Ne raději knihu. Upsych 316a; Architektura 58–89; Brejle a okuliare. Design brýlí v Československu. Pavel Klusák, Ondřej Hojda

Pavel Klusák

Upsych 316a: Univerzální Psychiatrický Chrám

Slyšeli jste o Upsychu, Univerzálním Psychiatrickém Chrámu? Je to už po léta klasický umělecký čin „pro zasvěcené”, anebo něco, co čeká na objevení? Stručně: „V objektu druhdy renesanční tvrze, dnes zámku uprostřed bývalého vojenského prostoru” shromažďuje skupina přátel po dlouhá léta „šmelc”, tedy pozůstatky starších dob, aby v celém objektu pěstovala ritualistické skladiště, bující komory plné předmětů evokujících archivy umělecké, duchovní i sociopolitické. Kolem objektu Upsych 316a existuje mohutná mytologie: starají se o něj Generální Štáb Ducha, Jedinečné Svatopěstitelské Družstvo a Špružení Šmelcu. Aktuálně vydaná kniha je prvním velkým veřejným dokumentem: fotodokumentace a texty asi leckoho zaskočí. Toto že u nás nenápadně existuje a roste přes dvacet let?

Popsat Upsych 316a, to znamená potýkat se s množstvím materiálu nashromážděným v čase i prostoru. Upsych byl založen v roce 2001, vznikal v jiné historické situaci (na samém úsvitu éry rychlého internetu), dnes se nabízí interpretace a ocenění odlišné než tehdy. Samo Jedinečné Svatopěstitelské Družstvo mělo během dvaceti let zálibu v dokumentech, komentářích, tirádách, výkladech vlastní historie – nu, asi jako leckdo, kdo v rámci díla vytváří celý nový vlastní svět. Vedle toho vznikaly ještě občasné komentáře zvenčí: Delší text napsal Miloš Vojtěchovský v roce 2008 v rámci snahy prosadit nominaci JSD na Cenu Jindřicha Chalupeckého (k nominaci nakonec nedošlo). Máme tedy pocit podobného navršení vrstev jako v samotném skladištním uměleckém díle.

Nelze si nevšimnout, že text a koncepce knihy jsou tu prezentovány bez udání jména autora: sepsal ho prý „předseda JSD” v roce 2015. Pouze v kritickém textu Miloše Vojtěchovského čteme jména zakladatelů, bratří Martina a Davida Kouteckých. Kniha tím pádem trochu lavíruje mezi anonymitou a historickým ozřejměním.

Pokud snad z fascinujícího Upsychu, velkého, nepřehledného a bezúčelného organismu, něco stárne, pak je to ironická komentující dikce a opakované zmínky o šílencích a mašíblech. Je sice zřejmé, že se tak pěstuje chuť vytvářet vlastní dokumenty, pseudoduchovní, rituální, lékařské, vykladačské. Ale podrývá se tak Upsych jako čin, z humorné dikce cítíme postoj „je to vtip, sice tajemný, ale neberte nás až tak vážně”. A také narážky na oficiální instituce (církevní, lékařské, historické, politické) tu nakonec snižují tajemnou samostatnost Upsychu, který si vystačí bez narážek na úpadkové systémy vnějšího světa.

Podstatné je, že spolu s knihou textů a fotografií (skutečně reprezentativních, celostránkových) vydala Nadace Agosto bezplatně její digitální verzi (epub, pdf). Lze ji stáhnout na webových stránkách věnovaných Upsychu a přinášejících další materiály: film dokumentaristy Adama Oľhy Pěstitelé svatosti a také videa a zvuk z objektu. Úhrnem tu Agosto připravilo zadostiučinění velkému a pozoruhodnému dílu, které by pro svou jedinečnost, bizarnost, nepostižitelnost a zároveň lákavost mohlo mít status kultovního, obecně uctívaného díla. Upsych má evidentně leccos společné s „tajnou společností Bude konec světa (BKS), Janem Švankmajerem a s postdramatickým divadlem Handa Gote, které pracuje i v médiích výstav a instalací. Dokonce tu čteme poznámku, že svatopěstitelé se na rozdíl od BKS nebrání návštěvám, ba je vítají. To, že Upsych zůstal dodnes stranou horlivějšího zájmu, je nejen šťastným únikem přemíře návštěvníků. Je to i signál, že u nás pořád existuje tichá, nenápadná vrstva uměleckého postundergroundu. Skoro by se chtělo nerušit ji články o nedoceněných podivuhodných dílech.

