Přibyl. Grafický design Josefina Karlíková.
Překlad Jean-Gaspard Páleníček. Edice Revolver Revue sv. 122, 2019

Viktor Karlík spojil svou životní dráhu s Revolver Revue. Ta se po celou dobu své existence, už od roku 1985, věnuje literatuře a výtvarnému umění. Je tedy zcela přirozené, že se v jeho tvorbě tyto afinity zkřížily. Publikace s lakonickým názvem Literatura stihla vzbudit pozornost, a právem. Excelentní grafik tentokrát přenechal úpravu své dceři. Jejich tandem tak vynesl na světlo malý skvost, který byl mimo jiné nominován na cenu Nejkrásnější kniha roku. Plně se věnuje objektům, jež inspirovala Viktorova čtenářská „anamnéza”.

Černé řemeslo písma

Písmo, různé formy odkazů, hesel a apelů se objevují v jeho práci od osmdesátých let, dnes je však transformováno do trojrozměrné podoby. Se svými oblíbenými autory nakládá bez zábran, tu s hmatatelnou vážností, jinde s humorem a ironií a nevyhne se ani polemice (Egon Bondy). Některé z objektů mohou fungovat jako přenosné domácí pomníky literárních osobností. Ozve se tu undergroundová minulost autora, kdy projevovat úctu a zájem některým z těchto osobností bylo záležitostí neoficiálních aktivit, odehrávajících se výhradně v soukromí aktérů. Karlíkovi jakoby málo záleželo na veřejném přijetí jeho galerie osobností. Nakonec i skutečný pomník literátu Janu Hančovi, který byl jako jeden z mála realizován (ve formě litinových reliéfů vycházejících z estetiky kanálových krytů vložených do dlažby vedle sídla Západočeské galerie v Plzni), je dílem zcela nenápadným a vyžadujícím zvláštní pozornost kolemjdoucích: na první pohled si jej lze splést s městským mobiliářem. Tím je ostatně Viktor Karlík dlouhodobě fascinován a snaží se aktivně chránit jeho autentickou podobu před zásahy tzv. údržby. Jeho původně expresivní a dynamické práce jsou dávnou minulostí a během poslední dekády je před námi spíše vyznavač nekomplikovaného, maximálně hutného tvaru, který spolu s robustním zpracováním kovových materiálů a nálezů mluví jazykem černých řemesel. Mnohé ze symbolů jsou převzaty přímo z prostředí, kde se pracuje s ohněm a kovem (Nietzsche). Hořící plameny jsou v závěru sledovaného období aktérem ambivalentních rituálů (Knižní gril, 2015–2017), nebo naopak v pochodni s nápisem Poesie symbolem trvalé a životodárné síly slova.

Jít cestou, která klade odpor

Písmo bylo erbovním výrazovým prostředkem Jiřího Koláře, který se stal svou experimentální tvorbou respektovaným guru několika generací. Balancovaní mezi písmem, strukturováním písma a poezií bylo pro výtvarnou i básnickou komunitu zjevením, které bylo s nadšením přijato u obou. Vedle Jiřího Koláře se mi vynořuje také Zbyněk Sekal, který dovedl zpracovat zejména nálezy z kovového šrotu v navýsost jednoznačnou, radikálně čistou formu. Dával přednost neušlechtilým nebo pošramoceným kovům, vzdorovitému materiálu, který se brání nadbytečné estetizaci.

Kolář i Sekal jsou v knize samozřejmě zastoupeni a patří k autorovým zásadním autoritám. Viktora Karlíka na nich přitahuje skromná povaha materiálů i jednoduchá a zároveň sofistikovaná forma výpovědi. Kromě samotných objektů, které pracují s rustikálními materiály, litinou, s odkazy na smaltované tabule a podobně „civilní” rejstřík vztahující se k výtvarným kvalitám „předbillboardové” komunikace ve veřejném prostoru, obsahuje kniha také další kapitoly. V nich je s literaturou naloženo konceptuálně a reálné knihy se například ocitají v kleci. Není však jednoznačné, zda jako zapuzené oběti, nebo naopak chráněnci.

Koho stojí za to číst

Viktor Karlík se rád ocitá v pozici dada, analyzuje své spřízněné literární duše nepředpojatě, je zkoumavý a vede s nimi dialog nebo se nechá unášet volnými asociacemi. Když jeho dílo rezonuje dlouhodobě a silně, vrací se rád, nově, ke stejnému autorovi. Ve výčtu osobností opravdu nechybí téměř nikdo „koho stálo a stojí za to číst” (V. K.), a to zejména v éře, kdy jsme žili v izolaci. Autoři z Karlíkova rejstříku nám tehdy ztělesňovali přinejmenším zdravou skepsi, analýzu našeho bezvětří a inspiraci ke vzdoru. Dnes, kdy nás nedrtí jen epidemie, ale i ochabující občanské sebevědomí a úcta k pravdě, je tato „suma” víc než na místě. Pod lakonickým názvem Literatura se skrývá smíšená, ale vybraná společnost, inspirující k neortodoxním a kritickým postojům, stejně jako to činí samotné objekty Viktora Karlíka. Literatura, slovo, manifest a verš v nich fungují v trojrozměrné podobě, symbioticky, vypointovaně a pro čtenáře stejné krevní skupiny nadmíru srozumitelně. Texty tří zasvěcených znalců Karlíkova díla objasňují široký kontext výtvarný, literární a filozofický a čiší z nich neskrývaná radost z odhalování všech interpretačních možností.