Upsych 316a: Univerzální Psychiatrický Chrám

Digitální verze knihy dostupná veřejně zde

Ondřej Hojda

Doba mezi budováním, budovami a lidmi

Poválečná architektura v edičním pohledu BiggBoss

Výrazné budovy české a slovenské architektury z doby vlády komunistické strany stále vyvolávají emoce, které se pohybují na škále mezi odporem ke „komunistickým barákům“ a obdivem, který hraničí až s fetišizací jejich masivních objemů a hrubých povrchů. Veřejnou debatu žene do extrémů také tempo, v němž jsou tyto stavby přestavovány nebo bourány.

Kriticky lze však věci zhodnotit až na základě hlubšího poznání. Nová publikace Architektura 58–89 k němu přispívá dvěma svazky o více než 5,6 kilogramech a 1400 stranách. Projekt – který zahrnuje i právě dokončovaný seriál a film – inicioval a edičně připravil rapper a výtvarník Vladimir 518.

Vybavme si třeba pražskou Novou scénu Národního divadla s její kamennou piazzettou nebo nedávno zbořený Transgas. Mají něco společného s rapovou muzikou? Vladimir 518 pro ně používá slova jako „silné, „tvrdé“ a dokonce „svobodné,“ tedy zjevně vlastnosti, které mu imponují. Sám, narozen v roce 1978, se charakterizuje jako někdo, kdo za posledních třicet let „osobně zažil přerod z kluka zavaleného současnou civilizací do někoho, pro koho je každá procházka městem obrovským zážitkem“. Šel přitom intelektuální cestou seriózního výzkumu: studoval odbornou literaturu a zpovídal pamětníky – architekty, designéry a výtvarníky – při dlouhých rozhovorech.

Architektura 58–89 toto úsilí završuje a má akademické parametry. Přizvaný tým odborníků z řad historiček a historiků architektury představuje formou dvou až třístránkových medailonů tvůrce staveb z let 1958 až 1989. Hlas těchto autorů zpřítomňují velkým písmem sázené úryvky z dobových pramenů. Skladbu knihy dále rytmizují rozhovory na obecnější témata: česko-slovenské vztahy, stavební materiály, umění v architektuře, grafika v metru… Vladimir 518 se v nich ptá poučeně a s respektem.

Zásadní devizou knihy je pak hlavně obrazový materiál: především stovky fotografií, mnohdy dříve nepublikovaných. Ukazují stavby brzy po dokončení, nebo ještě v průběhu realizace; doplňují je i osobní, často vtipné fotky z osobních alb protagonistů. Všem vizuálním podkladům je dán tak velkorysý prostor, až publikace nabobtnala do uživatelsky poněkud nevstřícného objemu, který se možná přímo inspiruje brutalistickými stavbami, nebo v něm snad zbylo něco z hiphopové sebestřednosti. Nakladatelství – které s touto knihou ukončilo svou činnost – se ostatně jmenuje BigBoss.

„Tato kniha je projevem aktivismu,“ oznamuje se na úplném začátku. Je v tom sympatická snaha neskrývat vlastní motivaci a zdůraznit aktuálnost toho, proč kniha přichází právě teď. Je však taky jasné, že takový přístup má svá omezení. Zatímco ještě v doprovodných přednáškách Vladimir 518 uznává, že některé představené stavby vnímá jako nejednoznačné, ba i „zlé“, v knize už taková ambivalence prostor téměř nedostala. Snad s ohledem na mnohdy dosud žijící tvůrce, kteří poskytli své podklady, snad i kvůli rozsahu textů, který nedal prostor na důležité otázky. Kdo ale v socialistickém Československu reálně rozhodoval, co, kde a z čeho se bude stavět? Jak se vybrané stavby – většinou výrazné solitéry – vztahují ke svému okolí a jak tvoří městský prostor? Jak česká pozdní moderna vypadá ve srovnání ze zahraničními stavbami té doby, alespoň těmi z dalších zemí sovětského bloku?

Náznaky odpovědí najdeme jen roztroušené v rozhovorech a dobových dokumentech. Architekt Zdeněk Řihák, autor Labské boudy v Krkonoších, bez okolků po dokončení v roce 1975 přiznával nedostatky sporné stavby, a dodal: „Labská bouda vypadá tak, jak si Čedok, resp. jeho podnik Interhotely Krkonoše přál. Sám jsem zastával názor, že na tom místě měla stát horská bouda. Ale investor řekl: to by bylo laciné, objekt musí vydělávat, tedy postavíme luxusní hotel.“ Byla tedy doba reálného socialismu protikladem ke komerční bezohlednosti naší doby? Podobu stavební kultury v plánovaném hospodářství zásadně určoval nedostatek či naopak hojnost některých materiálů a konstrukčních prvků. Jak v knize podotýká Henrieta Moravčíková, „československý brutalismus je ocelový, protože jsme byli v tomto ohledu velmocí“.

Dějiny architektury se dnes píší třeba právě z pohledu materiálů. Naopak se bourají mýty o individuálních architektech-umělcích. V knize zvolené personální uspořádání je opravdu docela paradoxní při studiu doby, kdy se architektonická profese kolektivizovala a praktikovaly ji projektové ústavy. Jak vysvětluje v jednom z rozhovorů v knize architekt Miroslav Masák: „Termín autorství je sporný, protože primárně souvisí s uměleckým dílem, a k tomu má architektura daleko.“

Kdyby se kniha jmenovala Architekti a architektky 58–89, lépe by to vystihlo její silnou stránku – svědectví tvůrčích osobností – a nijak nepoškodilo její aktivistický cíl: vybavit arzenálem bohaté dokumentace boj proti lidské ignoranci a mizení neopakovatelných, byť rozporuplných staveb naší nedávné historie.

Vladimir 518 (ed.)
Architektura 58–89
Vydal BigBoss, 2022

Pavel Klusák

Brýle mají autory.

A teď už i dějiny

Tvář je první věc, která nás na osobnosti druhého zaujme. Tak to říká Jaroslav Trubač, zásadní designér československých brýlí. A sběratel a historik „nositelné optiky” Vilém Rudolf dodává, že prvních dvacet vteřin při setkání s druhou osobou patří pohledu do očí, případně i s brýlemi.

„Skoro každý člověk měl nějaké brýle aspoň jednou v životě na obličeji,” říká o vynálezu, u nějž nevíme, kdo jej vynalezl. Historii brýlí v Československu nyní představuje kniha, jež může nakazit radostí z mapování málo popsaného oboru. O brýlích lze přece uvažovat šířeji a pestřeji než jen o úsměvném retru, které připomíná módu a design různých dekád.

Doktorand Umprum Ondřej Vicena, podle vlastních slov „začínající návrhář brýlí”, se do světa optiky noří během let víc a víc. Založil brýlařské studio Optiqa a vytvořil celou řadu návrhů pro značku Okula Eyewear. Ta sídlí v Nýrsku a přes všechny inovace je dědicem tradic ústředního optického výrobce socialistického Československa, podniku Okula Nýrsko. Vicena dostal k dispozici zbytky archivu staré Okuly, které se zachovaly díky místnímu Muzeu Královského hvozdu Nýrsko. Tvořila ho nejen produkce Okuly, tedy některé brýlové rámy, které se tu vyráběly, ale také obrazy, které brýle medializovaly: letáky, plakáty, reklamy. Vicena propadl oboru, který u nás zřejmě opravdu postrádal hlubší zmapování.