Tip Pavla Klusáka
Jan Švankmajer
Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech
Dybbuk, 2020

„Poesie je jen jedna,“ zní jedno z kréd velkého surrealisty, filmaře a výtvarníka. Proto jeho novou knihu tekutě tvoří literární útvary, fragmenty scénářů a deníku, záznamy snů, výstřižky z tisku, významné množství koláží, ale také fotografie Milana Kundery či žirafy. Švankmajer v posledních letech otevřeně vnáší dovnitř děl i svou tvůrčí konfesi – zprávu o svých ideách, východiscích, metodách, důvodech a záměrech. V tomhle smyslu nová kniha volně souvisí s filmem Hmyz (2018) a především se zásadním portrétem umělce Alchymická pec (2020, režie Adam Oľha a Jan Daňhel). Je ovšem zcela svébytným tvarem. Na některých místech může čtenář a divák podlehnout dojmu, že heslo „všechnu moc imaginaci“ a Švankmajerovy oblíbené taktilní (tedy hmatové) fantazie vedou k širokému a abstraktnímu experimentu mysli. Jenže v závěru textu i ve vloženém rozhovoru (s Lukášem Senftem z Tvaru) Jan Švankmajer přímo a tvrdě formuluje dnešní krize sociální, ekonomické, demografické i ekologické. Mezi absurditou, grotesknem a fragmenty pornofotek v kolážích se zjevují slova motivující i skeptická: „Je třeba se smířit s tím, že pro člověka neexistuje nějaké absolutně jednoznačné a ideální řešení. Jsme nuceni žít ve světě, který ovládá ambivalence. Proto bude vždy dost důvodů k revoltě.” Jaký je ten váš?
Autor je šéfredaktorem časopisu Qartal

Tip Terezy Matějčkové
Alice Koubová
Myslet z druhého místa
NAMU, 2020

Filozofka Alice Koubová navrhuje, aby se filozofové nově zamysleli nad myšlením. Ze zkušenosti víme, že není dobré je v tom nechat samotné – bez doprovodu se ocitají na (kontemplativním) scestí. Podle autorky je vhodným doprovodem umění: filozofové se zde setkají s jiným modelem myšlení. Úvahami o umění dospívá Alice Koubová k tzv. performativnímu myšlení, které skutečnost nereflektuje, ale vytváří. Umění přitom pro autorku spadá do kategorie hry, a hra stojí mimo naši každodennost – pokračuje v ní, zároveň ji překračuje. Moderní člověk si zakládá na tom, že jej racionalita odlišuje od zvířete. Ale co když to, co je pro člověka charakteristické – umění, náboženství, filozofie, možná nakonec i věda – vzniká právě ve hře? Hra je v tomto smyslu nejen podvratná, ale i závažná – ne však navzdory své okrajovosti, ale právě kvůli ní. Díky své okrajovosti v nás kultivuje odstup od nás samých. Paradoxně začínáme myslet právě tam, kde sebe samé vážně nebereme, a to je nejvyšší vážnost, kterou bychom se měli učit. Lze se ostatně inspirovat i Friedrichem Nietzschem: „Zralost muže: to znamená nalézt opět vážnost, kterou měl jako dítě, při hře.“
Autorka je filozofka a publicistka

Tip Miloše Hrocha
James Bridle
Temné zítřky
Host, 2020

Jako vždycky je to nelehká volba: červenou, nebo modrou pilulku? Stále častěji zaznívá, že sci-fi je přežitek, protože děsivým příběhům o budoucnosti se současnost podivně rychle přiblížila. Kniha Temné zítřky britského novináře a konceptuálního umělce Jamese Bridla je toho důkazem. Autor mimořádně čtivou formou sleduje, jak se lidstvo s bezmeznou důvěrou odevzdalo technologiím, kterým postupně přestalo rozumět. Roboti nahrazují lidi ve skladech Amazonu, hudbu nám vybírá na Spotify umělá inteligence, lásku na Tinderu ovládají algoritmy. Bridle odhaluje míru, do jaké se zapustily jedničky a nuly do naší představivosti – a snaží se ukázat cestu ven z rovnic. „Vykořisťování je zakódováno do systémů, které budujeme, díky čemuž jsou obtížněji viditelné, obtížněji myslitelné a vysvětlitelné, je obtížnější stavět se jim na odpor a bránit se proti nim,“ píše Bridle. Systémy podle něj odrážejí lidské předsudky a nakonec prohlubují nerovnosti. Své vědí přepracovaní poslíčci platformy Uber Eats v Londýně: protest mohli svolat jedině tak, že všichni objednali pizzu před centrálu aplikace a obrátili proti zaměstnavateli vlastní zbraně. Bridle nepsal od stolu, ale zapojil zkušenosti s vlastními uměleckými projekty. Dokumentoval všudypřítomnost dronů v Londýně (v rámci série Dronestagram) nebo „psychogeograficky“ bloudil kolem datových center. Podle něj nemůžeme technologie pochopit, ale můžeme o nich kriticky uvažovat napříč obory a stávající poznatky propojit do sítě. Autor je hudební publicista