Úsvit československé „brejlařiny” skýtá řadu příběhů. Žádané brýle ze želvoviny se zprvu skutečně vyráběly z desek karety pravé; za to, že od čtyřicátých let nastoupily náhražky, nemůže ani tak soucit, jako především vzácnější výskyt želv. Destičky z jejich krunýřů měli výrobci rádi, prý se dobře zpracovávaly. Větší fuška byla s brýlemi z rohoviny, pro které se přivážely nepoddajné volské rohy z pražských jatek. Dokážeme dnes docenit, jakou službu vykonal ve prospěch brýlí Tomáš Garrigue Masaryk? Od příjezdu do Československa se první prezident pohyboval ve stříbrných brýlích, dotvářely jeho osobnost. Bylo to v době, kdy pořád ještě převládala trapnost a nejistota: brýle byly spojovány se stárnutím, dámy klasicky používaly spíše lorňony, které přikládaly k očím, jen když bylo třeba. Probíhal „boj o udržení brýlí na nose”, jak píše Vicena. K odstigmatizování všech těch, kdož potřebovali kompenzovat zrakovou vadu, došlo díky prvorepublikovým osobnostem. Ať už kniha připomíná Alici Masarykovou, Josefa Čapka nebo Jana Masaryka, vybírá snímky, které ukazují srůst osobnosti a brýlí.

Skutečné rešeršní eldorádo rozpoutá Ondřej Vicena s poválečnou výrobou brýlí: tušíme, že tady leží jeho hlavní zájem a že peripetiím českého návrhářství chce vzdát hold. Sledujeme pulsující proměny tvarů, o které si říkala doba, často v ozvěně trendů ze světa a „jisté míry modernosti”. Od kulatých a oválných základů se brýle protahovaly k aerodynamičnosti, tvar se komplikoval a zjednodušoval, nabíral rysy biologické, a pak zase netečně geometrické, mnohdy bez ohledu na míru praktičnosti. Pro autora knihy je zásadní postavou návrhář Jaroslav Trubač. Ten skutečně „udělal” Okule z velké části úspěšná šedesátá léta a stál za designem, který nosili obyčejní lidé, ale také s ním „hrály” filmy Kdyby tisíc klarinetů, Slnko v sieti nebo Šíleně smutná princezna. Trubač v Okule navrhoval brýle i v 70. a 80. letech, od něj přicházely i charakteristické „televizní“ tvary zaoblených obdélníků, v knize je dokumentuje mimo jiné fotka s Lubomírem Štrougalem. Návrhář však v těchto letech pracoval hodně navzdory vedení národního podniku, a nakonec odcházel bez ocenění. Kniha a celý Vicenův projekt (výstavy, zatím v Chebu a na pražské akademii Umprum) tak pro něj mohou představovat pozdní satisfakci.

O brýlích nejsme zvyklí uvažovat jako o autorském díle. Přesto typické tvary šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let mají své autory a konkrétní okolnosti vzniku: brýle politiků, celebrit, filmových postav, popularizátorů ráže Nadi Urbánkové. Vidíme obrýleného Dubčeka na titulu Newsweeku a čteme i o dalších brýlích, jež se zapsaly: náš Jaroslav Drobný byl jediným tenistou, který hrál a vyhrál Wimbledon v dioptrických brýlích.

Vicena rekonstruuje příběh „brýlí zblízka” srozumitelně a přitom velmi celistvě. Zručnost, coolness i bizarnost dobových brýlí v bohaté vizuální části se pak stává lákavou i výzkumně cennou částí knihy. Dnes už u nás nepřevládají brýle české výroby: Vicena je jednak vrací do hry vlastním návrhářstvím, a pak bděle mapuje časy, kdy na českých nosech seděla česká optika. Jistě, bylo to i částečnou izolací naší země – ale jak se zpětně ukazuje, stran brýlí to byla plodná doba plná příběhů, jež tu můžeme číst poprvé společně: jako moderní dějiny Československa viděné skrze brýle a okuliare.

Ondřej Vicena:
Brejle a okuliare. Design brýlí v Československu.
Vydala Galerie výtvarného umění v Chebu, 2022.